22 March, 2017 07:15

Se vzpomínkou na Ernesta Brunea Toma,

který mě vždycky učil sahat až ke hvězdám.

Poděkování

Trvalo dlouhý a nelehký rok, než jsem Zahradu kostí přivedla na svět. Především jsem vděčná dvěma andělům, kteří při mně stáli, obstarávali všechno potřebné a říkali mi pravdu i ve chvílích, kdy jsem ji netoužila slyšet. Vřelé díky tedy patří mé literární agentce Meg Ruleyové, která dokonale ví, jak pečovat o autorovu duši, a Lindě Marrowové, redaktorce s mimořádným instinktem pro to, co správný příběh vyžaduje. O knihu se všestranně zasloužili i Selina Walkerová, Dana Isaacsonová a Dan Mallory. A samozřejmě děkuji také svému manželovi Jacobovi: kdyby se uděloval titul „nejlepší partner spisovatelky“, nepochybně by jej získal.

20. března 1888

Nejdražší Margaret, děkuji Ti za upřímný projev soustrasti k úmrtí mé milované Amelie. Prožil jsem obzvlášť krutou zimu, neboť téměř měsíc co měsíc mi věk a choroby vzaly dalšího z dávných přátel. A nezbývá mi než sklíčeně uvažovat o vlastním, rychle se krátícím čase.

Uvědomuji si, že mám patrně poslední příležitost vynést na světlo nejednoduchou záležitost, s níž jsem Tě měl seznámit už dávno. Dosud jsem se o ní zdráhal promluvit, dobře jsem totiž věděl, že Tvoje teta pokládala za moudřejší celou věc před Tebou zatajit. Věř mi, vedla ji pouze láska k Tobě; chtěla Tě chránit. Ovšem já Tě, drahá Margaret, znám od Tvého nejranějšího dětství a sledoval jsem, jak vyrůstáš v neohroženou ženu, kterou ses stala. Jsi pevně přesvědčená o síle pravdy. Proto se domnívám, že před Tebou nemůžu dál skrývat tento příběh, jakkoliv znepokojivý Ti snad bude připadat.

Od oněch událostí uplynulo osmapadesát let. Tehdy jsi byla příliš malá, aby sis je dokázala vybavit. Ostatně já sám jsem na ně skoro zapomněl. Ale minulou středu jsem objevil staré novinové výstřižky, po celou dobu založené v exempláři Wistarovy Anatomie, a pochopil jsem, že pokud o těch skutečnostech co nejdřív nepromluvím, zaniknou společně se mnou. Po smrti Tvé tety jsem poslední, kdo příběh zná. Všichni ostatní zemřeli.

Musím Tě varovat – podrobnosti jsou poněkud drsnějšího rázu. Na druhé straně však ta historie nepostrádá prvky ušlechtilosti a udivující odvahy. Patrně jsi podobné vlastnosti u své tety nepředpokládala. Ano, zdánlivě se ničím neodlišovala od jiných šedovlasých dam, jaké člověk běžně míjí na ulici. Ale ujišťuji Tě, Margaret, že si opravdu zasloužila naši úctu.

Možná víc než kterákoliv žena, s jakou jsem se kdy setkal.

Je pozdě večer – a po setmění si starcovy oči touží odpočinout. Prozatím přikládám novinový výstřižek, o němž jsem se zmínil. Jestliže se nechceš dozvědět víc, naznač mi to prosím, a já už Ti tu záležitost nikdy nepřipomenu. Ale pokud Tě osudy Tvých rodičů skutečně zajímají, pak se při nejbližší příležitosti znovu chopím pera. A Ty si přečteš příběh, pravdivý příběh své tety a „Westendského Smrťáka“.

S upřímnou oddaností

O. W. H.

Kapitola 1

Současnost

Takhle tedy končí manželství, pomyslela si Julia Hamillová a znovu zabořila lopatu do hlíny. Nikoliv něžně zašeptanými slovy na rozloučenou, nikoliv láskyplným stiskem rukou, za čtyřicet let už zkroucených artritidou, nikoliv zarmouceným hloučkem dětí a vnoučat u nemocničního lůžka. Nabrala zeminu a odhodila ji stranou; kamínky s rachotem dopadly na rostoucí hromadu. Půda tu byla samý jíl a kámen, vhodná nanejvýš pro ostružiní, neúrodná stejně jako Juliino manželství. Ani z něj nevzešlo nic trvalejšího. Nic, na čem by záleželo.

Julia prudce dupla na okraj lopaty, zaslechla skřípnutí a vzápětí ucítila až v páteři, jak ostří narazilo do kamene, tentokrát nějakého většího. Vytáhla lopatu, chvíli to zkoušela z různých úhlů, ale uvolnit kámen nedokázala. Vyčerpaná a zpocená se zahleděla do jámy. Celé dopoledne tady v horku kopala a ryla jako posedlá, pod koženými rukavicemi jí už praskaly puchýře. Navíc svou činorodostí přilákala mračno komárů, kteří jí teď dotěrně bzučeli kolem hlavy a zaplétali se do vlasů.

Ale nemohla se vzdát. Pokud chtěla tenhle dvorek zarostlý plevelem proměnit ve sličnou zahradu, nezbývalo jí než dál dřít. A kámen jí stál v cestě.

Náhle se všechno zdálo beznadějné – její chabé síly na tak obrovský úkol nestačily. Odhodila lopatu a klesla k zemi, ztěžka dosedla na kopeček kamení a hlíny. Jak ji vůbec napadlo, že se jí podaří zachránit ten dům a opět zkrášlit jeho okolí? Přes houštinu plevele upřeně pozorovala bortící se verandu, zpuchřelá prkna. Měla by to tady pojmenovat Juliin bláznivý rozmar. Koupila dům ve dnech, kdy se jí hroutil život a nebyla schopná rozumně uvažovat. Proč by k vraku nepřidala dalších pár trosek? Alespoň jako cenu útěchy za to, že přežila rozvod? V osmatřiceti letech jí konečně bude patřit dům, dům s minulostí, dům s vlastní duší. Když Julia poprvé procházela s realitní agentkou místnostmi a prohlížela si ručně přitesané trámy, uviděla cípek starodávné tapety vykukující trhlinou v nesčetných pozdějších vrstvách a okamžitě pochopila, že tenhle dům představuje cosi mimořádného. Tím jediný m kouskem tapety ji oslovil. Žádal o pomoc.

„Místo je opravdu výjimečné,“ prohodila agentka. „Akrový pozemek takhle blízko Bostonu prakticky jinde nenajdete.“

„Proč je tedy pořád ještě na prodej?“ zeptala se Julia.

„Přece vidíte, v jak špatném je stavu. Když se dům dostal do nabídky, byly tu až do stropu naskládané krabice plné knih a starých novin. Dědicům trvalo měsíc, než všechno vyklidili. Nový majitel rozhodně musí počítat s důkladnou rekonstrukcí – od základů po střechu.“

„To mě neodradí. Líbí se mi, že dům má zajímavou minulost.“

Agentka zaváhala. „Musím vám povědět ještě o jedné záležitosti. Abych před vámi nic nezatajila.“

„O co jde?“

„Naposledy dům vlastnila jistá více než devadesátiletá žena. A… zemřela v něm. Některé potenciální kupce taková věc dokáže vylekat.“

„Bylo jí přes devadesát? Šlo tedy o smrt z přirozených příčin, že?“

„Ano, usuzuje se tak.“

Julia se zamračila. „Ale s určitostí se to neví?“

„Zesnula v létě. A než jeden z příbuzných objevil mrtvolu, uběhly skoro tři týdny…“ Agentka se odmlčela. Vzápětí se však rozzářila. „Ovšem ta parcela je skvělá. Můžete dům nechat zbourat. Zbavíte se ho a postavíte nový!“

Jistě, takhle se svět zbavuje i nepohodlných manželek, pomyslela si Julia. Ten rozkošný dům určený ke zkáze si zaslouží lepší osud. Stejně jako já.

Téhož odpoledne Julia podepsala kupní smlouvu.

Ale zatímco teď odpočívala na hromádce zeminy a marně odháněla krvelačné komáry, v duchu si říkala: Do čeho jsem se to pustila? Kdyby tu barabiznu viděl Richard, jenom by si potvrdil názor, ke kterému dávno dospěl. Lehkověrná Julia, snadná kořist pro každou realitní kancelář. Hrdá majitelka zříceniny.

Přejela si rukou přes oči a rozmazala si po obličeji pot. Pak se opět zahleděla na jámu. Jak můžu čekat, že si dám do pořádku život, když nemám ani dost síly, abych pohnula pitomým kamenem? ptala se sama sebe.

Vzala do ruky malou lopatku na přesazování, sklonila se nad jámou a začala odškrabávat hlínu. Kámen se zvolna vynořoval jako špička ledovce. Rozměry jeho skryté části se daly pouze odhadovat. Možná byl natolik mohutný, aby potopil Titanic. Julia se dostávala stále hlouběji, nevšímala si komárů, nevšímala si ani nemilosrdně pražícího slunce. Kámen jako by symbolizoval všechny překážky a výzvy, před nimiž kdy couvla.

Nedovolím, abys mě porazil.

Postupně přesazovačkou odstraňovala hlínu kolem kamene, snažila se vytvořit dostatečný prostor, kam by pak vsunula lopatu. Vlasy jí padaly do obličeje, pramínky se lepily na zpocenou kůži. Přesto se dál usilovně zarývala do nepoddajné zeminy rozhodnutá proměnit pustinu v pozemský ráj, na který bude Richard zírat. Měla před sebou dva měsíce, než se ve škole ujme nové třetí třídy. Dva měsíce, aby vytrhala veškerý plevel, pohnojila půdu a zasadila růže. Richard prohlašoval, že kdyby někdy na jejich brooklineské zahrádce zkusila pěstovat růže, určitě by uschly. Musíš vědět, co děláš, říkal. Prohodil to jen mimochodem, ale stejně se jí ta poznámka dotkla. Julia pochopila, jak svá slova myslel.

Musíš vědět, co děláš. Jenže ty to nevíš.

Lehla si na břicho a pokračovala v práci. Přesazovačku náhle zbrzdilo cosi pevného. Julia v duchu zaúpěla: Panebože, ať to není další kámen! Odhrnula si vlasy z čela a pátravě se zahleděla do jámy. Ostří kovového zahradnického nástroje prolomilo povrch onoho předmětu. Z místa nárazu se rozbíhaly nepravidelné praskliny. Julia odhrábla co nejvíc hlíny a drobných kamínků. Objevil se podivně hladký kupolovitý tvar. Rozbušilo se jí srdce. Ztěžka dýchala, ale neúnavně se dál prodírala tuhým jílem, teď už zapojila prsty obou rukou v kožených rukavicích. Kupole se zvolna vynořovala. Křivky na ní společně vytvářely klikatý šev. Julia pokračovala stále usilovněji. Tep se jí znovu zrychlil, když se dostala k nevelkému otvoru vyplněnému hlínou. Stáhla si rukavici a začala do spečené zeminy rýpat nehtem. Krusta povolila a odloupla se.

Julia si klekla a chvíli jenom tupě zírala na svůj objev. Bzukot útočících komárů zesílil, ale neodháněla je; byla příliš ohromená, aby vnímala bolestivá bodnutí. Mírný vánek zvlnil trávu a přinesl s sebou nasládlou vůni bílých kvítků plané mrkve. Julia přelétla pohledem zaplevelený pozemek, místo, ze kterého ve svých představách toužila vykouzlit nádhernou rajskou zahradu s růžemi a pivoňkami, s altánkem obrostlým purpurovým plaménkem. Ale když teď pozorovala ten odpudivý dvorek, neviděla žádnou zahradu.

Viděla hřbitov.

„Než jsi ten barák koupila, alespoň ses měla se mnou poradit,“ prohlásila Juliina sestra Vicky, usazená za kuchyňským stolem.

Julia stála u okna a bloudila očima po nesčetných hromádkách hlíny, které se na dvorku vyrojily jako nějaké miniaturní sopky. Během uplynulých tří dnů plánovanou zahradu obsadil tým z úřadu soudního lékaře. Julia už si zvykla, že ti lidé co chvíli vstupovali do domu, aby použili toaletu, a teď jí budou scházet. Ovšem kopání skončilo, odborníci se vrátí do svých laboratoří a opět ji tady nechají samotnou – v domě s ručně přitesanými trámy a dávnou historií. V domě s přízraky.

Venku se objevila soudní lékařka doktorka Islesová, která právě přijela. Mířila k místu vykopávek. Julii připadala poněkud znepokojivá: ani přátelská, ani nepřátelská, s podivně bledou pletí a až barbarsky černými vlasy. Tváří se tak vyrovnaně a klidně, pomyslela si Julia, zatímco oknem sledovala Islesovou.

„Jako bys to ani nebyla ty,“ pokračovala Vicky. „Podepsat kupní smlouvu hned první den! Copak ses bála, že ti tuhle ruinu někdo vyfoukne?“ Ukázala ke zprohýbaným dveřím vedoucím do sklepa. „Nedají se zavřít. Prohlídla sis vůbec základy? Ten dům musí být nejméně sto let starý.“

„Sto třicet,“ tiše ji opravila Julia, pohled stále upřený na dvorek, kde doktorka Islesová stála u vykopané jámy.

„Poslyš, zlato,“ řekla Vicky vlídnějším tónem. „Dobře vím, jak nelehký rok máš za sebou. Vím, co prožíváš. Jenom si myslím, že jsi mi před tak závažným rozhodnutím mohla zavolat.“

„Není to nejhorší koupě,“ namítla Julia. „K domu patří akrový pozemek. Navíc je blízko města.“

„Jistě. A hodnotu nesmírně zvyšuje ta mrtvola na dvorku.“

Julia si promnula zátylek ztuhlý napětím. Vicky měla pravdu. Jako vždycky. Vyčerpala jsem celý bankovní účet, uvažovala Julia, abych se stala hrdou majitelkou téhle proklaté nemovitosti… Oknem spatřila novou osobu, která se objevila na scéně. Byla to starší žena s krátce zastřiženými šedivými vlasy, v bytelných pracovních botách a modrých džínách, tedy v oblečení, jaké u podobného babičkovského typu dost překvapovalo. Další záhadný zjev, potulující se dnes Julii po dvorku. Kdo byli ti jedinci, neodolatelně přitahovaní smrtí? Proč si vybrali zaměstnání, ve kterém se denně setkávali s ponurou skutečností, o níž lidé většinou odmítají byť jen přemýšlet?

„Mluvila jsi s Richardem, než jsi ten dům koupila?“

Julia ztuhla. „Ne, nemluvila.“

„Ozval se ti někdy v poslední době?“ vyzvídala dál Vicky. Její hlas zněl najednou jinak – ztišeně a váhavě. Julia se konečně otočila a pohlédla na sestru.

„Proč se ptáš?“

„Byla jsi za něho vdaná. Nezavoláš mu občas, třeba kvůli poště a tak?“

Julia klesla na židli u kuchyňského stolu. „Vůbec mu nevolám. A on nevolá mně.“

Vicky chvíli jen mlčky seděla, zatímco Julia odevzdaně klopila hlavu. „Promiň,“ řekla posléze Vicky. „Je mi moc líto, že to ještě nepřebolelo.“

Julia se krátce zasmála. „Jo. Mně je to taky líto.“

„Je to půl roku. Myslela jsem, že už jsi všechno překonala. Jsi chytrá a hezká, měla bys začít nový život.“

Nic jiného Vicky snad ani vyslovit nemohla. Nezničitelná Vicky, která pátého dne po operaci slepého střeva napochodovala do soudní síně, aby dovedla svou smečku státních zástupců k drtivému vítězství. Nikdy by si nenechala zkazit náladu takovou maličkostí, jako je rozvod.

Vicky si povzdechla. „Nebudu ti lhát. Netrmácím se sem celou tu dálku, abych obdivovala tvůj barák. Koneckonců jsi moje malá sestřička – a je tu něco, o čem bys měla vědět. Něco, o čem máš právo vědět. Jenom si nejsem jistá, jak bych ti to…“ Odmlčela se a pohlédla ke kuchyňským dveřím, na které kdosi zaklepal.

Julia otevřela. Za dveřmi stála doktorka Islesová. Navzdory vedru z ní přímo čišel profesionální chlad. „Chtěla jsem vás informovat, že můj tým dneska odjíždí,“ pronesla Islesová.

Julia se zahleděla na rozkopaný dvorek. Odborníci si právě balili nástroje. „Už jste tady skončili?“

„Ano. Zjištěné poznatky nás přesvědčily, že se nejedná o případ pro nás. Předala jsem věc doktorce Petrieové z Harvardovy univerzity.“ Islesová ukázala směrem k oné postarší ženě v modrých džínách, která dorazila sotva před pár minutami.

Mezitím ke dveřím přešla i Vicky. „Kdo je to ta doktorka Petrieová?“

„Forenzní antropoložka. Hodlá tu ještě pokračovat v práci, ovšem z ryze výzkumných důvodů. Samozřejmě pokud nebudete mít námitky, paní Hamillová.“

„Copak jsou ty kosti tak staré?“

„Rozhodně se nejedná o čerstvý hrob. Jestli chcete, můžete se podívat.“

Vicky a Julia následovaly Islesovou na svažující se dvorek. Po třídenním kopání se jáma značně zvětšila a prohloubila. Vedle ní ležely na plachtě ostatky.

Přestože doktorce Petrieové muselo být nejméně šedesát, velmi svižně se zvedla z podřepu, aby jim podala ruku. „Vy jste majitelka domu?“ oslovila Julii.

„Právě jsem to tady koupila. Nastěhovala jsem se teprve minulý týden.“

„Máte štěstí,“ řekla Petrieová – a zřejmě svou poznámku myslela upřímně.

„V hlíně jsme našli pár předmětů,“ promluvila doktorka Islesová. „Nějaké staré knoflíky a taky ozdobnou přezku, zjevně starožitnou.“ Sáhla do krabice s důkazními materiály vedle kostí. „A dneska jsme objevili tohle.“ Vytáhla průhledný uzavřený plastový sáček. Julia zahlédla lesk různobarevných kamínků.

„Je to upomínkový prsten,“ řekla doktorka Petrieová. „Šperk s akrostichem, skrytým významem. Akrostichové klenoty přišly do módy v rané viktoriánské době. Názvy drahokamů měly dohromady vytvářet nějaké slovo. Například rubín, smaragd, tedy emerald, a granát společně představovaly písmena REG, začátek slova regard, úcta. Takový prsten se dával jako výraz oddanosti.“

„Jsou to opravdu drahokamy?“

„Kdepak, tohle jsou nejspíš jenom barevná sklíčka. Prsten nemá žádné vyryté věnování, jde o průmyslově vyráběnou bižuterii.“

„Myslíte, že existuje záznam o pohřbu?“

„Pochybuju. Všechno se patrně odbylo bez oficiálního obřadu. Není tu náhrobek, nejsou tu ani zbytky rakve. Mrtvolu prostě zabalili do kusu zvířecí kůže a zakopali. Dost nezvyklý pohřeb, pokud ji někdo miloval.“

„Možná byli chudí.“

„Ale proč vybrali tak zvláštní místo? Podle historických map tady nikdy nebyl hřbitov. Váš dům je asi sto třicet let starý, že?“

„Postavili ho v roce 1880.“

„Akrostichové prsteny vyšly z módy zhruba ve čtyřicátých letech devatenáctého století.“

„A co tady bylo před rokem 1840?“ zeptala se Julia.

„Domnívám se, že pozemek patřil k venkovskému panství, které vlastnila některá významná bostonská rodina. Většinou tu byly pastviny. Zemědělská půda.“

Julia se rozhlédla po svahu, kde motýli poletovali nad kvetoucí vikví a bílými kvítky plané mrkve. Zkusila si představit, jak asi dvorek vypadal kdysi. V duchu před sebou viděla louku svažující se k potoku lemovanému stromy a houf ovcí poklidně spásajících trávu. Místo obývané pouze domácí zvěří. Místo, na jakém hrob rychle upadne v zapomenutí.

Vicky se zřetelnou nechutí pozorovala kosti. „Je to… jediná mrtvola?“

„Ano,“ kývla Petrieová. „Máme tu kompletní ženskou kostru. Pohřbili ji dostatečně hluboko, takže ji uchránili před útoky dravců. Na svahu se nedrží voda, navíc tělo zabalili do nějaké zvířecí kůže – a vyloužený tanin sehrál roli konzervantu.“

„Víte určitě, že jde o ženu?“

„Ale ovšem.“ Petrieová vzhlédla a v prudkém slunci přimhouřila jasně modré oči. „Podle chrupu a obratlů byla ještě mladá, rozhodně bych jí hádala méně než pětatřicet. A celkem vzato je v pozoruhodně dobrém stavu.“ Petrieová se otočila k Julii. „Až na tu prasklinu, kterou jste způsobila přesazovačkou.“

Julia zrudla. „Považovala jsem tu lebku za kámen.“

„Odlišit staré zlomeniny od nových není problém. Podívejte.“ Petrieová si znovu přidřepla a zvedla lebku. „Prasklina způsobená vaším zahradnickým nástrojem je přímo tady – a nejsou na ní žádné skvrny. Ale všimněte si téhle zlomeniny na temenní kosti. A další vepředu na lícní kosti. Vidíte? Povrch obou je vlivem dlouhého působení hlíny zahnědlý. Což nám prozrazuje, že se jedná o předsmrtné fraktury, nikoliv o poškození, k němuž došlo až dodatečně během exhumace.“

„Předsmrtné fraktury?“ Julia pohlédla na doktorku Petrieovou. „Chcete snad říct…“

„Ty údery měly téměř určitě za následek její smrt. Podle mě to byla vražda.“

V noci Julia nedokázala usnout. Naslouchala popraskávajícím starým podlahám, myším šustícím ve stěnách. Dům byl sice hodně starý, nicméně hrob ho svým stářím překonával. Zatímco tesaři stloukali dohromady tyhle trámy a kladli vedle sebe borová prkna, jenom o pár desítek kroků dál tlela v zemi mrtvola neznámé ženy. Věděli o ní, když začínali stavět dům? Označoval to místo nějaký náhrobek?

Nebo nikdo nic netušil? Nikdo si na ni nepamatoval?

Julia odkopla přikrývku, ale zůstala zpocená ležet na lůžku. Přestože měla otevřená obě okna, připadala jí ložnice jako bez vzduchu; dusno nezčeřil ani náznak vánku. Ve tmě se míhala drobná světélka – svatojánská muška kroužící pokojem a hledající cestu ven.

Julia se posadila a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Tajemné jiskřičky se proměnily v obyčejného hnědého broučka, bezradně poletujícího pod stropem. Uvažovala, jak ho chytit, aniž by ho usmrtila. Uvažovala, jestli osud opuštěného broučka vůbec stojí za takovou námahu.

Zazvonil telefon. O půl dvanácté v noci mohla volat jediná osoba.

„Doufám, že jsem tě nevzbudila,“ ozvala se Vicky. „Právě jsem dorazila domů z další nekonečné pracovní večeře.“

„V tomhle vedru se stejně nedá spát.“

„Julie, chtěla jsem ti něco říct – už když jsem byla tam u tebe. Jenže před všemi těmi lidmi jsem nemohla.“

„Nebudou to další připomínky k mému domu, viď?“

„Nejde o tvůj dům, ale o Richarda. Mrzí mě, že tě musím informovat zrovna já, ovšem měla bys to vědět. A bylo by hloupé, kdyby ses tu zprávu doslechla jenom z klepů.“

„Co bych měla vědět?“

„Richard se bude ženit.“

Julia sevřela sluchátko, až jí znecitlivěly prsty. V nastalém tichu jí do ucha zazníval tlukot vlastního srdce.

„Takže jsi nic netušila.“

Julia hlesla: „Ne.“

„Je to mizera a křivák,“ vyjádřila Vicky svoji i sestřinu hořkost. „Jak jsem slyšela, plánuje svatbu už někdy za měsíc. Bere si holčinu jménem Tiffani – na konci s měkkým i. Chápeš to? Kdo by si vážil člověka, který se ožení s nějakou Tiffani?“

„Jak je to takhle rychle vůbec možné?“

„Ale zlato, to je snad jasné. Musel se s ní zaplést, ještě když jste byli manželé. Nezačal najednou chodit pozdě domů? A co všechny ty jeho služební cesty? Už tenkrát mi byl hodně podezřelý. Jenom jsem neměla to srdce, abych tě varovala.“

Julia ztěžka polkla. „Nechci o tom teď mluvit.“

„Že mě to hned nenapadlo! Nikdo přece jen tak zčistajasna nepožádá o rozvod.“

„Dobrou noc, Vicky.“

„Počkej. Není ti nic?“

„Prostě to nemám chuť rozebírat.“ Julia zavěsila.

Bez hnutí jenom tak seděla. Nad hlavou jí kroužila světluška zoufale hledající cestu z vězení. Nakonec padne vyčerpáním. Zůstane v téhle místnosti bez potravy a bez vody. Zahyne tady.

Julia si stoupla na postel. Když svatojánská muška přilétla blíž, chytila ji do ruky. S broučkem v dlani přešla bosky do kuchyně, otevřela zadní dveře a na verandě dlaň rozevřela. Světluška odlétla, ztratila se v tmách. Už nesvítila, teď ji poháněla jedině touha uniknout.

Ví, že jsem jí zachránila život? Jediná maličkost, jaké jsem ještě schopná…

Postávala na verandě, lokala noční vzduch. Představa, že by se měla vrátit do tísnivé dusné ložnice, jí připadala nesnesitelná.

Richard se bude ženit.

Sevřelo se jí hrdlo. Vzlykla. Stiskla zábradlí, až ucítila, jak se jí do prstů zadírají třísky.

A já se to musím dozvědět jako poslední.

Upřeně zírala do noci a myslela na kosti, které tak dlouho ležely v zemi jenom o pár desítek metrů dál. Myslela na tu zapomenutou ženu, jejíž jméno odvál čas. Myslela na studenou hlínu tuhnoucí v kámen, když nad hrobem vířil sníh, myslela na střídající se roční doby a řadu ubíhajících desetiletí, během nichž zetlelé tělo požírali červi. Jsem jako ty, další zapomenutá žena, říkala si v duchu.

A ani nevím, kdo jsi.

Kapitola 2

Listopad 1830

Smrt se objevovala s něžným cinkotem zvonků.

Rose Connollyová se už toho zvuku přímo děsila, neboť jej slýchala příliš často, zatímco seděla u nemocničního lůžka své sestry Aurnie, otírala jí zpocené čelo, držela ji za ruku a dávala jí pít vodu. Každý den těmi prokletými zvonky ministrant ohlašoval, že na oddělení přichází kněz, aby přinesl Nejsvětější svátost a udělil poslední pomazání. Rose bylo sice teprve sedmnáct, během uplynulých pěti dnů však viděla smutný konec mnoha životů. V neděli zemřela Nora – tři dny po porodu drobounkého děťátka. V pondělí, záhy poté, co porodila, zesnula hnědovlasá dívka na opačném konci sálu; Rose ani nezaslechla její jméno, příbuzní totiž hlasitě naříkali, novorozeně křičelo z plných plic a navíc venku rakvář neúnavně bušil kladivem. V úterý skonala Rebecca, která přivedla na svět syna a pak čtyři dny trpěla v horečnaté agonii. Ale předtím musela Rose snášet hnilobný puch výtoku prý
štícího z klína rodičky a tuhnoucího na prostěradle. Celý sál páchl potem, horečkou a hnisem. Pozdě v noci, kdy chodbami zněly jen steny umírajících matek, procitla Rose z krátké dřímoty a znovu si uvědomila, že skutečnost je mnohem hrůznější než nejúzkostnější noční můry. Odpornému ovzduší v sále mohla uniknout, jedině když vyšla na nemocniční dvůr a zhluboka se nadechla studené mlhy.

Jenže pokaždé se do pekla na oddělení musela vrátit. Ke své sestře.

„Zase ty zvonky,“ zašeptala Aurnia a její přivřená víčka se zachvěla. „Která ubohá duše je na řadě tentokrát?“

Rose se rozhlédla. U jednoho z lůžek spatřila chvatně zatažený závěs. Před chvílí si všimla, že tam ošetřovatelka Mary Robinsonová prostírá stolek a staví na něj svíčky a kříž. Kněze sice Rose neviděla, ale slyšela, jak za závěsem tiše mluví, a cítila vůni hořícího vosku.

„Skrze toto svaté pomazání a své nejmilostivější milosrdenství odpustiž tobě Bůh, čím ses provinila…“

„Kdo je na řadě tentokrát?“ znovu se zeptala Aurnia. V rozrušení se snažila posadit, aby viděla na ostatní lůžka.

„Bojím se, že Bernadette,“ odpověděla Rose.

„Ne! Ach ne!“

Rose stiskla sestře ruku. „Možná bude žít. Musíš doufat.“

„A co dítě? Co je s jejím dítětem?“

„Chlapeček je zdravý. Neslyšela jsi, jak ráno v kolébce křičel?“

Aurnia s povzdechem klesla zpátky na polštář. Její dech páchl smrtí, jako by jí už hnily vnitřnosti a tělo podléhalo neodvratné zkáze. „Alespoň malá útěcha.“

Útěcha? Že chlapec bude vyrůstat jako sirotek? Že jeho matka celé poslední tři dny naříkala, zatímco břicho jí otékalo v důsledku horečky omladnic? Rose během uplynulých dní viděla dost příkladů podobné útěchy. Jestli tohle měla být ukázka Boží dobrotivosti, pak s Ním nechtěla mít nic společného. Ale před sestrou se nemohla rouhat. V minulých měsících Aurnia jen díky víře překonávala manželovo neustálé týrání; za nocí ji Rose přes deku visící mezi jejich postelemi slýchala tiše plakat. Co dobrého ta upřímná víra Aurnii přinesla? Kde byl Bůh? Ulehčil jí snad bolesti, které zažívala teď, před porodem svého prvního dítěte?

Bože, copak k Tobě nedoléhají modtlitby poctivé a řádné ženy? Proč ji necháváš trpět?

Rose nepředpokládala, že dostane odpověď, a také se žádné nedočkala. Slyšela pouze kněze, který marně mumlal za závěsem zakrývajícím Bernadettino lůžko.

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého nechť od tebe prostřednictvím tohoto pomazání z mých rukou a s přímluvou velebené a svaté Panny Marie, Matky Boží, odstoupí veškeré síly zla. Amen.“

„Rose?“ hlesla Aurnia.

„Ano, zlatíčko?“

„Moc se bojím, že se blíží i můj čas.“

„Čas na co?“

„Na kněze. Na zpověď.“

„A jaké hříšky by tě asi tak mohly trápit? Bůh přece zná tvoji duši. Nebo si myslíš, že nevidí, kolik je v ní ušlechtilosti?“

„Kdepak, Rose, vůbec netušíš, jaké hříchy jsem spáchala! Příliš se za ně stydím, abych se ti s nimi dokázala svěřit! Nemůžu zemřít bez…“

„Nemluv přede mnou o umírání. Nesmíš to vzdávat. Musíš bojovat!“

Aurnia se jen mírně pousmála a zlehka se dotkla sestřiných vlasů. „Moje malá Rosie. Nikdy se ničeho nebojí.“

Ale Rose se bála. Bála se, že jí sestra odejde. Nesmírně se bála, že Aurnia přijme poslední pomazání a vzdá se, přestane se bránit smrti.

Aurnia zavřela oči a povzdechla si. „Zůstaneš u mě i v noci?“

„Jistě, zůstanu.“

„A co Eben? Neobjevil se tady?“

Rose sevřela sestřinu ruku pevněji. „Opravdu bys ho chtěla vidět?“

„Spojuje nás nerozlučný svazek. V dobrém i zlém.“

Většinou v tom zlém, s chutí by dodala Rose, raději však mlčela. Ebena s Aurnií sice spojovalo manželské pouto, přesto bylo lepší, když sem nechodil, neboť Rose jeho přítomnost těžce snášela. Uplynulé čtyři měsíce bydlela u sestry a Ebena v penzionu na Broad Street, postel si vmáčkla do malého přístěnku jejich ložnice. Snažila se Ebenovi vyhýbat, ovšem těhotenství sestru stále víc vyčerpávalo, a tak Rose postupně přebírala její povinnosti v Ebenově krejčovské dílně. Pracovala v zadní místnosti přeplněné štůčky mušelínu a popelínu. Nemohla si přitom nevšimnout, jak na ni švagr vrhá vilné pohledy a jak často si hledá záminky, aby se jí otřel o rameno nebo z těsné blízkosti kontroloval její stehy, když sešívala kalhoty či vesty. Sestře se o tom nikdy nezmínila, ostatně Eben by nepochybně všechno popřel. A nakonec by zase trpěla jenom Aurnia.

Rose vyždímala nad umyvadlem obklad a pak jej opět přiložila sestře na čelo. Kam se ta půvabná Aurnia ztratila? ptala se v duchu. Od svatby ještě neuplynul ani rok, a sestřiny oči přestaly zářit, lesk jejích ohnivě rudých vlasů navždy zmizel. Zbyla pouhá skořápka: vlasy slepené potem, tvář s truchlivým výrazem porážky.

Aurnia malátně vytáhla ruku zpod přikrývky. „Chci, aby sis vzala tohle,“ zašeptala. „Hned, než to sebere Eben.“

„Co bych si měla vzít?“

„Tohle.“ Aurnia zvedla prst ke krku a dotkla se zlatého medailonku ve tvaru srdíčka. Nikdy předtím přívěsek neodložila. Dárek od Ebena, usuzovala Rose. Kdysi mu na manželce záleželo a dokázal jí věnovat i takovou cennou drobnost. Proč tady nebyl ve chvíli, kdy ho Aurnia nejvíc potřebovala?

„Prosím tě, pomoz mi to sundat.“

„Teď není nejvhodnější okamžik, aby ses toho srdíčka zbavovala,“ namítla Rose.

Ale Aurnia už si řetízek sama rozepnula a vložila jej sestře do dlaně. „Je tvůj. Za všechno, co jsi pro mě udělala.“

„Dobrá, schovám ti ho.“ Rose vsunula přívěsek do kapsy. „Až bude po všem, až budeš v náručí chovat svoje děťátko, připnu ti medailonek zpátky na krk.“

Aurnia se usmála. „Kéž by to tak dopadlo.“

„Uvidíš, dopadne.“

Vzdalující se cinkot zvonků prozrazoval, že kněz udělil umírající Bernadette poslední pomazání a právě odchází. Ošetřovatelka Robinsonová přispěchala, aby odstranila zástěnu a připravila sál k vizitě.

Všichni zmlkli – na porodnické oddělení vstupoval doktor Chester Crouch. Dnes ho doprovázeli čtyři medici a vrchní sestra, slečna Agnes Pooleová. Doktor Crouch zahájil vizitu u prvního lůžka. Ležela tu žena, kterou přijali ráno – poté, co doma dva dny bezvýsledně trpěla porodními bolestmi. Studenti v půlkruhu sledovali, jak doktor Crouch vsouvá ruku pod pokrývku, aby pacientku diskrétně vyšetřil. Zasténala, když jí zajel hlouběji mezi stehna. Jeho ruka se opět vynořila, prsty potřísněné krví.

„Ručník,“ požádal. Sestra Pooleová mu jej okamžitě podala. Doktor Crouch si otřel ruku a oslovil čtveřici studentů: „Stav pacientky se nijak nezměnil. Hlavička dítěte zůstává ve stejné poloze a děložní hrdlo se dosud plně nerozevřelo. Jak by měl v tomto konkrétním případě lékař postupovat? Třeba vy, pane Kingstone! Znáte odpověď?“

Pan Kingston, vybraně oblečený mladý muž, nezaváhal. „Domnívám se, že lze doporučit námel podávaný v čaji su-čong.“

„Výborně. Co ještě můžeme udělat?“ Doktor Crouch pohlédl na nejmenšího ze čtyř studentů, skřítkovitého chlapíka s nápadně velkýma ušima. „Pane Holmesi?“

„Zkusil bych projímadlem podnítit stahy,“ rychle odpověděl pan Holmes.

„Správně. A co vy, pane Lackawayi?“ otočil se doktor Crouch k plavovlasému mladíkovi, jehož tvář vylekaně zrudla. „Jaká další opatření navrhujete?“

„Já… totiž…“

„Jde o vaši pacientku. Jak budete postupovat?“

„Musel bych o tom přemýšlet.“

„Tak vy byste o tom musel přemýšlet? Váš děd i váš otec byli lékaři. Váš strýc je děkanem lékařské fakulty. Přišel jste s medicínou do styku nesrovnatelně víc než kterýkoliv z vašich kolegů. Proberte se, pane Lackawayi! Opravdu vás nenapadá nic, čím byste přispěl?“

Mladý muž bezradně zavrtěl hlavou. „Je mi líto, pane.“

Doktor Crouch s povzdechem oslovil čtvrtého studenta, vysokého a tmavovlasého. „Jste na řadě, pane Marshalle. Co byste v takové situaci dělal? Když má pacientka porodní bolesti, které k ničemu nevedou?“

„Přiměl bych ji, aby se posadila nebo postavila, pane,“ odpověděl student. „A pokud je toho schopná, měla by chodit po sále.“

„Co ještě?“

„To je jediné další opatření, které mi připadá vhodné.“

„Nevyužil byste pouštění žilou?“

Následovalo ticho. Pak medik rozvážně prohlásil: „Nejsem o účinnosti této metody přesvědčený.“

Doktor Crouch neovládl svůj údiv. „Cože? Vy… vy nejste přesvědčený?“

„Na farmě, kde jsem vyrůstal, jsem pokusně pouštěl žilou a přikládal baňky. Obě ty metody nijak neovlivnily počet uhynulých telat.“

„Na farmě? Mluvíte o pouštění žilou u krav?“

„A u vepřů.“

Vrchní sestra Agnes Pooleová se ušklíbla. „Tady pečujeme o lidské bytosti, nikoliv o zvířata, pane Marshalle,“ pokračoval doktor Crouch. „Jak jsem zjistil z vlastní zkušenosti, terapeutické krvácení velmi účinně tlumí bolest. Pacientka se uvolní a děložní hrdlo se patřičně otevře. Jestliže nezaberou projímadla a námel, nechám pacientce s největší pravděpodobností pustit žilou.“ Vrátil ušpiněný ručník ošetřovatelce Pooleové a přešel dál, k Bernadettině lůžku. „Jak to vypadá tady?“ zeptal se.

„Horečka sice poklesla,“ referovala vrchní sestra, „ovšem výtok je velmi hnisavý. Měla hodně těžkou noc.“

Doktor Crouch opět sáhl pod přikrývku, aby prohmatal genitálie. Bernadette tiše zaúpěla. „Ano, kůže je chladná,“ konstatoval. „Ale v tomhle případě…“ Odmlčel se a vzhlédl. „Dostala morfium?“

„Několikrát, pane. Přesně podle vašich příkazů.“

Lékař vytáhl ruku zpod přikrývky. Jeho prsty se leskly žlutavými sekrety. Ošetřovatelka mu nabídla tentýž potřísněný ručník. „Dál podávejte morfium,“ řekl tiše doktor Crouch. „Ať zbytečně netrpí.“ Jako by vyřkl rozsudek smrti.

Vizita pokračovala. Lékař procházel oddělením a prohlížel pacientku za pacientkou. Když dospěl k lůžku, na němž ležela Aurnia, byl už ručník, do kterého si utíral ruce, nasáklý krví.

Rose vstala, aby lékaře pozdravila. „Pane doktore.“

Zamračil se. „Vy jste slečna…“

„Connollyová,“ řekla Rose a v duchu se ptala, proč si ten člověk nedokáže její jméno zapamatovat. Právě ona ho přece přivolala do penzionu, kde se předtím Aurnia celý den a celou noc marně snažila porodit. Kdykoliv Crouch prováděl vizitu, seděla Rose vedle lůžka; přesto se pokaždé zatvářil rozpačitě. Ale nikdy se na ni opravdu nepodíval. Nebyla pacientka, nestála tedy za bližší pohled.

I tentokrát se otočil k ošetřovatelce Pooleové. „Jak si vede tato pacientka?“

„Projímavé prostředky, které jste jí včera večer předepsal, určitě pomohly zvýšit sílu stahů. Bohužel neuposlechla váš příkaz, aby vstala a chodila po sále.“

Rose zírala na ošetřovatelku a jen stěží držela jazyk za zuby. Aurnia by měla chodit po sále? Zbláznili se? Během těch uplynulých pěti dnů neustále slábla. Už se skoro nedokázala ani posadit, natož aby chodila. Pooleová to přece musela sama poznat. Ale vrchní sestra se na lůžko vůbec nepodívala. Její obdivný pohled patřil pouze doktoru Crouchovi, který právě začal prohmatávat porodní cesty. Aurnia zasténala tak zoufale, že Rose málem lékaře rozhořčeně odstrčila.

Napřímil se a znovu se otočil k ošetřovatelce Pooleové. „Ačkoliv vnitřní plodový obal se protrhl, pacientka se dosud plně neotevřela.“ Utřel si ruku do špinavého ručníku. „Jak dlouho už to trvá?“

„Dnes je to pátý den,“ odpověděla Pooleová.

„Pak je zřejmě čas na další dávku námele.“ Sáhl Aurnii na zápěstí a zkoumal tep. „Srdce jí tluče dost rychle. A jak se zdá, má dneska mírnou horečku. Pustíme jí žilou, abychom teplotu snížili.“

Ošetřovatelka Pooleová přikývla. „Přichystám potřebné…“

„Už jste jí pouštěli žilou až dost,“ přerušila ji Rose.

Všichni ztichli. Doktor Crouch sklouzl k Rose zjevně udivenýma očima. „Jaký vztah k ní vlastně máte?“

„Jsem její sestra. Byla jsem tady, když jste jí pouštěl žilou poprvé. A stejně tak podruhé i potřetí.“

„Viděla jste tedy, že se vždycky její stav výrazně zlepšil,“ podotkla sestra Pooleová.

„Ne, ani trochu se nezlepšil.“

„Tomu vůbec nerozumíte! Schází vám odborné vzdělání.“

„Přejete si, abych ji léčil?“ vyštěkl doktor Crouch.

„Jistě, ale nechci, abyste ji nechal vykrvácet!“

„Buď se zdržíte poznámek, nebo opustíte oddělení, slečno Connollyová! Nesmíte doktoru Crouchovi překážet v práci,“ pronesla odměřeně sestra Pooleová.

„Dneska mi na pouštění žilou stejně už nezbývá čas.“ Doktor Crouch odklopil víčko kapesních hodinek. „Čeká mě konzultace a pak si musím připravit přednášku. Zastavím se u pacientky hned po ránu. Snad do té doby pochopí i slečna… ehm…“

„Connollyová,“ řekla Rose.

„Ano. Snad do té doby pochopí i slečna Connollyová, že další terapeutické krvácení je opravdu nezbytné.“ Lékař zaklapl kapesní hodinky. „Pánové, uvidíme se na dopolední přednášce v devět. Dobrou noc.“ Lehce pokývl a otočil se k odchodu. Rázně kráčel ke dveřím, čtyři medici ho následovali jako poslušná káčata.

Rose se však za nimi rozběhla. „Promiňte. Vy jste pan Marshall, že?“

Nejvyšší ze studentů se zastavil. Byl to onen tmavovlasý mladík, který předtím zpochybnil účelnost pouštění žilou u rodiček a zmínil se, že vyrůstal na farmě. Jediný pohled na nepříliš padnoucí oblek Rose prozradil, že mladý muž pochází z mnohem skromnějších poměrů než jeho kolegové. Byla dost dlouho krejčovou, aby poznala kvalitní tkaninu, a studentův oblek měl podřadnou jakost, vlněná látka působila nevýrazně a neforemně, postrádala elegantní lesk jemného sukna.

Zatímco další tři medici opouštěli sál, pan Marshall zvědavě sledoval Rose. Má unavené oči, pomyslela si, a jeho tvář se u tak mladého člověka zdá hodně ustaraná. Ale na rozdíl od ostatních jí věnoval zaujatý a přímý pohled. Jako by ji považoval za sobě rovnou.

„Víte, zaslechla jsem, co jste říkal panu doktorovi,“ vyhrkla. „O tom pouštění žilou.“

Mladý muž potřásl hlavou. „Obávám se, že jsem si dovolil trochu moc.“

„Je to tedy pravda?“

„Uváděl jsem jenom své poznatky.“

„Takže se mýlím, pane? Měla bych dovolit, aby sestře znovu pouštěl žilou?“

Marshall zaváhal. V rozpacích se ohlédl na ošetřovatelku Pooleovou, která se nesouhlasně mračila. „Nemám právo udělovat vám odborné rady. Studuju teprve prvním rokem. Doktor Crouch je můj učitel – a je to dobrý lékař.“

„Sledovala jsem, jak jí už třikrát pouštěl žilou, a pokaždé ošetřovatelky i on sám tvrdili, že se její stav zlepšil. Ale mám-li říct svatou pravdu, žádné zlepšení jsem nezaznamenala. Den za dnem vidím jenom…“ Větu nedokončila, hlas uvázl v hrdle sevřeném pláčem. Po chvíli tiše dodala: „Prostě bych si přála, aby Aurnia netrpěla.“

Do rozhovoru se vmísila ošetřovatelka Pooleová. „Tak vy žádáte o radu studenta? Myslíte si snad, že medik se v porodnictví vyzná lépe než doktor Crouch?“ Pohrdavě si odfrkla. „To už se rovnou můžete zeptat nějakého čeledína,“ prohlásila a zamířila ke dveřím sálu.

Pan Marshall několik vteřin mlčel. Teprve když ošetřovatelka Pooleová opustila oddělení, znovu promluvil. A jeho slova, byť pronesená ohleduplným tónem, potvrdila Roseiny nejhorší obavy.

„Já bych jí žilou nepouštěl,“ řekl tiše. „Nijak by jí to neprospělo.“

„A co byste udělal? Kdyby se jednalo o vaši sestru?“

Mladík soucitně pohlédl na spící pacientku. „Pomáhal bych jí v posteli sedět. Studenými obklady bych zmírňoval horečku, ke ztišení bolestí bych podával morfium. Především bych se postaral, aby měla dost potravy a tekutin. A útěchu, slečno Connollyová. Kdybych měl sestru, která by tak trpěla, tohle bych se jí snažil zajistit.“ Podíval se na Rose. „Útěchu,“ zopakoval smutně a odešel.

Rose si otřela slzy a vydala se zpátky k lůžku. Minula ženu, která zvracela do plechového umyvadla, minula další pacientku, jejíž oteklá zarudlá noha svědčila o chorobě zvané růže. Všude kolem ležely ženy-rodičky, ženy-trpitelky. Venku město skrápěl studený listopadový déšť, ale tady za zavřenými okny sálala kamna vytápěná dřevem a nehybný zatuchlý vzduch páchl nemocemi.

Udělala jsem chybu? ptala se sama sebe Rose. Neměla jsem raději nechat sestru doma, aby nemusela celou noc poslouchat ty hrozné steny, ten zoufalý nářek? Pokoj v penzionu byl stísněný a ledový, doktor Crouch proto doporučil převézt Aurnii do nemocnice, kde jí mohli poskytnout lepší péči. „V případech nemajetných pacientek jsou poplatky opravdu velmi nízké,“ ujišťoval ji doktor Crouch. „Podává se teplá strava, neustále jsou k dispozici ošetřovatelky a lékaři.“

Kdepak, takhle jsem si to nepředstavovala, pomyslela si Rose, zatímco očima bloudila po řadě nemocničních postelí s trpícími pacientkami. Její pohled se zastavil u Bernadette, která tam ležela zcela nehybně. Rose zvolna přešla k lůžku a pozorně se na ni zahleděla. Ještě před pěti dny se ta mladá žena šťastně smála a chovala v náručí svého novorozeného syna.

Teď už Bernadette nedýchala.

Kapitola 3

„Copak nikdy nepřestane pršet?“ prohodil Edward Kingston s pohledem upřeným na prudký liják.

Wendell Holmes vyfoukl oblak doutníkového kouře, který vzápětí unikl zpod zastřešené nemocniční verandy a rozplynul se mezi kapkami deště. „Proč ta netrpělivost? Člověk by si skoro myslel, že máš naléhavou schůzku.“

„Taky že mám. Se sklenkou výtečného klaretu.“

„Posedíme U Hurikánu?“ zeptal se Charles Lackaway.

„Jestli se vůbec objeví můj kočár.“ Edward dál pozoroval silnici, po níž rychle projížděly valníky i kočáry; kopyta koní a kola povozů rozstřikovala bláto.

Na nemocniční verandě sice postával také Norris Marshall, ale hluboký příkop oddělující ho od spolužáků musel být zřejmý každému, kdo by na čtyři mladíky jen letmo pohlédl. Norris byl v Bostonu nový: farmářský hoch z Belmontu, který předtím studoval lékařství s pomocí vypůjčených knih a svému učiteli latiny platil za hodiny mlékem a vajíčky. Hospodu U Hurikánu nikdy nenavštívil, dokonce by ji ani nedokázal najít. Jeho kolegové, samí absolventi Harvardovy koleje, klevetili o lidech, které neznal, a bavili se soukromými žertíky, kterým nerozuměl. Nepotřebovali se ho záměrně stranit – bylo až příliš zjevné, že k jejich společenským kruhům nepatří.

Edward vyfoukl další obláček kouře a potom si afektovaně povzdechl. „Neuvěřitelné, co si ta holka dovolila říct doktoru Crouchovi! Taková drzost! Kdyby si takhle troufla mluvit některá z těch brigitek v našem domě, matka by ji okamžitě vyrazila na ulici.“

„Tvoje matka,“ ozval se s předstíraným zděšením Charles, „nahání hrůzu i mně.“

„Podle jejího názoru je důležité, aby Irové nezapomínali, kde je jejich místo. Jedině tak se dá udržet pořádek v situaci, kdy Boston zaplavují přistěhovalci a způsobují spousty problémů.“

Přistěhovalci. Přistěhovalcem byl i Norris.

„A nejhorší jsou právě brigitky. Nemůžeš se k nim otočit zády, aby ti přímo ze skříně nesebraly košili. Když se zeptáš, kam zmizela, začnou lhát, že se ztratila v prádelně nebo že ji rozkousal pes.“ Edward si odfrkl. „Takovým holkám je opravdu nutné dát najevo, kde je jejich místo.“

„Její sestra patrně umírá,“ poznamenal Norris.

Všichni tři absolventi Harvardovy koleje zdvihli obočí, překvapení, že jejich obvykle mlčenlivý kolega promluvil.

„Umírá?“ opáčil Edward. „To je značně dramatické prohlášení, nezdá se ti?“

„Má za sebou pět dní porodních bolestí a už teď vypadá jako mrtvola. Doktor Crouch jí může pouštět žilou, kolikrát chce, ale stejně jde o beznadějný případ. A její sestra to ví. Mluví z ní zármutek.“

„Nicméně by si měla pamatovat, kdo komu tady prokazuje laskavost.“

„A děkovat za každý drobek?“

„Doktor Crouch tu ženu vůbec nemusí léčit. Přesto se její sestra chová, jako by na pobyt v nemocnici měly samozřejmé právo.“ Edward uhasil doutník o čerstvě natřené zábradlí. „Trocha vděčnosti by ani jednu z nich nezabila.“

Norris cítil, jak neovladatelně rudne. Málem už na obranu té dívky pronesl pár jedovatých slov, ale vtom Wendell obratně změnil tón rozhovoru.

„Svým způsobem je v tom i kus poezie, nemyslíte? Bojovné irské děvče…“

Edward si znovu povzdechl. „Pro smilování, zadrž! Ušetři nás svých dalších příšerných veršů.“

„Co byste říkali názvu ÓDA NA VĚRNOU SESTRU?“ nadhodil Charles.

„Docela se mi líbí,“ pokývl Wendell. „Dobrá, zkusím to.“ Odmlčel se a po chvíli spustil: „Zde v boj se chystá mladice, statečná sličná děva…“

„Život své sestry hájit chce,“ navázal Charles.

„Tak…“ Wendell úporně hledal vhodný rým.

„Tak zaútočí zleva!“ doplnil Charles chybějící verš.

Wendell se rozesmál. „Poezie opět vítězí!“

„Zatímco my ostatní trpíme,“ zabručel Edward.

Norris naslouchal s palčivým pocitem vyděděnce. Jak snadno se jeho kolegové dokázali společně zasmát! Několik narychlo vymyšlených naivních veršíků stačilo, aby si připomenul, že tu veselou trojici spojují zážitky, které se ho netýkají.

Wendell se najednou napřímil a pozorně se zahleděl do deště. „Není to tamhle náhodou tvůj kočár, Edwarde?“

„Nejvyšší čas!“ Edward si nadzvedl límec, aby se chránil před nápory vichru. „Jdeme, pánové?“

Norrisovi kolegové zamířili ke schodům vedoucím z verandy. Vzápětí Edward a Charles proběhli deštěm a vklouzli do kočáru. Wendell se však zastavil, přes rameno se ohlédl na Norrise a pak se o pár kroků vrátil.

„Nepůjdeš s námi?“ zeptal se.

Norris hned neodpověděl, nabídka ho zaskočila. Wendell Holmes byl sice o hlavu menší, přesto v Norrisovi vzbuzoval značný, snad až přílišný respekt. Nešlo jenom o Wendellovo vybrané oblečení a proslulý důvtip; hlavní roli tu hrála jeho dokonalá sebejistota. Skutečnost, že ho tenhle zvláštní střízlík zval do restaurace, zastihla Norrise zcela nepřipraveného.

„Wendelle!“ křikl z kočáru Edward. „Pospěš si!“

„Jedeme do Hurikánu,“ řekl Holmes. „Končíváme tam skoro každý večer.“ Krátce se odmlčel. „Nebo máš jiný program?“

„Je to od tebe velmi laskavé.“ Norris sklouzl očima ke dvěma mladíkům čekajícím v kočáru. „Ale nemyslím, že by pan Kingston počítal se čtvrtým společníkem.“

„Pan Kingston vede tak nudný život, že mu nějaké to překvapení rozhodně neuškodí,“ zasmál se Wendell. „Ostatně nezve tě Edward. Zvu tě já. Tak co, nedáš si s námi pár flipů s rumem?“

Norris se zahleděl na proudy deště a zatoužil po hřejivém ohni, jaký určitě plápolal v krbu U Hurikánu. Ještě lákavěji vypadala představa, že se konečně prolomí hráze, které ho oddělovaly od kolegů. Alespoň dnes by se bavil jako jeden z nich… Wendell Norrise pozorně sledoval. Oči, obvykle jiskřící zábleskem smíchu či příslibem žertu, se náhle zdály nepříjemně pronikavé.

„Wendelle!“ Tentokrát z kočáru volal Charles, v hlase hrané zoufalství. „Zmrzneme tady!“

„Je mi líto,“ řekl Norris. „Opravdu mám na dnešní večer jiný program.“

„Ale?“ Wendell se šibalsky pousmál. „Předpokládám, že je okouzlující.“

„Bohužel nejde o dámu. Prostě jsem si něco domluvil a už to nemůžu odvolat.“

„Chápu,“ pokývl Wendell, ačkoliv zjevně nic nechápal, neboť jeho úsměv se vytratil.

„Ne že bych nechtěl…“

„To je v pořádku. Tak snad někdy příště.“

Žádné příště nebude, pomyslel si Norris, zatímco sledoval, jak Wendell přebíhá ulici a nasedá ke svým dvěma společníkům. Kočí práskl bičem a kočár s rachotem vyrazil; od kol stříkala špinavá voda z kaluží. Norris si zkusil představit rozhovor, který se brzy rozproudí mezi třemi přáteli uvnitř kočáru. Nejprve nevěřícný údiv nad tím, že si ubohý farmářský hoch z Belmontu dovolil odmítnout pozvání. A potom zřejmě dohady, jaký asi jiný večerní program mohl mít na mysli, pokud se nejednalo o půvabnou dámu. Norris stál na nemocniční verandě a oběma rukama svíral zábradlí. Některé věci nelze změnit, opakoval si zoufale.

Kočár Edwarda Kingstona zmizel za rohem; odvážel tři mladé muže k hořícímu krbu, k veselému večeru plnému klípků a lihovin. Zatímco kolegové budou sedět U Hurikánu, říkal si v duchu Norris, já se budu zabývat zcela odlišnou činností. Činností, jaké bych se vyhnul, jen kdybych mohl.

Ale nezbývalo mu než vyjít na ulici a chvatně lijákem kráčet ke svému bytu, kde se převlékne a ve starých šatech se znovu vydá do deště.

Místo, kam Norris zamířil, byla putyka U Černého ráhna v Broad Street poblíž doků. Tady by nikdo nenašel vyšňořené Harvarďany usrkávající rumový flip. Pokud by sem nějaký podobný gentleman náhodou zabloudil a rozhlédl se kolem sebe, určitě by si začal pečlivě hlídat kapsy. Norris toho večera – stejně jako kteréhokoliv jiného večera – neměl v kapsách žádné cennosti a jeho ošoupaný kabát a zablácené nohavice kalhot by případné zloděje určitě nezlákaly. Ostatně zdejší návštěvníci ho většinou znali, a věděli tedy, v jak chudých poměrech žije. Když se objevil ve dveřích, jenom krátce vzhlédli od svých nápojů a vzápětí se k nim nevzrušeně vrátili.

Norris přešel k výčepnímu pultu, za nímž Fanny Burkeová točila do sklenic pivo. V jejím kulatém obličeji svítily nevlídné drobné oči. „Jdete pozdě,“ zabručela. „A Jack už se vzteká.“

„Fanny!“ křikl jeden ze stálých hostů. „Tak dostanem to pití ještě tenhle tejden, nebo co?“

Žena odnesla pivo, prudce postavila sklenice na stůl, vybrala peníze a přesunula se zpátky za výčepní pult. „Je vzadu u valníku,“ řekla Norrisovi. „Čeká na vás.“

Norris se předtím nestihl navečeřet a teď přelétl hladovým pohledem po bochníku chleba, neodvážil se však poprosit o krajíc. Fanny Burkeová nedávala nic zadarmo, dokonce ani úsměvy. S kručícím žaludkem prošel dveřmi a pokračoval tmavou chodbou, přeplněnou bednami a různým harampádím.

Zadní dvůr páchl mokrou slámou a koňským hnojem. Neustávající déšť proměnil půdu v moře bláta. Pod stájovým přístřeškem zaržál kůň, už připřažený k valníku.

„To je dost, mládenče! Příště na vás čekat nebudu!“ Ze stínu maštale se vynořil Jack, Fannyin manžel. Nesl dvě lopaty, které hodil na vůz. „Když chcete dostat zaplaceno, koukejte tu bejt v domluvenou hodinu.“ Zavrčel, vyhoupl se na kozlík a chopil se opratí. „Tak co je?!“

V matné záři stájové lucerny Norris viděl, jak na něho Jack upřeně zírá, a jako pokaždé uvažoval, do kterého oka se má vlastně dívat. Levé koukalo jiným směrem než pravé. O Jackovi všichni mluvili jako o Šilhounovi, ovšem pouze za jeho zády. Oslovit ho tou přezdívkou by si nikdo netroufl.

Norris se posadil vedle Jacka, který netrpělivě práskl bičem. Projeli rozbláceným dvorem a pak zadními vraty ven na ulici.

Déšť jim bubnoval do klobouků a v pramíncích stékal po kabátech, ale Šilhoun si toho vůbec nevšímal. Seděl na kozlíku přihrbený jako pitvorný chrlič a beze slova škubal opratěmi, kdykoliv kůň zvolnil tempo.

„Jak daleko dneska pojedeme?“ zeptal se Norris.

„Za město.“

„Kam?“

„Je to snad důležitý?“

Ne, nebylo to důležité. Norris před sebou měl jen další hodiny, které musel vydržet, i kdyby mu připadaly sebehrůznější. Dřiny na farmě se nikdy nebál, naopak se mu líbilo, když si mohl pořádně protáhnout svaly, ovšem tahle práce dokázala člověku přinášet hodně ošklivé sny. Totiž normálnímu člověku. Letmo pohlédl na svého společníka a v duchu se ptal, co asi, pokud vůbec něco, přináší ošklivé sny Jacku Burkeovi.

Valník drkotal po dlažbě a vzadu na povoze rachotily dvě lopaty, stálá připomínka nepříjemného úkolu, jenž oba muže čekal. Norris myslel na své kolegy, kteří si v teple U Hurikánu nepochybně dopřávali poslední rundu, než se odeberou do svých pohodlných domovů, aby usedli ke studiu Wistarovy Anatomie. Také by se teď raději učil, ale tohle byla dohoda uzavřená s fakultou, smlouva, s níž vděčně souhlasil. Jedná se o vyšší účel, přesvědčoval sám sebe, zatímco vyjížděli z Bostonu směrem na západ. Lopaty rachotily a valník skřípal v rytmu slov, která Norrisovi znovu a znovu vířila hlavou: Vyšší účel. Vyšší účel.

„Jel jsem tudy předevčírem,“ prohodil Jack a opět si odplivl. „Zastavil jsem se v tamhletý hospodě,“ ukázal do tmy. Za clonou snášejícího se deště spatřil Norris okno osvětlené plápolajícím krbem. „Jo a kapku jsem si poklábosil s hostinským.“

Norris mlčel a čekal. Jack se o návštěvě hospody určitě nezmínil bezdůvodně. Ten chlap nikdy nemluvil naprázdno.

„Vykládal, že tady žije rodina, dvě mladý dámy a jejich bratr, a všichni maji souchotiny. Všichni jsou na umření.“ Šilhoun ze sebe vydal zvuk, který snad měl být smíchem. „Musim se zejtra poptat a zjistit, jestli už to maji spočítaný. S trochou štěstí dostaneme tři naráz.“ Otočil se k Norrisovi. „To bych vás samozřejmě zase potřeboval.“

Norris krátce kývl. Náhle k tomu muži pocítil tak silnou nechuť, že vedle něho dokázal dál sedět jenom s přemáháním.

„No jo, myslíte si, že jste na něco takovýho až moc dobrej, co?“ ušklíbl se Jack. „Nemám pravdu?“

Norris neodpověděl.

„Až moc dobrej, abyste se dával dohromady s někým, jako jsem já.“

„Dělám to v zájmu vědy.“

Jack se zachechtal. „Na vesnickýho kluka pěkně povýšenecká řeč. Představujete si, že jednou budete vydělávat velký prachy, co? Že si budete žít v nóbl baráku.“

„O tohle mi nejde.“

„Pak jste větší hlupák, než jsem si myslel. O co jinýho může jít, když ne o peníze?“

Norris si povzdechl. „Ano, pane Burkeu, nemýlíte se. Peníze jsou to jediné, kvůli čemu stojí za to pracovat.“

„Doufáte, že se vyšvihnete do lepších kruhů? Že vás panstvo bude zvát na svoje ústřicový večírky a dovolí vám, abyste se dvořil dcerkám z bohatejch rodin?“

„Dnes je jiná doba. Každý člověk se může povznést nad své původní postavení.“

„Podle vás si to tyhle urozený harvardský pánové uvědomujou? A s radostí vás přijmou mezi sebe?“

Norris mlčel. Uvažoval o Jackových slovech. V duchu znovu viděl, jak Wendell Holmes, Kingston a Lackaway sedí U Hurikánu, pěkně pohromadě, skvěle oblečení, uprostřed sobě rovných. Nesmírně daleko od špinavé putyky U Černého ráhna, kde Fanny Burkeová vládne ve svém páchnoucím království zoufalců. Taky jsem mohl strávit dnešní večer U Hurikánu, říkal si. Wendell mě zval. Ale nebylo to spíš jenom ze zdvořilosti? Nebo ze soucitu?

Jack škubl opratěmi a valník poskočil na výmolech. „Pořád to ještě máme dost daleko.“ Muž se chrčivě zasmál. „Snad si náš budoucí gentleman tu projížďku užívá.“

Když konečně zastavili, byl Norris promoklý na kůži. Z kozlíku slézal celý ztuhlý zimou, svaly ho skoro neposlouchaly. Po kotníky se zabořil do bláta.

Jack mu podal lopaty, sám vzal z povozu další nářadí a plachtu. „Musíme sebou hodit,“ řekl a vzápětí už chvatně kráčel mokrou trávou. Lucernu zatím nerozsvítil. Nechtěl, aby je někdo zahlédl. Mezi náhrobky se proplétal, jako by dobře znal cestu. Posléze dorazili k neoznačenému čerstvému hrobu, pouhému obdélníku navršené hlíny, v dešti zcela rozblácené.

„Právě dneska ji pochovali,“ poznamenal Šilhoun a popadl lopatu.

„Jak jste se o ní dozvěděl?“

„Vyptávám se. Špicuju uši.“ Jack přelétl očima hrob a zamumlal: „Hlava by měla bejt na tomhle konci.“ Zabořil lopatu do hlíny. „Projížděl jsem tudy, budou to dva tejdny, a náhodou se ke mně doneslo, že ta ženská co nevidět zaklepe bačkorama.“

Norris se také pustil do práce. Sice šlo o čerstvý hrob a hlína se ještě nesesedla, stačila však nasáknout vodou a ztěžknout. Už po dvou minutách přestala být Norrisovi zima.

„Někdo umře a lidi si o tom povídaji,“ supěl Šilhoun. „Musíte umět poslouchat, pak se dozvíte, koho se chystaji šoupnout do země. Objednávaji rakev, kupujou kytky.“ Odhodil stranou další lopatu hlíny. Chvíli jen hvízdavě oddychoval. „Hlavně se nesmíte prozradit, nesmíte dát najevo zájem. Hned byste byl podezřelej a měl byste na krku malér.“ Znovu začal nabírat hlínu, ale teď už volnějším tempem. Větší díl práce odváděl Norris, jeho lopata pronikala hlouběji a hlouběji. Jámu dál zkrápěl hustý déšť. Norrisovy kalhoty obalovalo až ke kolenům bláto. Jack úplně přestal kopat, vylezl z jámy a usadil se na jejím okraji. Sípal tak hlasitě, že Norris vzhlédl, aby se přesvědčil, jestli se ten chlap nezhroutil. Tohle byl jediný důvod, proč si s sebou starý skrblík bral pomocníka a vzdával se drobné části výdělků: sám už na tvrdou práci nestačil. Věděl sice, kde leží kořist, ale bez mladého silák
a by ji nedokázal vykopat. A tak Jack dřepěl nad hrobem a napjatě sledoval, jak se jáma prohlubuje.

Norrisova lopata narazila do dřeva.

„Už bylo na čase,“ zabručel Jack. Rozžehl lucernu schovanou pod plachtou, chopil se lopaty a sklouzl zpátky do jámy. Společně s Norrisem začali odhrabávat hlínu z víka rakve. V těsném prostoru se museli sklánět tak blízko sebe, že se Norrisovi zvedal žaludek ze Šilhounova dechu čpícího tabákem a zkaženými zuby. Tak odporně nemůže páchnout ani ta mrtvola, pomyslel si Norris. Kousek po kousku odstraňovali bláto, až očistili celý horní konec rakve.

Jack zarazil pod víko dva železné háky a podal Norrisovi jeden z provazů, které byly k hákům přivázané. Muži vylezli z jámy a společně začali ze všech sil tahat. Dřevo praštělo a hřebíky skřípaly. Náhle víko odlétlo, provazy se uvolnily a Norris padl na záda.

„Výborně, máme to!“ zaradoval se Šilhoun. Spustil dolů lucernu, aby posvítil na mrtvolu.

Za odklopeným víkem rakve viděli tělo mladé ženy s voskově bledou pletí. Srdíčkovitý obličej lemovaly zlatavé prstýnky vlasů, na hrudi spočívaly suché květy, které teď ničil déšť. Tak půvabná, pomyslel si Norris. Anděl, příliš brzy povolaný do nebe.

„Pěkně čerstvá,“ spokojeně se uchechtl Jack. Odstrčil rozbité víko, sklonil se a vsunul ruce pod dívčina ramena. Mrtvola byla lehoučká a dokázal ji bez pomoci vytáhnout z rakve. Ale když ji pak zvedal nahoru a pokládal na plachtu, už se opět sípavě zadýchával. „Svlíkneme ji.“

Norris se ani nepohnul. Pociťoval silnou nevolnost.

„Co je? Nemáte chuť šmátnout si na hezkou holku?“

Norris zavrtěl hlavou. „Zasloužila by si trochu ohledů.“

„Minule jste žádný zábrany neměl.“

„Minule to byl stařec.“

„No a tohle je mladá holka. Jakej je v tom rozdíl?“

„Dobře víte, že je v tom velký rozdíl!“

„Já jenom vím, že za ni dostaneme stejný peníze. A navíc bude mnohem příjemnější takový děvče svlíkat.“ Šilhoun nedočkavě vytáhl z kapsy nůž. Neměl čas ani trpělivost, aby rozepínal knoflíky a háčky, vsunul tedy čepel za límeček mrtvé a rozřízl šaty odshora až dolů. Pod nimi se objevila tenounká košilka. Pracoval metodicky a s chutí – rozpáral sukni, stáhl drobné saténové střevíčky. Norris jenom přihlížel, zděšený zneuctěním té půvabné mladé dívky. A ke všemu její mrtvé tělo znesvěcoval tak odporný zjev jako Jack Burke! Zároveň si však Norris uvědomoval, že opatrnost je nutná, neboť zákon byl neúprosný. Nechat se chytit s ukradenou mrtvolou znamenalo očekávat hodně vážné obvinění. Ovšem pokud u sebe měl dopadený pachatel i věci odcizené mrtvole, hrozil mu mnohem tvrdší trest. Nezáleželo na ceně těch věcí, mohlo třeba jít o pouhý útržek šatů. Nesměli vzít nic jiného než s
amotné tělo. Proto Šilhoun chvatně strhával oblečení, prsteny a nakonec také hedvábnou stuhu z vlasů. Všechno naházel zpátky do rakve a pak se otočil k Norrisovi.

„Sakra, pomůžete mi ji odnýst na vůz, nebo ne?“ zavrčel.

Norris pozoroval nahou mrtvolu, alabastrově bělostnou pleť. Dívka se zdála neuvěřitelně útlá, její tělo zřejmě stravovaly dlouhotrvající a nemilosrdné choroby. Lékaři jí nedokázali pomoct. Ale po smrti snad mohla prospět vědeckému pokroku.

„Kdo je to tam?“ křikl v dálce čísi hlas. „Kdo vstoupil bez dovolení na hřbitov?“

Norris se vrhl k zemi. Jack okamžitě zhasil lucernu a zašeptal: „Odkliďte tu ženskou, ať neni vidět!“ Norris odtáhl mrtvolu zpátky do otevřeného hrobu a potom se oba spustili za ní. Norrisovi, chtě nechtě přitisknutému k její ledové kůži, zběsile bušilo srdce. Neodvažoval se pohnout. Čekal, kdy se ozvou kroky blížícího se hlídače. Ale slyšel jenom bubnování deště a svůj tep. Mrtvá dívka tu ležela jako povolná milenka. Dotýkal se vůbec někdy nějaký muž té hebké pleti, té něžné křivky obnažených ňader? ptal se v duchu Norris. Nebo jsem první?

Konečně Jack pomalu zdvihl hlavu a vykoukl z jámy. „Nikoho nevidim,“ oznámil šeptem.

„Třeba nás odněkud sleduje.“

„Kdepak, žádnej rozumnej člověk by se v takovým počasí nezdržel venku dýl, než musí.“

„Žádný – kromě nás dvou.“

„Jo, nám ten liják dneska dobře posloužil.“ Šilhoun s heknutím vstal a protáhl si ztuhlé klouby. „Tak honem.“

Lucernu už nerozsvítili, pracovali ve tmě. Jack vzal nahé tělo za nohy a Norris v podpaží. Zatímco zvedali mrtvou z jámy, Norrisovi se o tvář otřely dívčiny mokré vlasy. Ať už ty plavé kučery kdysi vydávaly jakoukoliv příjemnou vůni, teď ji překrýval slabý hnilobný pach. Tělo nastoupilo svou nevyhnutelnou pouť k rozkladu, který pohltí všechny půvaby. Pokožka brzy zetlí, oči se propadnou do důlků. Ale dosud dívka připomínala anděla a Norris ji položil na plachtu co nejohleduplněji.

Déšť zeslábl, proměnil se v mírné mrholení. Muži chvatně lopatami nabírali hlínu a házeli ji zpátky do jámy, zasypávali vyloupenou rakev s odtrženým víkem. Kdyby nechali hrob otevřený, jenom by pozůstalé upozornili, že tady zloději mrtvol provedli další ze svých kousků. Pečlivě zakrývali stopy, nehodlali riskovat rozruch a úřední vyšetřování. Když byla poslední hrouda hlíny opět na místě, v matné měsíční záři pronikající mezi mračny ještě půdu uhladili. Po čase tu vyroste tráva, kameník zasadí náhrobek. Příbuzní zesnulé budou k prázdnému hrobu přinášet květiny.

Tělo zabalené do plachty nesl Norris v náručí – jako ženich přenášející nevěstu přes práh. Byla tak žalostně lehoučká, že s ní bez nejmenší námahy kráčel mokrou trávou podél náhrobních kamenů těch, kdo zemřeli dřív. Opatrně ji položil na vůz. Jack vedle ní nedbale pohodil lopaty.

Zatímco se v ledové spršce vraceli zpět do města, silnice plná výmolů pohazovala mrtvolou stejně jako rachotícím nářadím. Norris neměl chuť se Šilhounem mluvit, mlčel a přál si jediné: aby noc skončila a ten odporný chlap mu konečně zmizel z očí. Jak se blížili k městu, objevovaly se další povozy nejrůznějšího druhu. Někteří kočí zamávali na pozdrav a občas i křikli pár slov o nepohodě. Zrovna v takový noci bejt venku, co? Že máme ale štěstí! Do rána určitě budou padat kroupy! Jack zvesela pozdravy oplácel, jako by mu jeho nebezpečný náklad vůbec nenaháněl strach.

Když odbočili do dlážděné ulice za lékárnou, Šilhoun si dokonce pohvizdoval nějakou odrhovačku. Nepochybně už se těšil na peníze, které mu brzy zacinkají v kapse. Valník s rachotem zastavil. Jack seskočil z kozlíku a zabušil na zadní dveře lékárny. O chvilku později se pootevřely a Norris nevelkou škvírou spatřil světlo olejové lampy.

„Jednu pro vás máme,“ řekl Jack.

Škvíra se rozšířila. Ve dveřích stál vousatý urostlý muž s lampou v ruce. Vzhledem k pozdní hodině už byl oblečený do nočního úboru. „Tak ji přineste. A nedělejte hluk.“

Jack si odplivl a otočil se k Norrisovi. „Slyšel jste, ne?“

Norris uchopil mrtvolu zabalenou v plachtě a pronesl ji otevřenými dveřmi. Muž držící lampu se na něho letmo podíval a pokývl. „Nahoru, pane doktore?“ zeptal se Norris.

„Cestu znáte, pane Marshalle.“

Jistě, Norris cestu znal. Nebyl v téhle úzké uličce poprvé, ani poprvé nevynášel po úzkém schodišti mrtvolu. Při své poslední návštěvě se hodně nadřel, celý se potil a hekal, neboť se nahoru vláčel s mrtvým tělem korpulentního muže, jehož tlusté nohy tloukly o schody. Dnešní břemeno se zdálo mnohem lehčí, dívka vahou připomínala spíš dítě. Dorazil do prvního patra a ve tmě se zastavil. Doktor Sewall se protáhl kolem něho a pokračoval dál chodbou; pod jeho těžkými kroky popraskávala dřevěná podlaha, plamen olejové lampy vrhal po stěnách roztančené stíny. Norris následoval Sewalla až do místnosti na konci chodby, kde na drahocenný náklad čekal dlouhý stůl. Právě tam Norris mrtvolu opatrně položil. Šilhoun přisupěl za nimi a postavil se vedle stolu. Mužův chrčivý dech zněl v tichu ještě hlasitěji.

Sewall přešel ke stolu a odhrnul plachtu.

V blikavém světle lampy jako by dívčin obličej zářil růžovým teplem života. Ze zvlhlých pramínků vlasů jí po tvářích stékaly drobné kapky dešťové vody a připomínaly lesknoucí se slzy.

„Ano, je ve výborném stavu,“ tiše poznamenal doktor Sewall, když odhrnul další část plachty a odhalil celé mrtvé tělo. Norris se musel přemáhat, jinak by snad ve snaze zabránit znesvěcení mladé ženy chytil doktora za ruku. Znechuceně sledoval chlípný záblesk v Jackových očích a dychtivost, s níž se ten chlap předklonil, aby měl lepší výhled. V duchu se Norris dívce omlouval: Je mi upřímně líto, že musíte strpět takovou pohanu.

Sewall se napřímil a kývl. „Beru ji, pane Burke.“

„S touhle si užijete i kapku zábavy,“ ušklíbl se Jack.

„Neděláme to pro zábavu,“ opáčil přísným tónem doktor Sewall. „Poslouží vyšším účelům. Vědeckému pokroku.“

„Jo, samozřejmě,“ zabručel Šilhoun. „A kde jsou mý peníze? Rád bych za ten vědeckej pokrok dostal zaplaceno.“

Sewall Jackovi podal plátěný váček. „Vaše odměna. Stejně dostanete za každé další tělo.“

„Ale tady vidim jenom patnáct dolarů. Domluvili jsme se na dvacíti, ne?“

„Dnes večer jste využil služeb pana Marshalla. Pět dolarů se odečítá na jeho studium. Takže dohromady je to dvacet.“

„Vim zatraceně dobře, kolik je to dohromady,“ odsekl Jack a strčil peníze do kapsy. „Jenže za všechno, co pro vás dělám, to ani zdaleka neni dost.“

„Určitě bych našel jiné zloděje mrtvol, kteří by se s takovou mzdou dokonale spokojili.“

„Jo, ale žádnej z nich by vám nedodával tak čerstvý těla. Dostal byste jenom shnilotiny prolezlý červama.“

„Platím dvacet dolarů za kus. Jestli se rozhodnete vzít si pomocníka, nebo ne, to už nechám na vás. Ovšem pochybuji, že by pro vás tady pan Marshall pracoval bez odpovídající úhrady.“

Šilhoun přelétl po Norrisovi nevlídným pohledem. „Potřebuju jeho svaly, nic víc. Jedině já vim, kde hledat.“

„Tak hledejte dál.“

„Dobrá. Brzy pro vás zase něco budu mít.“ Jack se otočil k odchodu. Před prahem se ještě zastavil. „U Černýho ráhna, čtvrtek, sedm večer,“ vyštěkl na Norrise a zmizel. Chvíli byly slyšet jeho boty dupající po schodech, pak za ním práskly domovní dveře.

„Neměl byste po ruce někoho jiného?“ zeptal se Norris. „Odpornějšího chlapa neznám.“

„S takovými lidmi bohužel musíme spolupracovat. Všichni zloději mrtvol jsou stejní. Až budeme mít osvícenější zákony, tahle chamraď přijde o snadný výdělek. Do té doby nám nezbývá než využívat individuí, k jakým patří i pan Burke.“ Sewall se vrátil ke stolu a pohlédl na dívku. „Alespoň dodává použitelné mrtvoly.“

„Rád budu vykonávat jakoukoli práci, jen když mě ušetříte toho špinavce, pane doktore.“

„Chcete se stát lékařem, nebo ne?“

„Jistě, chci se stát lékařem. Ale hnusí se mi pomáhat Burkeovi. Opravdu byste mi nemohl svěřit jiný úkol?“

„Pro naši fakultu je ze všeho nejdůležitější zajistit dostatek studijního materiálu.“

Norris pohlédl na mrtvou dívku a řekl tiše: „Nedomnívám se, že by si někdy připadala jako studijní materiál.“

„Všichni jsme studijní materiál, pane Marshalle. Odmyslete si duši – a všechna těla jsou stejná. Srdce, plíce, ledviny. Pod kůží se nijak neliší ani tahle půvabná mladá dáma. Samozřejmě je vždycky tragické, když někdo zemře v tak útlém věku.“ Doktor Sewall rázným pohybem zvedl cíp plachty a zakryl dívčinu křehkou postavu. „Ale po smrti může ještě posloužit vznešenějším cílům.“

Kapitola 4

Rose probudily sténavé zvuky. Někdy v noci usnula na židli vedle Aurniina nemocničního lůžka. S námahou zvedla hlavu, neboť krk jí celý ztuhl, a spatřila, že sestra má otevřené oči a tvář zkřivenou bolestí.

Rose se napřímila. „Aurnie?“

„Už to nevydržím. Přála bych si umřít.“

„Zlatíčko, tohle neříkej.“

„Ani morfium už mi nepomáhá.“

Náhle si Rose všimla čerstvé krvavé skvrny na sestřině prostěradle. Polekaně vyskočila ze židle. „Hned přivedu ošetřovatelku.“

„A taky kněze, Rose. Prosím.“

Rose vyběhla z oddělení. Chvatně míjela olejové lampy prosvěcující šero; jejich plamínky se rozechvěly. Než se provázena ošetřovatelkami Robinsonovou a Pooleovou vrátila k lůžku, krvavá skvrna se změnila v šířící se jasně červenou kaluž. Slečně Pooleové stačil jediný pohled, aby zděšeně vyhrkla: „Musí okamžitě na operační sál!“

Nebyl vůbec čas poslat pro doktora Crouche, ošetřovatelky tedy zburcovaly mladého sekundáře Berryho, který bydlel přímo v nemocnici. Do malého operačního sálu, kam Aurnii ve spěchu přemístili, vklopýtal rozespalý doktor Berry s rozcuchanými vlasy a zarudlýma očima. Při pohledu na tak masivní krvácení zbledl.

„Situace vyžaduje rychlý zákrok,“ řekl a otevřel kufřík s instrumenty. „Je třeba vyprázdnit dělohu. Možná bude nutné obětovat dítě.“

Aurnia zaprotestovala zmučeným výkřikem: „Ne! Moje děťátko musí žít!“

„Přidržte ji,“ přikázal doktor Berry. „Bude to bolet.“

„Rose,“ žadonila Aurnia. „Nedovol jim, aby zabili moje dítě!“

„Slečno Connollyová, opusťte sál!“ vyštěkla Agnes Pooleová.

„Ne, budeme ji potřebovat,“ řekl doktor Berry.

„Jsme tady dvě, dokážeme pacientku přidržet.“

„Až začnu, možná ani s ošetřovatelkou Robinsonovou nebudete mít dost síly.“

Aurnia se zmítala v dalším náporu stahů. Teď už nesténala, ale křičela. „Bože! Ta bolest!“

„Držte jí ruce, slečno Pooleová,“ nařídil doktor Berry. Otočil se k Rose. „A vy, děvče! Vy jste její sestra?“

„Ano, pane.“

„Pojďte sem a uklidňujte ji. A když bude třeba, pomáhejte ji držet.“

Rose roztřeseně přistoupila k lůžku. Ucítila pronikavý kovový pach krve. Matrace nasákla zářivou červení a zakrvácená byla i Aurniina obnažená a rozevřená stehna; naléhavá obava o život pacientky odsunula stranou veškeré snahy zachovávat diskrétnost. Pohled na křídově bledou tvář doktora Berryho Rose prozradil, že situace nevěstí nic dobrého. Přitom se lékař se svým náznakem světlého knírku nad horním rtem zdál na podobnou krizi až příliš mladý. Chvatně teď přehraboval chirurgické nástroje rozhozené na nízkém stolku a hledal mezi nimi ten nejvhodnější. Konečně si vybral takový, který připomínal jakousi děsivou pomůcku určenou k drcení a mrzačení.

„Neubližujte mému děťátku,“ zaúpěla Aurnia. „Prosím.“

„Madam, pokusím se dítě zachránit,“ řekl doktor Berry. „Ale potřebuju, abyste ležela zcela klidně. Rozuměla jste?“

Aurnia malátně přikývla.

Ošetřovatelky připoutaly rodičce ruce, pak se postavily po obou stranách lůžka a každá uchopila jednu Aurniinu nohu.

„A vy ji, děvče, vezměte za ramena!“ přikázala ošetřovatelka Pooleová. „Držte ji dole.“

Rose se přesunula k hlavám nemocničního lůžka a položila dlaně na sestřina ramena. Aurnia zoufale hleděla vzhůru, obličej bělejší než stěna, dlouhé rusé vlasy rozprostřené po polštáři, pleť zbrocenou potem, v zelených očích paniku a strach. Náhle se její tvář stáhla bolestí. Aurnia se pokusila vzepřít a trochu nazdvihla hlavu z polštáře.

„Držte ji!“ křikl doktor Berry. „Musí ležet klidně!“ Popadl ony děsivé obří kleště a nahnul se mezi pokrčená kolena pacientky. Rose byla vděčná, že nemusí sledovat, k čemu se lékař chystá. Aurnia vykřikla, jako by jí rvali srdce z těla. Vzápětí doktorovu tvář zasáhl mohutný rudý proud. Berry se prudce zaklonil. Košili měl postříkanou krví.

Hlava rodičky klesla zpátky na polštář. Aurnia teď jenom vyčerpaně ležela, její výkřiky se změnily v pouhé vzdechy. Do nečekaného ticha zaznělo cosi nového. Podivné zajíkavé zvuky, které postupně zesílily v táhlý pláč.

Dítě. Dítě žije!

Doktor Berry se napřímil. V náručí držel novorozenou holčičku, jejíž promodralá kůže byla potřísněna krví. Podal kvílející nemluvně ošetřovatelce Robinsonové, která je rychle zabalila do osušky.

Rose nespouštěla oči z lékařovy košile. Tolik krve! Kam se podívala – na matraci, na prostěradla –, všude viděla krev. Rose opět pohlédla na sestru. Aurnia pohybovala rty, ale pláč novorozeněte přehlušoval její slova.

Ošetřovatelka Robinsonová přinesla zavinuté nemluvně k lůžku. „Tady máte svou holčičku, paní Tateová. Podívejte, jaká je roztomilá!“

Aurnia se s námahou zahleděla na novorozenou dceru. „Margaret,“ hlesla. Rose málem vyhrkly slzy. Margaret se jmenovala jejich matka. Kéž by se dožila své první vnučky!

„Pověz mu o ní,“ zašeptala Aurnia. „Ještě nic neví.“

„Pošlu pro něho,“ kývla Rose. „Donutím ho, aby přišel.“

„Musíš mu říct, kde jsem.“

„Eben dobře ví, kde jsi.“ Ale ani jednou tě nenavštívil.

„Krvácení je příliš silné.“ Doktor Berry vsunul ruku mezi pacientčina stehna. Aurnia byla tak zesláblá, že sebou téměř ani neškubla bolestí. „Ale žádnou placentu nahmatat nemůžu.“ Odsunul stranou použité nástroje, kleště dopadly na podlahu. Přiložil dlaně na Aurniino břicho a začal usilovně hníst a masírovat pokožku. Krev se dál vpíjela do prostěradel, červené skvrny se stále zvětšovaly. Lékař vzhlédl, v očích záchvěv paniky. „Studenou vodu,“ nařídil. „Co nejstudenější! Budeme potřebovat obklady. A námel!“

Ošetřovatelka Robinsonová uložila zavinuté novorozeně do dětské postýlky a vyběhla z operačního sálu, aby přinesla, o co lékař žádal.

„On nic neví,“ zaúpěla Aurnia.

„Musí ležet zcela klidně!“ přikázal doktor Berry. „Každým pohybem jenom zesiluje krvácení!“

„Než umřu, někdo mu musí říct, že má dítě…“

Dveře se prudce otevřely, dovnitř se vřítila ošetřovatelka Robinsonová, v rukou plechové umyvadlo s vodou. „Je co nejledovější, pane doktore,“ oznámila.

Lékař namočil do vody ručník, vyždímal jej a pak přiložil studený obklad pacientce na břicho. „Podejte jí námel!“

Novorozeně naříkalo čím dál hlasitěji, pláč se s každým nádechem zdál pronikavější. Agnes Pooleová vyhrkla: „Proboha, odneste to dítě pryč!“ Ošetřovatelka Robinsonová se chystala splnit příkaz, ale Pooleová křikla: „Vy ne! Vás tady potřebuju. O dítě ať se zatím postará ona.“ Otočila se k Rose. „Odneste svou neteř a utište ji. My se musíme věnovat vaší sestře.“

Rose vzala plačícího kojence do náručí a zdráhavě zamířila ke dveřím. Tam se zastavila a ohlédla se na sestru. Aurnia teď měla rty ještě bledší, poslední náznak barvy jí zvolna mizel i z obličeje. Cosi neslyšně šeptala.

Bože, smiluj se. Jestli k Tobě dolehne tahle modlitba, nech prosím mou nejdražší sestru žít.

Rose vyšla z malého operačního sálu. V sešeřelé chodbě chovala novorozeně, holčička však nebyla k upokojení. Rose jí zlehka vsunula do pusy malíček. Bezzubé dásně sevřely prst a Margaret začala sát. Konečně zavládlo ticho. Do chodby odkudsi pronikl ledový závan vichru a zhasil dvě z olejových lamp. Už zářil jenom poslední plamínek. Rose upřeně pozorovala zavřené dveře, které ji oddělovaly od jediné blízké duše.

Ne, teď je tu další milovaná bytost, pomyslela si a pohlédla na maličkou Margaret. Jsi tady ty.

Rose stála pod poblikávající olejovou lampou a prohlížela si jemné světlé vlásky, oční víčka, dosud opuchlá po nelehké cestě na svět. Obdivovala pět drobných prstů a baculatou ruku, jejíž dokonalou hladkost narušovalo na zápěstí pouze jahodově zbarvené mateřské znamínko ve tvaru srdce. Takhle tedy vypadá právě narozený člověk, pomyslela si Rose. Nádherně růžový a vlahý. Položila dlaň na hrudník odpočívajícího dítěte. Pod přikrývkou cítila pravidelné rychlé údery. Připomínaly tlukot ptačího srdce. Taková krásná holčička, říkala si Rose. Moje malá Meggie.

Dveře se náhle rozlétly, chodbu zaplavilo světlo. Z operačního sálu vyšla ošetřovatelka Pooleová a zavřela za sebou. Zůstala stát a zatvářila se, jako by ji udivovalo, že tady Rose ještě vidí.

Rose se obávala nejhoršího. „Co je s mou sestrou?“ zeptala se.

„Zatím žije.“

„A jak to s ní vypadá? Bude…?“

„Krvácení ustalo, to je všechno, co vám můžu říct,“ nevrle odpověděla ošetřovatelka Pooleová. „A to dítě odneste na oddělení. Je tam tepleji. Průvan v chodbě novorozeněti rozhodně nesvědčí.“ Otočila se na patě a chvátala pryč.

Rose opět sklouzla očima k Margaret. Ano, je tu na tebe příliš chladno, ubožátko, pomyslela si. Odnesla nemluvně na porodnické oddělení a posadila se na židli vedle prázdného sestřina lůžka. Před rozedněním jí Meggie usnula v náručí. Vítr lomcoval okenicemi, do skla narážely kroupy. Ale zatím se Rose od nikoho nedozvěděla, jak je na tom Aurnia.

Zvenku se ozval rachot kol jedoucích po hrbolaté dlažbě. Rose přešla k oknu. Na nemocničním dvoře zastavil lehký kočár tažený jedním koněm; obličej kočího zůstával zakrytý stříškou. Náhle kůň vyděšeně zaržál a několikrát sebou škubl. Vzápětí Rose uviděla, co ho tak poplašilo. Byl to velký pes, který přeběhl kolem; jeho silueta se zaleskla na dlažebních kamenech zvlhlých deštěm.

„Slečno Connollyová.“

Rose se polekaně otočila. Spatřila Agnes Pooleovou. Žena vklouzla na oddělení tak tiše, že ji Rose neslyšela přicházet. „Dejte mi to novorozeně.“

„Právě tvrdě spí,“ namítla Rose.

„Vaše sestra nebude schopná dítě kojit. Je příliš zesláblá. Proto jsem si dovolila učinit nezbytná opatření.“

„Jaká opatření?“

„Pro holčičku si přijeli z kojeneckého útulku. Poskytnou jí tam veškerou potřebnou péči. A určitě jí najdou i hezký domov.“

Rose nevěřícně zírala na ošetřovatelku. „Ale Margaret není sirotek! Má matku!“

„Matku, která pravděpodobně nepřežije.“ Agnes Pooleová natáhla ruce. Její prsty jako by se proměnily v dravčí spáry. „Dejte mi ji. Jde mi jenom o její dobro. Vy sama se o ni přece postarat nedokážete.“

„Má také otce. Vůbec jste se ho nezeptala.“

„A jak jsem mohla? Ani jednou se tady neukázal.“

„Aurnia s tím souhlasila? Chci s ní mluvit.“

„Je v bezvědomí. Nic vám neřekne.“

„Pak tedy rozhodnu za ni. Margaret je moje neteř, slečno Pooleová, moje pokrevní příbuzná.“ Rose k sobě novorozeně přitiskla ještě pevněji. „Nikomu cizímu ji nedám.“

Tvář Agnes Pooleové se protáhla zklamáním. Na okamžik se zdálo, že se ošetřovatelka chystá vytrhnout kojence z Roseina náručí. Ale otočila se a vyrazila z porodnického oddělení, až jí při každém kroku zavlály sukně. Hlučně za sebou práskla dveřmi.

Venku na nemocničním dvoře nervózně klapala koňská kopyta.

Rose se vrátila k oknu. Sledovala, jak se Agnes Pooleová vynořuje ze stínů, kráčí po dvoře a hovoří s člověkem sedícím uvnitř kočáru. O chvíli později kočí práskl bičem a kůň zamířil vpřed. Kočár vyjel z brány nemocnice. Ošetřovatelka Pooleová tam zůstala stát, podivně osamocená uprostřed rozlehlé lesknoucí se dlažby.

Rose pohlédla na novorozeně ve svém náručí, na ten drobný spící obličej, miniaturní podobu milované sestry. Nikdy mi tě nikdo nevezme. Ne, dokud budu dýchat.

Kapitola 5

Současnost

„Děkuju vám, že jste mě přijala tak narychlo, paní doktorko.“ Julia se posadila. Z letního vedra vstoupila do klimatizované budovy, kde sídlil úřad soudního lékaře, a teď přes psací stůl hleděla na ženu, která se v tomhle mrazivém prostředí zřejmě cítila dokonale doma. Až na několik zarámovaných reprodukcí s květinovými motivy působila kancelář Maury Islesové strohým pracovním dojmem: složky, odborná literatura, mikroskop, vzorný pořádek na desce psacího stolu. Julia stísněně poposedla. Připadala si, jako by se sama ocitla pod okuláry mikroskopu. „Patrně nedostáváte příliš mnoho podobných žádostí. Ale já to opravdu potřebuju vědět. Pro klid své duše.“

„Měla jste se obrátit spíš na doktorku Petrieovou,“ řekla Islesová. „Ta kostra je případ pro forenzní antropologii.“

„Nejsem tu kvůli té kostře. S doktorkou Petrieovou už jsem mluvila, nic nového mi neřekla.“

„A co si tedy slibujete ode mě?“

„Když jsem kupovala ten dům, realitní agentka mi sdělila, že předchozí majitelka, hodně stará paní, zemřela přímo tam. Podle všeobecného názoru šlo o smrt z přirozených příčin. Ale před pár dny se můj nejbližší soused zmínil o několika vloupáních v okolí. A minulý rok prý viděli jakéhosi muže, který projížděl sem a tam silnicí, jako by si tipoval domy. Prostě mě napadlo, jestli…“

„Jestli skutečně šlo o smrt z přirozených příčin?“ bez obalu za ni dokončila větu Islesová. „Na to se mě chcete zeptat, že?“

Julia pohlédla soudní lékařce do očí. „Ano.“

„Tohle ohledání jsem bohužel neprováděla.“

„Ale existuje oficiální zpráva, ne? A v ní se přece uvádí příčina smrti.“

„Musela bych znát jméno té zesnulé.“

„Jistě.“ Julia otevřela kabelku, vytáhla z ní svazek fotokopií a podale je Islesové. „Mám tu nekrolog otištěný v místních novinách. Jmenovala se Hilda Chamblettová. A tady jsou výstřižky všech novinových článků, které se jí nějak týkají.“

„Jak vidím, už jste se pustila do pátrání.“

„Víte, pořád na to myslím.“ Julia se rozpačitě zasmála. „Navíc je tu ta stará kostra na zahradě. Trochu mě znepokojuje, že tam zemřely už dvě ženy.“

„Mezi jejich úmrtími uplynulo více než sto let.“

„Opravdu mě zneklidňuje jenom to loňské. Zvlášť vzhledem k těm domovním loupežím.“

Islesová pokývla. „Ani se vám nedivím. Počkejte, vyhledám tu zprávu.“ Odešla z kanceláře a po chvíli se vrátila se složkou v ruce. „Ohledání prováděl doktor Costas,“ oznámila, ještě než se opět posadila za svůj psací stůl. Rozevřela složku. „Chamblettová Hilda, věk devadesát dva, tělo se našlo na zahradě jejího westonského domu. Mrtvolu objevil příbuzný, který předtím odcestoval a tři týdny ji nenavštívil. Doba úmrtí je proto nejistá.“ Islesová otočila stránku a na okamžik se odmlčela. „Fotografie nenabízejí příliš příjemný pohled,“ poznamenala. „Ty vidět asi nechcete.“

Julia polkla naprázdno. „Ne, díky. Snad by stačilo, kdybyste mi přečetla shrnutí.“

Islesová nalistovala závěr a vzhlédla. „Určitě si to přejete slyšet?“ Když Julia přikývla, Islesová opět začala číst. „Tělo se našlo v poloze na zádech uprostřed vysoké trávy a plevele, takže se dalo zpozorovat pouze z těsné blízkosti…“

Ležela uprostřed téhož plevele, se kterým teď zápolím, pomyslela si Julia. Vytrhávám přerostlou trávu, která zakrývala mrtvolu Hildy Chamblettové.

„Na přístupných místech těla nezůstaly neporušené žádné měkké tkáně ani pokožka. K některým částem trupu se přilepily cáry tkaniny, patrně pocházející z bavlněných šatů bez rukávů. Na hrdle jsou jasně viditelné krční obratle, měkké tkáně chybějí. Většina tlustého a tenkého střeva schází, zbytky plic, jater a sleziny jsou poškozené a mají roztřepené okraje. Za pozornost stojí chomáčky drobných proužků, zřejmě nervů a svalových vláken, na kloubech všech končetin. Podobné chomáčky proužků jsou i na periostech – včetně lebky, žeber a kostí končetin. Je třeba uvést, že všude kolem těla bylo značné množství ptačího trusu.“ Islesová zvedla oči od složky. „Pravděpodobně vraního.“

Julia Islesovou upřeně pozorovala. „Chcete říct, že ji rozklovaly vrány?“

„Ano. Nálezy jsou typické právě pro útok vran. Ptactvo způsobuje posmrtná poškození těl velmi často. Do mrtvol klovají i roztomilí drobní ptáčkové. Vrány jsou masožravé a poměrně statné, rychle mrtvolu oberou až na kost. Pozřou veškeré měkké tkáně, ale nedokážou úplně odtrhat nervová vlákna a šlachy. Ty pak zůstanou připojené ke kloubům, ovšem roztřepené, důkladně rozcupované opakovanými údery vraních zobáků. Proto je doktor Costas popisuje jako chomáčky proužků.“ Islesová zavřela složku. „Tak zní zpráva.“

„Neprozradila jste mi příčinu smrti.“

„Nedala se přesně určit. Po třech týdnech tělo příliš poškodily vrány a postupující rozklad.“

„Takže nemáte žádnou představu?“

„Zesnulé bylo dvaadevadesát. V parném létě byla sama na zahradě. Lze předpokládat, že se jednalo o selhání srdce.“

„Ale jistí si nejste.“

„Ne, nejsme.“

„Mohla to tedy být i…“

„Vražda?“ Islesová neuhnula pohledem.

„Žila tam sama. Byla bezbranná.“

„Nikde není zmínka o nepořádku v domě. Nenašly se žádné známky vloupání.“

„Třeba vrahovi nešlo o loupež. Třeba ho zajímala jenom ta žena. Třeba nechtěl nic jiného než ji zabít.“

Islesová zachovala nevzrušený tón. „Věřte mi, chápu, co vás trápí. Čeho se obáváte. Při svém povolání až příliš často vídám, co lidé dokážou provést jiným lidem. Jsou to děsivé věci, které vás nutí zpochybňovat význam slova lidský a ptát se, jestli se vůbec lišíme od zvířat. Ale konkrétně tohle úmrtí ve mně žádné podobné pocity nevzbuzuje. Prosté události obvykle mají prosté vysvětlení – a u případu dvaadevadesátileté stařeny, jejíž mrtvé tělo se našlo na její vlastní zahradě, nezačínám hned uvažovat o vraždě.“ Islesová chvíli Julii pozorovala. „Jak vidím, nijak jsem vás neuklidnila.“

Julia si povzdechla. „Nevím, co si mám myslet. Lituju, že jsem ten dům koupila. Ode dne, kdy jsem se tam nastěhovala, jsem se jedinou noc pořádně nevyspala.“

„Nežijete tam zase tak dlouho. Změna bydliště s sebou přináší komplikace. Vždycky nějaký čas trvá, než si zvyknete na nové prostředí.“

„Zdají se mi sny,“ řekla Julia.

Islesová se nezatvářila ohromeně – a proč by také měla? Byla to žena, která běžně rozřezávala mrtvoly, žena s povoláním, v jakém by noční můry pronásledovaly většinu lidí. „Sny? A jaké?“

„Už celé tři týdny se opakují skoro každou noc. Zpočátku jsem doufala, že je způsobil jenom otřes po nálezu té kostry na zahradě. Ale pokračují.“

„Kostra by vyděsila kdekoho.“

„Nevěřím na duchy. Opravdu ne. Přesto mám pocit, jako by se ke mně pokoušela mluvit. Jako by mě o něco žádala.“

„Ta kostra? Nebo zesnulá předchozí majitelka domu?“

„Nevím. Prostě nějaká žena.“

Islesová svůj nezúčastněný výraz nezměnila. Pokud považovala Julii za mírně pomatenou, nechávala si to pro sebe. Nicméně jasně dala najevo, jak se na věc dívá. „Obávám se, že vám v téhle záležitosti nepomůžu. Jsem patoložka a sdělila jsem vám svůj profesionální názor.“

„Ale v rámci vašeho profesionálního názoru tu dál zůstává i varianta vraždy, že?“ nedala se odbýt Julia. „Nemůžete ji zcela vyloučit.“

Islesová zaváhala. „Ne,“ připustila posléze. „To nemůžu.“

Té noci Julia spatřila ve snu vrány. Po stovkách se usadily na uschlém stromě a pozorovaly ji žlutýma očima. Vyčkávaly.

Slyšela hlasité chraptivé krákorání a s úlekem se probudila. Když otevřela oči, oknem nezakrytým záclonami spatřila světlo časného rána. Kolem se mihla černá křídla; připomínala kosu kroužící oblohou. Vzápětí je následoval další pár černých křídel. Julia se zvedla z postele a přešla k oknu.

Dub, který ptáci obsadili, nebyl uschlý jako v jejím snu, ale naopak bohatě letně olistěný. Nejméně dva tucty vran se na jeho větvích shromáždily k jakémusi sněmu, připomínaly tam podivné černé plody, mávaly lesklými křídly a odpudivě krákoraly. Julia je na stromě už párkrát viděla. Vůbec nepochybovala, že právě tihle ptáci si loni v létě pochutnávali na mrtvole Hildy Chamblettové, ostrými zobáky trhali tělo, až na kostech zůstaly jenom roztřepené kousíčky nervů a šlach. A teď tu byli zas, těšili se na další masitou hostinu. Vrány poznaly, že je Julia pozoruje, a s přízračnou dychtivostí opětovaly její pohled. Jako by dobře věděly, že všechno je pouze otázka času.

Julia se otočila. Musím na to okno konečně pověsit záclonu, pomyslela si.

V kuchyni uvařila kávu a namazala si topinku máslem a džemem. Ranní mlha se pomalu začínala zvedat a vypadalo to na slunečný den, přímo stvořený k tomu, aby Julia rozhodila další pytel hnojiva a zkypřila rašelinou záhon u potůčku. Přestože večer pokládala dlaždice v koupelně a dosud ji bolela záda, nehodlala ztratit jedinou hodinu příznivého počasí. Plodná životní údobí netrvají věčně, říkala si Julia, a jakmile léto skončí, nikdy se nevrátí. Už jsem promarnila příliš mnoho letních sezon. Tentokrát ne.

Venku se náhle divoce rozkrákoraly vrány, ozvalo se i mávání křídel. Julia se podívala z okna. Viděla, že černí ptáci se jako na povel zvedli a odlétají do všech stran. Sklouzla očima ke vzdálenějšímu rohu zahrady, kde protékal potok, a pochopila, co vrány vyplašilo.

Na kraji pozemku stál jakýsi muž. A pozoroval její dům.

Chvatně ustoupila, aby ji nezahlédl. Pak se ze strany k oknu vrátila a opatrně vykoukla. Muž byl vysoký a tmavovlasý. Na sobě měl modré džíny, před ranním chladem ho chránil hnědý svetr. Chomáče mlhy stoupající z trávy se vinuly kolem mužových nohou. Ještě krok po mém pozemku, pomyslela si Julia, a volám policii.

Muž zamířil k jejímu domu.

Julia proběhla kuchyní a popadla bezdrátový telefon. Vzápětí znovu stála u okna. Ale muže už neviděla. Vtom cosi zaškrábalo na kuchyňské dveře. Julia se tak lekla, že málem upustila telefon. Proboha, je zamčeno? Určitě jsem včera ty dveře zamkla? Vyťukala číslo 911.

„McCoyi!“ křikl venku mužský hlas. „Ke mně!“

Opět vyhlédla oknem. A muž se náhle vynořil z vysokých trsů rozbujelého plevele. Cosi ťapkalo po verandě. Pak se v Juliině zorném poli objevil žlutý labrador, který uháněl zahradou ke svému pánovi.

„Tísňové volání.“

Julia se podívala na telefon. Jsem to ale idiot, pomyslela si. „Omlouvám se,“ řekla do telefonu. „Spletla jsem si číslo.“

„Je všechno v pořádku, madam? Jste si jistá?“

„Ano, všechno je v nejlepším pořádku. Omylem jsem vyťukala vaše číslo. Děkuju vám.“ Ukončila hovor a znovu vykoukla ven. Muž se právě skláněl, aby psovi připnul k obojku vodítko. Napřímil se, všiml si Julie a zamával jí na pozdrav.

Otevřela kuchyňské dveře a vyšla před dům.

„Nezlobte se!“ zavolal muž. „Nechtěl jsem vstoupit na váš pozemek, ale McCoy mi utekl. Myslí si, že tady pořád ještě bydlí Hilda.“

„Znal ji?“

„Jo. Vždycky pro něho měla krabici psích sucharů.“ Muž se zasmál. „Ten mizera nikdy nezapomíná, kde dostal najíst.“

Julia po svahu zamířila k vetřelci. Už ji neděsil. Nedovedla si představit, že by násilník či vrah vlastnil tak přátelského tvora. Zatímco se blížila, pes na konci vodítka doslova tančil; už se nemohl dočkat, až se s ní seznámí.

„Vy jste asi nová majitelka, že?“ řekl muž.

„Ano. Julia Hamillová.“

„Tom Page. Bydlím jen kousek od vás.“ Chtěl jí potřást rukou, vtom si však vzpomněl na plastový sáček, který držel, a rozpačitě se zasmál. „Promiňte. Psí hovínka. Snažil jsem se po něm uklidit.“

Proto se tedy chvíli krčil v trávě, uvědomila si Julia. Jen uklízel nečistotu po svém mazlíčkovi.

Labrador netrpělivě poštěkával a zvedal se na zadních nohou, škemral o Juliinu pozornost.

„McCoyi! Sednout, hochu!“ Tom škubl vodítkem a pes zdráhavě poslechl.

„Jmenuje se McCoy podle nějakého skutečného McCoye?“ zeptala se Julia.

„Kdepak. Podle doktora McCoye.“

„Aha. Star Trek.“

Muž se poněkud ostýchavě usmál. „Patrně to prozrazuje můj věk. Je až děsivé, kolik dnešních dětí v životě neslyšelo o doktoru McCoyovi. Připadám si jako vykopávka.“

No, vykopávka rozhodně není, pomyslela si Julia. Bude mu něco málo přes čtyřicet… Z kuchyňského okna se jeho vlasy zdály černé; když teď stála blízko něho, uviděla i šedivé pramínky. A také si všimla, že jeho tmavé oči přimhouřené v ranním slunci lemují vrásky, zřejmě od častého smíchu.

„Jsem rád, že někdo konečně Hildin dům koupil,“ prohodil Tom. „Poslední dobou vypadal hrozně opuštěně.“

„Není v nejlepším stavu.“

„Nedokázala dům udržovat, hlavně zahrada už byla zcela nad její síly. Ale Hilda paličatě trvala na tom, že se o všechno bude dál starat sama.“ Otočil hlavu směrem k hromádce hlíny, která zůstala po exhumaci. „Kdyby dovolila, aby jí někdo pomáhal, mohla se ta kostra najít už dávno.“

„Takže jste o ní slyšel.“

„Jistě – jako každý v okolí. Před pár týdny jsem se zašel podívat, jak tady kopají. Měla jste na zahradě spoustu lidí.“

„Vás jsem tu neviděla.“

„Nechtěl jsem, abyste si myslela, že strkám nos do vašich věcí. Ale zvědavý jsem byl.“ Julia zneklidněla, neboť jako by jí očima náhle pronikal až do mozku. „Jak se vám tady líbí?“ zeptal se. „Když vynechám tu kostru.“

Julia si v ranním chladu přitiskla paže k hrudi. „Vlastně ani nevím.“

„Zatím jste se nerozhodla?“

„Weston je samozřejmě krásný, jenom mě trochu děsí ty kosti. A vědomí, že tady ležely celá ta léta. Vyvolává to ve mně pocit jakési podivné… opuštěnosti.“ Julia pokrčila rameny a zahleděla se k hrobu. „Přála bych si vědět, kdo ta žena byla.“

„Od univerzitních učenců jste se nic nedozvěděla?“

„Domnívají se, že hrob pochází ze začátku devatenáctého století. Mrtvola má na dvou místech proraženou lebku a pohřbena byla dost nezvykle – prostě ji bez jakéhokoliv obřadu a zabalenou jenom ve zvířecí kůži zahrabali do země. Jako by se jí chtěli co nejrychleji zbavit.“

„Fraktury lebky a chvatný pohřeb? To mi zavání vraždou.“

Julia přikývla. „Mně taky.“

Chvíli oba mlčeli. Mlha už se téměř úplně zvedla a v korunách stromů se ozývali ptáci. Tentokrát nikoliv vrány, ale zpěvní ptáčkové ladně poletující z větve na větev. Je zvláštní, jak ty vrány najednou zmizely, pomyslela si Julia.

„To zvoní váš telefon?“ zeptal se Tom Page.

Teprve teď vzala na vědomí drnčivý zvuk a ohlédla se k domu. „Asi bych to měla vzít.“

„Rád jsem vás poznal!“ křikl, zatímco vybíhala po schůdcích vedoucích na verandu. Ve chvíli, kdy se dostala do kuchyně, muž odcházel a táhl za sebou vzpírajícího se McCoye. Julia už stačila zapomenout Tomovo příjmení. Nedokázala si ani vybavit, jestli měl snubní prstýnek.

Volala Vicky. „Jak pokračuje vylepšování tvého sídla?“ vyhrkla bez pozdravu.

„Včera jsem vydláždila podlahu v koupelně.“ Julia dál sledovala zahradu, kde Tomův hnědý svetr postupně splýval se stíny stromů. Určitě si ten starý svetr hodně oblíbil, napadlo ji. Nikdo se na veřejnosti neukazuje v takto obnošeném oblečení, pokud k němu nemá citový vztah… Tom se náhle zdál ještě sympatičtější. Také díky svému psu.

„…a vážně si myslím, že bys už zase měla začít randit.“

Juliina pozornost se bleskurychle přesunula zpátky k Vicky. „Cože?“

„Vím, jak se díváš na schůzky naslepo, ale tenhle chlápek fakt není marný.“

„Vicky, s právníky jsem definitivně skončila.“

„Všichni nejsou jako Richard. Někteří z nich dávají přednost opravdové ženské před nějakou nafintěnou Tiffani. Jejíž tatíček, jak jsem právě zjistila, je velké zvíře ve firmě Morgan Stanley. Žádný div, že holčina bude mít svatbu s veškerou parádou.“

„Vicky, podrobnosti si klidně odpusť.“

„Rozhodně by tatíčkovi měl někdo pošeptat do ouška, jakého ubožáka a mizeru si dceruška bere.“

„Promiň, musím si umýt ruce. Víš, pracovala jsem na zahradě a mám je od hlíny. Ještě ti brnknu.“ Julia ukončila hovor a okamžitě se za tu drobnou lež zastyděla. Ale pouhá zmínka o Richardovi vrhla stín na celý den. Ne, o bývalém manželovi Julia přemýšlet nechtěla. Mnohem lepší bude přehazovat hnůj.

Popadla zahradnický klobouk a rukavice, vyšla před dům a chvíli upřeně zírala k potoku. Toma v hnědém svetru už nikde nezahlédla. Neubránila se pocitu zklamání. Právě tě jeden chlap odkopl. Skutečně tak moc toužíš, aby ti zlomil srdce nějaký další? Vzala kolečko, hodila na něj lopatu a zamířila svahem k někdejšímu květinovému záhonu, který se pokoušela obnovit. Zatímco se prodírala plevelem a trávou, uvažovala, kolikrát asi prošla po téhle dávno zarostlé pěšině Hilda Chamblettová. Nosila podobný klobouk? Zastavila se občas a vzhlédla k prozpěvujícím ptáčkům? Všimla si té podivně zkroucené dubové větve?

Věděla onoho červencového dne, že zítřka už se nedožije?

Večer se Julia cítila absolutně vyčerpaná, proto nevařila nic složitějšího a spokojila se rajskou polévkou z konzervy a grilovaným sýrovým sendvičem. Jedla u kuchyňského stolu, před sebou rozložené fotokopie novinových výstřižků týkajících se Hildy Chamblettové. Vesměs to byly kratičké články. Informovaly, že mrtvé tělo staré paní se našlo na její zahradě a že policie neobjevila známky cizího zavinění. Jeden z článků citoval sousedova slova: Dvaadevadesátiletý člověk už žije v zapůjčeném čase. Můžete si přát lepší smrt než za letního dne a na vlastní zahradě?

Julia si přečetla nekrolog:

Hildu Chamblettovou, celoživotní obyvatelku Westonu ve státě Massachusetts, nalezli 25. července mrtvou na zahradě za jejím domem. Podle vyjádření úřadu soudního lékaře „se nejpravděpodobněji jedná o smrt z přirozených příčin“. Již dvacet let ovdovělá Hilda Chamblettová patřila ke známým postavám v zahrádkářských kruzích; proslula zejména jako zanícená pěstitelka kosatců a růží. Loučí se s ní její bratranec Henry Page z Islesboro v Maine, neteř Rachel Surreyová z Roanoke ve Virginii, dvě praneteře a prasynovec.

Zazvonil telefon. Julia sebou škubla a na nekrolog jí vyšplíchlo trochu rajské polévky. Určitě volá Vicky, pomyslela si. Nechci s ní mluvit, nechci znovu poslouchat výklady o přípravách Richardovy pohádkové svatby. Ale jestli se neohlásím teď, Vicky zavolá později stejně znovu.

Julia zvedla telefon. „Haló?“

Ozval se mužský hlas poznamenaný věkem. „To je Julia Hamillová?“

„Ano.“

„Takže vy jste ta žena, která koupila Hildin dům.“

Julia nakrčila čelo. „Kdo volá?“

„Henry Page. Hildin bratranec. Slyšel jsem, že jste na zahradě objevila nějaké staré kosti.“

Julia se otočila ke kuchyňskému stolu a chvatně očima přelétla řádky nekrologu. Polévkový stříkanec zasáhl právě místo s výčtem pozůstalých. Setřela prstem skvrnu a přečetla si jméno:

… její bratranec Henry Page z Islesboro v Maine…

„A ty kosti mě opravdu zajímají,“ dodal muž. „Víte, jsem něco jako rodinný kronikář.“ Odfrkl si. „Ostatní totiž na podobnou roli zvysoka kašlou.“

„Co mi o těch kostech můžete říct?“ zeptala se Julia.

„Absolutně nic.“

Proč mi tedy voláte?

„Trochu jsem se na to kouknul,“ pokračoval muž. „Když Hilda zemřela, zůstalo po ní kolem třiceti krabic starých novin, knížek a různých papírů. Nikdo o ně nestál, a tak skončily u mě. Přiznávám, naskládal jsem je do komory a celý rok jsem na ně nesáhl. Ale pak jsem se doslechl o té záhadné kostře a napadlo mě, že by se o ní třeba dalo něco najít v těch krabicích.“ Odmlčel se. „Zajímá vás to, nebo mám prostě sklapnout a rozloučit se?“

„Poslouchám.“

„Což je víc, než dokáže většina mých příbuzných. Dneska už minulost nikoho neláká. Každý se jen honí za výkřiky poslední módy.“

„Vraťme se k těm krabicím, pane Pagei.“

„Ovšem. Narazil jsem na pár zajímavých dokumentů historického významu. Uvažuju, jestli by se z nich nedalo zjistit, komu ta kostra patřila.“

„O jaké dokumenty se jedná?“

„Jsou to dopisy a noviny. Všechny mám tady v domě. Můžete si je prohlédnout, kdykoliv se rozhodnete navštívit Maine.“

„To je pořádně dlouhá cesta, nezdá se vám?“

„Ne, pokud vás ta věc skutečně zajímá. Samozřejmě vás k ničemu nenutím. Ale protože jde o váš dům a o lidi, kteří v něm kdysi bydleli, myslel jsem, že by vás ten příběh mohl zaujmout. Mě rozhodně zaujal. Působí až bizarním dojmem, nicméně řada novinových článků potvrzuje jeho pravdivost.“

„Jakých novinových článků?“

„O surové vraždě jisté ženy.“

„Kde k té vraždě došlo? A kdy?“

„V Bostonu, na podzim roku 1830. Jestli přijedete do Maine, slečno Hamillová, můžete si dokumenty pročíst sama. Seznámíte se s podivuhodnými osudy Olivera Wendella Holmese a Westendského Smrťáka.“

Kapitola 6

1830

Rose si přehodila šál přes hlavu, pevně jej utáhla, aby se chránila před listopadovým chladem, a vyšla ven. Maličkou Meggie nechala dychtivě sát z prsu další čerstvé rodičky na lůžkovém oddělení. Nemocnici Rose opouštěla prvně po dvou dnech. Večerní vzduch sice prosycovala mlha, zdál se však nesrovnatelně příjemnější než všudypřítomný hnilobný pach umírajících. Na ulici se Rose zastavila a chvíli jenom zhluboka dýchala, vděčná, že si může pročistit plíce vůněmi řeky a moře. Místo zoufalých stenů pacientek slyšela rachot projíždějícího kočáru. Byla jsem tak dlouho zavřená v hrobce, že jsem úplně zapomněla, jaké to je chodit mezi živými, pomyslela si.

Svižně vyrazila do mrazivého chladu, klapot jejích podpatků se s ozvěnou odrážel od zdí domů. Spletí uliček se proplétala k nábřeží. V nevlídném večeru míjela jen málo lidí, přesto si ještě pevněji utáhla šál, jako by ji dokázal učinit neviditelnou pro všechny oči, které by na ni kdesi ve tmě číhaly s nepřátelskými úmysly. Mimoděk zrychlila tempo, její dech teď zněl až nepřirozeně hlasitě, zesílený mlhou, která poblíž přístavu čím dál víc houstla. Náhle za sebou Rose i přes tu syčivou clonu vlastního dechu uslyšela kroky.

Zůstala stát a otočila se.

Kroky se blížily.

S bušícím srdcem ustoupila stranou. Mezi obláčky mlhy spatřila tmavé obrysy, které se zvolna zhmotňovaly v pevný tvar, v postavu přicházející přímo k ní.

Vzápětí se ze tmy ozval hlas: „Slečno Rose! Slečno Rose! Jste to vy?“

Svalové napětí rázem povolilo. Rose vydechla úlevou. Z mlhy se vynořil hubený výrostek.

„Ty bys zasloužil, Billy! Měla bych tě vytahat za uši.“

„Proč, slečno Rose?“

„Málem jsi mě k smrti vylekal.“

Chlapec se zatvářil ublíženě, jako by ho skutečně vytahala za uši. „To jsem nechtěl,“ řekl plačtivým tónem. A samozřejmě nelhal. Za dobrou polovinu svých skutků prostě nemohl. Všichni Hlupáčka Billyho znali, ale nikdo se k němu nehlásil. Svou přítomností trvale pohoršoval bostonský West End, potuloval se ulicemi, přespával ve stájích, od soucitných hospodyň či prodavaček ryb si tu a tam vyžebral zbytky jídla. Teď si Billy špinavou rukou otřel obličej a zafňukal: „Zlobíte se na mě, že jo?“

„Co děláš takhle pozdě venku?“

„Hledám svýho pejska. Ztratil se mi.“

Spíš utekl, jestli má jen trochu rozumu, pomyslela si Rose. „Doufám, že ho brzy najdeš,“ řekla a otočila se, aby pokračovala v cestě.

Billy se držel za ní. „A kam jdete vy?“

„Za Ebenem. Musí zajít do nemocnice.“

„Proč?“

„Protože mojí sestře je zle.“

„Hodně zle?“

„Má horečku, Billy.“ A po týdnu stráveném na lůžkovém oddělení Rose pochopila, co bude následovat. Brzy po porodu se začalo Aurniino břicho nafukovat a z klína jí prýštil páchnoucí výtok, který téměř nevyhnutelně znamenal konec. Rose viděla příliš mnoho rodiček umírat na horečku omladnic. A všimla si i lítostivého výrazu v očích ošetřovatelky Robinsonové. Ten výraz jasně říkal: Tady už není pomoci.

„Vaše sestra umře?“

„Nevím,“ tiše odpověděla Rose. „Opravdu nevím.“

„Já se mrtvejch bojim. Když jsem byl malej, viděl jsem svýho tátu mrtvýho. Chtěli, abych mu dal pusu, ale kůži měl celou spálenou, tak jsem to neudělal. Jsem darebák?“

„Kdepak, Billy, pro mě žádný darebák nejsi.“

„Nechtěl jsem na něj ani šáhnout, ale byl to můj táta a řikali, že mu tu pusu dát musim.“

„Co kdybys mi to pověděl někdy jindy? Spěchám.“

„Já vím. Sháníte pana Tatea.“

„Běž raději hledat toho svého psa.“ Rose přidala do kroku. Doufala, že výrostek konečně zmizí.

„Pan Tate v penzionu není.“

Teprve po několika krocích si uvědomila, co Billy právě řekl. Zastavila se. „Cože?“

„Neni u pani O’Keefeový.“

„Jak to víš? A kde tedy je?“

„Viděl jsem ho U Mořský panny. Pan Sitterley mi dal kus nákypu s jehněčím, ale měl jsem si to sníst venku v uličce. No a pak jsem uviděl, jak jde dovnitř pan Tate. Vůbec mi neodpověděl na pozdrav.“

„Nepleteš se, Billy? A zůstal v té hospodě?“

„Jo. Když mi dáte čtvrťák, zavedu vás tam.“

Rose odmítavě mávla rukou. „Nemám čtvrťák. A cestu znám.“

„Desetník?“

„Ani desetník.“

„Cent? Půlcentík?“

Rose už se neohlédla. Byla ráda, že se obtížného doprovodu zbavila. Myslela na Ebena a na to, co mu pěkně od plic poví. Dávno nastřádaný vztek v ní vřel, a když dorazila k hospodě U Mořské panny, s chutí by se na švagra vrhla jako kočka s vytaženými ostrými drápy. Zastavila se před vchodem a několikrát se zhluboka nadechla. Za oknem vlídně plápolal krb, slyšela výbuchy smíchu. Co kdybych jednoduše odešla a nechala ho u té jeho kořalky? napadlo ji. Pro Aurnii v tom stejně už nebude žádný rozdíl.

Ne, nesmíš mu brát poslední možnost, aby se rozloučil s manželkou.

Rose otevřela dveře a vstoupila do výčepu.

Horko sálající z krbu jí svědivě ožehlo tváře znecitlivělé chladem. Chvíli jen stála nedaleko vchodu a rozhlížela se po hostech rozesazených kolem stolů a skloněných nad výčepním pultem. U rohového stolku se hlasitě smála jakási žena v zelených šatech a s bujnou kšticí tmavých vlasů. Několik chlapů se k Rose otočilo. Civěli na ni tak nestoudně, že si i v tom přetopeném lokále znovu pevněji přitáhla šál.

„Čím posloužím?“ křikl muž za výčepním pultem. To bude pan Sitterley, který Hlupáčkovi Billymu daroval zbytek jehněčího nákypu, nepochybně jen aby chlapce zahnal od svého podniku, pomyslela si Rose. „Slečno?“ dodal hostinský.

„Někoho hledám,“ odpověděla. Pohledem sklouzla k ženě v zelených šatech. Muž sedící vedle ní otočil hlavu a nevraživě se na Rose zamračil.

Zamířila k jeho stolu. Zblízka ona tmavovláska vypadala značně nevábně, živůtek šatů měla plný skvrn od alkoholu a jídla, dokořán otevřená ústa odhalovala zkažené zuby. „Ebene,“ spustila Rose. „Musíš zajít do nemocnice.“

Aurniin manžel pokrčil rameny. „Nevidíš, jak tady truchlim?“

„Pospěš si, dokud je čas. Dokud Aurnia ještě žije.“

Žena v zelených šatech zatahala Ebena za rukáv. „O kom je řeč, drahouši?“ zeptala se a k Rose zavanul pach toho zkaženého chrupu.

„O mý starý,“ zabručel Eben.

„Nepochlubil ses, že jsi ženatej.“

„No a? Teď to teda víš.“ Eben si lokl rumu.

„Přece nebudeš tak bezcitný,“ nepřestávala Rose naléhat. „Naposledy jsi s ní mluvil před sedmi dny. Ani ses nepřišel podívat na dcerušku!“

„Už jsem podepsal, že se jí vzdávám. Jen ať se jí ujmou dámy z kojeneckýho útulku.“

Rose se zhrozila. „To nemyslíš vážně!“

„Copak si můžu uvázat na krk nějaký škvrně? Stačí, že jsem si jedině kvůli němu vzal tvoji sestru. Dítě na cestě, fajn, splnil jsem svoji povinnost. Ale Aurnia rozhodně nebyla žádný neviňátko – ani náhodou.“ Znovu pokrčil rameny. „Najdou děcku hezkej domov.“

„Meggie patří do své rodiny. Jestli bude třeba, vychovám ji sama.“

„Ty?“ pohrdavě se zasmál Eben. „Je to sotva pár měsíců, co jsi připlula. A neumíš zacházet s ničim jiným než s jehlou a nití.“

„Umím toho dost, abych se dokázala postarat o vlastní krev.“ Rose popadla Ebena za loket. „Vstaň. Půjdeš se mnou.“

Vyškubl se jí. „Dej mi pokoj.“

„Vstaň, ty parchante.“ Táhla ho oběma rukama, až se potácivě zvedl. „Zbývá jí jenom pár hodin života. I kdybys musel hodně lhát a i kdyby tě už neslyšela, pěkně jí povíš, že ji miluješ!“

Prudce ji odstrčil. Nerozhodně tam stál a opilecky se kymácel. Hospoda ztichla, ozývalo se jen popraskávání ohně v krbu. Eben se rozhlédl kolem sebe. Všichni ho nesouhlasně pozorovali. Po rozmluvě, kterou vyslechli, ztratil jejich sympatie.

Narovnal se a zvládl i mírnější tón. „No tak, nemusíš se na mě hned sápat jako Harpyje. Už jdu.“ Urovnal si kabát a límec. „Jenom jsem dopíjel sklenku.“

Se vztyčenou hlavou vycházel z hospody U Mořské panny, ale ve dveřích zakopl o práh. Rose ho následovala ven, do mlhy, jejíž vlhkost jako by pronikala až do morku kostí. Asi po desítce kroků se náhle Eben otočil a zuřivě pohlédl Rose do tváře.

Úder ji doslova odmrštil. Padla zády na zeď domu. Škubavá bolest v obličeji byla skoro omračující, na pár vteřin se Rose zatmělo před očima. Ani nezpozorovala, že se Eben znovu napřahuje. Druhá rána ji srazila na kolena. Do Roseiny sukně se rychle začala vsakovat ledová voda.

„To máš za to, jak sis na mě před lidma dovolovala,“ ušklíbl se Eben. Popadl ji za rameno a po hrbolaté dlažbě ji vlekl do úzké blátivé uličky.

Další úder rozsekl rty. Rose v ústech ucítila chuť krve.

„A tohle je za celý ty čtyři měsíce, co jsem tě musel snášet. Vždycky jsi stála na její straně, vy dvě jste se pokaždý spojily proti mně. Mám zničenej život – a jenom proto, že se schválně nechala zbouchnout. Nebo si snad myslíš, že se mi nevnutila? Že jsem ji musel svádět? Kdepak, tvoje ctnostná sestřička o to přímo škemrala. Bez nejmenších rozpaků mi předvedla, čim ji pánbůh obdařil. Jo, ale bylo to už kapku zkažený zboží.“

Neurvale zvedl Rose na nohy a odhodil ji ke zdi.

„Tak si tady nehraj na neviňátko. Moc dobře vim, jaký doroty z vaší rodiny pocházejí. Vim, co chceš. To samý, co chtěla tvoje sestra.“

Vrhl se na ni, tělem ji přimáčkl k cihlám. Začal ji líbat na ústa, jeho dech čpěl rumem. Po všech těch ranách byla Rose dosud napůl omráčená a nedokázala se bránit. Nejasně vnímala, jak je vzrušený. Jednou rukou jí sahal na ňadra, druhou vyhrnoval sukni, trhal spodničku a punčochy, prodíral se k nahé kůži. Teprve když Rose ucítila jeho chtivé prsty zatínající se do obnaženého stehna, prudce se vzepjala.

Jak se opovažuješ!

Pěstí ho zespoda zasáhla do brady. Ebenovy čelisti sklaply, zuby křísly o sebe. Zaúpěl a s rukou na ústech potácivě couvl.

„Můj jazyk! Prokousl jsem si jazyk!“ Sklouzl očima k dlani. „Proboha, teče mi krev!“

Rose se rozběhla. Snažila se uniknout, ale Eben ji vzápětí popadl za vlasy. Po dláždění se rozlétly sponky. Zakymácela se a klopýtla o cáry roztržené spodničky, okamžitě si však připomněla Ebenův páchnoucí dech na své tváři i lepkavé prsty na svém stehně a chvatně se zvedla. Okraj sukně si přidržela nad koleny a naslepo vyrazila do mlhy. Netušila, ve které je ulici. Netušila, jakým směrem utíká. K řece? K přístavu? Věděla jenom, že mlha jí přátelsky nabízí ochranný plášť, který ji dokáže bezpečně skrýt. Eben byl příliš opilý, aby ji mohl dohnat; bezmocně bloudil spletí úzkých uliček. Dusot jeho bot se vzdaloval, kletby slábly. Pak už Rose slyšela pouze vlastní kroky a svůj tep.

Odbočila za roh a na chvíli se zastavila. Nedaleko rachotila kola projíždějícího kočáru. Ale žádné kroky se nikde neozývaly. Uvědomila si, že se dostala na cambridgeskou silnici. Pokud se chtěla vrátit zpátky do nemocnice, musela se znovu otočit.

Eben ví, že tam půjdu, pomyslela si. Bude na mě číhat.

Sklonila se, odtrhla vlající pruh spodničky a vykročila na sever. Vybírala si postranní ulice a uličky. Pozorně sledovala všechny zvuky, každých pár minut se ohlížela. V husté mlze spatřila obrysy jakéhosi povozu, klapot kopyt jako by přicházel současně zleva i zprava, ozvěny se podivně tříštily a mísily. Rose se vydala ve stopách vozu. Došla za ním až do Blossom Street, která vedla k nemocnici. Kdyby Eben zaútočil, Rose by z plných plic křičela a kočí by jí určitě přispěchal na pomoc.

Náhle povoz odbočil a Rose zůstala sama uprostřed ulice. Věděla, že nemocnice je přímo před ní, v Severní Allenově, mlhou však nezahlédla ani siluetu budovy. A Eben téměř jistě čekal někde poblíž na svou příležitost. Rose zamrazilo. Cítila to nebezpečí, v duchu viděla Ebena skrčeného ve stínu a připraveného opět se na ni vrhnout.

Rozhodla se využít zadního vchodu, přestože to znamenalo projít přes travnatý – a teď pořádně mokrý – nemocniční pozemek. Na okraji trávníku zaváhala. Celý prostor halila hustá mlha. Ale vepředu matně zářila nemocniční okna. Eben nepředpokládá, že bych se trmácela touhle temnou loukou, pomyslela si Rose. Sám by tudy určitě nešel, bál by se, aby si v blátě nezničil boty.

Odhodlaně vykročila. Půda byla nasáklá deštěm a do střevíců rychle pronikala ledová voda. Světla nemocnice se v mlze neustále ztrácela, tma ještě víc ztěžovala orientaci. Rose se několikrát odchýlila od správného směru. Ale pak, zatímco se po mírném svahu blížila k nemocniční budově, cáry mlhy začínaly řídnout a okna zářila jasněji. Promáčená sukně se lepila k nohám a zpomalovala chůzi, každý krok vyžadoval značné úsilí. Když Rose konečně doklopýtala na dlažební kameny, nohy s promrzlými chodidly se jí skoro podlamovaly.

Celá roztřesená zimou se vydala po zadním schodišti.

Najednou jí podrážka uklouzla v lepkavé černé kaluži. Rose vzhlédla a spatřila cosi jako temný vodopád kaskádovitě stékající ze schodů. Teprve když zvedla oči až ke zdroji onoho vodopádu, na schodech nad sebou uviděla ležící ženské tělo. Žena měla rozhozené sukně a jednu paži zdviženou, jako by vítala samu Smrt.

Chvíli Rose nevnímala nic jiného než zvuky svého bušícího srdce a zrychleného dechu. Potom zaslechla kroky a vzápětí se nahoře mihl stín jako zlověstný mrak zakrývající měsíc. V žilách jí ztuhla krev. Rose pomalu vzhlédla.

Na vrcholu schodiště se tyčil chmurný kostlivec ve tmavém širokém plášti, symbol neúprosné smrti.

Z hrdla sevřeného hrůzou nedokázala Rose vydat ani hlásek. Zvolna couvala zpátky, na posledním schodu málem upadla. Děsivé monstrum se vyřítilo vpřed, jeho černá kápě vlála jako rozepjatá nestvůrná křídla. Rose se prudce otočila. Před sebou spatřila pustý trávník, převalující se mlžná oblaka. Místo přímo stvořené pro popravu. Jestli tam poběžím, určitě zemřu.

Vrhla se vpravo, tryskem pádila podél budovy. Za sebou slyšela blížící se kroky pronásledovatele.

Proběhla průchodem a ocitla se na nemocničním dvoře. Zamířila k nejbližším dveřím. Byly zamčené. Bušila do nich, zoufale volala o pomoc, nikdo však neotevřel.

Jsem v pasti.

Nedaleko zaskřípal štěrk. Obrátila se, aby čelila útočníkovi. Ve tmě rozeznávala pouze pohyb čehosi černého na černém pozadí. Zády se opřela o dveře. Vzlykala. V duchu znovu viděla mrtvou ženu a vodopád krve stékající po schodech. Překřížila ruce na prsou, byl to však příliš křehký štít, aby mohl ochránit její srdce.

Stín ji dostihl.

Přikrčila se a odvrátila obličej. Očekávala první sečnou ránu. Ale ozval se mužský hlas. Teprve po chvíli Rose pochopila, že se jí ptá.

„Slečno? Slečno, není vám nic?“

Otevřela oči. Skláněla se k ní silueta jakéhosi muže. O něco dál se ve tmě míhalo světlo a zdálo se stále jasnější. Byla to lucerna pohupující se v ruce dalšího muže, který volal: „Kdo je tam? Haló?“

„Wendelle! Tady!“

„Norrisi? Co se děje?“

„Je tu nějaká mladá žena. Patrně zraněná.“

„Co se jí stalo?“

Světlo se přiblížilo těsně k Rose a oslnilo ji. Zamžikala a přimhouřenýma očima se zahleděla na dva mladíky, kteří ji pozorovali se stejným údivem. Oba je poznala. A oba poznali Rose.

„Vy jste přece slečna Connollyová, že?“ řekl Norris Marshall.

Místo odpovědi jen vzlykla. Nohy ji náhle přestaly poslouchat. Rose se podél zamčených dveří bezvládně sesunula na dláždění.

Kapitola 7

S panem Prattem z bostonské Noční hlídky se Norris nikdy předtím nesetkal, podobné typy však dobře znal – lidi příliš opojené svou úřední mocí, aby si dokázali přiznat nepopiratelnou skutečnost, zjevnou celému okolí, že jsou totiž obyčejní hlupáci. Nejvíc Norrise popuzovala arogance, s jakou Pratt vstoupil do nemocniční pitevny. Ten nabubřelý krok, ta vypjatá hruď, ty vojensky rázné pohyby rukou! Ačkoliv byl pan Pratt spíš menšího vzrůstu, snažil se budit dojem statného chlapa. Přitom pozornost na něm upoutával jedině knír, snad nejhustší a nejmohutnější, jaký kdy Norris viděl. Velikostí a hnědavým zabarvením knír připomínal veverku, která zaťala drápky do Prattova horního rtu a odmítala se pustit. Zatímco si ten nafoukaný tupec psal tužkou poznámky, Norris nemohl od kníru odtrhnout oči; představoval si, jak ona pomyslná veverka náhle seskočí a zděšený pan Pratt začne chlupatou ozdobu svého obličej e pronásledovat.

Pratt konečně vzhlédl od notesu a ráčil si povšimnout Norrise a Wendella stojících vedle přikryté mrtvoly. Pak se jeho zrak přesunul k doktoru Crouchovi, mezi přítomnými zjevné lékařské autoritě.

„Říkáte, že jste tělo ohledal, pane doktore?“ zeptal se Pratt.

„Jenom zběžně. Dovolili jsme si přenést tu ženu sem dovnitř. Nezdálo se nám správné nechat ji ležet na těch studených schodech, kde by o ni kdokoliv mohl zakopnout. I kdyby pro nás byla cizí, což ovšem není, dlužili bychom jí alespoň tenhle drobný projev úcty.“

„Všichni tedy mrtvou znáte?“

„Ano, pane. Jakmile jsme na ni posvítili lucernou, hned jsme věděli, o koho jde. Oběť, slečna Agnes Pooleová, tady pracovala jako vrchní sestra.“

Do rozhovoru se vmísil Wendell: „To vám jistě pověděla už slečna Connollyová. Přece jste ji vyslýchal, ne?“

„Ano, ale pokládám za nezbytné důkladně si její slova ověřit. Vždyť víte, jak to s těmi lehkomyslnými holkami chodí. Obzvlášť s Irkami. Jsou ochotné měnit výpověď podle toho, odkud právě vane vítr.“

„Slečnu Connollyovou bych za lehkomyslnou holku rozhodně nepovažoval,“ poznamenal Norris.

Noční strážník Pratt si ho změřil přimhouřenýma očima. „Znáte se s ní?“

„Její sestra je zdejší pacientka. Leží na porodnickém oddělení.“

„Ale znáte se s ní osobně, pane Marshalle?“

Norrisovi se vůbec nelíbilo, jak pozorně si ho Pratt prohlíží. „Mluvili jsme spolu. O zdravotním stavu její sestry.“

Prattova tužka opět cosi čmárala do notesu. „Vy studujete medicínu, že?“

„Ano.“

Pratt přelétl očima Norrisovo oblečení. „Na košili máte krev. Víte o tom?“

„Pomáhal jsem přenést mrtvou z těch schodů. A předtím jsem večer asistoval doktoru Crouchovi.“

Pratt se podíval na Crouche. „Je to pravda, pane doktore?“

Norrisovi se nahrnula krev do obličeje. „Myslíte si, že bych o tom lhal? V přítomnosti doktora Crouche?“

„Mou povinností je odhalit pravdu.“

Jsi takový hlupák, že nepoznáš pravdu, ani když tě trkne přímo do nosu.

„Pan Holmes a pan Marshall jsou moji studenti,“ řekl doktor Crouch. „Dnes večer mi v Broad Street asistovali při velmi obtížném slehnutí.“

„A co jste slehávali?“

Doktor Crouch zíral na Pratta, zcela ohromený jeho absurdní otázkou. „Co asi? Fůru sena?“

Pratt klepl tužkou o notes. „Ironii si můžete ušetřit. Zkrátka bych rád zjistil, kde večer každý z vás byl.“

„Pokládám to za opovážlivost. Jsem lékař, pane, a nemusím se vám zpovídat z toho, co dělám.“

„A vaši dva studenti? Byli celý večer s vámi? Nepřetržitě?“

„Nikoliv,“ snad až příliš nenuceně prohodil Wendell.

Norris s údivem pohlédl na kolegu. Proč tomu chlapovi dobrovolně nabízet další informace? pomyslel si. Jenom posílíš jeho podezíravost. A skutečně, strážník Pratt teď připomínal kníratou kočku číhající u myší díry a připravenou zaútočit.

„A kdy jste nebyli všichni pohromadě?“ zeptal se Pratt.

„Přejete si, abych vám podal výčet všech svých návštěv pisoáru? Jo, mám dojem, že jsem si jednou zašel i na velkou. A co ty, Norrisi?“

„Pane Holmesi, váš pokřivený smysl pro humor mi nepřipadá zrovna dvakrát vhodný.“

„Humor je jediný způsob, jak reagovat na vaše nesmyslné otázky. Kristepane, právě my jsme přece přivolali Noční hlídku.“

Knír se zachvěl. Veverka se zdála rozčilená. „Nevidím tu jediný důvod k urážkám,“ upjatě pronesl Pratt a schoval tužku do kapsy. „Nuže. Ukažte mi mrtvou.“

„Neměl by u toho být konstábl Lyons?“ zeptal se nejistě doktor Crouch.

Pratt se zatvářil podrážděně. „Ráno ode mě dostane hlášení.“

„Ale měl by tu být. Jde o vážnou záležitost.“

„V téhle chvíli jsem představitelem úředních orgánů já. Konstábla Lyonse seznámím s fakty v příhodnější hodinu. Teď ho nebudu zbytečně tahat z postele.“ Pratt ukázal k mrtvole. „Odkryjte ji,“ nařídil.

Zaujal nedbalý postoj člověka, pro něhož je pohled na mrtvá těla všednodenní maličkost. Sotva však doktor Crouch stáhl prostěradlo, zalapal Pratt po dechu a kvapně couvl od stolu. Poranění způsobená Agnes Pooleové znovu otřásla i Norrisem, ačkoliv předtím už oběť viděl, a navíc ji pomáhal přenést do budovy. Dosud ženu nesvlékli, ostatně zatím ani nemuseli. Čepel jí vepředu rozřízla šaty a dokonale odhalila rány natolik hrůzné, že strážník Pratt úplně oněměl a zbledl jako stěna.

„Je zřejmé,“ řekl doktor Crouch, „že útok byl nesmírně brutální. Proto jsem také nechtěl dokončit ohledání bez přítomnosti policie. Ale už zběžný pohled nám prozrazuje, že vrah se nespokojil s jedním smrtelným zásahem. Udělal víc, mnohem víc.“ Crouch si vyhrnul rukávy a otočil se k Prattovi. „Jestli si přejete vidět ty řezné rány, musíte si stoupnout blíž.“

Pratt polkl naprázdno. „Děkuju… Vidím dobře i odsud.“

„Pochybuju. Ovšem pokud máte slabší žaludek, nerad bych, abyste nám pozvracel mrtvolu.“ Doktor Crouch si oblékl zástěru a vzadu si uvázal tkanice. „Pane Holmesi, pane Marshalle, budu potřebovat vaši pomoc. Pro vás oba je to výborná příležitost, abyste si, jak říkáme, trochu umazali ruce. Zdaleka ne každý má takové štěstí hned na začátku studia.“

Slovo štěstí by Norrise při pohledu na zohavený trup asi nenapadlo. Jistě, vyrůstal na otcově farmě, nebyl mu tedy cizí pach krve porážených domácích zvířat. Často měl „umazané ruce“, když řezníkům pomáhal vyvrhovat vepře nebo stahovat hovězí kůži. Věděl, jak vypadá smrt, věděl také, jak pronikavě čpí; donedávna pracoval v její přítomnosti.

Tohle však bylo jiné setkání se smrtí, setkání příliš osobní, příliš důvěrné. Tentokrát před sebou neměl hovězí plíce ani vepřové srdce. Ztuhlý obličej s ochablými čelistmi, na který se teď díval, ještě před pár hodinami překypoval energií. Norris pozoroval skelné oči vrchní sestry Pooleové a připadal si, jako by nahlížel do vlastní budoucnosti. Váhavě vzal z háčku na stěně zástěru, uvázal si ji a postavil se vedle doktora Crouche.

Wendell stál na protější straně stolu. Výraz v jeho tváři – navzdory studenému zkrvavenému tělu ležícímu mezi nimi – vyjadřoval jenom zvědavost a zájem, žádné pobouření, žádnou účast. Jsem snad jediný, kdo si na tu ženu pamatuje? pomyslel si Norris. Jistě, nepatřila k nejpřívětivějším lidským bytostem, ale přece jen to není pouhá anonymní mrtvola, která čeká, až ji začneme pitvat.

Doktor Crouch namočil ručník do vody a opatrně smyl z poraněné kůže krev. „Jak můžete vidět, pánové, čepel musela být velmi ostrá. Řezné rány vypadají čisté, značně hluboké. A jejich tvar je vskutku zvláštní.“

„Jaký tvar?“ zeptal se Pratt podivně přidušeným nosovým hlasem.

„Kdybyste přistoupil blíž ke stolu, ukázal bych vám to.“

„Stačí, když mi to popíšete, všechno si zaznamenávám.“

„Podle popisu si nemůžete udělat dokonalou představu. Neměli bychom raději poslat pro konstábla Lyonse? Snad alespoň někomu ze strážníků žaludek dovolí plnit služební povinnosti.“

Pratt zbrunátněl zlostí. Teprve teď se přesunul zpátky ke stolu a postavil se vedle Wendella. Přelétl očima po rozpáraném břiše a chvatně odvrátil pohled. „Dobrá, podíval jsem se.“

„Všiml jste si toho neobvyklého způsobu provedení? Máme tu vodorovný řez přes břicho, od boku k boku. A potom kolmý řez mířící od pasu vzhůru k hrudní kosti, takže zasáhl i játra. Oba řezy jsou hluboké, každý z nich by stačil způsobit smrt.“ Crouch sáhl do rány holýma rukama, vyjmul lesklé smyčky střev, pečlivě je prozkoumal a pak odložil do kbelíku umístěného po straně stolu. „Ta čepel byla dost dlouhá. Pronikla až k páteři a nařízla horní část levé ledviny.“ Doktor Crouch vzhlédl. „Vidíte, pane Pratte?“

„Ano. Ano, samozřejmě.“ Pratt se na mrtvou vůbec nedíval. Upřeně a skoro s jakýmsi zoufalstvím zíral na Norrisovu zakrvácenou zástěru.

„A pokud jde o ten vodorovný řez, také je přímo barbarsky hluboký.“ Crouch jediným rázným pohybem vytáhl zbytek tenkého střeva a Wendell pohotově nastavil kbelík, aby lesknoucí se chumel nesklouzl přes hranu stolu. Na řadu se postupně dostaly další vnitřní orgány – játra, slezina, slinivka břišní. „Čepel tady protnula sestupnou aortu, což vysvětluje i tu velkou kaluž krve na schodech.“ Crouch opět vzhlédl. „Smrt nastala rychle, v důsledku exsangvinace.“

„V důsledku čeho…?“ zeptal se Pratt.

„Stručně řečeno, vážený pane, oběť vykrvácela.“

Pratt ztěžka polkl a konečně se přinutil pohlédnout na rozříznuté břicho, které se mezitím změnilo v téměř prázdnou dutinu. „Říkal jste, že čepel musela být dlouhá. Jak asi?“

„Aby pronikla tak hluboko? Nejméně sedm až osm palců.“

„To by odpovídalo například řeznickému noži.“

„Ano, o řezničině se tu rozhodně dá mluvit.“

„Vrah také mohl použít meč,“ nadhodil Wendell.

„To je příliš nápadná zbraň, řekl bych,“ opáčil doktor Crouch. „Že by se městem potloukal se zakrváceným mečem?“

„Proč uvažujete právě o meči?“ zeptal se Pratt.

„Vidíme tu dva vzájemně kolmé řezy. V otcově knihovně je svazek, kde se popisují zvláštní zvyky na Dálném východě. Dočetl jsem se, že takové rány vznikají při seppuku, japonské rituální sebevraždě.“

„Ovšem tahle žena nespáchala sebevraždu.“

„To si uvědomuji. Ale způsob provedení je stejný.“

„Opravdu krajně podivný tvar,“ zamyslel se doktor Crouch. „Dva kolmo se protínající řezy. Skoro jako by chtěl pachatel vyrýt znamení…“

„Znamení kříže?“ vzhlédl s náhle probuzeným zájmem Pratt. „Nebyla oběť náhodou Irka?“

„Kdepak,“ zavrtěl Crouch hlavou. „Určitě ne.“

„Ale vaše nemocnice léčí hodně irských pacientů, že?“

„Posláním naší nemocnice je sloužit trpícím. Mnoho, snad i většina našich pacientů a pacientek patří k nemajetným.“

„Jinými slovy: jsou irské národnosti. Jako slečna Connollyová.“

„Poslyšte,“ ozval se Wendell rázněji, než by se slušelo. „Přičítáte tvaru těch řezných ran příliš velký význam. Snad připomínají kříž, ale proč hned usuzujete, že vrahem je nějaký papeženec?“

„Chcete se papeženců zastávat?“

„Jenom poukazuju na slabiny vaší úvahy. K takovým závěrům přece nemůžete dospět pouze na základě neobvyklosti řezů. Nabídl jsem vám jiné, stejně pravděpodobné vysvětlení.“

„Ano? Že k nám z Japonska připlul lodí chlapík s mečem?“ Pratt se zasmál. „Takového člověka v Bostonu těžko potkáte. Zato je tu spousta papeženců.“

„Třeba vrah chtěl, abyste obvinil papežence!“

„Pane Holmesi,“ zasáhl doktor Crouch, „nezdá se mi vhodné, abyste Noční hlídce radil, jak má pracovat.“

„Úkolem Noční hlídky je zjistit pravdu, nikoliv dělat ukvapené závěry ovlivněné náboženskou nesnášenlivostí.“

Pratt pozoroval Wendella přimhouřenýma očima. „Pane Holmesi, nejste náhodou příbuzný s reverendem Abielem Holmesem z Cambridge?“

Na chvíli zavládlo ticho. Norris zahlédl ve Wendellově obličeji stín rozmrzelosti.

„Ano, jsem,“ posléze odpověděl Wendell. „Je to můj otec.“

„Ryzí a nezviklatelný kalvinista. Přesto jeho syn…“

„Jeho syn, jestli dovolíte, myslí vlastní hlavou,“ odsekl Wendell nevrle.

„Pane Holmesi,“ ozval se varovným tónem doktor Crouch. „Váš přístup ničemu neprospěje.“

„Ale rozhodně stojí za povšimnutí,“ řekl Pratt. A nebude zapomenut, jako by dodal svým pohledem. Pak se otočil k lékaři. „Znal jste slečnu Pooleovou dobře, pane doktore?“

„Ošetřovala řadu mých pacientek.“

„A jak byste ji hodnotil?“

„Byla schopná a výkonná. Všichni si jí vážili.“

„Měla nějaké nepřátele, o kterých víte?“

„Rozhodně ne. Byla to ošetřovatelka. Zmírňovala bolesti a utrpení.“

„Ale jistě se občas objevily stížnosti nespokojených pacientek nebo jejich příbuzných. Lidí, kteří pociťovali zlost na nemocnici a personál.“

„Možné to je. Ovšem neumím si představit, že by někdo…“

„A co třeba Rose Connollyová?“

„Ta mladá dáma, která našla mrtvolu?“

„Ano. Nedošlo mezi ní a ošetřovatelkou Pooleovou k hádce?“

„Vyloučit bych to nemohl. Ta dívka je velmi tvrdohlavá. Podle slov ošetřovatelky Pooleové neustále obtěžovala nějakými požadavky.“

„Měla starost o zdraví své sestry,“ poznamenal Norris.

„To neomlouvá nevhodné chování, pane Marshalle,“ zamračil se doktor Crouch. „U nikoho.“

Pratt pohlédl na Norrise. „Vy se té holky zastáváte?“

„Obě sestry si jsou velmi blízké. A slečna Connollyová má důvod ke znepokojení. Tohle jsem měl na mysli.“

„Dostatečný důvod, aby se dopustila násilí?“

„Nic takového jsem neřekl.“

„Jak jste se s ní vlastně dnes večer potkali? Byla přece venku, na nemocničním dvoře, nemám pravdu?“

„Doktor Crouch nás požádal, abychom za ním přišli na porodnické oddělení, jednalo se o akutní případ. Byl jsem na cestě ze svého bytu.“

„A kde bydlíte?“

„V pronajatém podkrovním pokoji na konci Bridge Street, pane. Je to kousek za nemocničními pozemky.“

„Do nemocnice tedy chodíte přes louku?“

„Ano. A šel jsem přes ni i dnes večer. Už jsem se dostal skoro k nemocnici, když jsem uslyšel křik.“

„Slečny Connollyové? Nebo oběti?“

„Byla to žena. Víc nevím. Vyrazil jsem za tím hlasem a na nemocničním dvoře jsem objevil slečnu Connollyovou.“

„Viděl jste ono záhadné stvoření, které tak barvitě popsala?“ Pratt nakoukl do notesu. „Monstrum podobné Smrtce s kosou, zahalené v černé kápi, která vlála jako obrovská ptačí křídla.“ Pratt opět vzhlédl.

Norris zavrtěl hlavou. „Ne, takové stvoření jsem neviděl. Našel jsem tam jenom to děvče.“

Pratt se otočil k Wendellovi. „A kde jste byl vy?“

„Uvnitř budovy, asistoval jsem doktoru Crouchovi. Také jsem zaslechl výkřiky. Vzal jsem lucernu a vydal se ven. Na dvoře jsem našel pana Marshalla a slečnu Connollyovou. Celá se krčila strachem.“

„Krčila se strachem?“

„Byla hrozně vyděšená. Určitě se domnívala, že jeden z nás je ten vrah.“

„Všiml jste si na ní ještě něčeho neobvyklého? Kromě toho, že se zdála vyděšená?“

„Slečna Connollyová vyděšená byla,“ zdůraznil Norris.

„Třeba jejího oblečení. Jakým dojmem působilo? Nepřipadalo vám ošklivě potrhané?“

„Právě unikla vrahovi, pane Pratte,“ řekl Norris. „Žádný div, že byla poněkud neupravená.“

„Měla šaty úplně roztržené, jako by se s někým divoce potýkala. Vy dva o tom nic nevíte?“

„Ne,“ stručně odpověděl Wendell.

„Proč se jí nezeptáte, kde si ty šaty poničila?“ nadhodil Norris.

„Zeptal jsem se jí.“

„A co jste se dozvěděl?“

„Vykládala, že se to stalo už předtím. Když se na ni s chlípnými úmysly vrhl manžel její sestry.“ Pratt znechuceně zakroutil hlavou. „Tihle lidé jsou jako zvířata. Pořád by smilnili.“

Prattův okázale pohrdavý tón se Norrise hluboce dotkl. Zvířata. Ano, slýchal to označení užívané pro Iry, nemorální živočišnou chátru, která se oddává prostituci a neustále se množí. Pratt viděl v Rose jenom další brigitku, špinavou přivandrovalkyni podobnou tisícům obyvatel přecpaných činžáků v jižním Bostonu a Charlestownu; podle všeobecného mínění měla právě tahle komunita s nezdravými návyky a spoustou ukoptěných dětí na svědomí všechny epidemie neštovic a cholery.

„Slečna Connollyová není zvíře,“ ohradil se Norris.

„Znáte ji natolik dobře, abyste to mohl tvrdit?“

„Takovou urážku si nezaslouží žádná lidská bytost.“

„Na člověka, který ji sotva zná, ji nějak moc obhajujete.“

„Je mi jí líto. Její sestra umírá.“

„Aha, o tohle jde. Už to má za sebou.“

„Jak to myslíte?“

Pratt zaklapl notes. „Dnes navečer sestra Rose Connollyové zemřela.“

Kapitola 8

Ani jsme se nestačily rozloučit.

Rose vlhkým hadříkem omývala sestřino tělo, jemně stírala šmouhy, zaschlý pot a slzy z obličeje, který teď byl podivně hladký, bez ustaraných vrásek. Jestli existuje nebe, říkala si, Aurnia už tam určitě je a vidí, do jakých nesnází jsem se dostala. Bojím se. Nemáme s Meggie kam jít.

Aurniiny pečlivě učesané vlasy rozprostřené na polštáři se ve světle lampy leskly jako rudohnědé hedvábí. Ačkoliv mrtvou umyli a převlékli, nepříjemný pach přetrvával, neopouštěl křehké tělo, které kdysi Rose objímalo, které s ní kdysi dávno spávalo ve společné dětské posteli.

Pro mě jsi dál krásná. Pro mě zůstaneš krásná navždy.

V košíku vedle postele spala maličká Meggie. Nevěděla nic o matčině smrti, nic o své nejisté budoucnosti. Dokonale se podobá Aurnii, pomyslela si Rose. Tytéž rezavé vlasy, tytéž půvabně vykrojené rty. Už dva dny Meggie na oddělení kojily tři rodičky a ochotně si ji předávaly. Všechny předtím viděly, jak Aurnia v krutých bolestech umírá, a uvědomovaly si, že jen prozřetelnost rozhodne, jestli se některá z nich také nestane zákaznicí rakváře.

Rose vzhlédla. Přicházela k ní ošetřovatelka Cabotová, nástupkyně zavražděné Agnes Pooleové.

„Je mi líto, slečno Connollyová, ale je čas zesnulou odvézt.“

„Vždyť sotva zemřela.“

„Jsou to dvě hodiny – a potřebujeme volné lůžko.“ Ošetřovatelka podala Rose nevelký uzlík. „Věci vaší sestry.“

Aurnia si s sebou vzala do nemocnice žalostně málo: župan, teď potřísněný, stuha do vlasů, laciný plechový prstýnek s barevným sklíčkem, který od dětských let nosila pro štěstí. Ale štěstí ji nakonec stejně opustilo.

„Všechno patří jejímu manželovi,“ pokračovala ošetřovatelka Cabotová. „A teď ji musíme odvézt.“

Rose uslyšela skřípot koleček a spatřila zřízence tlačícího vozík. „Chtěla jsem s ní ještě chvíli zůstat.“

„Skutečně to nelze odkládat. Na dvoře je připravená rakev. Už jste objednali pohřeb?“

Rose zavrtěla hlavou. „Ne, její manžel se vůbec o nic nepostaral.“

„Pokud jsou příbuzní nemajetní, můžeme ji sami nechat důstojně pochovat.“

Měla na mysli chudinský pohřeb. Aurnia by se ocitla ve společném hrobě s bezejmennými kočébry, tuláky a zloději.

„Dokdy je to třeba zařídit?“ zeptala se Rose.

Ošetřovatelka Cabotová netrpělivě přelétla pohledem řadu lůžek, jako by v duchu počítala, kolik další práce ji ještě čeká. „Do zítřejšího poledne,“ odpověděla. „Pak si přijedou vyzvednout rakev.“

„Tak brzy?“

„Rozklad se kvůli vám nezastaví.“ Ošetřovatelka se otočila a pokynula zřízenci, dosud tiše stojícímu opodál. Muž zajel s vozíkem ke straně lůžka.

„Ještě ne! Snažně vás prosím!“ Rose chytila zřízence za rukáv. „Nemůžete ji odvézt do té zimy.“

„Nedělejte potíže,“ řekla ošetřovatelka. „Jestli si přejete uspořádat normální pohřeb, musíte to zařídit do zítřejšího poledne, jinak ji necháme dopravit na Jižní hřbitov.“ Opět pohlédla na nemocničního zřízence. „Odvezte zesnulou.“

Muž vsunul svalnaté paže pod Aurniino tělo, zdvihl mrtvolu z lůžka a přemístil ji na vozík. Rose vzlykla a zabořila prsty do sestřina županu zhnědlého zaschlou krví. Věděla však, že žádný nářek a žádné prosby už nezmění nic na tom, co bude následovat. Aurnii, zabalenou jenom v prostěradle a gáze, zřízenec odveze na ledově chladný dvůr, křehké tělo bude cestou po hrbolatém dláždění narážet o drsné dno dřevěného vozíku. Uloží ji ten muž do rakve alespoň trochu ohleduplně? Nebo ji tam hodí jako zdechlinu, až jí hlava nadskočí na holých borových prknech?

„Dovolte mi, abych šla s vámi,“ zaškemrala Rose a sevřela mužův loket. „Chci ji doprovodit.“

„Neni vo co stát, slečinko.“

„Chci si být jistá. Chci se na vlastní oči přesvědčit, že se s ní zachází s náležitou úctou.“

Muž pokrčil rameny. „Zacházím se všema stejně. Ale klidně se koukejte, mně to nevadí.“

„Je tu ještě jeden problém,“ znovu se ozvala ošetřovatelka Cabotová. „To dítě. Nedokážete mu zajistit řádnou péči, slečno Connollyová.“

Do rozhovoru se vmísila žena ležící na vedlejším lůžku. „Rose, přišli sem, když jste byla pryč. Lidi z kojeneckého útulku. Chtěli holčičku odnést, ale nedovolili jsme jim to. Taková drzost! Moc nescházelo, a ukradli by vám neteř!“

„Pan Tate podepsal prohlášení, že se zříká rodičovských práv,“ oznámila ošetřovatelka Cabotová. „Alespoň on chápe, co bude pro dítě nejlepší.“

„Pana Tatea dítě vůbec nezajímá,“ řekla Rose.

„Jste příliš mladá, abyste holčičku sama vychovávala. Mějte rozum! Předejte ji do schopnějších a zodpovědnějších rukou.“

Rose odpověděla dostatečně výmluvně: vzala malou Meggie z košíku a přitiskla si ji k hrudi. „Dát ji někomu cizímu? Jedině kdybych umírala.“

Tváří v tvář tak nepřekonatelnému odporu si ošetřovatelka Cabotová podrážděně povzdechla. „Jak myslíte. Jestli se holčičce něco stane, budete si to muset srovnat se svým svědomím. Já na vás nemám čas, rozhodně ne dnes večer, kdy chudinku Agnes…“ Ztěžka polkla a pak se otočila ke zřízenci, který tu dosud čekal s Aurniiným tělem na vozíku. „Tak už ji odvezte!“

Rose ho s nemluvnětem v náručí následovala až na nemocniční dvůr. A tam ve žlutavém světle lucerny mlčky, ale pozorně přihlížela, zatímco muž ukládal Aurnii do borové rakve a potom kladivem zatloukal hřebíky. Rány se rozléhaly jako výstřely z pistole. S každým úderem v Rose narůstal pocit, že jí ty železné hřeby pronikají přímo do srdce. Zřízenec dokončil práci, vytáhl z kapsy kousek dřevěného uhlí a načmáral jím na přitlučené víko rakve: A. TATEOVÁ.

„Abysme nic nepopletli,“ vysvětlil. Narovnal se a pohlédl na Rose. „Zůstane tady do zejtřejšího poledne. A vy zatim musíte zařídit ten pohřeb.“

Rose položila dlaň na rakev. Neboj se, zlatíčko, něco už vymyslím. Postarám se, aby tě pohřbili důstojně. Ovinula kolem sebe i kolem Meggie šál a vyšla z nemocničního dvora.

Nevěděla, kam půjde. Určitě ne do pokoje v penzionu, kde dosud bydlela se svou sestrou a Ebenem. Švagr nejspíš právě doma vyspává po tom rumu, říkala si. Raději s ním budu jednat ráno, až vystřízliví. Je sice bezcitný, ale umí si spočítat, co je pro něho dobré. Chce si udržet obchod, nesmí si tedy pokazit pověst. Kdyby se objevil třeba jenom náznak ošklivých pomluv, zvonek nade dveřmi jeho krejčovství by mohl utichnout. Ráno prostě uzavřeme příměří a Eben nás obě vezme zpátky. Koneckonců je Meggie jeho dcera.

Ale kde přečkáme dnešní noc?

Rose zvolnila krok a posléze úplně vyčerpaná zůstala stát na rohu. Předtím se mimoděk vydala známým směrem a teď trochu udiveně zírala na tutéž ulici, po které šla večer. Kolem překodrcala drožka tažená koněm s prohnutým hřbetem a svěšenou hlavou. I tak ubohý povoz s rozviklanými koly a záplatovanou střechou působil dojmem nedostižného přepychu. Rose si představovala, jak sedí uvnitř, nohy pohodlně natažené, a chráněna před větrem a deštěm se veze jako královna. Drožka zmizela ve tmě a Rose náhle na protější straně ulice zahlédla povědomou postavu.

„Už jste to slyšela, slečno Rose?“ zeptal se Hlupáček Billy. „Ošetřovatelka Pooleová je po smrti! Někdo ji zabil přímo v nemocnici!“

„Ano, Billy, vím o tom.“

„Povídá se, že má rozpáraný celý tělo. Takhle odshora až dolů.“ Billy si přejel prsty po břiše. „Hlavu má useknutou mečem. A taky ruce. Tři lidi viděli, jak to ten vrah udělal. Potom odlítnul jako velkej černej pták.“

„Kdo ti to řekl?“

„Pani Durkinová tamhle ve stáji. Slyšela to od Craba.“

„Crab je pěkný hlupák. A ty ještě takové nesmysly opakuješ, místo abys je zarazil.“

Billy dotčeně ztichl. Nohy vlekl po dlažebních kamenech jako těžké kotvy. Čepice stažená do čela mu zvýrazňovala velké odstávající uši. Chudák Billy se málokdy urazil a bylo snadné zapomenout, že i on je citlivý a zranitelný.

„Omlouvám se,“ hlesla.

„A za co, slečno Rose?“

„Prostě jsi mi řekl, co jsi slyšel. Ale lidé vždycky nevykládají jenom svatou pravdu. Občas lžou. A někteří jsou záludní a zlí, Billy, nemůžeš každému věřit.“

„Jak víte, že je to lež? Když to povídal Crab?“

Dosud nikdy nezaslechla v jeho hlase tak nedůtklivý tón a málem by už chlapci prozradila, že mrtvé tělo ošetřovatelky Pooleové objevila právě ona. Ne, raději si to nechám pro sebe, rozhodla se vzápětí. Stačí pošeptat Billymu slovíčko, a zítra se městem rozletí nejfantastičtější zvěsti, ve kterých budu hrát hlavní roli.

Nic takového nechci riskovat.

Znovu vykročila směrem ke svému bydlišti. Novorozeně dál tvrdě spalo v jejím náručí. Lepší bude hledat nocleh tam, kde to znám, pomyslela si. Třeba mi paní Combsová z naší ulice nabídne koutek ve své kuchyni, jenom na dnešní noc. Mohla bych jí na oplátku vyspravit ten starý, nedbale zalátaný kabát. Jistě by to uvítala.

„Všechno, co jsem viděl, jsem pověděl Noční hlídce,“ drmolil Billy, který vedle Rose poskakoval ulicí. „Byl jsem venku, víte, pořád hledám Fleka. Nejmíň desetkrát jsem prošel tou ulicí, a proto strážník řikal, že by bylo dobrý trochu si se mnou promluvit.“

„Ano, ovšem.“

„Je mi moc líto, že ji zabili. Teď už mě nebude posílat na pochůzky. Pokaždý mi dala penci, ale naposledy ne. To není správný, viďte? O tomhle jsem se strážníkovi radši nezmínil, třeba by si pak myslel, že jsem ji kvůli tomu zabil já.“

„Billy, tebe by nikdo z ničeho takového nepodezříval.“

„Za práci má člověk dostat zaplacíno, ale slečna Pooleová mi naposledy nezaplatila.“

Pokračovali spolu v cestě podél ztemnělých oken a tichých domů. Už je hodně pozdě, říkala si Rose, všichni kromě nás dávno spí. Výrostek se nepřestával držet v její těsné blízkosti. Konečně se Rose zastavila.

„Nepůjdete dovnitř?“ zeptal se Billy.

Vzhlédla k penzionu paní O’Keefeové. Unavené nohy ji automaticky dovedly ke dveřím, jimiž předtím tolikrát prošla. Nahoře by našla své úzké lůžko, vmáčknuté do výklenku a závěsem oddělené od zbytku pokoje, který sdílela se sestrou a Ebenem. Tenký závěs však nedokázal ztlumit zvuky, které k ní doléhaly z druhé postele. Eben sípal a funěl při milování, potom hlasitě chrápal, ráno ho trápil suchý kašel. Rose si vzpomněla, jak jí dnes večer Eben sahal na stehna, s hrůzou se otočila a zamířila pryč.

„Kam to jdete?“ podivil se Billy.

„Nevím.“

„Nevrátíte se domů?“

„Ne.“

Chlapec ji dostihl. „Chcete zůstat vzhůru? Celou noc?“

„Potřebuju najít místo, kde bych přespala. Musí tam být teplo, aby Meggie nenachladla.“

„Copak v domě pani O’Keefeový neni teplo?“

„Billy, dneska tam jít nemůžu. Pan Tate se hněvá. Moc se hněvá. A já se bojím, že by mohl…“ Rose zmlkla uprostřed věty a zahleděla se na chuchvalce mlhy, které se jí ovíjely kolem kotníků jako nestoudné ruce. „Bože můj, Billy,“ povzdechla si. „Jsem tak unavená. Co si s Meggie počneme?“

„Znám místečko, kam byste ji mohla vzít,“ zamyslel se chlapec. „Tajný místečko. Nesmíte o něm nikomu říct.“

Úsvit dosud nerozehnal tmu, ale Šilhoun Jack už zapřáhl koně a vyhoupl se na kozlík. Ze stájového přístřešku vyjel s valníkem na zledovatělou dlažbu, která se ve světle lucerny leskla jako sklo. Vzhledem k časné ranní hodině to byl jediný povoz v celé ulici a klapot koňských kopyt společně s rachotem kol se rozléhaly až drásavě hlasitě. Ale spáči, náhle probuzení nepatřičným hlukem, jistě usoudili, že kolem jejich domů projíždí nějaký živnostník. Snad řezník přivážející na trh maso, snad zednický mistr s fůrou kamení a cihel, snad farmář, který dodává stájím balíky sena. Ty rozespalé lidi v teplých postelích by rozhodně nenapadlo, jaký náklad se brzy ocitne na povoze, právě míjejícím jejich okna. Živí se neradi zabývali mrtvými, a tak mrtví zůstávali neviditelní, skrytí v borových rakvích, zašití v rubáších, pod rouškou noci tajně převážení rachotícími vozy. „Na co by nikdo jinej
neměl žaludek, od toho jsem tu já,“ mumlal si s úšklebkem Jack. „Tim spíš, že tohle řemeslo nabízí docela slušný prachy.“ Klapot koňských kopyt znovu a znovu vyťukával rytmus těch kouzelných slov. Povoz ujížděl na severozápad, směrem k řece Charles.

Docela slušný prachy. Docela slušný prachy.

A výdělek by si Jack Burke nikdy ujít nenechal.

Z mlhy se náhle přímo před koněm vynořila přikrčená postava. Jack prudce přitáhl opratě, kůň si odfrkl a zastavil se. V Šilhounově zorném poli se objevil jakýsi výrostek – šněroval ulicí ze strany na stranu a mával dlouhýma rukama jako chobotnice chapadly.

„Neposlušnej pejsek! Hned se vrať!“

Pes zakňučel, když ho chlapec dostihl a polapil. Pak se výrostek napřímil, vzpírajícího se psa v náručí, a široce otevřenýma očima zíral do mlhy, neboť si teprve teď všiml povozu a Jacka na kozlíku.

„Ty pitomče pitomá!“ zlostně křikl Šilhoun. Moc dobře znal toho otravného kluka, který se věčně pletl člověku pod nohy a pořád sháněl něco k jídlu nebo místo k přespání. Už nesčíslněkrát musel vyhánět Hlupáčka Billyho ze své maštale. „Koukej mazat z cesty! Málem jsem tě přejel.“

Chlapec jen civěl s otevřenou pusou. Měl křivé zuby a hlava se na vytáhlém hubeném těle zdála příliš malá. Dobrácky se křenil, ale pevně držel psisko, které se dál snažilo uniknout. „Vůbec neposlouchá. Musím ho vycvičit.“

„Neumíš se postarat ani sám o sebe – a pořídíš si nějakýho zatracenýho čokla?“

„Je to můj kamarád. Jmenuje se Flek.“

Jack sklouzl očima k černému voříškovi, ale ať se díval sebepozorněji, žádné skvrny na jeho srsti neviděl. „Opravdu zvláštní jméno, v životě jsem takový neslyšel.“

„Sháníme kapku mlíka. Víte, děti potřebujou mlíko. A malá vypila všecko, co jsem včera večer sehnal. Teď ráno bude mít hlad, a když má hlad, tak brečí.“

O čem to ten kluk mele? pomyslel si Šilhoun. „Nezdržuj a kliď se mi z cesty!“ řekl. „Čeká mě práce.“

„Už běžim, pane Burkeu.“ Chlapec ustoupil stranou, aby vůz mohl projet. „Já mám taky práci.“

No jasně, Billy. Ty určitě. Jack škubl opratěmi a valník se rozjel. Sotva však ušel kůň pár kroků, Šilhoun ho zastavil a otočil se k hubené Billyho postavě, napůl skryté v mlze. Přestože chlapec už dosáhl šestnácti či sedmnácti let, byl samá kost a šlacha, mužný asi jako rozklepaná loutka. Ale přece jenom měl dvě ruce.

A nepřišel by draho.

„Hej, Billy!“ zavolal Jack. „Chceš si vydělat desetník?“

Chlapec přispěchal, v náručí stále svého nešťastného mazlíčka. „A za co, pane Burkeu?“

„Nech psa tady a vylez si ke mně na kozlík.“

„Ale my potřebujeme sehnat mlíko.“

„Tak chceš ten desetník, nebo ne? Můžeš si pak za něj mlíko koupit.“

Billy pustil psa, který okamžitě odběhl. „Utíkej rovnou domů, Fleku!“ přikázal mu Billy. „Ne, aby ses zase ztratil!“

„Nasedni si, hochu.“

Bily se vyškrábal nahoru a usadil svůj kostnatý zadek na kozlík. „Kam jedeme?“

Jack škubl opratěmi. „Uvidíš.“

Mezi cáry mlhy projížděli kolem domů, za jejichž okny se začínaly objevovat rozsvícené svíčky. Kdesi v dálce štěkali psi, ale jinak bylo v úzké ulici slyšet jenom klapot kopyt a rachocení kol.

Billy se ohlédl. „Co máte pod tou plachtou, pane Burkeu?“

„Nic tam neni.“

„Kdepak, něco tam je. Vidím to.“

„Jestli chceš desetník, přestaň žvanit.“

„Dobře.“ Ale déle než několik vteřin chlapec mlčet nevydržel. „Kdy ten desetník dostanu?“

„Až mi pomůžeš něco přenýst.“

„Něco jako kus nábytku?“

„Jo.“ Šilhoun si odplivl na dláždění. „Něco jako kus nábytku.“

Už dorazili téměř k řece Charles, valník teď kodrcal Severní Allenovou. Rozednívalo se, mlha však ani trochu neprořídla, právě naopak. Čím víc se blížili k cíli, tím hustší se zdála, valila se od řeky a zakrývala je svým ochranným pláštěm. Když posléze zastavili, Jack viděl sotva na dva kroky před sebe. Ale přesně věděl, kde jsou.

Poznal to i Billy. „Proč jsme přijeli k nemocnici?“

„Počkáš tady,“ přikázal Šilhoun. Pak seskočil z valníku, podrážkami tvrdě dopadl na dlažební kameny.

„Kdy budeme odnášet ten nábytek?“

„Nejdřív se mrknu, jestli tady vůbec je.“ Jack otevřel bránu a prošel na nemocniční dvůr. Stačilo několik kroků a spatřil to, co tu doufal najít: rakev se jménem A. TATEOVÁ na čerstvě přitlučeném víku. Zkusmo ji na jednom konci nazdvihl, aby se ujistil, že je v ní mrtvola. Ano, byla tam, připravená k brzkému odvozu – a jak nasvědčovalo laciné borové dřevo, nepochybně na chudinský hřbitov.

Začal páčit víko. Těch několik hřebíků mu nedalo příliš práce. Na rakvích chudáků nikomu nezáleželo, nemusely být pečlivě zatlučené. Šilhoun odklopil víko. Uvnitř leželo tělo v rubáši, už na první pohled drobné a křehké. S takovým by si Jack snadno poradil i bez Hlupáčka Billyho.

Vrátil se k valníku, kde chlapec trpělivě čekal.

„Je to židle?“ zeptal se Billy. „Nebo nějakej stůl?“

„O čem to pořád brebentíš?“

„Přece o tom nábytku.“

Jack obešel povoz a odhrnul plachtu. „Pomoz mi s tim.“

Billy seskočil z kozlíku a přiběhl k zadní části valníku. „Je to poleno.“

„Chytrej kluk,“ ušklíbl se Jack, uchopil jeden konec a začal poleno tahat z vozu.

„Dříví na topení?“ zeptal se Billy a popadl druhý konec. „Nemělo by se rozštípat?“

„Stačí, když ho odneseme.“ Přenesli poleno k rakvi a položili je na zem. „A teď mi pomůžeš zvednout tohle,“ přikázal Šilhoun.

Billy nakoukl do rakve a strnul. „Někdo tam leží.“

„Nezdržuj!“

„Ale… je to nějaká mrtvola.“

„Chceš ten desetník, nebo nechceš?“

Chlapcovy oči se v hubeném a náhle zesinalém obličeji zdály obrovské. „Já se mrtvejch bojim.“

„Co ti asi tak můžou udělat, ty troubo?“

Billy couvl. „Pronásledujou člověka. Jejich duchové.“

„V životě jsem žádnýho ducha neviděl.“

Výrostek dál ustupoval, zvolna se blížil k bráně.

„Billy! Kluku jeden zatracená, hned se vrať!“

Chlapec se naopak otočil, celý rozkymácený jako loutka vyběhl z nemocničního dvora a vzápětí zmizel v mlze.

„Pitomec,“ zabručel Šilhoun. Zhluboka se nadechl, zdvihl tělo zabalené v rubáši a vyklopil je z rakve. S tupým žuchnutím dopadlo na dlažbu.

Rychle se rozenívalo. Jack si musel pospíšit, aby ho nikdo nepřistihl. Položil do rakve poleno a kladivem chvatně přitloukl zpátky víko. Odpočívejte v pokoji, vážený pane Poleno, pomyslel si a chrčivě se zasmál. Pak mrtvolu zašitou v rubáši odvlekl přes dvůr ke svému povozu a naložil ji. Pár vteřin odpočíval a rozhlížel se ulicí. Nikoho neviděl.

A nikdo nevidí mě.

O chvilku později už opět seděl na kozlíku a ujížděl Severní Allenovou. Občas se ohlédl, aby zkontroloval náklad přikrytý plachtou. Na mrtvolu se předtím vůbec nepodíval. Nemusel. Byla čerstvá – a jestli jde o mladé či staré tělo, o muže nebo ženu, to už nehrálo roli. Navíc se Jack tentokrát nebude s nikým dělit, ani s Hlupáčkem Billym.

Právě ušetřil deseticent. A to přece za trochu námahy stálo.

Kapitola 9

Rose procitla vedle spící Meggie. Slyšela slepice – kvokaly a máchaly křídly. Slyšela šustění slámy. Všechny ty zvuky jí připadaly cizí a chvíli trvalo, než si uvědomila, kde vůbec je.

Než si připomenula, že Aurnia zemřela.

Rose sevřel hrdlo nesmírný žal, až skoro nemohla dýchat. Zvedla oči k hrubě opracovaným trámům a pomyslela si: Tuhle bolest nevydržím.

Nedaleko ní cosi rytmicky klepalo. Otočila se a spatřila černého psa. Upřeně na ni zíral a vrtěl ocasem, který narážel do balíku slámy. Vtom pes vyskočil, v oblaku zvířeného prachu se vrhl k Rose a jazykem plným slin jí olízl obličej. Odstrčila ho a posadila se. Psisko uraženě zakňučelo a po schodech zamířilo dolů. Rose nakoukla přes okraj seníku. Pes právě běžel kolem ustájeného koně; pohyboval se cílevědomě, jako by spěchal na důležitou schůzku, a vzápětí zmizel za otevřenými vraty stodoly. V dálce zakokrhal kohout.

Rose se rozhlédla po seníku. Uvažovala, kam se ztratil Billy.

Tak tady měl ten svůj tajný úkryt. A mezi balíky slámy a rezavějícím nářadím po sobě zanechával spousty stop. Prohloubenina ve slámě označovala místo, kde v noci spal. Na převrácené bedně Rose uviděla otlučený hrnek, misku a dřevěný tácek – tam si zřejmě Billy prostíral pro své bohaté hostiny. Mimoděk se usmála nad jeho vynalézavostí. Včera v noci na chvíli zmizel a vrátil se s hrnkem drahocenného mléka; určitě tajně podojil něčí krávu či kozu. Rose se ho nevyptávala, byla mu vděčná za cokoliv, čím mohla utišit hlad novorozeněte, a s radostí sledovala, jak Meggie dychtivě saje klůcek nasáklý mlékem.

Ale zatímco dítě se nasytilo, sama Rose od včerejšího poledne nic nejedla a hladem jí kručelo v břiše. Propátrala seník, hledala ve slámě, dokud nenašla ještě teplé slepičí vejce z ranní snůšky. Rozťukla je a zaklonila hlavu. Syrové vajíčko jí vklouzlo do krku, tak slizké a s tak velkým žloutkem, že se jí okamžitě zhoupl žaludek. Zlomila se v pase a málem začala zvracet. Silou vůle se však snažila udržet vajíčko v sobě. Třeba dnes už nic jiného k jídlu neseženu, říkala si, a tak se ho nemůžu vzdát. Konečně pocit nevolnosti polevil. Když opět zvedla hlavu, zahlédla dřevěnou krabičku, schovanou v rohu seníku.

Odklopila víčko opatřené malými panty.

Uvnitř spatřila kousky barevného skla, mořskou lasturu a dva knoflíky z velrybí kosti – poklady, které Billy nashromáždil při svých toulkách ulicemi West Endu. Už dřív si všimla, že hoch neustále hrbí ramena jako stařec a bloudí pohledem po dlažbě, aby mu neunikla žádná vytroušená drobná mince, žádná ztracená přezka. Pro Hlupáčka Billyho znamenal každý den hon za pokladem, k radosti mu stačil jediný hezký knoflík. Byl to šťastný chlapec, snad nejšťastnější v celém Bostonu. Koho jiného by dokázal potěšit pouhý knoflík? Jenže knoflíků by se člověk nenajedl. A bezcennými sklíčky se nedal zaplatit pohřeb.

Rose zavřela krabičku a přešla k zašpiněnému okénku, aby se podívala ven. Dole v zahradě slepice přehrabovaly záhony, na nichž zůstaly už jenom zahnědlé pomrzlé úponky a lodyhy.

Krabička s Billyho poklady Rose připomněla, že u sebe dosud skrývá cosi skutečně vzácného. Sáhla do kapsy pro Aurniin řetízek s přívěskem. Při pohledu na něj se jí znovu zmocnil hluboký zármutek. Medailonek měl tvar srdíčka a řetízek byl lehký jako peříčko – jemná práce, určená spíš pro hrdlo nějaké bohaté dámy. Rose si se smutkem vybavovala, jak šperk na Aurniině smetanově bílé pleti zářil. Ano, sestra byla tak půvabná, pomyslela si Rose, a teď už poslouží jenom jako potrava červům.

Řetízek i přívěsek byly zlaté. Aurnia za ně bude mít alespoň důstojný pohřeb.

Rose zaslechla hlasy a znovu se oknem podívala ven. Na dvůr právě přijel povoz plný balíků sena. Dva muži stojící vedle něj se dohadovali o ceně.

Byl nejvyšší čas zmizet.

Vzala do náručí spící nemluvně, opatrně sestoupila po schodech dolů a pak tiše vyklouzla z vrat stodoly.

Než se oni dva muži konečně domluvili na platbě za seno, ušla Rose Connollyová dostatečný kus cesty. Setřásla si ze sukně stébla slámy a nesla malou Meggie dál směrem k West Endu.

Ledově studená mlha se na hřbitově svatého Augustina držela nízko při zemi, zakrývala kotníky a kolena truchlících, až se zdálo, že vzduchem se vznášejí pouze beznohé trupy. Dnes je jich tu opravdu hodně, říkala si Rose, ale žádný z nich neoplakává Aurnii. Sledovala průvod vinoucí se za dětskou rakvičkou, která zvolna proplouvala nad cáry mlhy. Rose slyšela každé zajíknutí, každý tlumený vzlyk, všechny ty zvuky žalu, zachycované a zesilované, jako by plakal sám vzduch. Pozůstalí vyprovázející zemřelé dítě prošli kolem ní, černé pláště a sukně proměnily mlhu ve spleť stříbřitých vírů. Nikdo se za Rose neohlédl. Držela malou Meggie v náručí a stála v opuštěném rohu hřbitova vedle čerstvě vykopané hromady hlíny. Pro ty lidi nebyla nic jiného než jakýsi přízrak, napůl zahalený mlžným oparem. Vlastní zármutek jim znemožňoval vidět i cizí žal.

„Myslim, slečno, že takhle to bude stačit.“

Rose se otočila k hrobníkům. Starší z dvojice si rukávem otřel obličej a na zašpiněné vrásčité tváře, poznamenané tvrdou prací za slunečného i větrného počasí, tak přidal další blátivé šmouhy. Chudáku, pomyslela si Rose, už jsi příliš starý, abys pořád ještě lopatou odhazoval zmrzlou zem. Jenže všichni musíme jíst. A co asi budu dělat já, až mi jednou zeslábne zrak a nedokážu navléknout nit do jehly?

„Nikdo už nepřijde?“ zeptal se hrobník.

„Ne,“ tiše odpověděla Rose a pohlédla na rakev. Tohle je moje ztráta, říkala si, pouze moje – a nehodlám se o ni s nikým dělit. Náhle zatoužila odtrhnout víko a ještě naposledy se na sestru podívat. Co kdyby se stal zázrak? Co kdyby Aurnia nebyla mrtvá? Co kdyby se pohnula a otevřela oči? Rose už natahovala ruku, ale včas se ovládla. Ne, zázraky se nedějí, uvědomila si. Aurnia je mrtvá.

„Můžeme to teda dokončit?“

Rose polkla slzy a přikývla.

Stařec oslovil svého pomocníka, lhostejně se tvářícího výrostka, který se při kopání rozhodně nepředřel a teď se tady se svěšenými rameny a bez nejmenšího zájmu opíral o lopatu. „Uložíme ji do hrobu.“

Provazy skřípaly, rakev klesala stále níž a shazovala s sebou do jámy hrudky hlíny. Zaplatila jsem, abys měla místo věčného odpočinku sama pro sebe, promlouvala v duchu Rose k sestře. Abys nemusela ležet vedle svého odporného manžela. Aby ses nemusela tísnit ve společném hrobě s pobudy a žebráky. Konečně můžeš klidně a nerušeně spát – a to je přepych, jaký jsi zaživa nikdy nepoznala.

Rakev dopadla na dno a trochu nadskočila. Mladý pomocník přemýšlel kdoví o čem a uvolnil provaz příliš brzy. Rose zachytila přísný pohled, kterým si stařec výrostka změřil. Jako by mu říkal: Tohle si ještě vyřídíme. Chlapec mu vůbec nevěnoval pozornost, jenom škubl provazem, aby jej vytáhl z jámy. Lano vylétlo vzhůru jako útočící kobra a jeho konec prudce švihl do borové rakve. Hrobníkům zbývala poslední část práce, museli zaplnit jámu vykopanou hlínou. Mladík si teď vedl mnohem čileji, patrně už si představoval, jak sedí v teple u oběda, od něhož ho ten bezvýznamný hrob zdržoval. Nevěděl, kdo leží v rakvi, nijak mu na tom nezáleželo. Jen bylo třeba znovu zaplnit jámu, a tak lopatou usilovně nabíral provlhlou hlínu a házel ji na rakev.

Z opačného konce hřbitova, kde do země ukládali mrtvolu dítěte, se ozýval tlumený nářek pozůstalých, přehlušovaný kvílivým ženským pláčem. Rose se otočila a zahleděla se tam. Teprve teď uviděla, že se k ní mlžným oparem blíží jakási přízračná silueta. Postava se vynořila z mlhy a Rose poznala tvář vykukující zpod kapuce. Byla to Mary Robinsonová, mladá ošetřovatelka z nemocnice. Náhle se Mary zastavila a ohlédla se přes rameno, jako by měla pocit, že za ní někdo jde. Ale Rose kromě truchlících, kteří stáli kolem dětského hrobu, nikoho dalšího nezpozorovala.

„Nevěděla jsem, kde jinde bych vás našla,“ řekla Mary. „Je mi moc líto vaší sestry. Ať její duše odpočívá v Pánu.“

Rose si otřela oči a zároveň si po tváři rozmazala slzy a mlhu. „Byla jste na ni velmi hodná, slečno Robinsonová. Mnohem laskavější než…“ Zmlkla uprostřed věty. Nechtěla vyslovit jméno ošetřovatelky Pooleové, nechtěla mluvit špatně o mrtvé.

Mary přistoupila blíž. Rose zamžikala, aby se zbavila slz, a zahleděla se do napjaté a ustarané tváře mladé ošetřovatelky. Mary se předklonila a teď už jenom šeptala, slova se téměř ztrácela ve skřípotu hrobnických lopat.

„Jistí lidé se vyptávali na to dítě.“

Rose si unaveně povzdechla a sklouzla pohledem k malé neteři, tichounce ležící v jejím náručí. Meggie zdědila Aurniinu klidnou povahu – spokojeně odpočívala a široce otevřenýma očima pozorovala svět kolem sebe. „Přece jsem jim dala jasnou odpověď. Dítě zůstane v rodině. U mě.“

„Víte, Rose, nejsou z kojeneckého útulku. Sice jsem slečně Pooleové slíbila, že to nikomu neprozradím, ale už nemůžu dál mlčet. Tenkrát večer, když se maličká narodila a vy jste odešla z oddělení, nám vaše sestra řekla, že…“ Mary nedokončila větu. Náhle už se nedívala na Rose, ale na cosi či na kohosi v dálce.

„Slečno Robinsonová?“

„Chraňte to dítě,“ řekla tiše Mary. „Někde je ukryjte.“

Rose se otočila, aby zjistila, na co se to Mary dívá, a když uviděla, jak z mlžných cárů vystupuje Eben, vyschlo jí v hrdle a roztřásly se jí ruce. Ale necouvla, pevně rozhodnutá nenechat se zastrašit. Ne dnes a ne tady, u sestřina hrobu. Pak si všimla, že Eben nese její brašnu, totéž zavazadlo, s nímž před čtyřmi měsíci přicestovala do Bostonu. Opovržlivě jí hodil brašnu k nohám.

„Dovolil jsem si zabalit tvoje věci,“ ušklíbl se. „Poněvač v penzionu pani O’Keefeový už nejseš vítaná.“

Rose zvedla veškerý svůj majetek z bláta. Když si představila, že se Eben přehraboval v jejím prádle, zrudla rozhořčením a studem.

„A ne, abys ke mně přišla škemrat o pomoc,“ dodal Eben.

„Aha, proto ses na mě včera večer sápal? Tak si představuješ pomoc?“

Narovnala se, podívala se mu zpříma do očí. Při pohledu na jeho rozseknutý ret pocítila zadostiučinění. Tohle jsem mu provedla? Výborně! Její chladná a jízlivá odpověď zjevně Ebena popudila. Přisunul se o krok blíž, ale pak vzal na vědomí hrobníky, kteří dosud zasypávali jámu, a s rukama sevřenýma v pěst zůstal stát. Jen do toho, pomyslela si Rose. Uhoď mě ve chvíli, kdy držím v náručí tvoji dceru. Ať všichni vidí, jaký jsi odporný zbabělec.

Rozevřel rty, vycenil zuby jako dravé zvíře. Z jeho šeptaných slov zaznívala neskrývaná výhrůžka. „Neměla jsi právo stěžovat si Noční hlídce. Přišli dneska ráno během snídaně. V penzionu se teď o ničem jiným nemluví.“

„Řekla jsem jenom svatou pravdu. O tom, jak ses na mě surově vrhl.“

„Stejně ti nikdo nevěří. Víš, co jsem panu Prattovi pověděl já? Že seš obyčejná špinavá coura. Taky jsem mu pověděl, že jsem tě vzal k sobě, ubytoval tě a živil, jen abych udělal radost svý manželce. A takhle odplácíš mou velkorysost!“

„Copak tě ani trochu nezasáhlo, že Aurnia umřela?“ Rose pohlédla na čerstvý hrob. „Ne, ty ses s ní nepřišel rozloučit. Přišel jsi mě zastrašovat. Zatímco tvoje vlastní manželka…“

„Moje milovaná manželka tě taky nesnášela.“

Rose si ho pohrdavě změřila. „Lžeš.“

„Nevěříš mi?“ Eben si odfrkl. „Měla bys slyšet, co mi šeptala, když jsi spala. Jakej seš pro ni kámen na krku, jaký břemeno, který musela vláčet, poněvač věděla, že bez naší pomoci bys pošla hlady.“

„Všechno jsem si tvrdě odpracovala! Dřela jsem od rána do večera!“

„Na každým rohu najdu tucet levnějších holek, který umějí zacházet s jehlou a nití! Jen si běž, sama se přesvědčíš, jaký místo můžeš asi tak najít. Hodně brzo nebudeš mít co do huby a přilezeš ke mně s prosíkem.“

„K tobě?“ Tentokrát se zasmála Rose – a od srdce, i když se jí žaludek svíral hladem. Původně doufala, že Eben do rána vystřízliví alespoň natolik, aby se zastyděl za to, co večer provedl. Že si po Aurniině smrti přece jen uvědomí, jaký poklad v ní ztratil. Že ho zármutek polepší. Ale upínala se k té naději stejně bláhově jako Aurnia, která také stále věřila, že se Eben dokáže povznést nad svou ubohou ješitnost. Včera večer ho Rose ponížila a teď za bílého dne už se nepokoušel cokoliv předstírat. V jeho očích neviděla ani stopu žalu, pouze uraženou ješitnost, a tak si s chutí dopřála to potěšení a ještě víc ránu jitřila.

„Ano, možná budu hladovět,“ pokračovala. „Ale rozhodně si vystačím bez tebe. Nechala jsem důstojně pochovat svou sestru. Vychovám její dítě. Co o tobě budou asi lidé říkat, až se dozvědí, že ses vzdal vlastní dcery? A že jsi nepřispěl jediným grošem na pohřeb vlastní manželky?“

Eben ve tváři téměř zfialověl. Pohlédl na hrobníky, kteří mezitím dokončili práci a teď se zájmem sledovali rozmluvu. Sevřel rty a vytáhl z kapsy hrst mincí. „Tady máte!“ vyštěkl a podal peníze kopáčům. „Vemte si to!“

Starší muž s rozpaky sklouzl očima k Rose. „Dáma nám už zaplatila, pane.“

„Koukejte si ty zatracený prachy vzít!“ Eben popadl starcovu zablácenou ruku a vtiskl mu mince do dlaně. Pak se opět otočil k Rose. „Tim považuju veškerý svý povinnosti za splněný. A ty mi předáš, co mi patří.“

„Přece ti na Meggie vůbec nezáleží. Proč ji chceš?“

„To škvrně mě nezajímá. Jde o jiný věci. O Aurniiny věci. Jako vdovec mám právo na pozůstalost.“

„Na jakou pozůstalost?“

„V nemocnici mi řekli, že sis včera večer věci po svý sestře odnesla.“

„Nic jiného nechceš?“ Rose sundala uzlík, který měla připevněný k pasu, a podala jej švagrovi. „Prosím, je to tvoje.“

Eben rozvázal raneček. Potřísněný župan a stuha do vlasů vypadly na zem. „Kde je zbytek?“

„Ještě tu mám její prstýnek.“

„Tuhle tretku?“ Eben vzal do ruky Aurniin prstýnek pro štěstí ozdobený kamínky z barevného skla, odfrkl si a hodil jej Rose k nohám. „Bezcennej kousek plechu. Takovej nosí na prstě kdejaká bostonská šlapka.“

„Jak víš, snubní prsten Aurnia nechala doma.“

„Mám na mysli její zlatej řetízek. Se zlatým přívěskem. Nikdy mi neprozradila, jak k němu přišla, a celý ty měsíce ho odmítala prodat, i když peníze by se mi hodily do podniku. Za všechno, co jsem zkusil, si snad na oplátku zasloužim tuhle maličkost, ne?“

„Ty si nezasloužíš jediný její vlásek.“

„Tak kde je ten medailonek?“

„V zastavárně. Z čeho myslíš, že jsem zaplatila pohřeb?“

„Přívěsek měl mnohem větší cenu než tohle,“ odsekl Eben a ukázal na hrob.

„Už nic nedostaneš, Ebene. Já zaplatila pohřeb – a tebe tady nechci. Dokud Aurnia žila, nedopřál jsi jí jedinou chvilku štěstí a klidu. Alespoň ji tedy nech nerušeně odpočívat v zemi.“

Eben se ohlédl na hrobníky. Jistě, neváhal uhodit ženu, pokud se nikdo nedíval, teď ovšem musel nechat pěsti u boků a snažil se kontrolovat i svůj hulvátský jazyk. „Ještě o mně uslyšíš, Rose,“ zasyčel nenávistně a zmizel v mlze.

„Slečno? Slečno?“

Rose se otočila. Starý hrobník se na ni díval s výrazem soustrasti. „Už jste nám zaplatila. Tohle určitě můžete potřebovat. Budete mít s děckem na nějakej čas co jíst.“

Rose zírala na mince, které jí stařec vtiskl do dlaně. Ano, ty peníze nás zachrání před hladem, pomyslela si. Zaplatí i kojnou.

Hrobníci posbírali své nářadí a odešli. Rose dál stála u čerstvě navršeného Aurniina hrobu. Až se hlína slehne, pořídím ti kamenný náhrobek, promlouvala v duchu k mrtvé sestře. Možná ušetřím tolik, abych tam dala vytesat tvoje jméno. A snad i postavu anděla nebo pár veršů, které světu řeknou, co všechno tvým odchodem ztratil.

Slyšela tlumené vzlyky pozůstalých z onoho druhého pohřbu, kteří zvolna začínali opouštět hřbitov. Sledovala, jak mlhou proplouvají sinalé tváře zahalené v černé vlně. Tolik lidí přišlo oplakávat zemřelé dítě! A kde jsou tvoji smuteční hosté, Aurnie?

Teprve teď si vzpomněla na Mary Robinsonovou. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikde už ošetřovatelku neviděla. Příchod Ebena rozhodnutého vyvolat hádku ji zřejmě zahnal pryč. Bylo to jen další z mnoha provinění, která mu Rose nikdy neodpustí.

Na obličej jí dopadly dešťové kapky. Truchlící z dětského pohřbu mířili se skloněnou hlavou k čekajícím kočárům a teplým večeřím. Jenom Rose ještě postávala u sestřina hrobu a tiskla k sobě malou Meggie. Déšť rychle měnil čerstvě navršenou hlínu v bláto.

„Spi sladce, dušinko,“ zašeptala naposledy.

Zvedla svou brašnu a posbírala rozházené Aurniiny věci. Pak s Meggie v náručí vyšla ze hřbitova svatého Augustina a vydala se směrem k brlohům v chudinské čtvrti Jižní Boston.

Kapitola 10

„Porodnictví je lékařský obor zabývající se početím a jeho důsledky. A dnes jste o některých z těchto důsledků slyšeli. Mnohé jsou bohužel tragické…“

Dunivý hlas doktora Crouche se nesl až na hlavní schodiště, po němž Norris spěchal k posluchárně, utrápený, že na přednášku přichází tak pozdě. Ale minulou noc opět strávil ve společnosti odporného Šilhouna; podnikli spolu výpravu kamsi jižně od Quincy. Celou cestu si Jack stěžoval na bolavá záda, která představovala jediný důvod, proč s sebou Norrise vůbec vzal. Do Bostonu se vrátili dost pozdě po půlnoci. Přivezli mrtvolu v tak ubohém stavu, že i doktor Sewall, sotva odhrnul plachtu, znechuceně nakrčil nos. „To tělo muselo být v zemi hezkých pár dní,“ řekl rozmrzele. „Mohli jste to poznat už podle odpudivého zápachu. Copak vám neslouží čich?“

Norris stále ještě ten puch cítil z vlasů i oblečení. Mrtvolný puch se člověka úporně držel, zavrtával se pod kůži, znovu a znovu se vracel s každým nádechem, až se skoro nedalo rozeznat žijící tělo od zemřelého. A tak si Norris i teď, zatímco chvatně zdolával schody vedoucí k posluchárně, připadal jako kráčející mrtvola, která kolem sebe šíří puch vlastního rozkladu. Otevřel dveře a co nejtišeji vklouzl do přednáškového sálu, kde doktor Crouch přecházel po stupínku a pokračoval ve výkladu.

„…přestože se porodnictví liší od chirurgie nebo všeobecného lékařství, vyžaduje znalost fyziologie, patologie a…“ Doktor Crouch se odmlčel a upřel pohled na Norrise, který právě hledal volné místo. Náhlé ticho vzbudilo větší pozornost, než kdyby v přednáškovém sále někdo vykřikl. Všichni posluchači se jako na povel otočili k opozdilci. Norris zůstal strnule stát uprostřed uličky.

„Pane Marshalle,“ řekl doktor Crouch. „Je pro nás velká čest, že jste se k nám rozhodl připojit.“

„Prosím za prominutí, pane. Nevím, jak bych se omluvil.“

„No ovšem. Tak už se někam posaďte.“

Norris zahlédl prázdné sedadlo a rychle se vmáčkl do řady těsně před Wendellem a jeho dvěma přáteli.

Na stupínku si Crouch významně odkašlal. „Rád bych, pánové, uzavřel následující úvahou. Lékař je často jediný, kdo stojí v cestě silám temna. Do ponurých komnat nemoci vstupujeme s povinností bojovat, nabízet naději a odvahu nebohým trpícím bytostem, jejichž život visí na vlásku. Proto si neustále připomínejte onu posvátnou odpovědnost, která snad už brzy bude ležet na vašich bedrech.“ Doktor Crouch se na krátkých nohou přesunul ke středu stupínku a jeho hlas zazněl jako polnice volající do boje. „Dostůjte svým povinnostem, splňte své vznešené poslání! Nezklamte ty, kdo vašim schopným rukám svěří životy!“

Crouch se s očekáváním zahleděl na posluchače, kteří několik vteřin zůstali bez hlesu. Poté začal Edward Kingston hlasitě a nápadně aplaudovat, což Crouchovi pochopitelně neuniklo. Ostatní studenti se rychle přidali.

„Věru výkon hodný Hamleta,“ prohodil Wendell, jeho ironická poznámka však téměř zanikla v hluku neúnavně tleskajících rukou. „Kdy se skácí na podlahu a předvede nám scénu umírání?“

„Tiše, Wendelle,“ varovně se ozval Charles. „Chceš nás všechny dostat do maléru?“

Doktor Crouch opustil stupínek a posadil se do první řady mezi další profesory. Vzápětí ke studentům promluvil doktor Aldous Grenville, děkan lékařské fakulty a také Charlesův strýc. Přestože už měl šedivé vlasy, ani trochu se nehrbil, naopak stál vojácky zpříma a jediným pohledem dokázal ovládnout celý sál.

„Děkuji vám, doktore Crouchi, za nesmírně obsažnou a podnětnou přednášku o vědeckých i duchovních základech porodnictví. Přejdeme k závěrečné části dnešního programu, anatomické pitvě, kterou provede doktor Erastus Sewall, náš vynikající profesor chirurgie.“

V první řadě se ztěžka zvedl korpulentní doktor Sewall a zamířil ke stupínku. Tam si oba pánové srdečně potřásli pravicemi. Doktor Grenville se opět posadil a přenechal jeviště Sewallovi.

„Než zahájím pitvu,“ spustil Sewall, „rád bych získal dobrovolníka. Projeví některý ze studentů prvního ročníku dost odvahy, aby mi asistoval?“

Mladí muži usazení v pěti řadách skromně sklopili oči k zemi.

„No tak, pánové. Jestli chcete pochopit funkce lidského organismu, musíte si zamazat ruce od krve. Jste teprve na začátku studia medicíny, dosud jste tedy nepronikli do tajů pitevny. Dnes máte možnost seznámit se opravdu zblízka s tím podivuhodným výtvorem, důmyslným a jemným mechanismem, jakým je člověk. Nuže, kdo v sobě najde dost odvahy?“

„Já,“ řekl Edward a vstal.

„Hlásí se pan Edward Kingston,“ oznámil profesor Grenville. „Jděte prosím na stupínek k doktoru Sewallovi.“

Edward procházel uličkou a samolibě se křenil. Těmi úšklebky naznačoval svým kolegům: Nejsem zbabělec jako vy.

„Kde se v něm najednou vzala ta otrlost?“ zamumlal Charles.

„Všichni se tam časem vystřídáme,“ odpověděl Wendell.

„Podívej, jak si vychutnává, že je středem pozornosti. Já bych se na jeho místě celý rozklepal.“

Na dřevěném stupínku zarachotila kolečka pitevního stolu, který přivezl asistent. Doktor Sewall si svlékl kabát a vyhrnul rukávy. Asistent mezitím přinesl stoleček se sadou chirurgických nástrojů. „Každý z vás,“ opět promluvil Sewall, „dostane možnost zkusit si v pitevně práci s nožem. Bohužel to nebude často, spíš naopak. Vzhledem k zoufalému nedostatku anatomických vzorků nesmíte promarnit jedinou příležitost. Pevně doufám, že kdykoliv se naskytne objekt vhodný ke zkoumání, využijete ho, abyste prohloubili své znalosti. Dnes máme velké štěstí, neboť taková vzácná příležitost se nám nabízí.“ Doktor Sewall se odmlčel a oblékl si zástěru. „Umění pitvy je vskutku tím, čím je označuji: uměním,“ pokračoval, zatímco si za zády uvazoval šňůrky. „Nyní vám předvedu, jak si má pitvající vést. Nikoliv jako řezník porcující jateční kus, ale jako sochař, který z neopracovaného mramorového
kvádru postupně vytváří umělecké dílo. Ano, právě tohle mám v úmyslu – nechci pouze rozpitvat mrtvolu, hodlám odhalit krásu každého svalu, každého vnitřního orgánu, každého nervu a každé krevní cévy.“ Sewall se otočil ke stolu, na němž leželo dosud přikryté tělo. „Nuže prohlédneme si dnešní pitevní objekt.“

Doktor Sewall natáhl ruku k bílému prostěradlu a Norris už předem pocítil nevolnost. Tušil, kdo leží na stole, a děsil se, že znovu spatří rozkládající se mrtvolu, kterou v noci se Šilhounem vykopali. Ale když Sewall odhrnul látku, nebyl pod ní onen odporně páchnoucí muž.

Byla to žena. A Norris ji i ze svého místa v posluchárně okamžitě poznal.

Dlouhé rusé vlasy ve vlnách spadající přes okraj stolu. Mírně pootočená hlava, přivřené oči, rozchlípené rty. Přednášková síň ztichla, Norrisovi zněl v uších tlukot vlastního srdce. Ta mrtvá je sestra Rose Connollyové! A Rose ji přece zbožňovala. Jak se tahle milovaná bytost mohla ocitnout na pitevním stole?

Doktor Sewall si beze spěchu vzal z podnosu nůž a postavil se vedle mrtvoly. Zřejmě vůbec nebral na vědomí ohromené ticho, které v posluchárně zavládlo, a zkoumavě očima přejížděl po ženském těle; připomínal řemeslníka chystajícího se k práci. Pohlédl na Edwarda, který stál strnule u dolního konce stolu. Edward mrtvou také nepochybně poznal.

„Radil bych vám, abyste si oblékl zástěru.“

Edward jako by ho ani neslyšel.

„Pane Kingstone, pokud si nechcete potřísnit svůj drahý oblek, musíte odložit kabát a vzít si zástěru. Nezapomínejte prosím, že mi máte asistovat.“

Ale jak se zdálo, dokonce i namyšlený Eddie úplně ztratil nervy. Zatímco si uvazoval zástěru sahající po kotníky a vyhrnoval si rukávy košile, ztěžka polykal.

Doktor Sewall začal provádět úvodní řez, kterým brutálně páral trup od hrudní kosti až k pánvi. Kůže se zvolna rozchlipovala, břicho odhalovalo svůj obsah. Vyhřezly smyčky střev a jako lesklé chuchvalce, z nichž kapala krev, zůstaly viset přes okraj stolu.

„Kbelík,“ přikázal Sewall. Pohlédl na Edwarda, který zděšeně pozoroval zející ránu. „Podá někdo ten kbelík? Můj asistent patrně není schopen jakéhokoliv pohybu.“

Veřejné ponížení namyšleného kolegy vyvolalo u studentů poněkud rozpačitý smích. Edward zrudl studem, chvatně zvedl ze stolku s nástroji dřevěný kbelík a postavil jej na podlahu pod střeva řinoucí se z rozevřeného břicha.

„Veškeré útroby kryje vrstva tkáně zvaná omentum čili předstěra,“ pokračoval doktor Sewall. „Právě jsem ji rozřízl a uvolnil tak střeva, která se teď, jak vidíte, hrnou ven. U starších pánů, zvlášť pokud příliš holdují dobrému jídlu, bývá omentum značně prorostlé tukem. Ale u tohoto mladého ženského subjektu nacházím pouze řídké usazeniny.“ Zdvihl téměř průsvitnou blánu a chvíli ji držel v zakrvácených rukou, aby se všichni mohli podívat. Pak se opět sklonil nad pitevní stůl a odhodil vlhkou tkáň do připraveného kbelíku. Ozvalo se ošklivé čvachtnutí.

„Nyní odstraním střeva, která nám zakrývají pohled na orgány uložené pod nimi. Zatímco každý řezník, který kdy porcoval krávu či koně, velmi dobře ví, jak obrovskou masu střev břicho obsahuje, studenty při první pitvě tato skutečnost zpravidla nesmírně udiví. Nejdřív vyjmu tenké střevo, odříznu je na úrovni vrátníkového svěrače, kde končí žaludek…“

Sewall vnořil nůž do břicha, vzápětí ukázal odříznutý konec střeva a nechal jej sklouznout přes okraj pitevního stolu. Edward střevo zachytil dřív, než mohlo spadnout na podlahu, a se zjevným odporem je chvatně hodil do kbelíku.

„Teď uvolním druhý konec – v místě ileocekálního spojení, kde se z tenkého střeva stává tlusté střevo.“

Znovu chvilku pracoval nožem. Napřímil se a zdvihl odříznutý druhý konec.

„Pro ilustraci, jak podivuhodné je lidské trávicí ústrojí, teď požádám svého asistenta, aby uchopil začátek tenkého střeva a prošel s ním uličkou tak daleko, jak jen to bude možné.“

Edward se váhavě zahleděl na kbelík. Se znechucenou grimasou sáhl do lepkavé změti a vylovil z ní onen odříznutý začátek.

„Tak do toho, pane Kingstone. Jděte směrem k zadní části posluchárny.“ Edward vykročil prostřední uličkou. Střevo vlekl za sebou. Norris zachytil závan pachu vnitřností a zahlédl, že jeden student na protější straně uličky si zacpává nos. Edward pokračoval ve své podivné cestě. Střevo se za ním táhlo jako nějaké páchnoucí lano, až se posléze zvedlo a napnulo; na podlahu z něj stékaly slizké kapky.

„Povšimněte si té délky,“ řekl doktor Sewall. „Vidíme tu – odhadem – takových dvacet stop střeva. Dvacet stop, pánové! A to je pouze tenké střevo. Tlusté střevo jsem ponechal in situ. Tenhle úžasný orgán se nachází v břiše každého z vás. Uvažujte o tom, zatímco tady sedíte a trávíte svou snídani. Bez ohledu na společenské postavení, ať jste bohatí či chudí, mladí či staří, obsahem břišní dutiny se podobáte všem ostatním mužům.“

Nebo ženám, pomyslel si Norris. Nesledoval předváděný vnitřní orgán, ale tělo ležící na pitevním stole. I tak půvabnou bytost je možné rozkouskovat a naházet do odpadkového kbelíku, říkal si. A kam se poděla duše? Kam se poděla žena obývající to krásné tělo?

„Pane Kingstone, vraťte se laskavě na stupínek a střevo dejte zpátky do kbelíku. Nyní zjistíme, jak vypadají orgány uložené v hrudníku, tedy srdce a plíce.“ Doktor Sewall sáhl pro nástroj působící dost hrozivým dojmem a pak jeho kovovými čelistmi sevřel žebro. Posluchárnou se rozlehl ostrý zvuk lámané kosti. Sewall vzhlédl k posluchačům. „S hrudníkem se dobře neseznámíte, pokud se nepodíváte přímo do dutiny. Podle mého názoru bude nejlepší, když se studenti prvního ročníku zvednou ze svých sedadel a závěrečnou část pitvy budou sledovat z těsné blízkosti. Nuže, pánové, shromážděte se kolem stolu.“

Norris vstal. Ze svého místa vedle uličky se k pitevnímu stolu dostal mezi prvními. Zahleděl se nikoliv na otevřený hrudník, ale na tvář ženy, jejíž nejskrytější tajemství se teď nabízela sálu plnému cizích lidí. Tak půvabná, pomyslel si se smutkem. Aurnia Tateová vskutku představovala nádhernou ukázku rozvinutého ženství.

„Přistupte ještě blíž,“ vybídl studenty doktor Sewall. „Rád bych vás nejdřív upozornil na zajímavý nález v pánevní oblasti. Jak se lze snadno přesvědčit pohmatem, velikost dělohy napovídá, že tato žena docela nedávno porodila. Mrtvola je sice poměrně čerstvá, přesto vám jistě neuniklo, že břišní dutina nepříjemně páchne a pobřišnice je nápadně zanícená. Pokud nálezy shrneme, dovolil bych si vyslovit domněnku o pravděpodobné příčině smrti.“

Vtom se v prostřední uličce ozvala tupá rána. Jeden ze studentů se polekaně rozkřičel: „Dýchá? Zjistěte, jestli dýchá!“

„Co se děje?“ zvolal doktor Sewall.

„Je to synovec doktora Grenvilla, pane,“ řekl Wendell. „Charles omdlel.“

Profesor Grenville sedící v první řadě se zatvářil překvapeně. Chvatně se zvedl a skupinkou studentů zaplňujících uličku se prodral k Charlesovi.

„Je v pořádku, pane,“ oznámil mu Wendell. „Charles už se probírá.“

Na stupínku si doktor Sewall povzdechl. „Slabý žaludek rozhodně není žádná výhra pro člověka, který se rozhodl věnovat medicíně.“

Grenville poklekl k synovci a párkrát ho zlehka plácl po tvářích. „No tak, chlapče. Trochu se ti zamotala hlava. Dnešní dopoledne je poněkud náročnější.“

Charles zasténal, posadil se a přitiskl si dlaně ke spánkům. „Je mi zle.“

„Pane, odvedu ho ven,“ nabídl se Wendell. „Čerstvý vzduch mu určitě prospěje.“

„Děkuji vám, pane Holmesi,“ řekl Grenville. Když se postavil, sám také nevypadal příliš vyrovnaně.

Všem nám to pocuchalo nervy. Dokonce i těm nejzkušenějším z nás.

S pomocí Wendella se roztřesený Charles zvedl na nohy. Oba pak uličkou zamířili ven z posluchárny. Norris zaslechl posměšnou poznámku: „Co jiného jste od Charlieho čekali? Samozřejmě musel omdlít jako slečinka.“

Mohlo se to stát komukoliv, pomyslel si Norris, zatímco se rozhlížel po přednáškové síni plné zesinalých tváří. Která normální lidská bytost by při pohledu na tuhle řezničinu dokázala zachovat klid?

A představení dosud neskončilo.

Na stupínku se doktor Sewall opět chopil chirurgického nože a chladnýma očima přelétl posluchárnu. „Pánové. Můžeme pokračovat?“

Kapitola 11

Současnost

Julia ujížděla na sever, v proudu vozidel mířících do Maine prchala před vedrem bostonského léta. Než dorazila k hranicím státu New Hampshire, klesla venku teplota nejméně o deset stupňů. Zhruba o půl hodiny později – v Maine – už začalo být vyloženě chladno. Výhled na lesy a skalnaté pobřeží brzy zaclonila hustá mlha. Severním směrem svět čím dál víc šedl, silnice jako by se vinula přízračnou krajinou zahalenou závojem, z něhož se občas vynořovaly siluety stromů a osamělých farmářských stavení.

Když odpoledne Julia konečně dorazila do pobřežní obce Lincolnville, mlha natolik zhoustla, že se téměř nedaly rozpoznat ani obrysy mohutného isleboroského trajektu, který kotvil v přístavišti. Henry Page ji upozornil, že trajekt nenabízí příliš velký prostor pro vozidla, a tak nechala auto na nedalekém parkovišti, popadla tašku s osobními věcmi a nastoupila na loď.

Pokud bylo toho dne z okna trajektu vůbec něco vidět, Julia to během plavby na ostrov Isleboro nezahlédla.

Z lodi vystoupila do šedého světa, v němž se jen s obtížemi orientovala. Henry Page bydlel v domě vzdáleném pouze asi kilometr a půl od ostrovního přístaviště. „Za letního dne je to příjemná procházka,“ tvrdil. Ovšem v husté mlze se i stovka metrů zdála nekonečná. Julia se držela při okraji silnice, aby ji nesrazilo žádné z projíždějících aut, a kdykoliv zaslechla, že se nějaké blíží, raději couvla ještě o kousek dál do trávy. Takhle tedy vypadá mainské léto, říkala si, zatímco se v šortkách a sandálech třásla zimou. Kdesi cvrlikali ptáci, ale neviděla je. Viděla jenom vozovku pod svýma nohama a pás krajnice zarostlé plevelem.

Náhle se jí před očima vynořila poštovní schránka – celá prorezavělá, připevněná k nahnutému sloupku. Julia se musela podívat hodně zblízka, aby dokázala přečíst vybledlý nápis na boční straně schránky: STONEHURST.

Dům Henryho Page.

Úzká štěrková příjezdová cesta vedla vzhůru mezi hustým porostem; křoviny a nízké větve stromů připomínaly číhající drápy, připravené seknout po jakémkoliv projíždějícím vozidle. Čím výš Julia stoupala, tím tísnivější pocit se jí zmocňoval; na opuštěném místě ostrova zahaleného mlhou si připadala úplně ztracená. Dům se objevil tak nečekaně, že se s úlekem zastavila, jako by v tom oparu spatřila divokou šelmu. Stavba z kamene a starého dřeva získala díky dlouholetému působení slaného vzduchu stříbřitý odstín. Moře sice Julia nezahlédla, věděla však, že musí být blízko, neboť slyšela vlny narážející do skal a křik racků, kteří jí létali kdesi nad hlavou.

Vystoupala po ochozených schodech na verandu a zaklepala. Pan Page jí řekl, že bude určitě doma, ale nikdo nepřišel otevřít. Bylo jí zima, protože si nevzala bundu, a neměla kam jít – pokud se nechtěla vrátit do přístaviště trajektu. Znejistěla. Nechala tašku na verandě a vydala se prozkoumat okolí domu. Když už jsem Henryho nezastihla, pomyslela si, alespoň se podívám, jaký tu má výhled, totiž jestli tu dneska vůbec nějaký výhled je.

Pěšina dlážděná kameny ji zavedla na zahradu plnou přerostlých keřů a dávno neposečené trávy. Pozemek zjevně postrádal péči zahradníka, Julia si však uměla představit, že kdysi tu bývalo krásně. Svědčily o tom i ukázky dokonalé kamenické práce: mechem obalené schody svažující se kamsi do mlhy, nízké zídky, které ohraničovaly každý z mnoha terasovitých záhonů. Zlákána zvukem vlnobití zamířila po schodech dolů, kolem trsů tymiánu a šanty. K moři už to nemohla mít daleko a očekávala, že každou chvíli uvidí pláž.

Při dalším kroku se její noha ocitla ve vzduchu.

Julia vyjekla, škubla sebou dozadu a tvrdě dosedla na schody. Chvíli přes chuchvalce mlhy vyděšeně pozorovala skalnaté pobřeží rozprostírající se o dobrých šest metrů níž. Teprve teď si všimla vymleté hlíny po obou stranách a obnažených kořenů stromu, který se z posledních sil držel napůl vydrolené stěny útesu. Julia zírala na zpěněnou hladinu a říkala si: Pád bych snad přežila, ale v té ledové vodě bych šla rychle ke dnu.

Rozklepaná se začala vracet. Ani na okamžik ji neopouštěly obavy, že se útes náhle zřítí a strhne ji s sebou. Už se dostala téměř na vrchol schodů, když spatřila muže, který na ni čekal.

Stál tam se shrbenými rameny, sukovitou rukou se opíral o hůl. V telefonu zněl hlas Henryho Page staře – a tenhle člověk vypadal přímo archaicky: vlasy bílé jako sníh, oči krátkozrace mžourající za brýlemi s drátěnými obroučkami.

„Ty schody nejsou bezpečné,“ poznamenal. „Rok co rok se jeden z nich utrhne. Je tam moc měkká hlína.“

„To už jsem stačila zjistit,“ opáčila Julia, zadýchaná z chvatného výstupu do schodů.

„Henry Page,“ představil se stařec. „A vy zřejmě budete paní Hamillová.“

„Nevadí, doufám, že jsem se tady trochu porozhlédla. Když jste nebyl doma.“

„Ale já doma byl. Celou dobu.“

„Nikdo mi neotevřel.“

„Myslíte si snad, že běhám jako nějaký atlet? Je mi devětaosmdesát. Příště musíte být trpělivější.“ Muž se otočil a přes kamennou terasu zamířil k francouzskému oknu. „Pojďte dál. Už se chladí báječný sauvignon blanc. Ačkoliv v tomhle nevlídném počasí by se spíš než bílé hodilo červené.“

Julia ho následovala. Když prošla francouzským oknem, napadlo ji, že dům i uvnitř vypadá stejně starobyle jako jeho majitel. Vzduch čpěl pachem prachu a starých koberců.

A také knih. Místnost měla výhled na moře, ale dominovaly jí knihovny od podlahy ke stropu, doslova přecpané tisíci svazků. Celou jednu stěnu zabíral obrovský kamenný krb. Pokoj byl sice rozlehlý, ale vinou mlhy tlačící se do oken se prostor zdál tmavý a působil až klaustrofobicky. Celkový dojem rozhodně nijak nezlepšovala ani desítka krabic naskládaných vedle bytelného jídelního stolu z dubového dřeva.

„Menší část Hildiných krabic,“ prohodil Henry Page.

„Menší část?“

„Ve sklepě jsou jich ještě nejméně dva tucty. Zatím jsem na ně ani nesáhl. Třeba byste mi je mohla vynést nahoru, mně to s tou holí moc nejde. Požádal bych prasynovce, ale ten má věčně spoustu práce.“

A já snad ne?

Stařec se odbelhal k jídelnímu stolu, na jehož odřené desce už někdy dřív rozložil obsah jedné z krabic. „Jak vidíte, Hilda byla hrozný křeček. Nikdy nic nevyhodila. Když budete žít tak dlouho jako ona, skončíte zavalená harampádím. Ovšem tyhle věci jsou docela zajímavé. Jenom se musejí roztřídit, což představuje skoro sisyfovskou práci. Stěhovací firma, kterou jsem najal, prostě všechno bez ladu a skladu naházela do krabic. Například tyhle staré noviny nesou různá data mezi léty 1840 až 1910. Nejsou řazené za sebou. Vsadil bych se, že někde tam budou ještě starší, ale jestli je chceme najít, budeme muset zotvírat všechny krabice. A to by nám mohlo trvat celé týdny.“

Julia si s pohledem upřeným na výtisk novin Boston Daily Advertiser z 10. ledna roku 1840 náhle uvědomila, že stařec použil množné číslo. „Lituju, pane Pagei, ale neplánovala jsem, že se u vás zdržím delší dobu. Stačí, když mi ukážete, co jste objevil ve vztahu k mému domu.“

„Ach ano. Hildin dům.“ Henry Page se otočil a poněkud překvapivě zamířil z místnosti. Jeho hůl ztěžka dopadala na dřevěnou podlahu. „Postavili ho v roce 1880,“ křikl přes rameno. „Pro dámu jménem Margaret Tateová Pageová. Patřila k mým předkům.“

Julia následovala Henryho do kuchyně, která budila dojem, že se v ní přinejmenším od roku 1950 absolutně nic nezměnilo. Skříňky měly mastný povlak, sporák byl pocákaný starým tukem a čímsi, co vypadalo jako zaschlá omáčka na špagety. Starý pán se chvíli přehraboval v ledničce a pak z ní vyndal lahev bílého vína.

„Dům se dědil z generace na generaci,“ řekl a zapíchl do zátky vývrtku. „Všichni jsme schovávali kdejakou zbytečnost. Proto se teď můžeme pochlubit tímhle úžasným pokladem v podobě zaprášených dokumentů. Dům po všechna ta léta zůstával v majetku rodiny.“ Korková zátka vylétla z lahve. „Sérii jste přerušila až vy.“

„Mrtvolu v mé zahradě pravděpodobně pohřbili před rokem 1880,“ podotkla Julia. „Alespoň podle názoru univerzitní antropoložky. Hrob je tedy starší než dům.“

„Jistě, možné to je.“ Henry sáhl do skřínky pro dvě sklenky na víno.

„Takže to, co jste našel v krabicích, mi o vykopaných kostech moc neprozradí.“ A já tady marním čas.

„Jak něco takového můžete říct? Ještě jste se na ty papíry ani nepodívala.“ Stařec naplnil sklenky a jednu jí podal.

„Není na alkohol trochu brzy?“ zaváhala Julia.

„Brzy?“ Henry si odfrkl. „Je mi devětaosmdesát a mám ve sklepě čtyři stovky lahví vynikajícího vína. A rád bych je všechny vypil. Spíš mi dělá starost, že už to nestihnu. Tak se ke mně prosím připojte. Víno vždycky chutná líp, když se o ně s někým rozdělíte.“

Julia přijala sklenku.

„O čem jsme to vlastně mluvili?“ zeptal se stařec.

„O tom, že hrob té ženy je starší než dům.“

„Aha.“ Henry Page zvedl svou sklenku a odbelhal se zpátky do knihovny. „Jak už jsem říkal, možné to je.“

„Právě proto nečekám, že bych se z těch krabic dozvěděla něco o její totožnosti.“

Stařec se začal probírat papíry rozloženými na jídelním stole. Po chvíli jeden z nich vytáhl. „Tady, paní Hamillová. Tohle je stopa.“

Julia pohlédla na rukou psaný dopis s datem 20. března 1888.

Nejdražší Margaret,

děkuji Ti za upřímný projev soustrasti k úmrtí mé milované Amelie. Prožil jsem obzvlášť krutou zimu, neboť téměř měsíc co měsíc mi věk a choroby vzaly dalšího z dávných přátel. A nezbývá mi než sklíčeně uvažovat o vlastním, rychle se krátícím čase.

Uvědomuji si, že mám patrně poslední příležitost vynést na světlo nejednoduchou záležitost, s níž jsem Tě měl seznámit už dávno. Dosud jsem se o ní zdráhal promluvit, dobře jsem totiž věděl, že Tvoje teta pokládala za moudřejší celou věc před Tebou zatajit…

Julia vzhlédla. „Pisatel dopis odeslal roku 1888. Tedy hodně dlouho potom, co se ty kosti ocitly v zemi.“

„Čtěte dál,“ vybídl ji Henry. A Julia četla – až k závěrečným řádkům.

Prozatím přikládám novinový výstřižek, o němž jsem se zmínil. Jestliže se nechceš dozvědět víc, naznač mi to prosím, a já už Ti tu záležitost nikdy nepřipomenu. Ale pokud Tě osudy Tvých rodičů skutečně zajímají, pak se při nejbližší příležitosti opět chopím pera. A Ty si přečteš příběh, pravdivý příběh své tety a „Westendského Smrťáka“.

S upřímnou oddaností

O. W. H.

„Uvědomujete si, kdo je onen O. W. H.?“ zeptal se Henry. V očích, zvětšených tlustými skly brýlí, mu plálo vzrušení.

„Do telefonu jste se zmínil, že jde o Olivera Wendella Holmese.“

„Ale víte, kdo to byl?“

„Nějaký soudce, ne? U Nejvyššího soudu.“

Henry Page si podrážděně povzdechl. „Kdepak, soudcem byl syn, Oliver Wendell Holmes mladší! Tenhle dopis psal Wendell senior. Přece jste o něm musela slyšet.“

Julia nakrčila čelo. „Byl to spisovatel, že?“

„Nic víc o něm nevíte?“

„Omlouvám se. Sice vyučuju, ale nikoliv dějepis.“

„Vy jste učitelka? A kde?“

„Ve třetí třídě.“

„I učitelka ve třetí třídě by měla vědět, že Oliver Wendell starší se nevěnoval pouze literatuře. Ano, psal verše, romány a biografie. Také přednášel filozofii a patřil k nejvlivnějším bostonským osobnostem. Ale působil ještě v další oblasti – a právě tam je jeho přínos lidstvu nejdůležitější.“

„Co máte na mysli?“

„Holmes byl lékař. Ve své době jeden z nejlepších.“

Julia se zvýšeným zájmem pohlédla na dopis. „Tenhle dokument má tedy historickou hodnotu.“

„Ona Margaret, adresátka dopisu, je moje praprababička, doktorka Margaret Tateová Pageová, narozená roku 1830. Byla jednou z prvních žen-lékařek v Bostonu. Dům, který teď vlastníte, byl její. Když ho roku 1880 postavili, dosáhla věku padesáti let.“

„A kdo je ta její teta, o které se v dopise mluví?“

„Nemám tušení. Vůbec nic o ní nevím.“

„Jsou tam ještě jiné Holmesovy dopisy?“

„Doufám, že je objevíme.“ Henry sklouzl očima ke krabicím naskládaným vedle jídelního stolu. „Zatím jsem prozkoumal jenom šest krabic. Jde o neroztříděné a neseřazené materiály. Ale skrývají historii vašeho domu, paní Hamillová. Tohle zbylo po lidech, kteří v něm žili.“

„Holmes píše, že přikládá výstřižek z novin. Našel jste v dopise nějaký?“

Henry Page jí podal kus novinové stránky. „Domnívám se, že šlo o tenhle článek.“

Výstřižek natolik zhnědl stářím, že v šedavém světle, které do místnosti dopadalo oknem, nemohla Julia drobný tisk přečíst. Teprve když Henry rozsvítil, dokázala rozluštit jednotlivá slova.

Zpráva měla datum 28. listopadu 1830.

WESTENDSKÁ VRAŽDA OZNAČENA ZA „ŠOKUJÍCÍ A GROTESKNÍ“ Ve středu o desáté‘ hodině večerní byli strážníci z Noční hlídky přivoláni do Massachusettské všeobecné nemocnice, kde se na zadním schodišti našla mrtvola zdejší ošetřovatelky, slečny Agnes Pooleové. Tělo leželo ve velké kaluži krve. Podle strážníka Pratta zranění způsobená oběti svědčí o tom, že se jednalo o nesmírně brutální útok, při němž vrah patrně použil dlouhý řezný nástroj podobný řeznickému noži. Jméno jediné svědkyně se v zájmu její bezpečnosti tají, nicméně pan Pratt našemu reportérovi potvrdil, že jde o mladou ženu, která útočníka popsala jako „Smrťáka zahaleného v černém plášti a s dravčími křídly“.

„K té vraždě došlo v Bostonu,“ řekla Julia.

„Pouhý půlden jízdy kočárem od vašeho domu ve Westonu. A obětí byla žena.“

„Žádnou souvislost s mým domem tady nevidím.“

„Souvislost může představovat právě Oliver Wendell Holmes. Píše Margaret, která bydlela ve vašem domě. V dopise je záhadná narážka na její tetu a vraha známého jako Westendský Smrťák. Ta vražda se Holmese určitě nějak osobně týkala. Proč by jinak pociťoval nutnost zmiňovat se o ní po více než padesáti letech? Jaké tajemství mělo před Margaret zůstat navždy utajené?“

V dálce se ozval hluboký táhlý zvuk lodní sirény. Julia vzhlédla. „Škoda, že musím stihnout trajekt. Opravdu moc ráda bych znala odpověď.“

„Tak neodjíždějte. Zdržte se tu přes noc. Snad jste s tím počítala, ne? U domovních dveří jsem viděl vaši tašku.“

„Nechtěla jsem ji nechávat v autě, proto jsem ji raději přinesla s sebou. Chystala jsem se ubytovat v nějakém lincolnvilleském motelu.“

„Přece vidíte, kolik nás tady čeká práce. Nahoře mám pro hosty docela pěkný pokoj s nádhernou vyhlídkou.“

Julia sklouzla očima k neustále houstnoucím oblakům mlhy za oknem a v duchu se ptala, o jaké vyhlídce to Henry mluví.

„Ale možná vám to za takové potíže nestojí. Jak se zdá, jsem jediný, koho ještě zajímá historie. Trochu jsem u vás předpokládal něco podobného, když jste měla kosti té ženy přímo v rukou.“ Stařec si povzdechl. „Koneckonců na tom příliš nezáleží. Jednoho dne budeme jako ona – mrtví a zapomenutí.“ Otočil se. „Poslední trajekt odjíždí v půl páté. Jestli ho chcete stihnout, raději už se vydejte zpátky k přístavišti.“

Julia se ani nepohnula. Hlavou jí vířila Henryho slova o zapomenutých ženách.

„Pane Pagei?“

Ohlédl se. Shrbený drobný kmet svírající sukovitou hůl.

„Myslím, že tady zůstanu přes noc,“ řekla Julia.

Na svá léta byl Henry poměrně zdatný piják. Než dokončili večeři, stačili zdolat větší část z druhé lahve vína a Julia začínala vidět poněkud rozostřeně. Mezitím se venku setmělo. Světlo lampy naplnilo místnost konejšivou a uspávavou září. Jedli u téhož stolu, na němž předtím stařec rozložil ony neuspořádané papíry. Vedle zbytků pečeného kuřete se vršily stohy zaprášených dopisů a novin, které bylo třeba prozkoumat. Ale dneska večer už je asi nepřečtu, pomyslela si Julia. Nějak se mi točí hlava.

Henry Page však vůbec nezvolňoval tempo. Znovu si nalil víno, zhluboka si lokl a sáhl po dalším kusu z bezedných zásob rukopisné korespondence adresované Margaret Tateové Pageové. Byly tu dopisy od milovaných dětí a vnoučat i od kolegů – lékařů z nejrůznějších koutů světa. Jak se vůbec dokáže po tolika sklenkách soustředit na ty řádky psané dávno vybledlým inkoustem? ptala se v duchu Julia. Je mu úctyhodných osmdesát devět let, ale stačil vypít víc než já a rozhodně přede mnou má náskok i v tom dnešním čtecím maratonu.

Stařec se na ni podíval přes obroučky brýlí. „Už to vzdáváte?“

„Jsem hrozně utahaná. A taky trochu opilá.“

„Je teprve deset.“

„Schází mi vaše výdrž.“ Julia sledovala, jak Henry zvedá dopis až k brýlím a mhouří oči, aby rozluštil vybledlé písmo. „Povězte mi něco o své sestřenici Hildě,“ požádala.

„Učila ve škole – jako vy.“ Odložil dopis a poněkud nepřítomně dodal: „Ale vlastní děti si nikdy nepořídila.“

„Já taky ne.“

„Nemáte děti ráda?“

„Právě naopak.“

„Hilda po nich nijak netoužila.“

Julia se na židli zaklonila a přelétla pohledem řadu krabic, to jediné, co zbylo po Hildě Chamblettové. „Tak proto žila sama. Nikoho neměla.“

„A proč myslíte, že já žiju sám?“ opáčil Henry. „Protože si to přeju! Jiný důvod neexistuje. Prostě chci dožít ve svém vlastním domě, ne v žádném sanatoriu.“ Zvedl sklenku. „Hilda byla stejná.“

Paličatá? Popudlivá?

„Umřela tam, kde si umřít přála,“ řekl Henry. „Doma, ve své zahradě.“

„Připadá mi dost smutné, že tam ležela kdovíkolik dní, než ji někdo našel.“

„Což bude nepochybně i můj případ. Prasynovec nejspíš objeví mou tlející mrtvolu přímo tady, na téhle židli.“

„Hrůzostrašná představa, nezdá se vám, Henry?“

„Pouhý důsledek skutečnosti, že člověk miluje soukromí. Vy přece taky žijete sama, musíte tedy vědět, o čem mluvím.“

Julia upřeně zírala do své sklenky. „Já jsem si samotu nevybrala,“ řekla po chvíli. „Opustil mě manžel.“

„Vážně? A proč vás opustil? Vypadáte jako celkem příjemná mladá žena.“

Celkem příjemná. No ovšem, k takovým se muži jen hrnou. Henryho poznámka byla tak hluboce, byť neúmyslně urážlivá, že se Julia rozesmála. Ale uprostřed smíchu jí náhle vyhrkly slzy. S hlavou v dlaních se pohupovala zepředu dozadu a marně se snažila ovládnout. Proč se to stalo právě teď a tady, před člověkem, kterého skoro neznala? Od rozchodu s Richardem uplynuly měsíce, během nichž vůbec neplakala, naopak každého udivovala svým stoickým klidem. A najednou nedokázala zadržet slzy, přestože s nimi bojovala tak úporně, až se její tělo křečovitě třáslo. Henry mlčel, nehledal slova útěchy. Pouze ji pozoroval – stejně zkoumavým pohledem, jakým studoval ony staré noviny. Možná pro něho podobný citový projev představoval cosi nového a velmi neobvyklého.

Julia si otřela tvář a chvatně vstala. „Sklidím nádobí,“ řekla tiše. „A pak si půjdu lehnout.“ Posbírala talíře a zamířila do kuchyně.

„Julie?“ ozval se Henry. „Jak se jmenuje? Ten váš manžel.“

„Richard. A už jsme se rozvedli.“

„Pořád ho milujete?“

„Ne,“ hlesla.

„Sakra, tak proč kvůli němu pláčete?“ To by ani nebyl Henry, aby s odzbrojující logikou nevyhmátl jádro problému. „Protože jsem pitomá,“ odpověděla.

Kdesi v domě zvonil telefon.

Julia slyšela, jak se Henry belhá kolem dveří jejího pokoje; hůl zvolna klapala o podlahu. Volající zřejmě věděl, že starci trvá dlouho, než se dostane k aparátu, neboť zvonění zaznělo nejméně desetkrát. Konečně Henry zvedl sluchátko. „Haló?“ řekl. A o pár vteřin později: „Ano, je tady. Probírali jsme se těmi krabicemi. Abych byl upřímný, ještě jsem se nerozhodl.“

O čem se ještě nerozhodl? ptala se v duchu Julia. A s kým to mluví?

Snažila se zachytit další slova, ale stařec ztlumil hlas. Do Juliina pokoje doléhalo jenom nesrozumitelné mumlání. Po chvíli hovor skončil. Julia opět slyšela jen moře šumící kdesi za oknem a občasné popraskávání starého domu.

Ráno za denního světla už jí onen telefonát nepřipadal nijak podezřelý.

Zvedla se z postele, natáhla si džíny a čisté tričko a přešla k oknu. Ani dnes se jí nenabízela žádná okouzlující vyhlídka. Mlha se dokonce zdála ještě hustší, přímo se lepila na okenní sklo. Kdybych vystrčila ven ruku, pomyslela si Julia, nahmatala bych něco jako šedou cukrovou vatu. Trmácím se takovou dálku až do Maine, a moře jsem vůbec nezahlédla.

Najednou kdosi prudce zaklepal na dveře. Julia se vylekaně otočila.

„Julie!“ volal Henry. „Už jste vzhůru?“

„Právě vstávám.“

„Musíte okamžitě přijít dolů.“

Naléhavý tón v jeho hlase ji přiměl bez váhání otevřít dveře.

Henry stál na chodbě, tvář rozzářenou vzrušením. „Našel jsem další dopis.“

Kapitola 12

1830

Nad pitevnou se jako průsvitná záclona vznášel oblak doutníkového kouře, vůně tabáku blahodárně překrývala zápach mrtvol. Na pitevním stole, u něhož pracoval Norris, leželo tělo s rozříznutým hrudníkem, vyjmuté srdce a plíce tvořily páchnoucí hromádku na dně dřevěného odpadkového kbelíku. Ani mrazivý chlad v místnosti nedokázal zpomalit nevyhnutelný proces rozkladu, který značně pokročil už ve chvíly, kdy mrtvoly dorazily ze státu New York. Předevčírem Norris osobně sledoval dodávku čtrnácti šplíchajících sudů.

„Jak jsem slyšel, musíme si je teď nechat posílat z New Yorku,“ prohodil Wendell, zatímco se čtyřčlenný studentský tým propracovával do břicha, holé ruce ponořené v ledově studené mase střev.

„Tady v Bostonu neumírá dost chudáků,“ opáčil Edward. „Příliš je rozmazlujeme, takže jsou zatraceně zdraví. A když přece jen umřou, nedostanete se k nim. V New Yorku prostě vyberou těla ze společných chudinských hrobů a s nikým se nebaví.“

„Žertuješ,“ ozval se Charles.

„Kdepak. Mají tam dvě různé pohřební jámy. Ta druhá jáma je spíš odpadní – házejí do ní těla, ke kterým se nikdo nehlásí.“ Edward pohlédl na mrtvého, jehož tvář, zbrázděná vráskami a jizvami, svědčila o nelehkém životě. Levá paže, kdysi zlomená, srostla nakřivo. „Řekl bych, že tenhle chlapík je určitě z jámy číslo dvě. Nějaký Paddy, starý Irčan, nemyslíte?“

Jejich přednášející, doktor Sewall, procházel kolem pitevních stolů, kde se každou mrtvolou zabývala čtveřice studentů. „Chci, abyste ještě dnes dokončili vyjmutí veškerých vnitřních orgánů,“ udílel pokyny. „Rychle se kazí. Pokud je v těle necháte příliš dlouho, i ti, kdo se chlubí hodně silným žaludkem, brzy zjistí, že ten zápach je prostě nesnesitelný. Můžete kouřit jeden doutník za druhým, můžete do sebe lít lahve whisky, ale puch vnitřností rozkládajících se celý týden stejně zkosí i ty nejodolnější z vás.“

A ti nejslabší z nás jsou na omdlení už teď, pomyslel si Norris, zatímco pozoroval, jak na protější straně pitevního stolu čím dál bledší Charles zahalený oblakem kouře přímo zběsile bafá z doutníku.

„Viděli jste orgány in situ a na vlastní oči jste se přesvědčili, jak dokonale a moudře uspořádané jsou skryté části tohoto zázračného soustrojí,“ pokračoval Sewall. „V téhle místnosti, pánové, odhalujeme tajemství života. Rozebíráme mistrovské Boží dílo, zkoumáme onu důmyslnost, pozorujeme jednotlivé orgány uložené na patřičných místech. Všimněte si prosím, jak nezastupitelný a životně důležitý je každý z nich ve vztahu k celku.“ Sewall se zastavil u Norrisova pitevního stolu, holýma rukama sáhl do kbelíku a pečlivě si prohlédl vyjmuté vnitřní orgány. „Kdo z vás vyřízl srdce a plíce?“ zeptal se.

„Já, pane,“ odpověděl Norris.

„Skvělá práce,“ pokývl Sewall. „Nejlepší, jakou jsem tu zatím viděl. Soudím, že jste něco takového už někdy dělal.“

„Ano, pane. Na farmě.“

„Ovce?“

„A také vepři.“

„Hned se pozná, že s nožem to výborně umíte.“ Sewall se otočil k Charlesovi. „Ovšem vy, pane Lackawayi, máte dosud zcela čisté ruce.“

„Totiž… chtěl jsem na začátku pitvy dát příležitost ostatním.“

„Na začátku pitvy? Už jsou skoro hotovi s hrudníkem a chystají se pustit do břišní dutiny.“ Doktor Sewall pohlédl na mrtvolu a ušklíbl se. „Podle zápachu se tohle tělo kazí hodně rychle. Shnije dřív, než vůbec vezmete do ruky chirurgický nůž, pane Lackawayi. Na co čekáte? Ušpiňte si ruce.“

„Ano, pane.“

Sewall zamířil z pitevny a Charles zdráhavě sáhl po noži. Chvíli jenom zíral na předčasně se rozkládající mrtvolu a váhavě držel čepel nad střevy. Zatímco sbíral odvahu, z protější strany stolu náhle přilétl kus plic a dopadl mu na hruď. Charles vyjekl a uskočil. Horečně se snažil tu krvavou masu setřít.

Edward se rozesmál. „Neslyšel jsi doktora Sewalla? Musíš si umazat ruce!“

„Pro smilování, Edwarde!“

„Měl by ses vidět, Charlie. Tváříš se, jako bych na tebe hodil škorpiona.“

Po odchodu doktora Sewalla se studenti rozjařili. Začala kolovat lahev whisky. Čtveřice u vedlejšího stolu svou mrtvolu posadila a vsunula jí do úst zapálený doutník. Kouř se vinul kolem nevidoucích očí.

„Je to tak nechutné,“ řekl Charles. „Nedokážu to.“ Odložil nůž. „Nikdy jsem se nechtěl stát lékařem!“

„A kdy se s tím hodláš svěřit strýčkovi?“ zeptal se Edward.

Z opačného konce pitevny, kde právě studenti nasadili na hlavu jakési mrtvé ženy klobouk, se ozval hlučný smích. Charles však nespouštěl oči z „Paddyho“, jehož zmrzačená levá ruka a zkřivená páteř podávaly němé svědectví o chudákově strastiplném životě.

„Klid, Charlie,“ ozval se povzbudivě Wendell a zvedl odložený nůž. „Stačí začít, a zjistíš, že to není tak zlé. Přece nedovolíš, aby tu náš ubohý Paddy ležel nadarmo. Můžeme se na něm hodně naučit.“

„Tobě se to mluví, Wendelle. Ty se v pitevně cítíš jako doma.“

„Už jsme odstranili předstěru. Teď třeba vyřízni tenké střevo.“

Zatímco Charles strnule pozoroval nabízený nůž, kdosi v místnosti křikl: „Charlie! Hlavně nám tu zase neomdli!“

Charles zrudl. Popadl nůž a se zarputile staženou tváří začal řezat. Ale nepředváděl žádnou odbornou resekci; prostě jen barbarsky kuchal, až čepel protínala střevní kličky. Z mrtvoly se okamžitě rozšířil tak odporný zápach, že Norris uskočil a dlaní si zakryl obličej.

„Přestaň!“ Wendell chytil Charlese za loket. „Děláš z toho hnusnou kaši!“

Charles však dál řádil jako pominutý. „Nutil jsi mě, abych řezal! Abych si umazal ruce od krve! Přesně tohle mi pořád opakuje strýc! Tvrdí, že lékař, který si odmítá ušpinit ruce od krve, je neschopný!“

„My nejsme tvůj strýček,“ řekl Wendell. „Jsme tvoji přátelé. Tak už sakra přestaň!“

Charles odhodil nůž. Cinknutí zaniklo v hluku rozverné zábavy mladých mužů, kteří využili chvíle bez dozoru a svou ponurou práci si odlehčovali poněkud zvrácenými hříčkami.

Norris zvedl nůž a tiše se zeptal: „Jsi v pořádku, Charlesi?“

„Je mi dobře.“ Charles zhluboka vydechl. „Přímo skvěle.“

Student hlídající u dveří varovně zasykl: „Sewall se vrací!“

V pitevně okamžitě zavládlo ticho. Klobouky z hlav mrtvol zmizely, pitvaná těla opět zaujala původní důstojnou polohu. Doktor Sewall po svém příchodu znovu spatřil jenom pilné studenty a vážné tváře. Zamířil rovnou k Norrisovu stolu a tam se zastavil. Udiveně zíral na krvavou spleť rozřezaných vnitřností.

„K čertu, co má znamenat tohle?“ Pohoršeným pohledem přelétl čtveřici studentů. „Kdo má tu řezničinu na svědomí?“

Charles vypadal, že mu snad vyhrknou slzy. Téměř každý den pro něho znamenal další ponížení, další příležitost prokázat, jak žalostně se nehodí ke studiu lékařství. Pod Sewallovým přísným pohledem se teď zdál na samém pokraji zhroucení.

Edward až příliš horlivě spustil: „Pan Lackaway se snažil vyříznout tenké střevo a…“

„Je to moje vina,“ nenechal ho domluvit Norris.

Sewall nevěřícně zdvihl obočí. „Pane Marshalle!“

„Šlo o… nevydařený žert. Charles a já…, prostě se nám to vymklo z ruky a oba se upřímně omlouváme. Viď, Charlesi?“

Sewall ještě pár vteřin Norrise pozoroval. „U tak nesporně obratného medika mě podobné chování obzvlášť zklamalo. Doufám, že se už nebude opakovat.“

„Spolehněte se.“

„Mimochodem, pane Marshalle, přeje si s vámi mluvit doktor Grenville. Čeká vás ve své pracovně.“

„Teď hned? O co se jedná?“

„To se jistě dozvíte. Běžte.“ Sewall se otočil a promluvil k celému ročníku. „Pokud jde o vás ostatní, už nestrpím žádné legrácky. Pokračujte, pánové!“

Norris si otřel ruce do zástěry. „Musíte si s chudákem Paddym poradit ve třech,“ řekl kolegům.

„Co ti může chtít doktor Grenville?“ zeptal se Wendell.

„Nemám tušení,“ odpověděl Norris.

* * *

„Pane profesore?“

Grenville, děkan lékařské fakulty, vzhlédl od psacího stolu. Mužova silueta, zezadu ozářená denním světlem, které do místnosti pronikalo okny, mohutnou hřívou šedivých vlasů připomínala lví hlavu. Norris uctivě stál na prahu, ale cítil, jak pozorně si ho Aldous Grenville prohlíží, a uvažoval, čím si vysloužil tuhle rozmluvu. Už během cesty chodbou pátral v paměti po provinění, které mohlo vzbudit děkanovu pozornost. Nějaký důvod určitě existoval. Proč by si jinak profesor všiml mezi několika desítkami nových studentů právě farmářského synka z Belmontu?

„Pojďte dál, pane Marshalle. A zavřete prosím dveře.“

Norris celý nesvůj usedl na židli. Grenville zažehl olejovou lampu. Plamen se rozhořel a zaplavil vlídným světlem naleštěný psací stůl i knižní police z třešňového dřeva. Silueta se proměnila v zajímavou a inteligentní tvář s vlnitými licousy. Vlasy zůstaly husté jako zamlada, ale zešedivěly a díky jejich stříbřitému odstínu profesorovy už tak výrazné rysy působily ještě autoritativněji. Grenville se opřel v křesle. Jeho oči odrážející světlo lampy se teď podobaly dvěma tajemným kupolím.

„Toho večera, kdy zemřela Agnes Pooleová, jste byl v nemocnici, že?“ spustil profesor.

Ponuré téma, jímž Grenville bez obalu zahájil rozhovor, Norrise zaskočilo, a tak jen mlčky přikývl. K vraždě došlo před šesti dny a od té doby se lidé ve městě nepřestávali dohadovat, kdo – nebo co – má smrt ošetřovatelky na svědomí. Noviny Daily Advertiser barvitě popisovaly prapodivného okřídleného démona. Samozřejmě se objevily narážky na papežence, které nepochybně pocházely z úst nočního strážníka Pratta. Ale vynořily se i další teorie. Jistý kazatel v Salemu vykládal o příchodu Satana, o zkažených duších různých přivandrovalců uctívajících ďábla, s nimiž si dokáže poradit jedině trestající ruka Hospodinova. Pod vlivem těch divokých pověstí minulý večer pronásledovala tlupa opilců v Hanover Street jakéhosi nešťastného Itala a donutila ho hledat záchranu v blízkém hostinci.

„Jako první jste tam našel očitou svědkyni,“ pokračoval doktor Grenville. „Tu irskou dívku.“

„Ano.“

„Setkal jste se s ní od té doby?“

„Nikoliv, pane.“

„Je vám známo, že po ní pátrá Noční hlídka?“

„Ano, pan Pratt mi to sdělil. Ale já o slečně Connollyové nic nevím.“

„Pan Pratt má zřejmě odlišný názor.“

Tak proto si mě Grenville nechal zavolat, pomyslel si Norris. Noční hlídka chce, aby ode mě získal informace.

„Po onom večeru tu dívku v jejím penzionu už nikdo neviděl,“ řekl profesor.

„Určitě má v Bostonu příbuzné.“

„Žije tu pouze vdovec po její zesnulé sestře, krejčí jménem Tate. Před strážníky ji vylíčil jako nevyrovnanou mladou ženu se sklonem ke lživým a urážlivým výrokům. Dokonce i jeho obvinila, že ji necudně obtěžoval.“

Norrisovi se vybavilo, jak si Rose Connollyová dovolila zpochybnit názor vynikajícího doktora Crouche: skutečně neslýchaná opovážlivost od dívky, která by přece měla znát své místo. Ale že by byla duševně nevyrovnaná? Ne, toho odpoledne viděl Norris na oddělení jenom statečné a neústupné děvče, jaké dokáže ze všech sil chránit umírající sestru.

„Nepozoroval jsem na ní žádné známky pomatenosti,“ řekl.

„Učinila poněkud udivující výpověď. O jakémsi monstru zahaleném v kápi.“

„Mluvila o postavě, pane. Nikdy netvrdila, že by šlo o nějaké nadpřirozené stvoření. S Westendským Smrťákem přišli až novináři z Daily Advertiseru. Slečna Connollyová byla jistě vyděšená, ale rozhodně ne hysterická.“

„Vy tedy nemůžete panu Prattovi poradit, kde by ji našel?“

„Proč se domnívá, že o ní vím?“

„Naznačil, že se možná dobře znáte s jejími… krajany.“

„Chápu.“ Norris cítil, jak mu tuhne tvář. Prostě si všichni myslí, že kluk z farmy zůstává i ve společenském obleku pořád jenom klukem z farmy. „Mohu se zeptat, proč ji pan Pratt tak usilovně hledá?“

„Ta dívka je svědkyně. A je jí teprve sedmnáct. Jde tu o její bezpečí. A o bezpečí dítěte její sestry.“

„Promiňte, pane, ale jsem přesvědčený, že na nich panu Prattovi vůbec nezáleží. Existuje nějaký další důvod, proč po ní pátrá?“

Grenville mlčel. Až po chvíli připustil: „Ano, je tu jistá záležitost, ovšem pan Pratt si nepřeje, aby se dostala do novin.“

„Jaká záležitost?“

„Týká se drobného šperku. Medailonku, který měla slečna Connollyová krátce v držení a pak jej odnesla do zastavárny.“

„Čím je ten medailonek tak důležitý?“

„Nepatřil jí. Podle práva měl připadnout vdovci.“

„Naznačujete, že slečna Connollyová je zlodějka?“

„Nic takového netvrdím. Pan Pratt ano.“

Norris přemýšlel o dívce, tak vášnivě oddané své sestře. „Neumím si představit, že by spáchala trestný čin.“

„Jak na vás působila?“

„Jako chytré děvče. A upřímné. Ale ne jako zlodějka.“

Grenville pokývl. „Sdělím váš názor panu Prattovi.“

Norris pokládal rozhovor za ukončený a začal se zvedat ze židle. Ale Grenville ho zarazil: „Ještě chviličku, pane Marshalle. Nemáte snad nic závažného na práci?“

„Nemám, pane.“ Norris si opět sedl. Cítil se poněkud nejistě, neboť profesor ho upřeně pozoroval.

„Jste spokojený se studiem?“

„Ano, pane. Velmi.“

„A s doktorem Crouchem?“

„Skvěle přednáší. Jsem nesmírně rád, že mě přijal. Hodně jsem se od něho naučil o porodnictví.“

„Ale pokud vím, v téhle oblasti máte vlastní, značně vyhraněné názory.“

Norris zneklidněl. Stěžoval si snad na mě doktor Crouch? pomyslel si. Čeká mě trest? „Rozhodně jsem nechtěl zpochybňovat jeho metody. Jen jsem se snažil přispět…“

„A neměly by se metody, které nepřinášejí výsledky, zpochybňovat?“

„Toho bych se neodvážil. Ani zdaleka nemám zkušenosti doktora Crouche.“

„Ovšemže ne. Máte zkušenosti z farmy.“ Norris zrudl a Grenvillle dodal: „Domníváte se, že jsem vás právě urazil.“

„Nedovolil bych si předjímat vaše úmysly.“

„Nemínil jsem svá slova jako urážku. Znám mnoho chytrých farmářských hochů. A také spoustu hloupých gentlemanů. Tou poznámkou o farmě jsem chtěl říct, že vám nescházejí praktické zkušenosti. Sledoval jste procesy početí i porodu.“

„Ale jak mi doktor Crouch jasně vysvětlil, krávu nelze srovnávat s lidskou bytostí.“

„Jistě. Krávy jsou družnější. Váš otec by jistě souhlasil, jinak by se asi neuchýlil na farmu.“

Norris se zatvářil překvapeně. „Vy znáte mého otce?“

„Neznám, ale slyšel jsem o něm. Musí na vás být hrdý, když jste si vybral tak náročné studium.“

„Bohužel ne, pane. Je z mé volby nešťastný.“

„Jak je to možné?“

„Chtěl ze mě vychovat farmáře. Četbu knih považuje za ztrátu času. Na lékařskou fakultu jsem se dostal jenom díky velkorysosti doktora Hallowella.“

„Doktora Hallowella z Belmontu? Toho gentlemana, který vám napsal doporučující dopis?“

„Ano, pane. Na světě snad neexistuje laskavější člověk. On i jeho manželka mě vlídně přijímali ve svém domě. Doktor Hallowell mě osobně učil základům lékařství a pobízel mě, abych si půjčoval knihy z jeho soukromé knihovny. Měsíc co měsíc přicházely nové a já k nim měl volný přístup. Četl jsem romány, řeckou a římskou historii, svazky Drydena, Popea a Spensera. Nabízel se mi úžasný výběr.“

Grenville se usmál. „A vy jste té nabídky pilně využíval.“

„Knihy pro mě byly spásou,“ vyhrkl Norris a vzápětí ho napadlo, že takovým výrazem o sobě až příliš prozrazuje. Ale slovo spása přesně vystihovalo, co pro něho znamenaly knihy za oněch ponurých večerů, kdy mezi ním a otcem vládlo rozpačité mlčení. Pokud si přece jen vyměnili pár vět, rozhovor se týkal výhradně farmy – jestli už dostatečně uschlo seno, kdy se mají otelit krávy. O tom, co je oba trápilo, nikdy nemluvili.

A nikdy o tom mluvit nebudou.

„Škoda, že vás otec víc nepodpořil,“ řekl Grenville. „Nicméně jste se i za tak nepříznivých okolností dostal daleko.“

„Našel jsem si… zaměstnání. Tady ve městě.“ Pravda, krajně nechutnou práci s Jackem Burkem. „Dokážu si na studium vydělat.“

„Otec vám vůbec nepřispívá?“

„Nemá z čeho.“

„Doufám, že k Sophii byl štědřejší. Zasloužila si to.“

„Vy znáte mou matku?“ podivil se Norris.

„Dokud žila moje manželka Abigail, velmi blízce se přátelily. Ale to bylo dávno, ještě než jste se narodil.“ Profesor se odmlčel. „Oba nás překvapilo, když se Sophia tak náhle provdala.“

A ze všeho nejvíc je určitě překvapilo, že si za manžela zvolila nevzdělaného farmáře, pomyslel si Norris. Ačkoliv Isaac Marshall byl pohledný muž, vůbec se nezajímal o hudbu ani o knihy, kterých si Sophia tolik cenila; ve skutečnosti ho nezajímalo nic jiného než úroda a dobytek. „Víte, že matka už v Belmontu nežije?“ zeptal se Norris váhavě.

„Slyšel jsem, že odcestovala do Paříže. Zůstala tam?“

„Ano, alespoň pokud je mi známo.“

„Pokud je vám známo?“

„Nepíše nám. Život na farmě jí zřejmě připadal hodně nesnadný. A matka…“ Norris větu nedokončil, při vzpomínce na matčin odchod se mu svíralo srdce. Sophia opustila rodinu jedné soboty, kterou si příliš nevybavoval, neboť tehdy už dlouho stonal. Když o několik týdnů později, dosud zesláblý a roztřesený, sestoupil dolů do kuchyně, jeho otec Isaac stál u okna a upřeně zíral do letního mlhavého oparu, ve tváři jakýsi prázdný a cizí výraz.

„Tvoje matka poslala dopis. Už se nevrátí.“ Nic víc tenkrát Isaac neřekl. Pak vyšel z domu a zamířil rovnou do stájí, aby podojil krávy. Proč by si jakákoliv žena přála strávit život po boku muže, jehož jedinou vášní byly úmorná dřina a pohled na dobře zorané pole? Sophia utekla od manžela. Ano, to Isaac ji nechtěně odehnal.

Ale čas plynul a žádné další dopisy nepřicházely. A Norris si musel přiznat krutou pravdu, jaké by se bránil každý jedenáctiletý chlapec: matka opustila i jeho, zanechala syna otci, který mnohem víc lnul ke svému hospodářství než k vlastní rodině.

Norris se zhluboka nadechl. A představoval si, že výdechem se zbaví i té trýzně. Bolest však nezmizela. Dávná bolest spojená s touhou alespoň jednou znovu spatřit ženu, která mu dala život… a zlomila srdce. Pokračovat v rozhovoru připadalo Norrisovi náhle nesnesitelné. „Měl bych se vrátit do pitevny, pane. Jestli tedy dovolíte…“

„Je tu ještě jedna věc. Jde o mého synovce.“

„O Charlese?“

„Velmi si vás váží. Přímo k vám vzhlíží. Byl hodně malý, když mu otec zemřel na zimnici, a já se obávám, že Charles po něm zdědil nepevné zdraví. Moje sestra ho vždycky hýčkala, a tak z něho vyrostl značně přecitlivělý mladý muž. Proto ho tolik rozrušují anatomická praktika.“

Norris si připomenul scénu, kterou před chvílí sledoval v pitevně: Charles bledý jako stěna a celý roztřesený vzal do ruky chirurgický nůž a v hrůze začal naslepo řezat.

„Studium zvládá jen s krajními obtížemi,“ pokračoval Grenville. „A od svého přítele pana Kingstona se dočká spíš posměšků než povzbuzení.“

„Zato Wendell Holmes se Charlesovi snaží všestranně pomáhat.“

„Ano, ale jak mi sdělil doktor Sewall, vy si z celého ročníku vedete při pitvách nejobratněji. Pokud tedy zpozorujete, že Charles potřebuje poradit, ocenil bych…“

„Spolehněte se, pane profesore, udělám, co je v mých silách.“

„A neprozradíte Charlesovi, že jsme o tom hovořili?“

„Můžete mi věřit.“

Oba muži vstali. Grenville chvíli na Norrise pozorně hleděl. Odhadoval ho. „Dobrá, budu vám důvěřovat.“

Kapitola 13

I nezasvěcený pozorovatel by na první pohled poznal, že čtyři mladíci, kteří toho večera vstoupili do restaurace U Hurikánu, nemají stejné společenské postavení. Už pouhá kvalita kabátu odlišovala Norrise od jeho tří spolužáků; a samozřejmě také od proslulého doktora Chestera Crouche, který čtveřici svých studentů pozval na pár večerních skleniček. Crouch v jejich čele zamířil zaplněným lokálem ke stolu poblíž krbu. Tam ze sebe shodil těžký zimník s kožešinovým límcem a podal jej číšnici, která přispěchala, jakmile skupinu spatřila ve dveřích. Jejich příchod ovšem zaznamenaly i další ženské oči. Mladé muže upřeně sledovaly tři dívky, snad prodavačky nebo návštěvnice z venkova hledající dobrodružství. Když na jednu z nich letmo pohlédl Edward, začervenala se. Krasavec jenom pokrčil rameny. Dávno si zvykl, že vzbuzuje zájem dam.

Ostatně také Norris musel ve světle popraskávajícího krbu obdivovat Edwardův módní nákrčník uvázaný ve stylu Sentimentale a zelený svrchník se stříbrnými knoflíky a sametovým límcem. Špína pitevny Norrisovým třem kolegům nijak nebránila, aby rozřezávali mrtvé tělo ubohého irského Paddyho v jemných košilích a marseilleských vestičkách. Norris by ničivou skvrnu na drahém popelínu nikdy neriskoval. Sám nosil staré a seprané košile, jaké neměly ani cenu jediné Kingstonovy kravaty. Pohlédl na své prsty, za jejichž nehty zůstala zaschlá krev. Půjdu domů s pachem té staré mrtvoly vsáklým do oblečení, pomyslel si.

Doktor Crouch hlasitě objednal: „Brandy s vodou pro mé vynikající studenty. A mísu ústřic.“

„Hned to bude, pane doktore.“ Číšnice koketně blýskla očima po Edwardovi a vzápětí už kolem plně obsazených stolů chvátala pro nápoje. Stejně dokonale vyšňoření Wendell a Charles podobné vzrušení nevyvolávali – jeden měl příliš malou postavu, druhý se zase zdál moc bledý a nesmělý. A Norris? Ve svém obnošeném kabátě a s rozpadajícími se botami vůbec nestál za pohled.

Restaurace U Hurikánu nepatřila k podnikům, jaké by Norris navštěvoval. Sice se tu daly najít i neforemné pláště či vybledlé uniformy špatně placených vojáků, ale převažovali skvěle obutí a elegantně oblečení hosté. Norris si všiml také několika dalších kolegů z lékařské fakulty; s náramnou chutí si nabírali ústřice rukama, které sotva před pár hodinami smáčeli v krvi mrtvol.

„První pitva je pouze úvod,“ pronesl Crouch zvýšeným hlasem, aby ho v hlučném lokále studenti slyšeli. „Dokud neporovnáte těla mladíků a starců, mužů a žen, nepochopíte celou tu nádhernou dokonalost lidského organismu.“ Naklonil se ke čtveřici a pokračoval tišeji. „Doktor Sewall doufá, že na příští týden zajistí novou zásilku. Nabízí teď třicet dolarů za kus, ale potíže s dodávkami trvají dál.“

„Lidé přece umírají pořád,“ prohodil Edward.

„Přesto je o ně nouze. V minulých letech jsme se mohli spolehnout na dodavatele z New Yorku a Pensylvánie. Ale poslední dobou čelíme čím dál větší konkurenci. Lékařská a chirurgická fakulta v New Yorku letos přijala dvě stě studentů. Pensylvánská univerzita čtyři sta. Prostě se pereme o zboží, jaké shánějí všechny ostatní školy. A situace je rok od roku horší.“

„Ve Francii se s podobným problémem nepotýkají,“ poznamenal Wendell.

Crouch si závistivě povzdechl. „Ve Francii dobře vědí, co slouží obecnému prospěchu. Pařížská lékařská fakulta má volný přístup do všech chudinských nemocnic. Její studenti dostanou k dispozici tolik mrtvol, kolik chtějí. Tam je opravdu radost studovat medicínu.“

Vrátila se číšnice s nápoji a mísou ústřic, z nichž se kouřilo. Položila všechno na stůl a oslovila Crouche. „Pane doktore, přeje si s vámi mluvit jistý gentleman. Říká, že jeho manželka bude rodit a potřebuje vaši pomoc.“

Crouch se rozhlédl po restauraci. „Který gentleman?“

„Čeká venku. Přijel kočárem.“

Crouch si opět povzdechl a zvedl se. „Jak se zdá, musím vás opustit.“

„Nemáme vás doprovodit?“ zeptal se Wendell.

„Ne, rozhodně ne. Ty ústřice nesmějí přijít nazmar. Uvidíme se ráno v nemocnici.“

Zatímco doktor Crouch vycházel z restaurace, jeho čtyři studenti neztráceli čas a vrhli se na jídlo.

„Víte, Crouch má pravdu,“ řekl Wendell a vyloupl šťavnatou ústřici. „Paříž je ideální místo ke studiu. A netvrdí to sám. Doktor Jackson doporučil Jamesovi, aby studia dokončil právě v Paříži. A co nejdřív se do Paříže chystá taky Johnny Warren.“

Edward si pohrdavě odfrkl. „Jestli má naše fakulta tak mizernou úroveň, proč tu vůbec ještě zůstáváš?“

„Můj otec totiž považuje studium v Paříži za zbytečnou výstřednost.“

Pro někoho jenom výstřednost, ale pro mě holá nemožnost, pomyslel si Norris.

„Copak ty bys tam nechtěl?“ pokračoval Wendell. „Nechtěl by ses učit od Louise a Chomela? Pitvat čerstvé mrtvoly, a ne tahle napůl shnilá těla, u kterých už skoro odpadá maso od kostí? Francouzi chápou význam vědy.“ Odhodil prázdnou ústřičnou skořápku na talíř. „Ano, tam se člověk může něco naučit.“

„Až já vyrazím do Paříže,“ rozesmál se Edward, „nebude to kvůli studiu. Ledaže by šlo o anatomii půvabných dam. A tu lze koneckonců studovat kdekoliv.“

„Ovšem nikde tak důkladně jako v Paříži,“ zazubil se Wendell a otřel si z brady horkou šťávu. „Totiž pokud se dá věřit historkám o vášnivosti francouzských žen.“

„S nacpanou peněženkou si trochu té vášně koupíš všude.“

„Což dává naději i mužům, kteří jsou spíš drobnější postavy jako já.“ Wendell pozdvihl sklenku. „Cítím inspiraci. K ódě na francouzské dámy.“

„Prosím ne!“ zaúpěl Edward. „Dnes večer žádné verše!“

Norris byl jediný, kdo se nezasmál. Tyhle řeči o Paříži a o prodejných ženách znovu jitřily nejbolestivější ránu jeho dětství. Matka mě opustila, dala přednost Paříži. Ale kdo ji tam vylákal? Přestože otec o tom mluvit odmítal, musel Norris dospět k nevyhnutelnému závěru. Určitě tu sehrál roli nějaký muž. Sotva třicetiletá Sophia byla chytrá a společensky založená krasavice, najednou uvězněná na farmě v zapadlém Belmontu. Při které ze svých cest do Bostonu se s oním mužem setkala? Co jí nasliboval? Jaká odměna ji přiměla opustit vlastního syna?

„Jsi dneska hrozně tichý,“ prohodil Wendell. „Způsobil to snad tvůj rozhovor s doktorem Grenvillem?“

„Ne, už jsem ti říkal, že o nic nešlo. Jenom se ptal na Rose Connollyovou.“

„Aha, na tu irskou holku,“ ušklíbl se Edward. „Mám dojem, že pan Pratt proti ní nasbíral víc důkazů, než o kterých jsme slyšeli. A zřejmě se asi nejedná jenom o ukradenou cetku. Holky, co kradou, jsou schopné horších věcí.“

„Jak o ní můžeš něco takového říct?“ pohoršil se Norris. „Vůbec ji neznáš.“

„Všichni jsme byli na oddělení, když projevila absolutní nedostatek úcty k doktoru Crouchovi.“

„To z ní ještě nedělá zlodějku.“

„Přinejmenším je nevděčná a drzá. A to úplně stačí.“ Edward odhodil na talíř prázdnou skořápku. „Vzpomenete si na moje slova, pánové. O slečně Rose Connollyové ještě uslyšíme.“

Toho večera pil Norris přes míru. Následky pociťoval, zatímco se nejistým krokem ubíral podél řeky, žaludek plný ústřic, tvář zarudlou alkoholem. Byla to báječná večeře, nejlepší, jakou od svého příjezdu do Bostonu zažil. Vůbec netušil, že dokáže spořádat tolik ústřic. Ale ani žár z vypité brandy si nedokázal poradit s mrazivým větrem, který vanul od řeky Charles a pronikal až do morku kostí. Norris myslel na své tři kolegy mířící do přepychových bytů, v duchu před sebou viděl vesele plápolající krby a útulně zařízené pokoje.

Náhle na hrbolaté dlažbě zakopl a málem upadl. Zastavil se, dosud napůl omámený alkoholem se mírně kymácel a zíral přes řeku. Severním směrem na vzdálenějším konci mostu Prison Point matně zářila státní věznice. A západním směrem viděl za řekou světla vězení na Lechmere Pointu. Vskutku povznášející pohled, říkal si Norris. Na všech stranách vězení, správná připomínka toho, jak vrtkavý bývá osud. Stačí podnikatelský nezdar či smůla při partii karet, a gentleman se změní v pouhého řemeslníka. Ztratí svůj honosný dům i kočáry, najednou je z něho obyčejný holič nebo třeba kolář. Přijde nová pohroma, nešťastník nadělá dluhy, začne chodit v hadrech, prodává na ulici sirky, za pár pencí zametá odpadky. A po dalším nepříznivém obratu se ten člověk klepe zimou v cele na Lechmere Pointu nebo smutně civí mřížemi charlestownské věznice.

Odtud už může klesnout jenom o jediný stupeň níž: do hrobu.

Jistě, byly to ponuré představy, zároveň však posilovaly Norrisovu ctižádost. Nepoháněla ho touha po mísách ústřic a jemných botách z teletiny. Byl to pohled opačným směrem – na propast, jaká by mu hrozila.

Musím víc studovat, umiňoval si. I dnes večer mám ještě trochu času a nejsem tak opilý, abych si nemohl přečíst alespoň jednu kapitolu z Wistara a nasoukat si do hlavy pár dalších vědomostí.

Ale když konečně po úzkém schodišti vystoupal do ledového podkrovního pokojíku, cítil se natolik vyčerpaný, že učebnici, připravenou na psacím stole vedle okna, ani neotevřel. Aby ušetřil svíčku, zůstal potmě. Nebudu plýtvat, říkal si, a raději si přivstanu. Do rána se mi taky pročistí mozek. A kapitolu si přečtu za denního světla. Svlékl se v šeru u okna. Zatímco si rozvazoval kravatu a rozepínal vestu, pozoroval nemocniční pozemek. V dálce za temnou loukou matně zářila okna nemocnice. Norris si představil zšeřelá oddělení, v nichž se rozléhá pokašlávání, dlouhé řady lůžek se spícími pacienty. Měl před sebou ještě mnoho let studií, přesto nikdy nepochyboval, že právě tady je na svém místě. Že tahle chvíle ve studeném podkroví patří k cestě, na kterou se vydal už jako malý chlapec, když poprvé sledoval, jak otec jediným řezem otvírá útroby zabitého vepře. Norris tehdy spatřil vlhké a leskl
é, dosud se chvějící srdce. Přitiskl si dlaň na hrudník a ucítil tlukot vlastního srdce. Jsme stejní, pomyslel si. Ať jde o vepře, o krávu nebo o člověka, vnitřní ústrojí je totožné. Kdybych pochopil, čím se to soukolí udržuje v chodu, dokázal bych napravit každé jeho selhání. Dokázal bych obelstít všemocnou smrt…

Stáhl si šle, kalhoty pečlivě pověsil přes židli a roztřesený zimou vklouzl pod přikrývku. S plným žaludkem a po té spoustě brandy skoro vzápětí usnul.

A skoro vzápětí se i probudil. Kdosi totiž tloukl na dveře.

„Pane Marshalle? Pane Marshalle, jste tam?“

Norris vstal z postele a jako v mátohách se propotácel ke dveřím. Když otevřel, uviděl tvář starého nemocničního zřízence, přízračně ozářenou blikající lucernou.

„Potřebujou vás v nemocnici,“ oznámil staroch.

„Co se stalo?“

„U Canal Bridge se převrhnul kočár. Přivezli nějaký zraněný a nikde nemůžeme najít ošetřovatelku Robinsonovou. Už poslali pro další doktory, ale poněvač vy bydlíte tak blízko, napadlo mě zaskočit i k vám. Lepší obyčejnej medik než vůbec nic.“

„No jistě,“ přeslechl Norris tu neúmyslnou urážku. „Hned tam budu.“

Ve tmě si poslepu oblékl kalhoty a vestu a obul si boty. Kabát nechal doma. Pokud zranění hodně krváceli, stejně by ho odložil. Na zimník však nezapomněl, venku bylo příliš chladno. Pak po schodech seběhl dolů a vyšel do noci. Vítr vanul od západu a přinášel pach řeky. Norris kráčel přímo přes louku. Vlhká tráva mu brzy promáčela nohavice. Ale srdce mu už bušilo očekáváním. Převržený kočár, mnohočetná poranění, uvažoval. Budu si umět poradit? Neděsil se pohledu na krev; při porážkách na farmě jí viděl až dost. Bál se vlastních neznalostí. Zcela se soustředil na složitou situaci, která ho čekala, a tak si zpočátku ani neuvědomoval, že slyší jakési podivné zvuky. Ale po několika krocích je uslyšel znovu a zastavil se.

Byly to ženské steny a ozývaly se od říčního břehu.

Je to bolestivý nářek, nebo jenom prostitutka právě poskytuje služby klientovi? ptal se v duchu Norris. Občas večer zahlédl u řeky ve stínu mostu takové dvojice, slyšel hekání a vzdechy pokoutních souloží. Teď ovšem neměl čas pozorovat prostitutky. Spěchal do nemocnice.

Vtom se ozvalo další sténání. Ne, tohle nejsou žádné smyslné vzdechy.

Norris se rozběhl k řece. „Haló? Je tam někdo?“ volal. Přelétl očima říční břeh a spatřil, že těsně u okraje šplouchající vodní hladiny leží cosi tmavého. Lidské tělo?

Chvatně přešel přes kluzké balvany a zabořil se do černého bláta, které se vsáklo do podrážek; rozpraskanou a zteřelou kůží bot pronikl ledový chlad. Norris se dál brodil bahnitou půdou a náhle se mu rozbušilo srdce a zrychlil dech. Ano, bylo to lidské tělo. Ve tmě dokázal rozeznat pouze obrysy jakési ženy. Ležela na zádech, sukni měla až k pasu ponořenou pod vodou. Rukama napůl ochromenýma zimou a panikou ji uchopil v podpaží a vytáhl na břeh. Námaha ho zcela vysílila, navíc mu z promáčených nohavic crčela voda. Sklonil se vedle ženy do podřepu a sáhl jí na hruď, aby zjistil, jestli dýchá a tluče jí srdce. Pátral po známkách života.

Ruku mu zalila vlahá tekutina. To nečekané teplo ho natolik udivilo, že si zprvu ani neuvědomil, co znamená. Pak pohlédl dolů a spatřil na své dlani matný lesk krve.

Kdesi vzadu zaskřípal štěrk. Norris se otočil – a strnul hrůzou.

Monstrum stálo nahoře nad břehem. Jeho černý plášť vlající ve větru připomínal obrovská křídla. Zpod kápě zírala tvář smrti, bílá lebka kostlivce. Prázdné oční důlky hleděly přímo na Norrise, jako by v něm viděly další duši určenou ke sklizni, dalšího člověka, kterého má setnout neúprosná kosa.

Norris strachem úplně zkameněl. Nedokázal by uniknout, ani kdyby se na něho monstrum vrhlo, ani kdyby ostří kosy vzápětí prosvištělo vzduchem. Mohl jenom pozorovat ten děsivý zjev, stejně jako děsivý zjev pozoroval jeho.

A náhle monstrum zmizelo. Norris opět viděl pouze noční oblohu s měsícem, částečně skrytým za drobnými mraky.

Na cestě vedoucí podél břehu se objevilo světlo lucerny. „Haló?“ křikl nemocniční zřízenec. „Kdo je to tam dole?“

Norris měl tak sevřené hrdlo, že dokázal jen zasípat: „Tady jsem.“ Teprve pak dodal hlasitěji: „Pomoc. Potřebuju pomoc!“

Zřízenec sešel po rozbláceném břehu, v ruce kývající se lucernu. Zdvihl ji a posvítil na mrtvé tělo. Spatřil tvář ošetřovatelky Mary Robinsonové. Potom sklouzl pohledem k Norrisovi. A výraz ve starcových očích byl nezaměnitelný.

Byl to strach.

Kapitola 14

Norris upřeně zíral na své ruce, z nichž se teď odlupovaly šupinky zaschlé krve. Zavolali ho, aby pomohl v kritické situaci. Ale naopak všechno jenom zkomplikoval, přidal ještě víc zmatku, další krev. Přes zavřené dveře slyšel jakéhosi muže křičet bolestí a uvažoval, kolik asi hrůz tomu nešťastníkovi právě způsobuje chirurgův nůž.

Určitě se nevyrovnají hrůzám, jaké zažila Mary Robinsonová.

Teprve když ji přinesl do nemocniční budovy, ve světle uviděl děsivá zranění, která oběť utrpěla. Na podlahu chodby kapala krev. Jedna z ošetřovatelek mu beze slova ukázala směrem k operačnímu sálu. Sotva však Norris položil Mary na stůl, s jistotou věděl, že jí už žádný chirurg nepomůže.

„Jak dobře jste znal Mary Robinsonovou, pane Marshalle?“

Norris od svých zakrvácených rukou vzhlédl k panu Prattovi z Noční hlídky. Za Prattem stáli konstábl Lyons a doktor Aldous Grenville. Oba během výslechu mlčeli a zatím se drželi ve stínu, mimo kruh světla vrhaného lampou.

„Pracovala tady jako ošetřovatelka. Samozřejmě jsem ji vídal.“

„A blíž jste ji neznal? Nestýkali jste se i soukromě? Ve volném čase?“

„Ne.“

„Vůbec ne?“

„Studuju medicínu, pane Pratte. Moc volného času mi nezbývá.“

„Bydlíte nedaleko nemocnice, přímo na kraji pozemku. A oběť také měla byt jenom kousek od téhle budovy. Mohl jste slečnu Robinsonovou potkat, kdykoliv jste vykročil ze dveří.“

„To přece neznamená, že jsme se soukromě stýkali.“ Norris opět sklonil oči ke svým dlaním. Dneska jsem se Mary dotkl poprvé v životě, pomyslel si. A na rukou mi zůstala její krev.

Strážník Pratt oslovil Grenvilla. „Už jste prohlédl mrtvou, pane profesore?“

„Ano, ovšem rád bych, aby ji prohlédl i doktor Sewall.“

„Ale můžete mi snad sdělit svůj názor?“

„Jde o téhož pachatele,“ tiše řekl Norris. „A o stejný způsob vraždy. To jste nepochybně už zjistil, pane Pratte.“ Vzhlédl. „Dvě dlouhé a hluboké řezné rány. Jedna napříč břichem, druhá vedená vzhůru k hrudní kosti. Společně vytvářejí podobu kříže.“

„Tentokrát, pane Marshalle,“ promluvil náhle konstábl Lyons, „vrah učinil ještě další krok.“

Norris překvapeně pohlédl na velitele Noční hlídky. Ačkoliv se s konstáblem Lyonsem dosud nesetkal, znal jeho pověst. Na rozdíl od nabubřelého Pratta hovořil konstábl tichým hlasem a nijak na sebe neupozorňoval. Celou hodinu přenechával výslech svému podřízenému, strážníku Prattovi. Teprve teď vystoupil Lyons ze stínu a Norris spatřil dokonalého gentlemana kolem padesátky, s brýlemi a pečlivě zastřiženou bradkou.

„Oběti schází jazyk,“ řekl Lyons.

Strážník Pratt se otočil ke Grenvillovi. „Vrah ho vyřízl?“

Grenville přikývl. „Nejde o nic obtížného. Stačí mít dostatečně ostrý nůž.“

„Proč by prováděl tak podivnou věc? Měl to snad být trest? Nebo nějaký vzkaz?“

„Na vysvětlení se musíte zeptat vraha.“

Norrisovi se ani trochu nelíbilo, že se Pratt okamžitě obrátil k němu. „A vy říkáte, že jste ho viděl, pane Marshalle.“

„Viděl jsem něco.“

„Tajemnou bytost zahalenou v plášti? S obličejem jako umrlčí lebka?“

„Vrah vypadal přesně tak, jak ho popsala Rose Connollyová. Pověděla vám čistou pravdu.“

„Ovšem nemocniční zřízenec žádné podobné monstrum nezahlédl. Řekl mi, že viděl jenom vás, jak se skláníte nad obětí, a nikoho jiného.“

„To podivné stvoření tam stálo sotva pár vteřin. Než ke mně zřízenec došel, zmizelo.“

Pratt si chvíli Norrise měřil pátravým pohledem. „Proč myslíte, že pachatel vyřízl oběti jazyk?“

„Nemám tušení.“

„Jde o zrůdný čin. Ale například pro studenta anatomie by mohlo mít smysl, kdyby sbíral různé tělesné orgány. Samozřejmě k vědeckým účelům.“

„Pane Pratte,“ vložil se do rozhovoru Grenville. „Nevidím nejmenší důvod, abyste pana Marshalla podezříval.“

„Mladého muže, který se shodou okolností vyskytoval v blízkosti obou vražd?“

„Jde o studenta medicíny. Na tom, že se pohybuje v okolí naší nemocnice, není nic zvláštního.“

Pratt se znovu otočil k Norrisovi. „Vy jste vyrůstal na farmě, že? Máte zkušenosti s porážením dobytka?“

„Tyhle otázky už zacházejí příliš daleko,“ řekl konstábl Lyons. „Pane Marshalle, jste volný.“

„Promiňte, pane,“ pokusil se Pratt zachránit svou autoritu. „Domnívám se, že by bylo vhodné ve výslechu pokračovat.“

„Pan Marshall není podezřelý, proto s ním nelze jako s podezřelým jednat.“ Lyons se podíval na Norrise. „Můžete odejít.“

Norris vykročil ke dveřím. Zaváhal a ještě se ohlédl. „Vím, že jste nevěřili Rose Connollyové,“ řekl. „Ale já dneska to monstrum viděl taky.“

Pratt si pohrdavě odfrkl. „Smrťáka?“

„Je skutečný, pane Pratte. Ať mi věříte, nebo ne, něco tam venku opravdu chodí. Něco, z čeho mě mrazilo v kostech. A pevně doufám, že ten děsivý zjev už nikdy neuvidím.“

Opět kdosi bušil na dveře. Jaký děsivý sen jsem to měl, pomyslel si Norris, když otevřel oči a zjistil, že za oknem je bílý den. Tohle si člověk způsobí spoustou ústřic a brandy. Žádný div, že se mu pak zdá o příšerách.

„Norrisi!“ volal Wendell. „Norrisi, vzbuď se!“

Vizita s doktorem Crouchem! A já zaspal!

Norris se rychle posadil. Vzápětí uviděl svůj zimník přehozený přes opěradlo židle – byl plný krvavých skvrn. Sklouzl očima k botám, které v noci nechal vedle postele, a uviděl, že jsou obalené blátem smíšeným se zaschlou krví. Cihlově červené krvavé skvrny byly dokonce i na košili, v níž spal. Nešlo o noční můru, uvědomil si. Usnul jsem s krví Mary Robinsonové na oblečení.

Wendell nepřestával tlouct do dveří. „Norrisi! Musím s tebou mluvit!“

Norris překlopýtal pokojíkem, otevřel dveře a na tmavém schodišti uviděl stát Wendella.

„Vypadáš hrozně,“ řekl Wendell.

Norris se vrátil k posteli, posadil se na ni a zhluboka si povzdechl. „Byla to strašná noc.“

„Ano, už jsem slyšel.“

Wendell vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Rozhlédl se po ubohé podkrovní komůrce, ale nic nepoznamenal. Ani nemusel; dojem, jaký na něho udělaly zteřelé stropní trámy, prošlapaná podlaha a slamník v polorozpadlé dřevěné posteli, se mu jasně zračil ve tváři. Ze stínu vyběhla myš, škrábla drápky o podlahu a zmizela za psacím stolkem, na kterém ležel rozevřený výtisk Wistarovy Anatomie. Listopadové ráno bylo tak chladné, že se na vnitřní straně okenního skla vytvořila ledová krusta.

„Určitě ses divil, že jsem scházel při vizitě,“ řekl Norris. Cítil se nesmírně trapně. Seděl tu jenom v košili, a když sklonil hlavu, viděl svá nahá stehna s husí kůží.

„Víme, proč ses neobjevil. V nemocnici se nemluví o ničem jiném než o tom, co se stalo Mary Robinsonové.“

„Pak tedy víš, že jsem ji našel právě já.“

„Jistě, je to jedna z verzí.“

Norris vzhlédl. „Existují další verze?“

„Šíří se nejrůznější pověsti. Bohužel dost nepěkné.“

Norris se znovu zahleděl na svá holá kolena. „Byl bys tak hodný a podal mi kalhoty? Je tu zatracená zima.“

Wendell mu hodil kalhoty a otočil se k oknu. Norris se oblékal a přitom si všiml krvavých skvrn na nohavicích. Ať se podíval na kteroukoliv část oblečení, všude viděl krev Mary Robinsonové.

„Co se o mně říká?“ zeptal se.

„Mluví se o podivné náhodě, která tě tak brzy přivedla na místo obou vražd.“

„Mrtvolu Agnes Pooleové jsem přece nenašel já.“

„Ale byl jsi tam.“

„A ty snad ne?“

„Já tě neobviňuju.“

„Tak proč jsi za mnou přišel? Chtěl jsi nakouknout do Smrťákova bytu?“ Norris vstal a natáhl si šle. „Získáš zajímavý klípek pro své harvardské kamarády. Pikantní sousto, na jakém si smlsnete při sklence madeiry.“

„Vážně si o mně tohle myslíš?“

„Vím, co si myslíš ty o mně.“

Wendell přistoupil blíž. Byl mnohem menší a vzhlédl k Norrisovi jako rozzlobený malý teriér. „Cítíš se ukřivděně od prvního dne na fakultě. Chudý farmářský kluk, pořád opomíjený. Nikdo se s tebou nechce přátelit, protože máš ošoupaný kabát a věčně prázdné kapsy… Opravdu věříš, že tě posuzuju podle zevnějšku? Že bych se styděl za přátelství s tebou?“

„Dobře vím, na jaké místo mě ve svých kruzích vykazujete.“

„Nepodsouvej mi takové nesmysly. S Charlesem jsme se nesčetněkrát pokoušeli vzít tě mezi sebe, vzbudit v tobě pocit, že jsi vítán. Přesto si dál udržuješ odstup, jako bys byl přesvědčený, že každé přátelství nutně musí ztroskotat.“

„Jsme spolužáci, Wendelle. Nic víc. Chodíme na stejné přednášky a dělíme se o starého Paddyho. Možná spolu tu a tam vypijeme skleničku. Ale rozhlédni se po tomhle pokojíku. Hned poznáš, že jinak nás nespojuje vůbec nic.“

„Norrisi, s tebou mě spojuje mnohem víc, než mě kdy bude spojovat s Edwardem Kingstonem.“

Norris se zasmál. „No ovšem. Stačí se podívat, jak dokonale spolu ladí naše saténové vesty. Můžeš mi jmenovat jedinou věc, kterou máme společnou, kromě starého Paddyho v pitevně?“

Wendell se otočil k psacímu stolku, kde ležela rozevřená Wistarova učebnice. „Ze všech sil studuješ, to za prvé.“

„Neodpověděl jsi mi na otázku.“

„Tohle byla moje odpověď. Sedíš tady v ledové komůrce, necháváš svíčky dohořet až do posledního kousíčku loje a studuješ. Proč? Jen abys jednou mohl nosit cylindr? To se mi moc nezdá.“ Wendell se otočil zpátky k Norrisovi. „Řekl bych, že studuješ z téhož důvodu jako já. Věříš v sílu vědy.“

„Teď mi pro změnu podsouváš svoje představy.“

„Vybavuju si ten den na oddělení, kde byla žena, která už příliš dlouho trpěla porodními bolestmi. Doktor Crouch navrhoval pustit jí žilou. Vzpomínáš si?“

„Jistě. A co má být?“

„Ty jsi mu oponoval. Tvrdil jsi, že sis tu metodu vyzkoušel na kravách. A že jim pouštění žilou nijak neprospělo.“

„Taky mě kvůli tomu doktor Crouch pořádně zesměšnil.“

„S tím jsi musel počítat. Přesto jsi vyslovil svůj názor.“

„Byl správný. Dospěl jsem k němu právě u těch krav.“

„A nejsi natolik pyšný, aby ses z práce s kravami nepoučil.“

„Žil jsem na farmě. Kde jinde bych se měl poučit?“

„Já jsem syn duchovního. Myslíš, že moudrosti, které jsem slyšel z otcovy kazatelny, byly užitečnější? Farmář ví o narození a smrti rozhodně víc, než se můžeš dozvědět, když léta vysedáváš v kostelní lavici.“

Norris si odfrkl a sáhl pro sako, jediný kus oblečení nepotřísněný krvavými skvrnami, protože jej včera večer nechal doma. „Máš zvláštní představy o ušlechtilosti farmářského povolání.“

„Na první pohled poznám člověka zapáleného pro vědu. A stejně tak jsem si všiml tvé nezištné obětavosti.“

„Nezištné obětavosti?“

„Tam v pitevně, když Charles způsobil tu spoušť ve střevech starého Paddyho. Oba víme, že Charles je krůček od vyloučení z fakulty. Ale jenom ty ses ozval, abys ho kryl, zatímco Edward a já jsme mlčeli.“

„To nebyla žádná nezištná obětavost. Prostě jsem nemohl snést pomyšlení, že uvidím dospělého muže brečet.“

„Norrisi, ty nejsi jako většina ostatních v našem ročníku. Studium pro tebe znamená poslání. Myslíš si snad, že Charlieho Lackawaye zajímá anatomie, materia medica? Kdepak, je tady jen proto, že to od něho očekává jeho strýc. Charlesův zesnulý otec byl lékař, Charlesův děd byl také lékař. A chudák Charlie se neodvažuje postavit proti rodinné tradici. A Edward? Ten se ani nenamáhá svůj nezájem skrývat. Dobrá polovina studentů chce pouze potěšit rodiče. A tu druhou polovinu zase láká výnosné zaměstnání zajišťující pohodlný život.“

„A proč jsi tady ty? Vidíš v medicíně své poslání?“

„Musím se ti přiznat: původně jsem si medicínu nezvolil. Jenže jako básník se člověk neuživí. I když některé moje práce otiskl Daily Advertiser.“

Norris jen stěží potlačil smích. Tohle bylo věru neužitečné povolání, vyhrazené pro šťastlivce, kterým bohatství umožnilo plýtvat vzácným časem a čmárat veršíky. Nicméně pronesl diplomaticky: „Tvoje dílo bohužel neznám.“

Wendell si povzdechl. „Tím spíš jistě chápeš, proč nepočítám s kariérou v oblasti poezie. A ke studiu práv jsem taky neměl předpoklady.“

„Medicína tedy byla až třetí volbou. Což nevypadá na kdovíjaké poslání.“

„Ale posláním se pro mě stala. Pochopil jsem, čemu se mám opravdu věnovat.“

Norris se natáhl pro zimník, chvilku váhavě pozoroval krvavé skvrny, ale stejně si jej oblékl. Krátký pohled oknem na trávu pokrytou jinovatkou ho přesvědčil, že dnes bude potřebovat každý teplejší kousek oděvu, který mu chudý šatník může nabídnout. „Jestli dovolíš, rád bych z dnešního dne zachránil, co se dá. Zkusím doktoru Crouchovi vysvětlit svou absenci. Je ještě v nemocnici?“

„Norrisi, pokud jdeš do nemocnice, musím tě varovat. Nic příjemného tě tam nečeká.“

„Cože?“ podivil se Norris.

„Mezi pacienty i personálem se šíří všelijaké řeči. O tobě. Lidé mají strach.“

„Myslí si, že jsem ji zabil já?“

„Členové správní rady mluvili s panem Prattem.“

„Snad nevěří těm povídačkám?“

„Nemůžou je ignorovat. Jsou odpovědní za řádný chod nemocnice. Udělují důtky i lékařům. A samozřejmě mají právo zakázat kterémukoliv medikovi přístup na všechna oddělení.“

„Jak bych se potom učil? Jak bych pokračoval ve studiu?“

„Doktor Crouch se je snaží přesvědčit. A doktor Grenville taky proti tomu zákazu protestuje. Ale jsou tu další důvody.“

„Další důvody?“

„Mezi příbuznými pacientů kolují různé pověsti. A stejně tak po městě.“

„Jaké pověsti?“

„Ten vyříznutý jazyk některé lidi utvrdil v přesvědčení, že vrahem je student medicíny.“

„Nebo někdo se zkušenostmi z porážení dobytka,“ řekl hořce Norris. „A o mně platí obé.“

„Jen jsem tě chtěl upozornit, jak se vyvinula situace. Lidé se tě… bojí.“

„A proč se mě nebojíš ty? Proč jsi dospěl k závěru, že jsem nevinný?“

„Já jsem k žádnému závěru nedospěl.“

Norris se ironicky usmál. „Takhle tedy vypadá oddaný přítel.“

„Sakra, přítel by se zachoval přesně jako já! Pověděl by ti pravdu. Že je ohrožena tvoje budoucnost.“ Wendell zamířil ke dveřím. Tam se zastavil a ohlédl. „Máš v sobě víc hloupé pýchy než kterýkoliv synek z bohaté rodiny, jakého jsem kdy potkal. A vinou té své hrdosti vidíš celý svět černě. Takového přítele nepotřebuju. Takového přítele ani nechci.“ Prudce otevřel dveře.

„Wendelle.“

„Každopádně bys měl zajít za doktorem Crouchem. A ocenit, že tě brání. Poděkování si určitě zaslouží.“

„Wendelle, omlouvám se,“ řekl Norris. A povzdechl si. „Víš, nejsem zvyklý, že se mnou lidé jednají slušně.“

„Čekáš od nich spíš to nejhorší?“

„Alespoň si ušetřím zklamání.“

„Pak jsi měl na přátele skutečně smůlu.“

Tomu se Norris zasmál. Posadil se na pelest a promnul si tvář. „Zřejmě ano.“

Wendell zavřel dveře a vrátil se k Norrisovi. „Co hodláš dělat?“

„S těmi povídačkami? Jak se proti nim můžu bránit? Čím víc budu vykládat o své nevině, tím podezřelejší se budu zdát.“

„Něco podniknout musíš. Jde o tvou budoucnost.“

Ano, moje budoucnost visí na vlásku, pomyslel si Norris. Stačí pár klepů, pár pochybností, a správní rada mi trvale zakáže přístup na veškerá oddělení. Jak snadno lze člověku pošpinit pověst! Podezření si ponesu jako zakrvácený plášť; ohrozí všechny moje vyhlídky, všechny příležitosti. Nakonec mi nezbude než se vrátit na farmu a trávit život s chladným, neustále zachmuřeným otcem.

„Dokud vraha nedopadnou,“ pokračoval Wendell, „oči veřejnosti se budou upírat jenom na tebe.“

Norris opět pohlédl na zimník nasáklý krví. Zamrazilo ho, když si vybavil onu děsivou bytost, která stála nad říčním břehem a upřeně ho pozorovala. Já si ji nevymyslel.

A viděla ji i Rose Connollyová.

Kapitola 15

Ještě týden téhle lezavé zimy, říkal si Šilhoun Jack, a hlína tak promrzne, že se v ní nebude moct kopat. Brzy začnou skladovat mrtvoly v márnicích a čekat na jarní oblevu. Pak bude třeba zdolávat těžké zámky a uplácet hrobníky… Změna počasí prostě přinášela řadu komplikací. Střídání ročních dob pro Jacka neznamenalo rozkvetlé jabloně ani podzimní záplavu spadaného listí. Jacka zajímala jenom kvalita hlíny. V dubnu se musel potýkat s blátem, hustým a lepkavým, až málem vyzouvalo z bot. V srpnu byly hrudky natolik vyschlé, že je snadno rozdrolil v dlani. Ano, srpen byl ke kopání příhodný, byť každá lopata hlíny přilákala mračno rozlícených komárů. V lednu lopata při dopadu na zmrzlou hlínu zazvonila jako zvon, náraz se přes držadlo bolestivě přenesl až do ramene. I když se na hrobě udržoval oheň, trvalo celé dny, než hlína povolila. V lednu se konalo jen málo pohřbů.

Ale konec podzimu stále nabízel bohatou sklizeň.

A tak Šilhoun řídil svůj valník houstnoucím šerem. Dřevěná kola drtila tenkou vrstvu zmrzlého bláta. Touhle dobou Jack na opuštěných silnicích obvykle nikoho nepotkával. Za kukuřičným polem se zahnědlými a polámanými stvoly spatřil v okně farmářského domu kmitavé světlo svíčky. Ale nikde se nic nehýbalo a kromě klapotu koňských kopyt a praskotu ledu pod koly vozu Šilhoun neslyšel žádné zvuky. Dnes musel jet dál, než se mu za chladného večera zamlouvalo, ale neměl na výběr. Hřbitovy Old Granary a Copp’s Hill v North Side si pořídily hlídače. A odnedávna ozbrojené hlídky střežily dokonce i vzdálený hřbitov v Roxbury Crossing. Vypadalo to, že každý měsíc musí Jack podnikat namáhavější cestu. Bývaly doby, kdy stačilo zajet ke společnému hrobu na Ústředním hřbitově. Za bezměsíčné noci si tam s pomocí několika zručných kopáčů mohl vybrat ze spousty žebráků, Irů a starých válečných veterán
ů. Mrtvola byla prostě mrtvola, tutéž částku dostával za chudáka stejně jako za boháče. Pitvajícím bylo lhostejné, jestli rozřezávají dobře živené, nebo souchotinářské tělo.

Dostupnost tohoto zdánlivě nevyčerpatelného zdroje a dalších blízkých pohřebišť bohužel pokazili studenti medicíny. Objevovali se na hřbitovech podnapilí a rozjaření. Ledabyle kopali a ještě ledabyleji zakrývali stopy. Nechávali za sebou poničené hroby a zdupanou zem, známky znesvěcení natolik zjevné, že i chudáci začali své mrtvé hlídat. Ti zatracení studenti nesmírně uškodili profesionálům. Šilhoun se kdysi mrtvolami docela slušně a snadno uživil. Dnes večer se však musel nekonečně dlouho trmácet po téhle vedlejší silnici. A předem se děsil dřiny, která ho čekala. Navíc vzhledem k ubohým výdělkům už neměl chuť platit pomocníka. Ne, dneska bude muset všechno zvládnout sám. Jenom doufal, že objeví čerstvý hrob vykopaný línými hrobníky, kteří se nedostali až do předepsané hloubky šesti stop.

Ovšem pro sebe si rozhodně žádný narychlo odbytý a mělký hrob nepředstavoval.

Šilhoun Jack přesně věděl, jak ho mají pohřbít. Všechno si naplánoval. Hloubka deset stop; pevná rakev pobitá železnými pásy; najatý hlídač, třicet dní střežící hrob, aby tělo dostatečně podlehlo rozkladu. Jack věděl, jak s mrtvolami zacházejí pitvači. Za jistou platbu odvážel to, co zbylo po práci jejich nožů a pilek, a nijak netoužil proměnit se v hromádku odříznutých končetin. Mého těla se žádný doktor nedotkne, říkal si. Také si už dávno na vlastní pohřeb šetřil, svůj poklad schovával v krabici pod podlahou ložnice. Fanny jeho plány znala; a peníze jí budou stačit, aby zajistila, že všechno proběhne řádně a podle Jackova přání.

Pokud měl člověk peníze, mohl si koupit ledacos. Dokonce i ochranu před zloději mrtvol.

Nedaleko se objevila nízká hřbitovní zeď. Šilhoun zastavil koně, ale ještě chvíli čekal na silnici a očima propátrával stíny. Měsíc zmizel za obzorem, nad hřbitovem svítily už jenom hvězdy. Jack sáhl dozadu pro lopatu a lucernu, pak seskočil z valníku. Pod podrážkami mu křupalo namrzlé bláto. Nohy měl po dlouhé jízdě ztuhlé a přelézt kamennou zeď mu dalo dost práce; lucerna s lopatou na sebe řinčivě narážely.

Netrvalo dlouho, a objevil čerstvý hrob. Světlo lucerny ozářilo kopeček hlíny, dosud neobalené tenkou vrstvou ledu. Pohledem na náhrobky sousedních hrobů Jack zjistil, kde leží hlava mrtvoly, a přibližně v tom místě zabořil lopatu do země. Brzy už sotva popadal dech a musel si odpočinout. Sípal a chrčel, chvěl se zimou a trochu litoval, že si s sebou nevzal toho mladíka Norrise Marshalla. K čertu, pomyslel si vzápětí, zbytečně nikomu nedám jediný dolar. Zvládnu tu práci sám.

Znovu zabořil lopatu do hlíny – a náhle strnul. Kdesi se ozvaly výkřiky.

„Tamhle je! Chyťte ho!“

Směrem k Jackovi se pohupovaly tři lucerny, blížily se tak rychle, že ani nestačil zhasnout tu svoji. V panice ji nechal přímo vedle hrobu a pouze s lopatou se rozběhl pryč. Ve tmě neviděl na cestu, každý náhrobní kámen se měnil v nebezpečnou překážku, v kostnaté ruce, které se snažily překazit Šilhounovi útěk. Jako by se mu sám hřbitov mstil za všechny minulé znesvěcující krádeže. Jack na zledovatělé půdě uklouzl, padl na kolena a ztratil lopatu.

„Tamhle!“ opět kdosi křikl.

Práskla pistole. Šilhoun ucítil, jak mu střela syčivě proletěla kolem tváře. Chvatně se zvedl, přikrčený doběhl ke zdi a přelezl ji. Lopatu pustil z hlavy. Než se vyšplhal na valník, další střela hvízdla tak blízko, že mu pročísla vlasy.

„Ujíždí nám!“

Jack švihl bičem a kůň vyrazil. Valník s rachotem uháněl po nerovné vozovce. Ozval se ještě jeden výstřel a pak už světla pronásledovatelů zvolna zmizela ve tmě.

Když konečně valník zastavil, kůň byl úplně zchvácený. Jestli mu nedopřeju pořádný odpočinek, přijdu i o něho, stejně jako jsem přišel o lucernu a lopatu, uvědomil si Šilhoun. Jak potom budu provozovat svoje řemeslo?

Řemeslo, na které jsem příliš starý.

Dnešní večer znamenal dokonalé fiasko. A co bude zítra? Co bude pozítří? Jack myslel na krabici pod podlahou ložnice, na peníze, které si našetřil. Není to dost, říkal si. Peněz nikdy není dost. Musím pamatovat na svou budoucnost. A na budoucnost Fanny. Pokud si udržíme hospodu, hlady snad neumřeme. Ale vyhlídky na stáří, ve kterém jde jen o to, aby člověk neumřel hlady, nejsou právě nejveselejší.

Jenže ani tohle nebylo jisté. Vždycky mohla nastat pohroma. Chytnou saze v komíně, z krbu odlétne žhavý uhlík a hospodu U Černého ráhna, kterou jim odkázal Fannyin otec, do základů zničí požár. Pak by je oba už musel živit jenom Jack. A s přibývajícími lety nesl to břemeno na svých bedrech stále obtížněji. Nešlo jen o slábnoucí kolena a bolavá záda; problémy se týkaly přímo oboru jeho podnikání. Všude vznikaly nové fakulty medicíny a studenti potřebovali mrtvoly. Poptávka narůstala, přiváděla do oboru další dodavatele. A ti byli mladší, rychlejší, odvážnější.

Měli zdravá silná záda.

Před týdnem Jack přivezl doktoru Sewallovi mrtvolu ve značně pokročilém stupni rozkladu, ovšem nejlepší, jakou té noci dokázal sehnat. Na dvoře si tehdy všiml šesti sudů s nápisem NAKLÁDANÁ ZELENINA.

„Tyhle vzorky mi právě dodali,“ poznamenal Sewall, zatímco Jackovi odpočítával peníze. „Jsou ve výborném stavu.“

„Je tu jen patnáct dolarů,“ postěžoval si Jack při pohledu na peníze, které mu doktor právě vyplatil.

„Váš vzorek už hnije, pane Burkeu.“

„Jsem zvyklej brát dvacet.“

„Dvacet platím za každý vzorek v těch sudech,“ řekl Sewall. „Jsou mnohem kvalitnější a můžu jich dostat šest naráz. Přímo z New Yorku.“

K čertu s New Yorkem, pomyslel si Šilhoun, celý schoulený a roztřesený na kozlíku svého valníku. Kde najdu pořádný zdroj v Bostonu? Umírá málo lidí. Hodila by se nějaká velká nákaza, aby vymetla slumy v Southie a Charlestownu. Ta chátra by nikomu nechyběla. Alespoň jednou by Irové posloužili dobré věci. Udělali by ze mě boháče… Za bohatství by Jack Burke ochotně prodal vlastní duši.

A možná už ji prodal.

Když dojel zpátky k hospodě U Černého ráhna, měl tak ztuhlé ruce i nohy, že jen stěží slezl z valníku. Zavedl koně do stáje, oklepal si z bot přimrzlé bláto a unaveně vstoupil do hospody. Netoužil po ničem jiném než po místě u krbu a sklence kořalky. Ale sotva se posadil, ucítil, že ho Fanny od výčepního pultu upřeně pozoruje. Nevšímal si jí, nevšímal si nikoho, tupě civěl do plamenů a čekal, až se mu trochu zahřejí zdřevěnělé prsty na nohou. Putyka byla téměř prázdná, mráz odradil stálé návštěvníky a dnes večer se sem z ulice uchýlilo jenom několik nejubožejších vandráků. Jeden právě stál u výčepu a zoufale obracel špinavé kapsy, aby vylovil pár drobných mincí. Před lezavou zimou dnešní noci mohla člověka ochránit pouze drahocenná stopka rumu. V rohu si jiný muž položil hlavu na stolek; chrápal tak silně, až o sebe s cinkotem narážely prázdné sklenky.

„Vrátil ses brzo.“

Jack vzhlédl k Fanny, která teď stála nad ním, přimhouřené oči plné otázek.

„Špatnej večer,“ opáčil a dopil sklenici.

„Myslíš, že já si tady asi kdovíjak užívala?“

„Aspoň jsi byla v teple.“

„S touhle sebrankou?“ Fanny si odfrkla. „Kvůli takovejm hostům je skoro škoda odemykat dveře.“

„Dám si ještě grog!“ křikl muž stojící u výčepního pultu.

„Nejdřív ukaž prachy,“ vyzvala ho Fanny.

„Mám je. Někde po kapsách.“

„Zatim jsem žádný neviděla.“

„Mějte kapku slitování, paničko. Na ulici mrzne, že by tam člověk ani psa nevyhnal.“

„Já tě klidně vykopnu, jestli si nezaplatíš další pití.“ Fanny se znovu otočila k Jackovi. „Vrátil ses s prázdnejma rukama, co?“

Šilhoun pokrčil rameny. „Narazil jsem na hlídače.“

„Proč jsi to nezkusil jinde?“

„Nešlo to. Musel jsem tam nechat lopatu. A lucernu.“

„Copak už nedokážeš ani přinýst zpátky svý nářadí?“

Jack praštil sklenicí o stolek. „Tak dost!“

Fanny se sklonila blíž. „Jacku, jsou i snadnější způsoby, jak vydělat peníze,“ řekla tiše. „A ty o nich dobře víš. Nech mě, ať se poptám, a budeš mít práce, kolik potřebuješ.“

„Jo a pak mě pověsej.“ Šilhoun zavrtěl hlavou. „Děkuju, nechci. Radši zůstanu u svýho řemesla.“

„Poslední dobou se hodně často vracíš s prázdnou.“

„Příležitostí ubejvá.“

„To slyšim pořád.“

„Protože je to pravda. Všechno je čím dál horší.“

„A muj podnik snad vynáší?“ Fanny škubla hlavou směrem k téměř prázdnému lokálu. „Lidi teď choděj k Mořský panně. Nebo k Pluhu a hvězdě. Taky ke Cooganovi. Ještě další takovej rok, a jsme na mizině.“

„Milostpani,“ znovu se ozval muž stojící u výčepního pultu. „Nalejte mi ještě jednou. Slibuju, že příště zaplatim.“

Fanny se vztekle otočila na patě. „Na tvý sliby kašlu! Bez peněz tu otravovat nebudeš. Koukej vypadnout!“ Rázně k němu vykročila a popadla ho za kabát. „Ven, slyšel jsi?“ ječela zuřivě. „Ven!“

„Jednu skleničku byste mi snad mohla dopřát.“

„Už nedostaneš ani slzu!“ Fanny odvlekla muže ke dveřím, prudce je otevřela a vystrčila chudáka do zimy. S prásknutím dveře zavřela. Pak se otočila, zrudlá a zadýchaná. Kdykoliv se Fanny rozzlobila, pouhý pohled na ni budil hrůzu. Dokonce i Jack se přikrčil v obavách, co bude následovat. Fanny sklouzla očima k osamělému návštěvníkovi, jedinému, který tu dosud zůstával, neboť usnul s hlavou položenou na rohovém stolku.

„Vás se to tejká taky! Končíme!“

Muž se ani nepohnul.

Nic nemohlo Fanny víc urazit, než když ji někdo ignoroval. V obličeji skoro zfialověla, na statných pažích se jí zavlnily svaly. „Zavíráme! Táhni!“ Zamířila k muži a nevybíravě ho dloubla do ramene. Host se však neprobudil. Naklonil se ke straně a svalil se ze židle na podlahu.

Fanny chvíli znechuceně pozorovala jeho otevřená ústa a částečně vyplazený jazyk. Pak se s ustaranou vráskou na čele sklonila – tak blízko, až se zdálo, že se toho člověka chystá políbit.

„Jacku, nedejchá,“ řekla.

„Cože?“

Fanny vzhlédla. „Koukni se na něj sám.“

Šilhoun se neochotně zvedl ze židle a s námahou si klekl vedle muže.

„Viděl jsi spousty mrtvejch,“ prohodila Fanny. „Tak bys měl poznat, jak je na tom.“

Jack přelétl pohledem mužovy otevřené oči a slinu lesknoucí se mezi zmodralými rty. Kdy přestal ten chlap chrápat? Kdy u rohového stolku zavládlo ticho? Smrt se do hospody vkradla tak nenápadně, že vůbec nezaznamenali její příchod.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Šilhoun.

„Nemám ponětí.“

„A víš aspoň, kdo to je?“

„Nějakej pobuda z doků. Přišel sám.“

Jack se napřímil a protáhl si bolavá záda. „Svlíkni ho,“ vyzval manželku. „Jdu zapřáhnout.“

Nemusel nic vysvětlovat. Fanny opětovala jeho pohled a přikývla, v očích vychytralý záblesk.

„Tak dneska přece jen vyděláme dvacet dolarů,“ řekl.

Kapitola 16

Současnost

„Resurekce,“ řekl Henry, „je zastaralé slovo, v současnosti už se nepoužívá. Dnes jen málokdo tuší, že označovalo ilegální exhumace, tedy vykrádání hrobů čili loupeže mrtvol.“

„A k těm, kdo se touhle činností zabývali, patřil i Norris Marshall,“ poznamenala Julia.

„Pouze z nutnosti. Rozhodně si takovou dráhu nezvolil dobrovolně.“

Seděli u jídelního stolu, před sebou vedle ranních vdolečků a hrnků kávy rozložený nový objev: další dopis od Olivera Wendella Holmese. Přestože se pomalu chýlilo k poledni, za okny vedoucími směrem k moři dosud visela hustá mlha a Henry rozsvítil všechny lampy, aby šerou místnost rozjasnil.

„Čerstvé mrtvoly tehdy představovaly žádané zboží. Dokonce natolik žádané, že obchod s nimi jen vzkvétal. Bylo totiž třeba zásobovat nové lékařské fakulty, které rychle vznikaly po celé zemi.“ Henry se odbelhal k přihrádkám plným knih, vybral jeden ze zažloutlých svazků a odnesl jej ke stolu, kde s Julií už při snídani četli. „Musíte si uvědomit, co znamenalo studovat roku 1830 v Americe medicínu. Lékařské fakulty působily bez úředně schválených norem, bez pevně stanovených kritérií. Některé měly slušnou úroveň, jiné připomínaly spíš výdělečné podniky zaměřené na vybírání školních poplatků.“

„A fakulta, kterou navštěvovali doktor Holmes a Norris Marshall?“

„Bostonská lékařská fakulta patřila k těm lepším. Ovšem i její studenti si museli mrtvoly shánět. Bohatý posluchač se mohl obrátit na ilegální exhumátory. Ovšem pokud byl někdo chudý jako pan Marshall, nezbylo mu než vykopat si mrtvé tělo sám. A jak se zdá, takhle si hradil i školné.“

Julia se otřásla. „Taková pracovní náplň studia by mě určitě nelákala.“

„Ale pro nezámožného chlapce tudy vedla cesta k doktorskému titulu. A rozhodně nijak snadná. Na lékařské fakulty se sice přijímalo i bez nižšího stupně vysokoškolského vzdělání, ale uchazeč musel ovládat latinu a základy fyziky. Norris Marshall se těm předmětům zřejmě naučil doma – na farmářského synka, který neměl přístup k odborným knihovnám, nesporně pozoruhodný výkon.“

„Marshall měl jistě výjimečné nadání.“

„A pevnou vůli. Ostatně nabízela se mu velmi lákavá odměna. Stát se lékařem představovalo jednu z mála možností, jak výrazně postoupit na společenském žebříčku. Lékaři se těšili úctě. Ačkoliv na mediky lidé pohlíželi s nechutí, a dokonce se strachem.“

„Vážně? A proč?“

„Veřejnost je pokládala za jakési mrchožrouty, kteří plení těla mrtvých, vykopávají je z hrobů a rozřezávají. Upřímně řečeno, studenti si často o takové hanlivé nálepky koledovali sami. Rádi totiž prováděli různé žertíky s částmi mrtvol. Například mávali z oken odříznutými pažemi.“

„Opravdu to dělali?“ podivila se Julia.

„Nezapomínejte, že šlo o mladíky po dvacítce. A muži v tom věku nemívají příliš rozumné nápady.“ Henry před ni posunul knihu. „Tady se všechno dočtete.“

„A vy už jste tu knížku četl?“

„Já o celé té věci vím poměrně dost. Otec i děda byli doktoři, takže jsem podobné historky slýchal od raného dětství. Z naší rodiny vzešel nějaký doktor skoro v každé generaci. Já bohužel sklony k medicíně nezdědil, ale tradice pokračuje mým prasynovcem. Když jsem vyrůstal, děda mi vyprávěl o studentovi, který z pitevny propašoval mrtvolu jakési ženy a položil ji svému spolubydlícímu do postele. Považovali to za náramnou legraci.“

„Hnus!“

„Většina lidí by s vámi souhlasila. Což vysvětluje i demonstrace proti pitevnám, kdy rozlícené zástupy útočily na fakulty. Došlo k tomu ve Filadelfii, Baltimoru a New Yorku. Kterékoliv lékařské fakultě hrozilo, že ji dav do základů vypálí. Veřejnost ovládly hrůza a podezíravost. Jediný incident dokázal vyvolat bouři.“

„Ta podezíravost mi připadá značně opodstatněná.“

„Ale kde bychom dneska byli, kdyby se medici nemohli učit na mrtvolách? Pokud věříte ve smysl lékařské vědy, musíte také uznat nezbytnost studijních pitev.“

V dálce se rozhoukala siréna trajektu. Julia pohlédla na hodinky a vstala. „Budu muset běžet, Henry. Jinak bych nechytila příští loď.“

„Až se sem vrátíte, snad mi pomůžete vynést ze sklepa ty krabice.“

„Má to být pozvání?“

Henry podrážděně bouchl holí o podlahu. „Myslel jsem, že jsme se domluvili!“

Julia sklouzla očima k řadě dosud neotevřených krabic a napadlo ji, kolik asi pokladů se v nich ještě skrývá, kolik dopisů, které bude třeba pročíst. Netušila, jestli jí obsah krabic odhalí totožnost těla kdysi dávno pohřbeného na její zahradě. Zato věděla, že už teď ji příběh Norrise Marshalla a Westendského Smrťáka nesmírně zaujal. A toužila zjistit další podrobnosti.

„Takže přijedete znovu, viďte?“ dodal Henry.

„Musím se podívat do svého diáře.“

Zpátky do Westonu Julia dorazila pozdě odpoledne. Tady alespoň svítilo slunce, a tak se těšila, že si na zahradě připraví gril a vypije sklenku vína. Sotva však odbočila na svou příjezdovou cestu, spatřila tam zaparkované stříbrné BMW. Okamžitě se jí sevřel žaludek a při pouhém pomyšlení na víno pociťovala nevolnost. Co tu Richard pohledával?

Vystoupila z auta a rozhlédla se, ale nikde Richarda neviděla. Objevila ho, teprve když prošla kuchyňskými dveřmi dozadu na zahradu. Stál v polovině mírného svahu a obhlížel pozemek.

„Richarde?“

Její bývalý manžel se otočil. Mezitím k němu už Julia zamířila. Naposledy se spolu setkali před pěti měsíci. Teď se zdál ještě svěžejší, elegantnější, opálenější. Až ji zabolelo, jak mu rozvod prospěl. Nebo se na Richardovi spíš projevilo, že poslední dobou holdoval milionářským sportům ve společnosti oné Tiffani s „i“?

„Marně jsem se ti pokoušel dovolat,“ řekl. „Odmítala jsi se mnou mluvit?“

„Víkend jsem strávila v Maine.“

Richard se ani nenamáhal zeptat proč; jako obvykle ho nezajímalo nic z toho, co podnikala. Jenom ukázal rukou na zarostlou zahradu. „Docela pěkný kousek půdy. S takovým se dá ledacos provést. Je tu dost místa i na bazén.“

„Bazén si nemůžu dovolit.“

„Tak si alespoň nech postavit altánek. Kdyby se vytrhaly všechny ty keře u potoka…“

„Richarde, proč jsi přijel?“

„Náhodou jsem byl poblíž a napadlo mě, že bych se tu mohl zastavit a podívat se, jak ses zabydlela.“

„Fajn, jsi spokojený?“

„Vypadá to, že tě na domě čeká ještě hodně práce.“

„Postupuju krok za krokem.“

„Kdo ti pomáhá?“

„Nikdo.“ Julia hrdě zvedla bradu. „Sama jsem si vykachlíčkovala podlahu v koupelně.“

Opět vůbec nezaznamenal, co říkala. Byl to jejich běžný jednosměrný rozhovor. Oba mluvili, ale pouze Julia zároveň Richardovi naslouchala. Teprve teď si to uvědomila.

„Promiň, mám za sebou několikahodinovou jízdu a jsem unavená,“ prohodila a chystala se zamířit zpátky k domu. „Prostě nemám náladu na společnost.“

„Proč o mně šíříš klepy?“ zeptal se náhle Richard.

Julia se otočila. „Cože?“

„Abych byl upřímný, dost jsi mě překvapila. Nikdy jsi na mě nepůsobila jako zahořklá. Ovšem rozvod zřejmě odhalí skutečný charakter člověka.“

Poprvé v jeho hlase rozpoznala ošklivý podtón hněvu. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív? pomyslela si. Richard teď mnohé prozrazoval už tím, jak tu stál bojovně rozkročený, v kapsách zaťaté pěsti.

„Netuším, o čem to mluvíš,“ opáčila Julia.

„Všude rozhlašuješ, jak jsi se mnou citově strádala. Jak jsem tě během celého našeho manželství podváděl.“

„Nic takového jsem nikomu nevykládala! Ačkoliv to nejspíš byla pravda.“

„Na co to sakra narážíš?“

„A nepodváděl jsi mě? Nebo snad ta tvoje dáma nevěděla, že jsi ženatý, když jsi s ní začal spát?“

„Julie, jestli o tomhle někde cekneš…“

„Ani nemusím. Ještě jsme se ani nerozvedli, a vy dva už jste si vybírali nový porcelán. O tom přece ví každý.“ Julia se odmlčela. Náhle ji napadlo, o co Richardovi jde. Možná o tom úplně každý neví.

„Naše manželství skončilo dávno před rozvodem.“

„Aha, takhle zní tvoje verze, Richarde? Pro mě je to totiž novinka.“

„Chceš slyšet krutou pravdu o tom, proč naše manželství zkrachovalo? Mám ti připomenout, jak jsi mi ze všech sil bránila, abych se stal tím, kým jsem se stát mohl?“

Julia si povzdechla. „Ne, Richarde, nechci to slyšet. Vážně už mi na tom nezáleží.“

„Proč se mi tedy snažíš překazit svatbu? Proč šíříš klepy?“

„A ke komu by se nějaké klepy mohly donést? K té tvé přítelkyni? Nebo spíš k jejímu tatíkovi? Bojíš se, aby se náhodou o svém nastávajícím zeti nedozvěděl pravdu?“

„Prostě mi slib, že toho necháš.“

„Nikdy jsem si nikomu nepostěžovala jediným slovem. Dokonce i o tvé svatbě jsem se dozvěděla až od Vicky.“

Richard chvíli jen zíral. Pak vyhrkl: „Vicky! Ta svině jedna!“

„Už bys měl odjet,“ opáčila Julia a zamířila zpátky k domu.

„Hned Vicky zavoláš a řekneš jí, aby držela hubu.“

„Je dospělá. Nemůžu jí nic nařizovat.“

„Okamžitě té mizerné potvoře zavoláš!“ křikl Richard.

Vtom se ozval hlasitý štěkot. Julia se zarazila a otočila. U okraje zahrady stál Tom. Na vodítku držel McCoye, který se vzpínal a zřejmě by se nejraději rozběhl k Julii.

„Nějaký problém?“ zavolal Tom.

„Ne, všechno je v pořádku,“ odpověděla Julia.

Tom se přesunul blíž. Spíš ho vzhůru do svahu nedočkavě vlekl McCoy. Od Julie a Richarda už je dělilo jenom pár kroků. „Určitě?“ zeptal se Tom.

„Poslyšte,“ zamračil se Richard. „Tohle je soukromý rozhovor.“

Tom se na něho ani nepodíval. „Moc soukromý mi nepřipadal.“

„Nic se neděje, Tome,“ zasáhla Julia. „Richard je na odchodu.“

Tom se přesto ještě pár vteřin zdržel, jako by se chtěl ubezpečit, že Julii nic nehrozí. Pak se otočil a zamířil zpátky k pěšině podél potoka. Psa vlekl s sebou.

„Sakra, co je to za chlapa?“ vyštěkl Richard.

„Bydlí nedaleko.“

Richard se nepříjemně ušklíbl. „Aha, kvůli němu sis koupila ten barák?“

„Vypadni z mé zahrady!“ Julia pokračovala v cestě k domu.

Když vstoupila dovnitř, vyzváněl telefon, ale nerozběhla se zvednout sluchátko. Pozorně oknem sledovala, jak Richard konečně odchází ze zahrady.

V aparátu cvaklo, zapnul se záznamník. „Julie, právě jsem něco objevil. Až dorazíte domů, zavolejte mi a já…“

Julia zvedla sluchátko. „Henry?“

„Výborně. Tak jsem vás zastihl.“

„Před chvílí jsem přijela.“

Starý pán se odmlčel. Potom se zeptal: „Co se vám stalo?“

Na člověka, který se tak důsledně stranil společnosti, měl Henry až neuvěřitelnou schopnost vycítit Juliino rozpoložení. Julia zaslechla, jak venku startuje auto, a přešla s telefonem k oknu. Richardovo BMW právě odjíždělo. „Nic se mi nestalo,“ odpověděla. Alespoň ne teď.

„Bylo to v krabici číslo šest,“ oznámil Henry.

„A co tam bylo?“

„Poslední vůle doktorky Margaret Tateové Pageové. Dokument je z roku 1890, kdy jí bylo šedesát. Veškerý svůj majetek odkazuje několika vnoučatům. Je mezi nimi i vnučka jménem Aurnia.“

„Aurnia?“

„Nezvyklé jméno, viďte? Podle mého názoru potvrzuje mimo jakoukoliv pochybnost, že Margaret Tateová Pageová není nikdo jiný než dospělá Meggie.“

„Potom ovšem teta, o které se Holmes zmiňuje ve svém prvním dopise…“

„Je Rose Connollyová.“

Julia se vrátila do kuchyně a vyhlédla na zahradu. Stejně tak se jistě kdysi dívala ven jiná, dávno mrtvá žena. Kdo celá ta dlouhá léta ležel pohřbený na mé zahradě?

Byla to Rose?

Kapitola 17

1830

Světlo pronikající ušpiněným oknem vybledlo do odstínu jen o málo jasnějšího než zašlý cín. V dílně nikdy nesvítilo dost svíček a Rose téměř neviděla na jehlu a stehy. Spodní sukni ze světle růžového saténu už dokončila a teď měla před sebou na stolku hedvábné růže a stuhy, které ještě zbývalo přišít na ramínka a pas. Byla to krásná plesová róba a Rose si představovala, jak asi sukně zašustí, až půvabná dáma vstoupí na taneční parket, jak se stužky zalesknou v záři svícnů zdobících skvostnou večerní tabuli. Nabízet se tam budou křišťálové poháry s vinným punčem, nejlepší ústřice a zázvorové koláčky, všichni si poslouží podle chuti, nikdo neodejde hladový. Jistě, sama takový večer nikdy nezažije, tyhle šaty však ano. A tak s každým stehem přidávala kousíček Rose Connollyové, drobnou stopu, která se vtiskne do záhybů saténu a mušelínu, aby kroužila plesovým sálem.

Světlo za oknem ještě víc zmatnělo a Rose jen s námahou sledovala nit. Jednou budu vypadat jako ostatní ženy v dílně, říkala si, oči budu mít neustále přimhouřené, prsty mozolnaté a rozpíchané. Když se na konci pracovního dne zvednu, záda mi zůstanou shrbená, jako bych se už nedokázala postavit rovně.

Jehla se zabodla do prstu. Rose vyjekla a upustila látku na stolek. Vsunula si prst do úst a ucítila chuť krve. Ale bolestí se netrápila, spíš se obávala, jestli nepotřísnila bělostný mušelín. Zvedla látku co nejblíž k očím, využila posledních paprsků chabého světla a v záhybu švu spatřila skvrnku tak drobnou, že by si jí nikdo jiný nevšiml. Nechávám na té róbě nejenom své stehy, ale i svou krev, pomyslela si.

„Dámy, pro dnešek končíme,“ oznámil dílovedoucí.

Rose pečlivě složila rozpracované kusy, aby byly připravené na zítřek, a připojila se k řadě žen čekajících na týdenní mzdu. Zatímco si pak oblékaly zimní kabáty a šály, jen málokterá kývla jejím směrem nebo mávla na rozloučenou. Ještě ji dobře neznaly a také nevěděly, jak dlouho mezi nimi zůstane. Příliš mnoho děvčat už přišlo a zase odešlo, příliš mnoho pokusů navázat přátelský vztah rychle skončilo. A tak ji ženy pozorovaly a vyčkávaly; podvědomě tušily, že Rose nepatří k těm, které by tady vydržely.

„Vy, děvče! Jste Rose, že? Potřebuju s vámi mluvit.“

Rose se s pocitem beznaděje otočila k dílovedoucímu. Jakými výtkami ji dnes zahrne? Neboť to nepochybně budou výtky, pronesené oním nepříjemným nosovým hlasem, kvůli němuž se ostatní švadleny panu Smibartovi vskrytu posmívaly.

„Ano, pane Smibarte?“ opáčila co nejzdvořileji.

„Už se to stalo znovu. A já takové věci nehodlám trpět.“

„Prosím za prominutí, ale opravdu nevím, čím jsem se provinila. Jestli je moje práce neuspokojivá…“

„Vaše práce zcela odpovídá požadavkům.“

Slova zcela odpovídá požadavkům představovala od pana Smibarta poklonu. Rose tiše vydechla úlevou. Prozatím se o své zaměstnání nemusela strachovat.

„Jedná se o jinou záležitost,“ pokračoval Smibart. „Nedovolím, aby mě někdo obtěžoval otázkami, které se týkají věcí, jaké si máte vyřídit ve volném čase. Sdělte laskavě svým známým, že tady se pracuje.“

Rose už se zorientovala. „Omlouvám se, pane. Minulý týden jsem Billymu říkala, aby sem za mnou nechodil, a myslela jsem, že to pochopil. Jenže Billy je jako dítě a chápe hodně pomalu. Vysvětlím mu to ještě jednou, důrazněji.“

„Tentokrát tu nebyl ten kluk, ale nějaký muž.“

Rose strnula. „Jaký muž?“ zeptala se tiše.

„Myslíte, že mám čas zjišťovat si jméno každého, kdo čmuchá kolem mých děvčat? Byl to chlap s pronikavým pohledem a moc všetečně se na vás vyptával.“

„Co chtěl vědět?“

„Kde bydlíte, s kým se přátelíte. Jako bych byl váš osobní tajemník! Tohle je krejčovský závod, slečno Connollyová, a já tady nebudu tolerovat podobné rušivé návštěvy.“

„Omlouvám se,“ zamumlala znovu.

„Pořád jen opakujete omluvy, ale potíže zůstávají. Pamatujte si, nepřeju si tu vidět žádného dalšího otrapu.“

„Ano, pane.“ Rose pokorně sklopila hlavu a otočila se k odchodu.

„Očekávám, že si problémy s tím člověkem vyřešíte. Ať už je to kdokoliv.“

Ať už je to kdokoliv.

Rose celá roztřesená zápolila s ledovým větrem, který se jí opíral do sukní a nemilosrdně jí útočil na obličej. Večer byl tak mrazivý, že venku nepobíhali ani psi. Ulicí kráčela jenom osamělá Rose, poslední z žen, které opustily budovu. Určitě se na mě vyptával ten příšerný pan Pratt z Noční hlídky, usoudila. Zatím se mu úspěšně vyhýbala, ale jak jí prozradil Billy, Pratt kvůli ní vyslýchal kdekoho ve městě – a jenom proto, že se opovážila zastavit Aurniin medailonek. Prý se toho cenného šperku zmocnila neprávem, podle zákona měl medailonek připadnout manželovi zesnulé ženy.

Všechno způsobil Eben, říkala si Rose. Obvinila jsem ho, že mě obtěžoval, tak mě na oplátku obvinil z krádeže. A Noční hlídka samozřejmě věří Ebenovi; podle nich jsou Irové samí zloději.

Procházela teď bludištěm činžáků. Pod podrážkami jí křupaly zamrzlé kaluže, ulice se stále víc zužovaly, jako by se ji i sám Jižní Boston pokoušel uvěznit ve svých zdech. Konečně dorazila ke dveřím krytým nízkým obloukem a se zápražím, na němž se povalovaly nejrůznější zbytky od večeře, ohlodané kosti a zplesnivělé kousky chleba čekající na psy dostatečně vyhládlé, aby nepohrdli ani zkaženým jídlem.

Rose zaklepala na dveře.

Otevřel sotva čtyřletý hošík se špinavými tvářemi a rozcuchanými blond vlasy, které mu spadaly hluboko do očí. Mlčky tu stál a civěl na návštěvnici.

Kdesi zaječel ženský hlas: „Proboha, Conne, pouštíš sem zimu! Koukej zavřít!“

Mlčenlivý hošík zmizel ve tmavém koutě, Rose vešla dovnitř a s námahou za sebou zavřela dveře, které jí z rukou rval vítr. Chvíli trvalo, než se jí oči přizpůsobily šeru, ale postupně začala v místnosti s nízkým stropem rozeznávat jednotlivé tvary: židli u krbu, kde pouze doutnaly uhlíky, stůl s hromadou jídelních misek. A všude kolem pohybující se drobné hlavy. Spousty dětí. Rose jich napočítala nejméně osm, jistě tu však byly další, které neviděla, neboť spaly schoulené v koutech.

„Přinesla jste peníze na tenhle tejden?“

Na židli seděla nesmírně tělnatá žena, Hepzibah. Teď už Rose dobře viděla její odulou tvář a kyprou dvojitou bradu. Zvedne se vůbec někdy Hepzibah ze židle? uvažovala Rose. Ať do tohohle ponurého bytu zajdu ve dne, nebo večer, vždycky je tady usazená jako tlustá královna na trůně a její malí svěřenci se jí plazí kolem nohou jako ušmudlaní prosebníci.

„Ano,“ přikývla Rose a vložila Hepzibah do nastavené dlaně polovinu své týdenní mzdy.

„Právě jsem ji nakrmila. Pěkně hladová holka, to vám teda povim, na pár hltů mi vycucla celej prs. Pije víc než kterýkoliv jiný děcko, co jsem kdy kojila. Měla bych vám účtovat příplatek.“

Rose se sklonila a zvedla neteř z košíku. Děťátko moje sladké, tak ráda tě zase vidím! Meggie k ní vzhlédla a Rose nepochybovala, že se drobné rty zvlnily úsměvem. No jistě, poznáváš mě, viď? A dobře víš, jak moc tě miluju.

Žádné jiné židle v místnosti nebyly, a tak se Rose posadila na špinavou podlahu, mezi batolata, která čekala, až se jejich matky vrátí z práce a osvobodí je z Hepzibahiny značně vlažné péče. Jenom kdybych si pro tebe mohla dovolit něco lepšího, mluvila v duchu Rose k Meggie, která si spokojeně broukala. Jenom kdybych si tě mohla odnést do útulného čistého pokojíku, kde by vedle mé postele stála tvoje kolébka… Ale místnost ve Fishery Alley, kde Rose přespávala společně s dalšími dvanácti nájemníky, byla ještě odpudivější, běhaly tam krysy a vzduch páchl nemocemi. Ne, v takovém prostředí Meggie žít nesmí, umiňovala si Rose. Raději ať zatím zůstane u Hepzibah, jejíž mohutné prsy nikdy nevyschnou. Tady alespoň bude v teple a nakrmená. Pokud budu moct dál platit.

Jen velmi zdráhavě uložila maličkou Meggie zpátky do košíku a zvedla se k odchodu. Připozdilo se, Rose už byla hodně unavená a vyhládlá. Dítěti by nijak neprospělo, kdyby jeho jediná opora onemocněla a nemohla pracovat, připomenula si.

„Přijdu zase zítra,“ řekla.

„A stejně tak za tejden,“ opáčila Hepzibah. Samozřejmě mluvila o penězích. Nic jiného než peníze ji nezajímalo.

„Přinesu je. Hlavně se o ni dobře starejte.“ Rose se toužebně ohlédla k nemluvněti a dodala tiše: „Meggie je všechno, co mám.“

Vyšla ze dveří. Temné ulice ozařovalo pouze matné světlo svíček pronikající špinavými okny. Rose odbočila za roh, vzápětí zvolnila krok, až se úplně zastavila.

V uličce před sebou spatřila známou postavu. Hlupáček Billy mávl na pozdrav a zamířil k Rose; jeho dlouhé a hubené paže se komíhaly jako úponky vinné révy. Rose však upírala pohled na muže, který stál za Billym.

„Slečno Connollyová,“ oslovil ji Norris Marshall. „Musím s vámi mluvit.“

Podrážděně koukla po Billym. „To ty jsi ho přivedl?“

„Řikal, že je váš přítel,“ bránil se Billy.

„Musíš věřit všemu, co ti kdo napovídá?“

„Ale já jsem váš přítel,“ důrazně se ozval Norris.

„V tomhle městě nemám žádné přátele.“

„Ani mě?“ zafňukal Billy.

„Ty jsi jediná výjimka,“ připustila Rose. „Teď ovšem vidím, že ti taky už nemůžu důvěřovat.“

„Neni z Noční hlídky. Varovala jste mě jen před strážníkama.“

„Víte vůbec, že po vás pan Pratt pátrá?“ zeptal se Norris. „A víte, co o vás rozhlašuje?“

„Že jsem zlodějka. Ne-li ještě něco horšího.“

„Pan Pratt je hloupý šašek.“

Rose se trpce pousmála. „Na tom se asi shodneme.“

„Spojuje nás ještě něco, slečno Connollyová.“

„Nenapadá mě, co by to mohlo být.“

„Taky jsem viděl to monstrum,“ řekl tiše Norris. „Smrťáka.“

Rose chvíli mlčela. „Kdy jste ho viděl?“

„Včera večer. Stál nad mrtvolou Mary Robinsonové.“

„Ošetřovatelky Robinsonové?“ Rose mimoděk o krok couvla. Ta zpráva na ni zapůsobila jako prudký úder. „Mary je mrtvá?“

„Vy jste o tom nevěděla?“

„Chystal jsem se vám to říct, slečno Rose!“ vyhrkl Billy. „Všechno jsem slyšel ráno ve West Endu. Někdo ji celou pořezal. Stejně jako sestru Pooleovou!“

„Je toho plné město,“ řekl Norris. „Chtěl jsem s vámi mluvit dřív, než se k vám donese nějaká překroucená verze.“

Uličkou se hvízdavě proháněl vichr, chlad bodal jako ledové jehličky. Rose odvrátila obličej od větrných poryvů. Zpod šátku jí vyklouzly vlasy a otřely se o promrzlé tváře.

„Nenašlo by se teplejší místo, kde bychom si popovídali?“ zeptal se Norris. „Někde v soukromí?“

Rose nevěděla, jestli tomu člověku může důvěřovat. Když se poprvé setkali, tenkrát u Aurniina lůžka, choval se k ní zdvořile, jako jediný ze skupiny studentů měl v očích opravdovou účast. Ale jinak ho vůbec neznala. Všimla si pouze jeho laciného kabátu a třepících se manžet. Rozhlédla se kolem sebe, zvažovala, kam jít. Touhle dobou budou hospody a jídelny přeplněné a hlučné, pomyslela si. A také tam bude příliš mnoho zvědavých očí a uší.

„Dobrá,“ pokývla. „Pojďte za mnou.“

O několik ulic dál prošla ztemnělým podloubím a vstoupila do domu. Nepříjemně tu páchlo vařené zelí. V chodbě hořela jediná lampa zavěšená na zdi. Když Rose přibouchla dveře, plamínek se divoce rozkomíhal.

„Náš pokoj je nahoře,“ oznámil Billy a hned se rozběhl do schodů.

„Ten chlapec bydlí s vámi?“ podivil se Norris.

„Nemohla jsem ho nechat přespávat ve studené stáji,“ odpověděla Rose. Zastavila se, aby si od lampy připálila svíčku, a pak zamířila po schodech vzhůru. Dlaní přitom chránila plamen. Norris ji následoval do šeré páchnoucí místnosti obývané třinácti nájemníky. Slamníky oddělovala rozvěšená zplihlá prostěradla, která ve světle svíčky připomínala četu přízraků. Jeden z nájemníků právě odpočíval na svém slamníku v rohu, skrytý tmou. Sice ho neviděli, slyšeli však jeho sípavý a chrchlavý dech.

„Není ten člověk nemocný?“ zeptal se Norris.

„Kašle celý den i celou noc.“

Norris sklonil hlavu, pod nízkým krovem prokličkoval mezi slamníky až do rohu a přiklekl k nemocnému.

„Chudák Clary už je moc slabej na práci,“ ozval se Billy. „Tak zůstává ležet i přes den.“

Norris mlčel, ale okamžitě pochopil, co znamenají krvavé skvrny na přikrývce. Souchotiny natolik pohltily Claryho bledý obličej, že kůží jako by už prosvítala lebka. Zapadlé oči, hlen chrastící v plicích. Tady nebylo pomoci.

Norris se beze slova zvedl.

Rose viděla, s jakým výrazem se rozhlédl po té ponuré místnosti, po uzlících nuzného oblečení a kupkách slámy, sloužících jako postele. Všude pobíhaly myši a hmyz. Rose zvedla nohu a zašlápla černého švába. Křuplo to. Ano, pane Marshalle, pomyslela si, takhle žiju, v zamořené páchnoucí ratejně, kde spím na podlaze tak přeplněné nocležníky, že si musím dávat pozor, kterým směrem se přetočím, jinak mě něčí loket píchne do oka nebo se mi nějaké špinavé chodidlo zaboří do vlasů.

„Tady je moje postel!“ radostně oznámil Billy a svalil se na kupu slámy. „Stačí zatáhnout závěs, a hned si uděláme pěknej pokojíček – jen sami pro sebe. Sem si můžete sednout, pane. Starý Polly by to určitě nevadilo.“

Norris zřejmě neměl příliš chuť posadit se na hromadu hadrů a slámy. Zatímco Rose zatahovala prostěradlo, aby se nemuseli dívat na muže umírajícího v rohu místnosti, pozoroval Pollyino lůžko, jako by uvažoval, kolik hmyzu by si z něj asi odnesl.

„Počkat!“ Billy vyskočil a odběhl. Vrátil se s kbelíkem šplíchající vody. „Teď už sem můžete dát tu svíčku.“

„Bojí se ohně,“ vysvětlila Rose a opatrně postavila hořící svíčku na podlahu. Uprostřed všech těch hadrů a slámy se Billyho obavy z požáru nezdály nijak přehnané. Teprve když Rose usedla na své lůžko, odevzdaně se posadil i Norris. V tom koutku, jenom chatrně odděleném od zbytku místnosti, teď tvořili tříčlennou skupinku shromážděnou kolem poblikávající svíce, která vrhala špičaté stíny na zavěšené prostěradlo.

„Tak spusťte,“ vybídla Rose Norrise. „Povězte mi, co se stalo Mary.“

Zahleděl se do plamene svíčky. „Víte, našel jsem ji já,“ řekl. „Včera večer, na břehu řeky. Právě jsem šel přes nemocniční pozemek, když jsem zaslechl sténání. Byla smrtelně poraněná, slečno Connollyová, úplně stejně jako Agnes Pooleová. Vrah jí tímtéž způsobem rozřízl břicho.“

„Ve tvaru kříže?“

„Ano.“

„Obviňuje pan Pratt stále ještě papežence?“

„Netuším, o čem uvažuje.“

Rose se hořce zasmála. „Pak strkáte hlavu do písku, pane Marshalle. Neexistuje zločin natolik odporný, aby se nedal přičíst irským přistěhovalcům.“

„V případu Mary Robinsonové mezi podezřelé žádní Irové nepatří.“

„Ne? Na koho se tedy pan Pratt zaměřil tentokrát?“

„Na mě.“

V tichu, které náhle zavládlo, Rose upřeně pozorovala stíny míhající se po Norrisově obličeji. Billy se vedle kbelíku vody stočil do klubíčka jako unavená kočka a usnul. S každým jeho nádechem a výdechem lehce zašustila sláma. Souchotinář v rohu dál namáhavě pokašlával a ty sípavé zvuky připomínaly, že smrt je neustále nablízku.

„Chápete?“ pokračoval Norris. „Na vlastní kůži jsem poznal, jaké to je, když člověka nespravedlivě obviní. Dobře vím, čím jste prošla.“

„Kdepak, nevíte,“ zavrtěla Rose hlavou. „Já se musím bránit podezření každý den svého života. Vůbec si to neumíte představit.“

„Slečno Connollyová, minulý večer jsem zahlédl totéž monstrum, které jste zahlédla vy. Ale nikdo mi nevěří. Nikdo jiný tu příšeru neviděl. A co hůř, nemocniční zřízenec viděl mě, jak se skláním nad tělem Mary Robinsonové. Teď se na mě s podezřením dívají ošetřovatelky i ostatní studenti. Členové správní rady mi můžou zakázat vstup do nemocnice. Vždycky jsem měl jedinou touhu: stát se lékařem. A nyní je ohroženo všechno, o co jsem se kdy snažil, neboť mnozí zpochybňují má slova. Stejně jako odmítají uvěřit vám.“ Norris se naklonil blíž. Záře svíčky pokreslila jeho tvář vyzáblými, téměř strašidelnými stíny. „Také jste ji viděla. Tu podivnou bytost zahalenou ve vlajícím plášti. Rád bych se dozvěděl, jestli si vybavujete stejné podrobnosti jako já.“

„Tenkrát večer jsem vám popsala, co jsem viděla. Ale patrně jste mi nevěřil.“

„Ano, přiznávám, tehdy mi vaše historka připadala…“

„Vylhaná?“

„Nedovolil bych si vás obvinit ze lži. Prostě jsem si myslel, že poněkud přeháníte. Ale byla jste vyčerpaná a zjevně vystrašená.“

Po chvíli Norris tiše dodal: „Ostatně já se včera také vyděsil. Z toho, co jsem spatřil tam u řeky, mě mrazilo až v kostech.“

Rose opět pohlédla do plamene svíčky. A zašeptala: „To monstrum mělo křídla.“

„Zřejmě nějakou kápi. Nebo černý plášť.“

„Tvář se zdála úplně bílá.“ Rose pohlédla na Norrise. Světlo bloudící po jeho obličeji jí s udivující jasností připomenulo další detaily. „Bílá a podobná lebce. Viděl jste tu lebku?“

„Nevím. Na hladině řeky se zrcadlil měsíc. Odlesky dokážou zrak oklamat.“

Rose sevřela rty. „Líčím vám, co jsem viděla. A vy mi na oplátku nabízíte vysvětlení: odlesk měsíce!“

„Jsem vědecky zaměřený člověk, slečno Connollyová. Musím přece hledat logická vysvětlení.“

„A kde je logika ve vraždách dvou žen?“

„Třeba v nich žádná logika není. Třeba tu jde jenom o čiré zlo.“

Rose polkla naprázdno. „Bojím se, že si vrah zapamatoval moji tvář,“ řekla tiše.

Billy hlasitěji vydechl a přetočil se na stranu; jeho spící obličej byl klidný a nevinný. Ten chlapec nezná zlo, pomyslela si Rose. Vidí úsměv a netuší, že se za ním může skrývat nejtemnější podlost.

Na schodech se ozvaly kroky, pak ženské chichotání a hrubý mužský smích. Jedna z nocležnic si přivedla zákazníka. Rose sice chápala její motivy, uvědomovala si, že pár minut s roztaženýma nohama znamená pro tu ženu rozdíl mezi večeří a kručícím žaludkem, ale přesto při hluku, který pár tropil za tenkým závěsem, zrudla studem. Nedokázala se podívat na Norrise, klopila oči ke svým rukám sepjatým v klíně. Dvojice zatím funěla a hekala, pod zmítajícími se těly chrastila sláma. A souchotinář v protějším rohu místnosti nepřestával celou dobu kašlat a dusit se krvavými hleny.

„Proto se tedy schováváte?“ zeptal se Norris.

Rose zdráhavě zvedla hlavu. Norris neuhýbal pohledem. Snad se rozhodl nevšímat si smilstva ani umírání, přestože oba ty děje probíhaly jenom o pár kroků dál. Jako by ono špinavé zavěšené prostěradlo vytvářelo zvláštní oddělený kousek světa, v němž se Norrisův zájem soustředil pouze na Rose.

„Schovávám se, abych se chránila před potížemi, pane Marshalle. Před potížemi nejrůznějšího druhu.“

„Včetně takových, jaké by vám mohli způsobit strážníci z Noční hlídky? Vykládají, že jste zastavila šperk, který vám nepatřil.“

„Sestra mi ten přívěsek darovala.“

„Podle pana Pratta jste jej ukradla. Když vaše sestra umírala, prý jste jí medailonek strhla z krku.“

Rose si pohrdavě odfrkla. „Tohle tvrdí můj švagr. Chce se mi pomstít, a tak roznáší klepy. Ale i kdyby to byla pravda, i kdybych ten přívěsek skutečně sestře sebrala, Ebenovi nic nedlužím. Jak jinak bych asi zaplatila za Aurniin pohřeb?“

„Za Aurniin pohřeb? Ale…“ Norris nedokončil větu.

„Co vás překvapilo?“ zeptala se Rose.

„Nic… Snad jen to neobvyklé jméno Aurnia. Je moc krásné.“

Roseiny rty zvlnil smutný úsměv. „Tak se jmenovala naše babička. Aurnia znamená zlatá. A moje sestra opravdu byla zlatá. Dokud se nevdala.“

Za závěsem se zrychlilo tempo hekavých zvuků provázených rytmickými pleskavými nárazy obnažených těl. Rose opět už nedokázala hledět Norrisovi do očí. Místo toho upřeně pozorovala špičky svých bot na podlaze plné poházených stébel slámy. Z hromady hadrů a slámy, na níž seděl Norris, vylezl jakýsi brouk a Rose uvažovala, jestli si toho mladík povšiml. S chutí by brouka rozdrtila podrážkou, ale ovládla se.

„Aurnia si zasloužila lepší osud,“ řekla tiše. „Nakonec jsem u jejího hrobu stála jenom já. A Mary Robinsonová.“

„Ošetřovatelka Robinsonová se s ní přišla rozloučit?“

„Chovala se k mé sestře velmi laskavě, chovala se laskavě ke každému. Na rozdíl od slečny Pooleové. Přiznávám, tu jsem ráda neměla, ale Mary byla jiná.“ Rose smutně potřásla hlavou.

Dvojice za závěsem dosouložila, hekání vystřídaly unavené vzdechy. Rose už těm lidem nevěnovala pozornost; přemýšlela o svém posledním setkání s Mary Robinsonovou, tehdy na hřbitově. Vybavilo se jí, jak se mladé ošetřovatelce chvěly ruce, jak se neustále ohlížela. A jak bez jediného slova rozloučení zmizela.

Billy se zavrtěl, posadil se a vytřásl si z vlasů úlomky špinavé slámy. Sklouzl očima k Norrisovi. „Vy tady teď s náma budete spát?“ zeptal se.

Rose se začervenala. „Kdepak, Billy. Nebude.“

„Můžu si slamník kousek odtáhnout, abyste se sem vmáčknul,“ nabídl se Billy. A pak poněkud majetnicky dodal: „Ale vedle slečny Rose spím já. Slíbila mi to.“

„Žádný strach, Billy, nechci zaujmout tvoje místo,“ řekl Norris. Vstal a smetl si z kalhot slámu. „Omlouvám se, slečno Connollyová, připravil jsem vás o spoustu času. A děkuji za rozhovor.“ Odhrnul závěs a zamířil ke schodům.

„Pane Marshalle?“ Rose se zvedla a vyběhla za Norrisem. Byl už dole a právě sahal po klice. „Ráda bych vás požádala, abyste se na mě nechodil vyptávat do krejčovské dílny.“

Norris se překvapeně zamračil. „Co prosím?“

„Jestli se to bude opakovat, ztratím zaměstnání.“

„Nikdy jsem vaši dílnu nenavštívil.“

„Dneska se tam nějaký muž snažil zjistit moji adresu.“

„Vždyť ani nevím, kde pracujete.“ Norris otevřel domovní dveře. Studený vítr se mu opřel do kabátu a rozvlnil okraj Roseiny sukně. „Ať se na vás vyptával kdokoliv, já to nebyl.“

Toho chladného večera doktor Nathaniel Berry rozhodně nepřemýšlí o smrti.

Spíš přemýšlí o tom, že si najde nějakou přítulnou holku. A proč taky ne? Je mladý a jako sekundář na interně mívá v nemocnici dlouhé služby. Nezbývá mu čas, aby se dvořil dámám, jak se od gentlemana očekává, aby nenuceně klábosil na večírcích a v divadle, aby celá odpoledne trávil společenskými procházkami po Colonnade Row. Letos doktor Berry slouží pacientům a pacientkám Massachusettské všeobecné – prakticky od rána do noci. Jenom výjimečně se večer dostane mimo nemocniční areál.

A právě dnes mu k jeho překvapení takový vzácný volný večer nabídli.

Pokud musí mladý člověk příliš dlouho potlačovat přirozené touhy, úplně ho ovládnou, a když se konečně objeví příležitost, prostě se jim neubrání. A tak se doktor Berry vydá ze svého nemocničního bytu rovnou směrem k vykřičené čtvrti North Slope, do hospody Sentry Hill, kde sedávají ošlehaní mořští vlci vedle propuštěných otroků, a kam si dívky a mladé ženy určitě nechodí pouze objednat sklenku brandy.

V hospodě se doktor Berry zbytečně nezdrží.

Stačí vypít dva rumové flipy a pak už odchází, po boku hihňající se objekt svého chtíče. Lépe si ani nemohl vybrat, tahle veselá šlapka s rozcuchanými černými vlasy nepochybně dokonale uspokojí jeho potřeby. Vede si ji k řece, na místo, kde se podobné záležitosti zpravidla odbývají. Dívka s ním jde ochotně, byť poněkud nejistým krokem, její opilý smích se rozléhá úzkou ulicí. Sotva však před sebou zahlédne vodní hladinu, zastaví se jako tvrdohlavý osel.

„Co je?“ netrpělivě se zeptá doktor Berry. Moc rád by se jí už dostal pod sukně.

„Nevidíš řeku? Tam přece oddělali tu ženskou.“

Doktor Berry samozřejmě o vraždě ví. S Mary Robinsonovou se dobře znali, koneckonců s ní pracoval. Ale zármutek, který by snad pocítil, nutně ustupuje před naléhavostí touhy. „Nemáš se čeho bát,“ ujistí prostitutku. „Ochráním tě. Tak nezdržuj.“

„Nejseš to náhodou ty, že ne? Ten Westendskej Smrťák?“

„Co tě to napadá? Já jsem lékař!“

„Povídá se, že by to mohl bejt doktor. Když zabíjí samý ošetřovatelky.“

Doktor Berry si začíná zoufat, potřeba sexuálního uspokojení je nesnesitelná. „Copak jsi ošetřovatelka? Pojď, dobře ti zaplatím, nebudeš litovat.“ Postrčí ji o pár kroků dál, dívka se však opět vzepře.

„Jak mám vědět, že mě nerozpáráš jako tamty ubohý ženský?“

„Uvědom si, že celá hospoda viděla, jak spolu odcházíme. Kdybych byl opravdu Smrťák, ukazoval bych se s tebou takhle na veřejnosti?“

Argument působí dostatečně přesvědčivě, dívka se přestane zdráhat. Doktor Berry, tak blízko cíle, si už představuje, jak se jí rychle zmocní. Na Mary Robinsonovou si vůbec nevzpomene – a proč by na ni taky měl právě teď myslet? Nepociťuje sebemenší obavy a doslova vleče prostitutku k řece, do stínu mostu. Tady budou bezpečně skryti před cizíma očima.

Ovšem nikoliv před cizíma ušima.

Zvuky se ze tmy šíří po říčním břehu: šelest chvatně vyhrnované sukně, funivý dech, hekavé vyvrcholení. Za pouhých pár minut je po všem a dívka vybíhá zpátky na břeh, trochu víc rozcuchaná, ale o pět dolarů bohatší. Nevšimne si podivné temné postavy. Spěšně se vrací do hospody, aby co nejdřív ulovila dalšího zákazníka.

Ne, ani se neohlédne k mostu, kde doktor Berry ještě postává a zapíná si kalhoty. Dívka se už o něho nezajímá, nevidí, jak se k němu po břehu dolů cosi plíží.

Ve chvíli, kdy se od řeky ozývá poslední smrtelný vzdech doktora Berryho, prostitutka se v hospodě rozjařeně směje na klíně jednoho z námořníků.

Kapitola 18

Norris se lehce uklonil. „Přál jste si se mnou mluvit, pane profesore?“

Tvář doktora Grenvilla, usazeného za psacím stolem a zezadu ozářeného ranním sluncem, nic neprozrazovala. Norris myslel na nejhorší. Dlouhé dny se trápil všemi těmi klepy a náznaky. Vnímal šepot na chodbách, zachycoval kradmé pohledy kolegů. A teď stál před Grenvillem připravený vyslechnout nevyhnutelný ortel. Bude rozumnější, když se smířím se skutečností, říkal si, než snášet další týdny strachu a dohadů.

„Viděl jste článek v posledním čísle Daily Advertiseru?“ zeptal se Grenville. „Ten o westendských vraždách?“

„Ano, pane.“ Proč tu nepříjemnou chvíli protahovat? pomyslel si Norris. Chtěl ji už mít za sebou. „Rád bych znal pravdu, pane. Jsem ještě studentem naší fakulty? Nebo už nejsem?“

„Domníváte se, že kvůli tomu jsem si vás nechal zavolat?“

„Zdá se to logické. Vzhledem…“

„K těm řečem? Jistě, koluje jich tady spousta. Ozvali se mi i příbuzní mnohých našich studentů. Strachují se o dobrou pověst téhle fakulty. A ztráta reputace by pro nás znamenala skutečnou katastrofu.“

Norris mlčel, ale zlá předtucha ho tížila, jako by měl v žaludku balvan.

„Rodiče oněch studentů rovněž vyjadřují obavy o bezpečí svých synů.“

„A já podle nich představuju hrozbu.“

„Jistě chápete jejich důvody.“

Norris pohlédl profesorovi do očí. „Stal jsem se obětí náhodné shody okolností.“

„Shoda okolností dokáže lidi silně ovlivnit.“

„Takový vliv je zavádějící. Zatemňuje pravdu. Tahle lékařská fakulta se právem pyšní svými přísně vědeckými metodami. A vědecké metody se přece snaží najít odpověď podloženou fakty, nikoliv povídačkami.“

Grenville se v křesle opřel, ale nepřestal Norrise upřeně pozorovat. Pracovna nabízela četné důkazy profesorova vědeckého zaměření. Na psacím stole stály dvě lebky, jedna normální a druhá až děsivě deformovaná. V rohu místnosti visela kostra trpaslíka. V nádobách s whisky, zaplňujících některé přihrádky knihovny, Grenville uchovával další kuriozity – odříznutou šestiprstou ruku; nos napůl pohlcený tumorem; novorozeně s jediným kyklopským okem. Všechno to svědčilo o fascinaci anatomickými zvláštnostmi.

„Nejsem sám, kdo zahlédl vraha,“ pokračoval Norris. „Rose Connollyová ho viděla také.“

„Netvora s černými křídly a obličejem kostlivce?“

„Ve West Endu skutečně řádí ďábelské monstrum.“

„Podle Noční hlídky jde o práci nějakého řezníka.“

„A proto obviňují mě, syna farmáře, že? Podezřívali by snad Edwarda Kingstona, vašeho synovce Charlese nebo příslušníka jiné význačné rodiny? Pochybovali by o jejich nevině?“

Po delší odmlce Grenville pronesl: „Váš argument zní velmi přesvědčivě.“

„Ovšem na věci nic nezmění.“ Norris se otočil k odchodu. „Přeju hezký den, pane profesore. Pochopil jsem, že tady končím.“

„Proč byste tu měl končit? Copak jsem vás vyloučil ze studia?“

Norris, který právě sahal po klice, se zvolna obrátil. „Jasně jste mi naznačil, že moje přítomnost na fakultě představuje problém.“

„Ano, určitý problém to je, ale s takovým si umím poradit. Uvědomuji si, kolik překážek musíte zdolávat. Na rozdíl od většiny svých kolegů jste nepřišel z Harvardu, vlastně ani ze žádné jiné vysoké školy. Jste samouk, přesto se doktor Sewall i doktor Crouch velmi pochvalně vyslovují o vašich schopnostech.“

Norris na okamžik úplně oněměl. „Vůbec… vůbec nevím, jak bych vám poděkoval.“

„Zatím neděkujte. Stát se může ledacos.“

„Vynasnažím se, abych si vaši důvěru zasloužil.“ Norris opět sáhl po klice.

„Pane Marshalle, je tu ještě jedna věc.“

„Pane?“

„Kdy jste naposledy viděl doktora Berryho?“

„Doktora Berryho?“ Nečekaná otázka Norrise zjevně zaskočila. „Mám dojem, že včera večer. Když odcházel z nemocnice.“

Grenville ustaraně pohlédl k oknu. „To jsem ho také viděl naposledy,“ řekl tiše.

„Ačkoliv existuje mnoho domněnek týkajících se etiologie horečky omladnic,“ přednášel doktor Crouch, „skutečné příčiny zůstávají otevřeny dalším úvahám. Jde o nesmírně zákeřnou chorobu, která bere ženám život ve chvíli, kdy se jim splnilo nejtoužebnější přání, kdy se samy staly dárkyněmi života, matkami.“ Crouch se odmlčel. Upřeně zíral před sebe.

Stejně tak strnuli studenti. Do posluchárny totiž vstoupil Norris. Ano, objevil se onen neblaze proslulý Smrťák. Vyděsil je? Obávali se, že se k nim vmáčkne a nakazí je svým zlem?

„Tak už se posaďte, pane Marshalle!“ vybídl ho Crouch.

„Snažím se, pane doktore.“

„Tady!“ zvedl se Wendell. „Držíme ti místo, Norrisi.“

Norris všechny ty pohledy přímo fyzicky cítil. Procházel řadou kolem mladých mužů, kteří jako by se pokoušeli couvnout, aby se o ně neotřel. Klesl na volné sedadlo mezi Wendellem a Charlesem. „Oběma vám moc děkuju,“ zašeptal.

„Už jsme mysleli, že vůbec nepřijdeš,“ řekl Charles. „Měl jsi ráno slyšet ty zvěsti. Povídalo se…“

„Pánové, odložili byste laskavě svůj rozhovor na pozdější dobu?“ ozval se Crouch. Charles zrudl. „Nuže, pokud dovolíte, budu pokračovat.“ Doktor Crouch si odkašlal a začal znovu rázovat po stupínku. „V současnosti zažíváme na porodnickém oddělení úplnou epidemii a já se obávám, že budou následovat další případy. Dnešní dopolední program tedy věnujeme puerperální horečce, známé též jako horečka omladnic. Postihuje ženy v rozpuku mládí, právě v době, kdy mají nejvíc důvodů žít. I když se dítě narodí zcela bez problémů a dobře prospívá, rodičce stále hrozí nebezpečí. Nemoc se může projevit během porodních stahů, jindy příznaky zaznamenáme až několik hodin, či dokonce dní po porodu. Nejprve ženu zachvátí zimnice, někdy tak prudká, že se s pacientkou roztřese lůžko. Potom zimnici vystřídá horečka, která zbarví pleť do ruda a výrazně zrychlí srdeční tep. Ale skutečnou trýzní
je bolest. Začíná v oblasti pánve a postupuje do otékajícího a mučivě citlivého břicha. I lehounký dotek působí nesnesitelně a vyvolává zoufalé výkřiky. Velmi častý je odporně páchnoucí krvavý výtok, jímž načpí oblečení, povlaky a vůbec všechno kolem. Neumíte si představit rozpaky a ponížení dámy, která je zvyklá úzkostlivě dodržovat osobní hygienu a náhle zjistí, že její tělo vydává odpudivý puch. Ovšem to nejhorší má teprve přijít.“

Crouch se odmlčel, posluchači ani nedutali, zcela zaujati výkladem.

„Pulz se zrychluje,“ pokračoval doktor Crouch. „Mysl je zastřená, pacientka například nedokáže určit, jaký je den a kolik je hodin, nesouvisle blábolí. Často také zvrací, zvratky nepopsatelně páchnou. Dýchání je stále namáhavější, pulz nepravidelnější. V této fázi už lze podávat pouze morfium a víno. Nevyhnutelně se totiž blíží smrt.“ Crouch se zastavil a přelétl očima posluchárnu. „V příštích měsících tuto nemoc sami uvidíte, dotknete se jí, ucítíte ji. Vyskytuje se názor, že jde o nákazu podobně jako u neštovic. Ale pokud je tomu tak, proč se nenakazí ošetřovatelky nebo ženy, které nejsou těhotné? Jiní odborníci obviňují nezdravý vzduch plný škodlivých látek. Existuje další vysvětlení pro ty tisícovky žen, umírajících na horečku omladnic ve Francii, Maďarsku či Anglii?

Ano, i u nás dochází k nesčetným úmrtím. Na nedávném kongresu Bostonské společnosti pro pokrok v lékařství uváděli moji kolegové znepokojivá čísla. Jeden z lékařů ztratil rychle za sebou pět pacientek. A mně jich jenom během posledního měsíce zemřelo sedm.“

Wendell se předklonil a svraštil čelo. „Bože můj,“ řekl tiše. „To už je opravdová epidemie.“

„Situace je natolik hrozivá, že mnohé nevzdělané nastávající matky odmítají rodit v nemocnici. Přitom právě nemocnice jim může nabídnout nesrovnatelně lepší podmínky, než jaké mají ve špinavých chudinských bytech, kde není k dispozici žádný lékař.“

Wendell se náhle zvedl. „Dovolíte mi otázku, pane doktore?“

Crouch vzhlédl. „Prosím, pane Holmesi.“

„Řádí tahle epidemie i v oněch chudinských bytech? Mezi irskými přistěhovalci v Jižním Bostonu?“

„Zatím ne.“

„Ale tolik lidí tam přece žije přímo zoufale. Jejich strava je nedostatečná, o hygieně ani nemluvě. Nemělo by v takovém prostředí naopak docházet k většímu počtu úmrtí?“

„Chudí mají jinou tělesnou konstituci. Jsou odolnější.“

„Jak jsem slyšel, horečkou omladnic jen málokdy onemocní ženy, které nečekaně porodí někde na ulici nebo na louce. Je tady také důvodem pevnější tělesná stavba?“

„Podle mého názoru ano. Podrobněji se celé problematice budu věnovat v následujících týdnech.“ Crouch se krátce odmlčel. „Nyní doktor Sewall provede pitvu. Jeho dnešní vzorek je bohužel jedna z mých pacientek, mladá žena, která podlehla chorobě, o níž jsem právě přednášel. Prosím tedy doktora Sewalla, aby přikročil k demonstraci pitevních nálezů.“

Zatímco si doktor Crouch sedal, tělnatý doktor Sewall ztěžka vycházel na stupínek.

„Vyslechli jste přednášku obsahující klasicky přesný popis horečky omladnic,“ spustil Sewall. „Teď se seznámíte s patologickými změnami provázejícími tuto chorobu.“ Odmlčel se a sklouzl pohledem po řadách studentů. „Pane Lackawayi! Přišel byste laskavě sem dolů a asistoval mi?“

„Pane?“

„Dosud jste se nepřihlásil při žádné praktické ukázce. Musím vám dát příležitost.“

„Nemyslím, že bych byl nejvhodnější…“

Edward sedící za Charlesem prohodil: „Tak nezdržuj, Charlie.“ Poplácal kolegu po rameni. „Až tentokrát padneš do mdlob, někdo tě určitě zachytí. Slibuju.“

„Já čekám, pane Lackawayi,“ řekl Sewall.

Charles polkl naprázdno, zvedl se a zdráhavě zamířil dolů ke stupínku.

Sewallův asistent přivezl zezadu pitevní stůl s mrtvolou a stáhl z ní plachtu. Charles mimoděk couvl. Vyděšeně zíral na mladou ženu, jejíž dlouhé černé vlasy ve vlnách spadaly přes okraj stolu; po straně se pohupovala bílá a útlá paže.

„Čeká nás pěkná zábava,“ poznamenal Edward. Předklonil se a pošeptal Wendellovi do ucha: „Kolik času mu dáváš, než půjde k zemi? Vsadíme se?“

„Edwarde, tohle není legrace.“

„Zatím.“

Na stupínku Sewall odkryl podnos s nástroji. Vybral chirurgický nůž a podal jej Charlesovi, který se tvářil, jako by takový instrument v životě neviděl. „Nebudeme provádět kompletní pitvu. Zaměříme se pouze na patologii této konkrétní choroby. Učili jste se pitvat celý týden, takže teď by vám to už nemělo dělat potíže.“

Edward zašeptal: „Odhaduju ho na deset vteřin. Pak sebou určitě praští.“

„Tiše,“ sykl Wendell.

Charles přistoupil k mrtvole. Norris i ze svého místa viděl, jak se Charlesovi třesou ruce.

„Břicho,“ řekl Sewall. „Proveďte řez.“

Zdálo se, že celá posluchárna zatajila dech. Charles přiložil nůž ke kůži. S tváří staženou odporem řízl kolmo přes břicho, ale příliš mělce. Rána se ani nerozevřela.

„Musíte přitlačit,“ pobídl ho Sewall.

„Bojím se, abych nepoškodil žádný důležitý orgán.“

„Vůbec jste nepronikl podkožním tukem. Řízněte hlouběji.“

Charles váhal, sbíral odvahu. Konečně se odhodlal. Řez byl však nepravidelný a většinou opět příliš mělký, takže ponechával značné části břišní stěny neporušené.

„Než se dostanete do břišní dutiny, úplně tělo rozkouskujete,“ řekl Sewall.

„Nerad bych zasáhl střeva.“

„Podívejte, tady nad pupkem už jste pronikl dovnitř. Strčte tam prst a přesvědčte se o vhodné hloubce řezu.“

Ačkoliv v posluchárně nebylo horko, Charles si rukávem setřel zpocené čelo. Potom jednou rukou přidržel břišní stěnu a řízl potřetí. Z břicha vyhřezly růžové smyčky a na stupínek začala kapat krvavá tekutina. Charles řezal dál, chirurgický nůž rozšiřoval ránu, kterou se valila ven střeva. Z dutiny se linul hnilobný puch. Charles zbledl a odvrátil se. Jen těžko přemáhal nevolnost.

„Dávejte pozor!“ vyštěkl Sewall. „Protrhl jste střevo!“

Charles sebou škubl, nůž mu vyklouzl z ruky a dopadl na stupínek. „Řízl jsem se,“ zasténal. „Do prstu.“

Sewall si podrážděně povzdechl. „Tak si běžte sednout. Dokončím demonstraci sám.“

Zrudlý ponížením se Charles odplížil ze stupínku a vrátil se na své místo vedle Norrise.

„Jsi v pořádku, Charlie?“ šeptem se zeptal Wendell.

„Byla to katastrofa.“

Edward zezadu opět poklepal Charlese po rameni. „Ber to z té lepší stránky. Tentokrát jsi alespoň neomdlel.“

„Pane Kingstone!“ zaburácel ze stupínku doktor Sewall. „Nechcete se o své připomínky podělit s celým ročníkem?“

„Nikoliv, pane.“

„Pak laskavě věnujte pozornost výkladu. Tahle mladá žena ušlechtile nabídla své tělesné ostatky ve prospěch budoucích generací. Přinejmenším byste jí mohl projevit úctu tím, že budete mlčet.“ Doktor Sewall se opět soustředil na mrtvolu, jejíž břicho teď bylo zcela rozevřené. „Jak zde vidíte, peritoneální blána vypadá velmi abnormálně. Je matná. Zdravý mladý voják zabitý v boji má pobřišnici světlou a lesklou. Ale u případů horečky omladnic peritoneum postrádá třpyt a nacházíme v něm váčky zaplněné nažloutlou tekutinou, která páchne tak odporně, že se zvedá žaludek i nejzkušenějším patologům. Viděl jsem břicha, kde se orgány topily v hnisu a na střevech byly četné hemoragie. Důvody těchto změn si neumíme vysvětlit. Doktor Crouch už vám vyložil, že teorií o příčinách horečky omladnic existuje celá řada. Je ta nemoc příbuzná erysipelu či tyfu? Objevuje se náhodně, nebo jde o zásah
prozřetelnosti, jak se domnívá doktor Meigs ve Filadelfii? Já jsem pouhý prosektor. Můžu vám předvést jenom to, co jsem odhalil pomocí chirurgického nože. A osoba, která nabídla své ostatky ke studiu, poskytla štědrý dar poznání každému z vás.“

O daru se tu dá těžko hovořit, pomyslel si Norris. Doktor Sewall vždycky květnatě děkoval nešťastníkům, kteří se ocitli na jeho pitevním stole. Prohlašoval je za ušlechtilé a velkorysé, jako by ochotně souhlasili s tím, že je veřejně rozřeže a zbaví útrob. Tahle žena ovšem nebyla žádná dobrovolnice; jen zemřela nemajetná a její tělo si nevyžádali příbuzní ani přátelé. Sewallova nezasloužená chvála by ji téměř určitě vyděsila.

Doktor Sewall mezitím otevřel hrudník a vyjmul plíce, aby je ukázal posluchačům. Ještě nedávno by pohled na zohavený trup přítomnou skupinu mediků šokoval. Dnes titíž mladí muži seděli mlčky a nevzrušeně. Nikdo se neodvrátil, nikdo nesklopil hlavu. Na podobné výjevy si zvykli v pitevně. Seznámili se s jejími pachy, onou zvláštní směsí hniloby a kyseliny karbolové. Každý z nich už držel v ruce chirurgický nůž. Když se Norris podíval na své kolegy, spatřil pestrou škálu výrazů od nudy až po nepředstírané zaujetí. Pouhých pár týdnů studia medicíny stačilo, aby se mladíci natolik obrnili, že teď dokázali bez pocitů znechucení sledovat, jak doktor Sewall vyjímá z hrudníku mrtvé ženy srdce a zbývající část plic. Překonali jsme běžné chápání hrůzy, pomyslel si Norris. Udělali jsme první krok, první nezbytný krok na dlouhé cestě.

Čekají nás mnohem horší věci.

Kapitola 19

Toho muže si Šilhoun Jack vyhlédl už vpodvečer. Námořník seděl u stolku sám, s nikým se nebavil, pohled upíral pouze na rum, který před něho Fanny postavila. Dovolit si mohl všehovšudy tři sklenky. Dopil tu poslední. Zatímco Fanny čekala, horlivě přehrabával kapsy a hledal další mince. Ale vytáhl jen prázdné ruce. Jack viděl, jak Fanny stiskla rty a výhružně přimhouřila oči. S ochlasty bez peněz neměla slitování. Podle jejího nezviklatelného přesvědčení nikdo nesměl zabírat místo u stolu a užívat si tepla krbu, pokud do sebe nelil jednu sklenku za druhou. Fanny vyznávala prostou zásadu: zaplať si další rum, nebo vypadni. Nepřipouštěla výjimky, přestože putyka U Černého ráhna byla dnes večer sotva poloprázdná. Fanny nedělala rozdíl mezi pravidelnými hosty a náhodnými návštěvníky. Kdo neměl peníze, nedostal žádné pití a musel hezky ven do zimy. A tady je problém, pomyslel si Jack, zatímco pozoroval man
želčinu zlostně zamračenou tvář. Právě proto Černé ráhno ztrácí zákazníky. Stačí přejít ulicí o kus dál, a v nové hospodě U Mořské panny najdete rozesmátou mladou výčepní i vesele plápolající krb, s nímž se skoupý a mdlý oheň u Fanny nemohl vůbec srovnávat.

A samozřejmě tam taky najdete početnou společnost, včetně někdejších Fannyiných stálých hostů, kteří Černé ráhno rádi opustili. Žádný div! Každý, kdo má jen trochu rozumu v hlavě, dá před hulvátskou Fanny přednost usměvavé hostinské a zamíří k Mořské panně. Šilhoun dobře věděl, co teď bude následovat. Nejdřív Fanny nešťastného námořníka vyzve, aby si koupil další rum. Když neuspěje, spustí svou lamentaci. Tak ty si myslíš, že tyhle stoly jsou k volnýmu použití? Myslíš si, že si můžu dovolit nechat tě tady celej večír povalovat a zabírat místo hostům, který cálujou? Jako by na ten stolek čekala celá fronta platících hostů. Já musim platit nájem! A musim platit dodavatelum! Kdepak, mně nikdo nic nedá zadarmo. A já tobě taky ne! Jack viděl, jak Fanny zatíná čelisti a bojovně ohýbá své statné paže.

Než mohla promluvit, zachytil Jack její pohled a varovně zavrtěl hlavou. Fanny, tohle vyřídíme jinak.

Chvilku na manžela upřeně zírala. Pak chápavě pokývla, zašla za výčepní pult a nalila sklenku rumu. Vrátila se k námořníkovi a postavila ji před něho.

Po několika doušcích rum zmizel v mužově hrdle.

Fanny mu nalila znovu. Chovala se tiše a nenápadně, nijak neupozorňovala na onu záhadně bezednou sklenku. Další návštěvníci si jí tak jako tak nevšímali. V hospodě U Černého ráhna si moudrý člověk hleděl svého a věnoval se výhradně pití. Nikdo tedy nepočítal, kolikrát Fanny odnesla prázdnou skleničku a vyměnila ji za plnou. Nikdo nezaznamenal, že se námořník začal zmoženě naklánět dopředu, až posléze usnul s hlavou složenou na loktech.

Hosté postupně utráceli poslední peníze a klopýtavě vycházeli ven do nepohody. Nakonec v hospodě zůstal už jenom námořník chrápající u rohového stolku.

Fanny zasunula dveřní závoru a otočila se k Jackovi.

„Kolik toho vypil?“ zeptal se Šilhoun.

„Dost, aby to porazilo i koně.“

Vtom námořník obzvlášť hlasitě zachrčel.

„Pořád je až moc živej,“ poznamenal Jack.

„Přece mu ten chlast nebudu lejt rovnou do krku.“

Oba zamyšleně pozorovali spáče, jemuž z rozevřených rtů dlouhým lepkavým pramínkem vytékala slina. Nad roztřepeným límcem kabátu bylo vidět krk, do černa zamazaný uhelným prachem. Po rozcuchaných blond vlasech zvolna lezla veš nacucaná krví.

Jack šťouchl námořníka do ramene. Muž nijak nezareagoval, jen dál chrápal.

Fanny si odfrkla. „Nemůžeš čekat, že každej hned zaklepe bačkorama.“

„Je mladej. A vypadá zdravě.“ Příliš zdravě.

„Vyplejtvala jsem na něj spoustu dobrýho pití. A chlast neni zadarmo.“

Šilhoun do muže šťouchl prudčeji. Opilec se skácel ze židle a s tupým nárazem dopadl na podlahu. Jack pár vteřin vyčkával. Pak se k němu sklonil a převrátil ho na záda. Zatraceně! Námořník stále ještě dýchal.

„Chci svý prachy dostat zpátky,“ znovu se ozvala Fanny.

„Tak to udělej sama.“

„Na takový věci nemám dost síly.“

Jack sklouzl očima k jejím svalnatým pažím, zvyklým zvedat těžké podnosy a soudky. Fanny by docela snadno dokázala uškrtit chlapa. Ale zdráhala se vzít na sebe odpovědnost.

„Tak se do toho pusť,“ pobídla manžela.

„Nemůžu na krku nechat žádný stopy. Vzbudily by podezření.“

„Prostě dodáváš mrtvoly, ne? Ptá se tě někdo, odkud jsou?“

„Ale když bude zřejmý, že ho někdo zamordoval…“

„Zbabělče.“

„Jenom se ti snažím vysvětlit, že by všechno mělo vypadat jako přirozená smrt.“

„Jo, to se dá zařídit.“ Fanny chvíli námořníka pozorovala přimhouřenýma očima. Z jejího pohledu by se každému zježily vlasy hrůzou. Šilhouna hned tak něco nevylekalo, znal však svou manželku natolik dobře, aby věděl, že jakmile se jednou rozhodla s někým skoncovat, měl to dotyčný opravdu spočítané. „Počkej tady,“ řekla.

Jako by se chystala bůhvíkam.

Přitom vyběhla jenom nahoru do ložnice. Téměř vzápětí se vrátila. Přinesla starý polštářek a špinavý hadr. Jack okamžitě pochopil, co má Fanny na mysli, ale když mu ty nevinně vyhlížející vražedné nástroje podala, ani se nepohnul. Už vykopával i těla, kterým odpadávalo maso od kostí. Lovil je z řeky, páčil z rakví. Strkal je do nakládacích sudů. Ale osobně si mrtvolu vyrobit, to bylo něco úplně jiného. Tady se jednalo o hrdelní zločin.

Jenže dvacet dolarů je dvacet dolarů, říkal si. A bude snad tenhle chlap někomu scházet?

Jack si s námahou klekl vedle námořníka a smotal hadr do klubka. Mužova ústa zůstávala široce rozevřená, na jedné straně vyčuhoval jazyk. Jack ta ústa rázně zacpal hadrovým roubíkem. Opilec škubl hlavou a začal hvízdavě dýchat nosními dírkami. Šilhoun mu na obličej přitiskl polštářek. Mladý námořník jako by se náhle zcela probral. Zaťal prsty do látky a snažil se ji odtrhnout, aby mohl dýchat.

„Drž mu ruce!“ zaječel Jack. „Drž mu ruce!“

„Sakra, co jinýho asi dělám?“

Muž se kroutil a svíjel, tloukl botami o podlahu.

„Vysmeká se mi!“ křičel Jack. „Pořád sebou hází!“

„Tak si na něj sedni!“

„Radši si na něj sedni ty!“

Fanny si vykasala sukně a plnou vahou svého statného těla obkročmo dosedla na zmítající se námořníkovy boky. Se zrudlou a zpocenou tváří připomínala děvku při milostném zápolení.

„Nechce se přestat bránit,“ zasípal Šilhoun.

„Nepouštěj ten polštářek. Víc ho přitlač!“

Živočišný strach dodával oběti až nadlidskou sílu. Muž zabořil prsty do Jackových paží a zanechal na nich krvavé stopy svých nehtů. Pro smilování, pomyslel si Jack, jak dlouho potrvá, než ten chlap vydechne naposledy? Proč to jednoduše nevzdá a neušetří nám práci? Ostré nehty se znovu zaryly Jackovi do ruky. Zařval bolestí a co nejsilněji přitiskl polštářek na mužův obličej. Námořník však dál bojoval. Zatraceně, tak už chcípni!

Šilhoun s hekáním přesunul zadek na mužova žebra. Teď na nešťastníkovi seděli manželé společně, Fanny mu obepínala boky, Jack svíral hruď. Oba byli těžcí a pod jejich vahou konečně námořník znehybněl. Už pouze poškubával nohama a v panice bubnoval patami o podlahu. Sice dosud zatínal prsty do Jackových paží, ale stále slaběji, neboť z něho rychle vyprchával zbytek sil. I nohy zvolnily rytmus, až posléze strnuly. Jack ucítil, jak se hruď pod ním zvlnila závěrečným záchvěvem. Poté mužovy ruce zcela ochably a ztěžka se svezly k zemi.

Šilhoun chvíli počkal a teprve pak se odvážil nazdvihnout polštářek. Spatřil zmučenou tvář plnou skvrn, na kůži otisky po tlaku hrubé tkaniny. Vytáhl z mužových úst hadr nasáklý slinami a odhodil jej. Roubík pleskl o podlahu.

„Máme to za sebou,“ řekla Fanny. Zvedla se, celá zadýchaná a s rozcuchanými vlasy.

„Musíme ho svlíknout.“

Pustili se do práce společně, chvatně námořníkovi sundali kabát, košili a kalhoty, zuli mu boty. Všechno bylo příliš obnošené a špinavé, aby si to ponechali. Ostatně nemohli riskovat, že by u nich někdo našel věci po mrtvém. Přesto Fanny neodolala a prohledala kapsy. Zlostně zabručela, když objevila hrst mincí.

„Koukni! Ten chlap přece jen měl prachy! A klidně se tu zadarmo nalejval mým rumem!“ Otočila se a hodila mužovy svršky do krbu. „Kdyby už nebyl mrtvej, rovnou bych ho…“

Náhle někdo zaklepal na dveře. Manželé si vyměnili překvapený pohled.

„Neotvírej,“ zašeptal Jack.

Klepání se ozvalo znovu, hlasitěji a naléhavěji. „Chci se napít!“ křikl čísi opilý hlas. „Pusťte mě dovnitř!“

Fanny zahulákala přes dveře: „Dneska už je zavřeno!“

„To přece neni možný!“

„Stokrát vám to opakovat nebudu. Jděte jinam!“

Slyšeli, jak ten člověk naposledy vztekle praštil pěstí do dveří. Pak jeho nadávky utichly; nepochybně mířil ulicí o kus dál, k Mořské panně.

„Naložíme ho.“ Šilhoun popadl nahého muže pod rameny, trochu zaskočený skutečností, že tělo je dosud vlahé. Ale studená noc to brzy napraví, pomyslel si. Vši už začínaly opouštět svého hostitele, hledaly cestu z rozcuchaných vlasů. Zatímco s Fanny vlekli námořníkovo tělo zadní místností, zahlédl Jack, jak mu na paži přeskakují hladové černé tečky. Nejraději by mrtvolu upustil na podlahu a ten odporný hmyz smetl, ale ovládl se.

Pod stájovým přístřeškem hodili tělo na valník a záměrně je nechali nepřikryté, dokud Jack nezapřáhl koně. Nebylo by dobré přivézt ještě nevychladlou mrtvolu. I když na tom patrně příliš nezáleželo, neboť doktor Sewall se nikdy zbytečně nevyptával.

A nevyptával se ani tentokrát. Šilhoun složil mrtvolu na Sewallův stůl a potom nervózně sledoval, jak prosektor odhrnuje plachtu. Sewall chvíli mlčel, ačkoliv mu jistě neuniklo, že dodávka je výjimečně čerstvá. Přidržel lampu blíž, prozkoumal pokožku a klouby, nahlédl do úst. Žádné škrábance, žádná poranění, říkal si Jack. Prostě jenom ubohý ochlasta, kterého jsem našel na ulici, kde se zhroutil a zemřel. Ano, tak se to seběhlo… Náhle si s úlekem všiml, že po námořníkově hrudi leze veš. Na mrtvých vši nezůstávaly dlouho, ale tohle tělo jimi dosud bylo zamořené. Viděl tu veš Sewall? Pochopil?

Doktor Sewall odložil lampu a vyšel z místnosti. Jackovi připadalo, že je prosektor pryč nějak dlouho. Podezřele dlouho. Konečně se Sewall vrátil, v ruce váček s mincemi.

„Třicet dolarů,“ řekl. „Můžete dodat ještě další, stejně kvalitní vzorky?“

Třicet? Tolik Jack rozhodně neočekával. S úsměvem chňapl po váčku.

„Rád přijmu všechny, které seženete,“ pokračoval Sewall. „Mám zájemce.“

„Spolehněte se, přivezu vám jich víc.“

„Co se vám to stalo?“ Sewall pozoroval krvavé stopy, které na Jackových předloktích zanechaly námořníkovy nehty. Šilhoun okamžitě schoval ruce do záhybů kabátu. „Topil jsem kocoura. Moc se mu to nelíbilo.“

O chvíli později rachotil prázdný valník po nerovné dlažbě a v Jackově kapse příjemně cinkaly mince. Co znamenalo pár škrábanců na rukou, když člověk odjížděl se třiceti dolary? Bylo to víc, než kdy vynesla kterákoliv z mrtvol. Vidina dalších váčků nacpaných mincemi hřála celou cestu Šilhouna u srdce. Jediný problém představovali návštěvníci hospody U Černého ráhna; prostě jich bylo málo – a kdyby si Jack opatřoval „zboží“ jenom mezi nimi, brzy by nezůstali vůbec žádní. Všechno zavinila ta zatracená Fanny, hulvátstvím a lakotou kdekoho odehnala. Tady bude nutné zjednat nápravu. Začneme tím, že hostům trochu víc dopřejeme, uvažoval Jack. Přestane se ředit rum, mohlo by se nabídnout i nějaké to jídlo zdarma.

Ne, jídlo zdarma není dobrý nápad. Najedenému hostovi trvá déle, než se opije. Lepší je nechat téct proudem poctivý neředěný rum. Teď už zbývá jen přesvědčit Fanny, určitě na mě nejdřív bude štěkat. Ale až jí před očima zamávám tím váčkem plným dolarů, uzná, že mám pravdu.

Šilhoun odbočil za roh do úzké uličky vedoucí k vratům jeho dvorku. Náhle škubl opratěmi. Kůň se zastavil.

Přímo před vozem se tyčila jakási postava v černém plášti. Její silueta se výrazně odrážela od lesklého zledovatělého povrchu dlažebních kamenů.

Jack mhouřil oči, pokoušel se rozeznat podobu. Rysy obličeje se však ztrácely ve stínech kápě, z níž prosvítaly jenom zuby.

„Dnes večer jste měl hodně práce, pane Burkeu.“

„Vůbec nevim, o čem mluvíte.“

„Čerstvější víc vynášejí, že?“

Šilhounovi ztuhla krev v žilách. Někdo nás sledoval, pomyslel si. Bez hnutí a s bušícím srdcem seděl na kozlíku, v rukou svíral opratě. Stačí jediný svědek, a budu se houpat na šibenici.

„Vaše manželka se zmínila, že by vás zajímalo, jak si snáze vydělat peníze.“

Fanny? Sakra, do čeho mě ta zatracená ženská zapletla? rozčiloval se v duchu Jack. Skoro si uměl představit potměšilý úšklebek toho stvoření před sebou a mimoděk se otřásl. „Co ode mě chcete?“

„Drobnou službičku, pane Burkeu. Potřebuju, abyste mi někoho našel.“

„Koho?“

„Jedno děvče. Jmenuje se Rose Connollyová.“

Kapitola 20

V ubytovně ve Fishery Alley nebylo ticho ani v noci.

Do přeplněné místnosti přibyla nová nájemnice, nedávno ovdovělá starší žena; už si nemohla dál dovolit pokoj v Summer Street, který patřil jenom jí a kde měla opravdovou postel. Ve Fishery Alley jste skončili, když se k vám štěstí obrátilo zády, když vám zemřel manžel, když vás propustili z práce nebo jste jen byli příliš oškliví a staří, abyste se ještě mohli pokusit něco změnit. Novou obyvatelku stihlo dvojí neštěstí: jednak ovdověla, jednak ji trápily choroby, její tělo neustále roztřásal úporný hlenovitý kašel. Společně s oním souchotinářem umírajícím v rohu vytvářeli truchlivé dueto, doprovázené nočním chrápáním, chrchláním a šustotem převalujících se spáčů. Pohromadě se tu mačkalo tolik lidí, že cestou ke kbelíku jste museli opatrně překračovat těla spolunocležníků, pokud jste si potřebovali ulevit, a když jste náhodou někomu přišlápli paži nebo třeba jen prst, vysloužil
i jste si křik a zlostné plesknutí do kotníku. A nevyspali jste se ani příští noc, neboť tentokrát se obětí něčích podrážek staly zase vaše prsty.

Rose nespala, naslouchala těm rušivým zvukům. Všude kolem ní popraskávala slaměná stébla. Zoufale se jí chtělo močit, ale pod přikrývkou se cítila příjemně a nerada by vstávala. Snažila se usnout a doufala, že nutkání pomine, Billy však náhle ve spánku zasténal a rozhodil ruce, jako by se bránil pádu. Nechala jeho noční můru odeznít. Kdyby se teď probudil, úzkostný sen by mu příliš utkvěl v paměti. Kdesi ve tmě se ozval šepot, pak zašustily vyhrnované šaty; následovalo tlumené hekání dvou souložících těl. Nejsme o nic lepší než zvířata na statku, pomyslela si Rose. Bez nejmenších zábran se tady škrábeme v zavšivených vlasech, vypouštíme větry, páříme se. I nová nájemnice, která sem vstupovala se vztyčenou hlavou, nevyhnutelně odložila hrdost, den za dnem ztrácela další a další vrstvy své důstojnosti, až posléze také začala se zvednutou sukní močit do kbelíku v koutě – stejně jako ostatní
a před jejich zraky. Měla snad takhle skončit Rose? Měla se proměnit v nemocnou trosku, navždy odsouzenou spát na špinavé slámě? Ne, Rose byla dosud mladá a houževnatá, s rukama schopnýma tvrdě pracovat. V oné kašlající stařeně rozhodně neviděla předobraz vlastní budoucnosti.

Přesto se té ženě už částečně podobala: spala tu vmáčknutá mezi cizími lidmi.

Billy opět zasténal a překulil se blíž k Rose. Cítila jeho páchnoucí horký dech. Odtáhla se, ale narazila přitom do staré Polly, která ji podrážděně kopla. Rose se otočila na záda. Snažila se ignorovat svůj přeplněný močový měchýř a upínala myšlenky k malé Meggie. Díkybohu neležíš v téhle odporné ratejně, nedýcháš tenhle zkažený vzduch, mluvila k ní. Postarám se, aby z tebe vyrostlo zdravé děvče. Třeba si úplně rozpíchám prsty, třeba přijdu o zrak, ale nepřestanu od rána do večera šít róby pro dámy, jejichž dětem nikdy nebude hrozit hlad… Vybavily se jí nádherné plesové šaty z bílého mušelínu a s růžovou saténovou spodničkou, dokončené právě včera. Jistě šaty okamžitě odevzdali mladé dámě, která si je objednala, slečně Lydii Russellové, dceři ctihodného doktora Russella. Rose usilovně pracovala, aby stihla včas róbu došít, neboť věděla, že slečna Lydia v ní nazítří hodlá n
avštívit slavnostní večeři u děkana lékařské fakulty, doktora Aldouse Grenvilla. Billy viděl děkanův dům a vylíčil Rose, jak úžasné sídlo to je. Taky slyšel, že řezník už dodal nejlepší vepřové kýty a obrovský koš čerstvě podříznutých hus; profesorovi kuchaři budou od samého rána vařit a péct. Rose si představovala dlouhý jídelní stůl nabízející spousty jemného masa, skvělých moučníků a šťavnatých ústřic. Představovala si smích a záři svícnů, lékaře v drahých oblecích. Představovala si vyšňořené dámy střídající se u klavíru a toužící předvést své umění shromážděným mladým mužům. Usedne ke klavíru slečna Lydia Russellová? Rozprostře se sukně, kterou ušila Rose, dost půvabně kolem stoličky? Zvýrazní róba Lydiinu postavu? Přiláká pozornost nejžádanějších pánů?

Bude tam i Norris Marshall?

Rose najednou pocítila drobný osten žárlivosti. Mohl by právě Norris obdivovat mladou dámu, jejíž přepychové šaty mi daly tolik práce? napadlo ji. A vzápětí si připomněla jeho návštěvu tady v ubytovně. S jakým výrazem ohromení pozoroval slámu plnou vší, uzlíky špinavého oblečení! Rose sice věděla, že není nijak zámožný, ale přesto pro ni zůstával nedostupný. Byť pocházel z rodiny obyčejného farmáře, jednou bude nosit lékařskou brašnu, jednou ho budou přijímat v nejlepších bostonských salonech.

A do takových míst by se Rose dostala leda tak s mopem či smetákem v rukou.

Žárlila na dámu, která se za Norrise Marshalla jednoho dne provdá. To já o něho přece toužím pečovat, každé ráno ho vítat úsměvem, uvědomila si. Jenže tohle jsou bláhové představy. Když se na mě podívá, vidí jenom švadlenu nebo kuchyňskou pomocnici. Nikdy ne manželku.

Billy se ve spánku znovu přetočil a tentokrát narazil přímo do Rose. Pokusila se ho odsunout, ale marně; jako by chtěla odkutálet splasklý žok mouky. Rezignovaně se posadila. Plný močový měchýř se nepřestával hlásit. Kbelík stál až na opačném konci místnosti a Rose děsilo, že k němu bude muset ve tmě klopýtat přes všechna ta spící těla. Rozhodla se raději sejít po schodech, které byly mnohem blíž, a ulevit si venku.

Vzala si boty a plášť, opatrně překročila Billyho a zamířila ke schodům. V náporu ledového vichru před domem jenom zalapala po dechu. Nemohla ztrácet čas. Rozhlédla se po Fishery Alley, a když nikoho nezahlédla, chvatně si přidřepla nad dlažbu a vymočila se. Vydechla úlevou, vešla zpátky do ubytovny a chystala se vystoupat po schodech nahoru. Vtom uslyšela, jak domácí volá: „Kdo je tam? Kdo to přišel?“

Pootevřela dveře bytu pana Porteouse. Seděl tam s nohama položenýma na stoličce. Byl napůl slepý a silně dýchavičný, ubytovnu dokázal spravovat jenom s pomocí své nepořádné dcery. Ostatně nijak se tu nenadřeli, pouze vybírali nájem, jednou za měsíc rozdělovali čerstvou slámu a každé ráno podávali trochu ovesné kaše, velmi často plné moučných červů. Jinak si Porteous nájemníků nevšímal. A nájemníci si nevšímali jeho.

„To jsem já,“ řekla Rose.

„Pojď dál, děvče.“

„Nezlobte se, ale potřebuju se vyspat.“

Mezitím se u dveří objevila Porteousova dcera. „Je tady nějaký pán a chce s tebou mluvit. Povídal, že se znáte.“

Norris Marshall se vrátil, okamžitě napadlo Rose. Ale když vkročila do místnosti a spatřila návštěvníka stojícího u krbu, zklamaně spolkla slova, jimiž ho chtěla pozdravit.

„Tak co, Rose, jak se máš?“ spustil Eben. „Dalo mi pořádně zabrat, než jsem tě našel.“

Neopětovala švagrův rádobysrdečný úsměv. Stroze se zeptala: „Co tu pohledáváš?“

„Přišel jsem všechno napravit.“

„Zbytečně ses namáhal. Aurnia nežije, už ti nemůže odpustit.“

„Chápu, máš plný právo odmítnout mý omluvy. Stydim se za to, jak jsem se choval. Každou noc se v posteli převaluju a řikám si, že jsem měl bejt lepší manžel. Vůbec jsem si tvoji sestru nezasloužil.“

„Opravdu ne.“

Eben pateticky rozpřáhl náruč, jeho očím však Rose ani teď nevěřila. „Tohle je jedinej způsob, jak můžu svý provinění vůči Aurnii odčinit,“ pronesl rozechvělým hlasem. „Tobě budu dobrým bratrem a svý dcerce dobrým otcem. Běž pro dítě, Rose. Půjdeme domů.“

Starý Porteous a jeho dcera přihlíželi s uchváceným výrazem. Většinu života strávili v téhle tmavé přední místnosti a podobné skvělé představení zřejmě už dávno neviděli.

„Čeká na tebe tvoje postel,“ pokračoval Eben. „A na dítě zase kolíbka.“

„Zaplatila jsem si tady na měsíc dopředu,“ opáčila Rose.

„Tady?“ Eben se zasmál. „Přece nedáš přednost takovýmu místu!“

„Tak pozor, pane Tate,“ ozval se Porteous, který si náhle uvědomil, že se mluví urážlivě o jeho ubytovně.

„V jakýmpak přepychu tu bydlíš, Rose?“ vyzývavě se zeptal Eben. „Máš snad vlastní pokoj a postel s nebesy?“

„Pane, dávám jim čerstvou slámu,“ poznamenala Porteousova dcera. „Každý měsíc.“

„Ale! Čerstvou slámu! To je úžasný doporučení.“

Žena v rozpacích pohlédla na svého otce. I do její poněkud tupé hlavy proniklo, že Ebenova slova nejsou lichotivá.

Eben se nadechl, a když opět promluvil, zněl jeho hlas klidněji. A vstřícněji. „Rose, buď tak hodná a zvaž, co ti nabízím. Jestli nebudeš spokojená, vždycky se sem můžeš vrátit.“

Rose myslela na tu horní místnost, kde leželo čtrnáct nájemníků těsně namačkaných jeden vedle druhého, kde všechno čpělo močí a neumytými zpocenými těly, kde soused vydechoval pach svého zkaženého chrupu. Ebenův byt v penzionu sice také nepředstavoval nic zvláštního, alespoň tam však bylo čisto. A nespala by na slámě.

Navíc byl Eben Rosein příbuzný. Žádný jiný už jí nezůstal.

„Běž pro tu malou. Půjdeme.“

„Není tady.“

Eben nakrčil čelo. „A kde teda je?“

„Nechávám ji u její kojné. Ale mám nahoře tašku.“ Rose se otočila směrem ke schodům.

„Jestli v ní není nic cennýho, klidně se na ni vykašli. Nebudeme ztrácet čas.“

Rose se do páchnoucí ratejny netoužila vracet. Už nikdy. Ale bylo jí líto, že se nerozloučila s Billym.

Pohlédla na Porteouse. „Řekněte prosím Billymu, aby mi zítra přinesl tašku. Zaplatím mu.“

„Tomu blbečkovi?“ podivil se Porteous. „Najde vás vůbec?“

„Jistě, v krejčovství. Ví, kde to je.“

Eben ji vzal za loket. „Večery jsou čim dál studenější.“

Venku pod temnou oblohou začínaly vířit drobné a pichlavé sněhové vločky, které se snášely na dlažební kameny, už teď nebezpečně zledovatělé.

„Kde bydlí ta kojná?“ zeptal se Eben.

„Není to daleko,“ odpověděla Rose. „Jen pár ulic odtud.“

Eben zrychlil krok. Rose musela jít zrádně kluzkou ulicí až příliš rychle; kdyby se Ebena občas nepřidržela, snadno by upadla. Proč ten spěch, jestli na nás opravdu čeká vyhřátý pokoj? uvažovala. Proč po těch dojemných řečech o odpuštění najednou Eben mlčí? Mluvil o Meggie jenom jako o dítěti, připomněla si. Co je to za otce, když ani nezná jméno vlastní dcery? Zatímco se blížili ke dveřím kojné Hepzibah, zmocňovaly se Rose čím dál větší obavy. Nikdy Ebenovi nevěřila. Měla by mu důvěřovat tentokrát?

Nezastavila se u Hepzibahina domu, minula jej a odbočila do postranní ulice. Odváděla Ebena pryč od Meggie a přemítala, kvůli čemu se dneska tak překvapivě objevil. Ostatně ani jeho stisk se nezdál nijak vlídný, spíš jako by měl zajistit, aby snad neutekla.

„Kdy už tam budeme?“ zabručel Eben.

„Ještě zbývá kus cesty.“

„Tvrdila jsi, že to neni daleko!“

„Je hodně pozdě, Ebene. Musíme pro ni jít hned teď? Vzbudíme celý dům.“

„Je to moje dcera. Patří mi!“

„A jak ji budeš krmit?“

„Všechno jsem zařídil.“

„Zařídil? Jak to myslíš?“

Eben vyštěkl: „Nevyptávej se pořád a prostě mě k ní zaveď!“

Nic takového neměla Rose v úmyslu. Rozhodně ne, dokud nezjistí, o co švagrovi vlastně jde. A tak ho naopak vedla dál a dál od Meggie.

Náhle se Eben zastavil a prudce sevřel Rosein loket. „Jakou hru to se mnou hraješ? Touhle ulicí už procházíme podruhý!“

„Je tma, snad jsem se trochu spletla. Kdybychom počkali do rána…“

„Nelži mi!“

Rose se mu vyškubla. „Před pár týdny tě dcera vůbec nezajímala. A najednou se jen třeseš, abys ji už dostal do rukou. Jenže já ti ji nesvěřím. Tobě ne! A nedokážeš mě donutit, abych změnila názor.“

„Jo, možná to nedokážu já,“ ušklíbl se Eben. „Ale třeba tě přesvědčí někdo jinej.“

„Kdo?“

Eben ji místo odpovědi znovu popadl za loket. Teď ji ulicí přímo vlekl. Mířili kamsi k přístavu. Rose klopýtala a švagr do ní hučel: „Přestaň se vzpírat! Nemáš se čeho bát.“

„Kam jdeme?“

„Za člověkem, co pro tebe může hodně udělat. Když mu vyhovíš.“ Došli k domu, který Rose neznala, a Eben zaklepal.

Dveře se otevřely. Objevil se gentleman středního věku. Měl brýle se zlatými obroučkami a v ruce držel blikající lampu. „Už jsem to skoro chtěl vzdát a chystal jsem se odejít, pane Tate,“ řekl.

Eben neurvale postrčil Rose přes práh. Slyšela, jak za nimi cvakla závora.

„Kde je dítě?“ zeptal se muž.

„Nechce mi to prozradit. Napadlo mě, že ji třeba spíš přesvědčíte vy.“

„Tohle je tedy Rose Connollyová,“ prohodil muž. V jeho hlase rozpoznala londýnský přízvuk. Angličan odložil lampu a začal si Rose prohlížet. Tak důkladně, až se vylekala, přestože sám se nijak zvlášť nebezpečný nezdál. Byl menší než Eben. Husté a téměř šedivé licousy, skvěle padnoucí kabátec střižený podle módy a ušitý z nejkvalitnější látky. Ne, postavou gentleman nepůsobil hrozivě. Ale jeho pronikavý a chladný pohled naháněl strach.

„Tolik rozruchu kvůli obyčejnému děvčeti.“

„Je chytřejší, než vypadá,“ poznamenal Eben.

„Doufejme.“ Muž vykročil chodbou. „Tudy, pane Tate. Uvidíme, co nám poví.“

Eben uchopil Rose v podpaží a svým velmi pevným stiskem jí dal najevo, že by se neměla vzpouzet. Následovali Angličana do pokoje, kde spatřila nehezký levný nábytek, prošlapanou podlahu, police plné ohmataných účetních knih se zažloutlými stránkami a krb, ve kterém zůstal jenom vychladlý popel. Místnost ani trochu neladila s mužem, jehož kabát i celkové blahobytné vzezření by odpovídaly spíš některému z přepychových beaconhillských sídel.

Eben doslova vmáčkl Rose na židli. Jeho zamračený pohled byl dostatečně výmluvný: Tady budeš sedět a ani se nehneš.

Gentleman postavil lampu na psací stůl; zvířila obláček prachu. „Skrývala jste se, slečno Connollyová,“ prohodil. „Z jakého důvodu?“

„Podle čeho soudíte, že jsem se skrývala?“

„Proč byste si jinak nechala říkat Rose Morrisonová? Pokud se nemýlím, tímhle falešným jménem jste se představila, když vás pan Smibart najímal jako švadlenu.“

Rose nevraživě pohlédla na Ebena. „Nepřála jsem si setkat se ještě někdy se svým švagrem.“

„Proto jste si změnila jméno? Nijak to nesouviselo s tímhle?“ Angličan sáhl do kapsy a vytáhl drobný předmět, který se ve světle lampy zatřpytil. Byl to Aurniin přívěsek. „Mám dojem, že jste před několika týdny odnesla do zastavárny medailonek, ačkoliv vám nepatřil.“

Rose mlčela.

„Takže jste jej skutečně ukradla?“

Na takové obvinění už musela odpovědět. „Aurnia mi ten přívěsek věnovala!“

„A vy jste se ho vzápětí zbavila?“

„Sestra si zasloužila důstojný pohřeb. Neviděla jsem jinou možnost, jak za něj zaplatit.“

Angličan se otočil k Ebenovi. „O tom jste se mi nezmínil, pane Tate. Slečna měla vážný důvod, aby dala přívěsek do zastavárny.“

„Přesto nebyl její,“ odsekl Eben.

„A mně připadá, že nebyl ani váš, pane Tate.“ Muž pohlédl na Rose. „Prozradila vám sestra, od koho přívěsek dostala?“

„Vždycky jsem si myslela, že od Ebena. Ale určitě jsem se mýlila. Švagr je lakomec.“

Angličan si nevšímal zlostně se mračícího Ebena a dál hovořil pouze k Rose. „Nikdy vám tedy neřekla, jak přívěsek získala?“ zeptal se.

„Copak na tom ještě záleží?“ opáčila.

„Víte, jedná se o velmi cenný šperk, slečno Connollyová. Takový si mohl dovolit jenom někdo opravdu zámožný.“

„Aha, teď budete tvrdit, že to zlaté srdíčko ukradla Aurnia. Jste z Noční hlídky, nemám pravdu?“

„Ne.“

„Kdo tedy jste?“

Eben ji praštil do ramene. „Koukej se chovat uctivě!“

„K člověku, který se mi ani nepředstavil?“

Eben zvedl ruku, aby Rose znovu ztrestal, ale Angličan ho okřikl: „Žádné násilí, pane Tate!“

„Sám přece vidíte, co je to za drzou holku! Já už jsem si s ní vytrpěl svý!“

Angličan přistoupil blíž a zahleděl se Rose do očí. „Pokud vás to uklidní, nemám nic společného se zdejšími úředními orgány.“

„Tak proč se mě pořád vyptáváte?“

„Pracuju pro klienta, který si přeje zůstat v anonymitě. Snažím se shromáždit jisté informace. A domnívám se, že ty informace mi můžete poskytnout jedině vy.“

Rose se nevěřícně zasmála. „Vážený pane, já jsem švadlena. Ptejte se mě na knoflíky nebo na stužky, pak dostanete přesnou odpověď. Jinak vám nemůžu pomoct.“

„Ale ano, můžete mi pomoct. Vy jediná.“ Angličan už stál tak blízko, že z jeho dechu cítila pach jemného tabáku. „Kde je dítě vaší sestry? Kde je ta maličká?“

Rose šlehla pohledem po Ebenovi. „Nezaslouží si ji. Co je to za otce, když klidně podepíše, že se vzdává práva na vlastní dceru?“

„Prostě mi jen povězte, kde to nemluvně je.“

„Je v bezpečí a nehladoví. Nic víc Eben nepotřebuje vědět. Místo aby si platil drahého advokáta, mohl svému dítěti zajistit alespoň mléko a kolébku.“

„Tak tohle si myslíte? Že mě zaměstnává pan Tate?“

„A ne snad?“

Angličan se ohromeně rozesmál. „Proboha, jak vás něco takového vůbec napadlo?“ řekl a Rose si všimla, že Eben zrudl zlostí. „Pracuju pro někoho jiného, slečno Connollyová. Pro někoho, kdo se nesmírně touží dozvědět, kde to dítě je.“ Muž se naklonil ještě blíž. Odtáhla se, záda přitiskla na opěradlo židle. „Kde je ten kojenec?“

Rose mlčela. Náhle se jí vybavil onen den na hřbitově svatého Augustina, kdy stála u Aurniina dosud nezasypaného hrobu. Pak se z mlhy vynořila jako přízrak Mary Robinsonová, bledá a napjatá, vyděšená. Očima neustále těkala po hřbitově. Chvatně a zajíkavě mluvila o lidech, kteří hledají Aurniinu dceru. Vyzývala Rose, aby před nimi dítě bezpečně ukryla.

„Slečno Connollyová?“

Cítila svůj zrychlený tep. Angličanův pohled se zdál ještě pronikavější. Ale nedonutil ji odpovědět.

K její úlevě se muž napřímil a přešel na opačný konec místnosti. Tam bezmyšlenkovitě přejel prstem po polici s knihami a prohlédl si prach, který mu na něm ulpěl. „Pan Tate říkal, že jste chytré děvče. Je to tak?“

„Nevím, pane.“

„Patrně jste příliš skromná.“ Opět se otočil směrem k Rose. „Je velmi smutné, když dívka s vaší inteligencí musí žít v tak ubohých poměrech. Střevíce se vám téměř rozpadají. A váš plášť – kdy jste ho naposledy vyprala? Nepochybně byste si zasloužila něco lepšího.“

„Stejně jako mnoho jiných lidí.“

„Jistě, ale právě vám se teď nabízí výjimečná příležitost.“

„Příležitost?“

„Tisíc dolarů. Když mi přinesete to dítě.“

Tisíc dolarů! Ohromující částka. Takové peníze představovaly pokoj v prvotřídním penzionu, denně teplé večeře, nové oblečení, teplý kabát místo téhle chatrné pláštěnky s roztřepeným lemem. Představovaly všechen lákavý přepych, o jakém Rose nanejvýš snila.

Stačí, abych se vzdala Meggie.

„Nemůžu vám pomoct,“ řekla.

Eben se rozpřáhl tak rychle, že Angličan vůbec neměl čas zasáhnout. Úder jí srazil hlavu ke straně. Rose se přikrčila. Ve tváři jí bolestivě škubalo.

„To opravdu nebylo nutné, pane Tate!“

„Nevidíte, že si z nás dělá dobrej den?“

„Slibem se dá vždycky získat víc než hrozbou.“

„Jo, jenže sliby právě odmítla, ne?“

Rose zpražila Ebena pohledem plným neskrývané nenávisti. I kdyby mi nabídli třeba deset tisíc, pomyslela si, vlastní krve bych se nikdy nevzdala.

Angličan už opět stál u ní a upřeně pozoroval její tvář, na níž začínaly otékat zhmožděniny. Rose se nebála, že ji uhodí; jak si domyslela, tenhle člověk raději k přesvědčování používal peníze a slova, násilí přenechával druhým.

„Zkusíme to znovu,“ řekl.

„Nebo mu dovolíte, aby mě zase praštil?“

„Za tu nepříjemnost se omlouvám.“ Muž se otočil k Ebenovi. „Odejděte.“

„Ale já ji znám nejlíp! Vím, jak se s ní musí…“

„Odejděte.“

Eben záštiplně pohlédl na Rose, pak opustil místnost a práskl za sebou dveřmi.

Angličan si přisunul židli a posadil se naproti Rose. „Nuže, slečno Connollyová,“ spustil. „Jistě si uvědomujete, že je pouze otázkou času, než dítě najdeme. Když nám ušetříte námahu, velmi slušně se vám odměníme.“

„Proč je pro vás to dítě tak důležité?“

„Nikoliv pro mě. Pro mého klienta.“

„A kdo je ten váš klient?“

„Osoba, které nesmírně záleží na blahu dítěte. Osoba, která si přeje, aby dcera vaší sestry zůstala naživu a prospívala.“

„Chcete mi naznačit, že je Meggie v nebezpečí?“

„Spíš se obáváme o vás. Jestli se s vámi něco stane, nikdy dítě nenajdeme.“

„Aha, zastrašujete mě?“ Rose se zasmála, předstírala bezstarostnost, kterou ve skutečnosti nepociťovala. „Odložil jste sliby a vrátil se k hrozbám?“

„Špatně jste mě pochopila.“ Muž se předklonil. Jeho obličej byl zcela vážný. „Agnes Pooleová a Mary Robinsonová jsou po smrti. Víte o tom?“

Rose polkla. „Ano, vím.“

„Viděla jste Agnes Pooleovou umírat. Viděla jste vraha. A vrah si vás určitě pamatuje.“

„Všichni vědí, kdo vraždil. Včera jsem tu zprávu slyšela na ulici. Doktor Berry uprchl z města.“

„Jistě, tohle se psalo v novinách. Doktor Nathaniel Berry bydlel ve West Endu. Osobně znal oběti. Pokusil se zabít ještě třetí ženu – prostitutku, která tvrdí, že se zachránila útěkem. Teď se doktor Berry pohřešuje, samozřejmě tedy musí být Smrťák.“

„A není?“

„Věříte všemu, co se povídá na ulici?“

„Ale jestli nevraždil doktor Berry…“

„Pak je Westendský Smrťák dosud v Bostonu. A nejspíš dobře zná vaši totožnost. Na vašem místě bych se potom, co se stalo Mary Robinsonové, pořád ohlížel přes rameno. Když jsme vás dokázali najít my, dokáže to kdokoliv. Proto mám takové obavy o blaho vaší neteře. Kdyby se s vámi něco stalo…“ Muž se na okamžik odmlčel. „Tisíc dolarů, slečno Connollyová. Ta částka vám umožní odjet z Bostonu. Umožní vám zařídit si příjemný nový domov. Předejte nám to dítě a peníze budou vaše.“

Rose mlčela. Hlavou jí stále znělo varování Mary Robinsonové. Musíte dítě bezpečně ukrýt.

Angličana konečně otrávilo, že se od Rose nedočkal jediného slova, a zvedl se. „Pokud změníte názor, zastihnete mě tady.“ Vtiskl jí do ruky vizitku. Rose si prohlédla vytištěné jméno.

Pan Gareth Wilson

Park Street 5, Boston

„Dobře moji nabídku uvažte,“ dodal muž. „A také mějte na paměti prospěch dítěte. Zatím buďte každopádně velmi opatrná, slečno Connollyová. Nikdy nevíte, jaké monstrum po vás třeba právě pátrá.“ Odešel, nechal ji samotnou ve studeném a zaprášeném pokoji, kde dál zamyšleně zírala na vizitku.

„Zbláznila ses, Rose?“

Zvedla hlavu. Ve dveřích stál Eben.

„Tolik peněz neuvidíš za celej život! A ty se opovažuješ odmítnout?“

Rose mu pohlédla do očí. A najednou pochopila, proč Eben tak naléhá, jaký na tom má zájem. „Slíbili ti provizi, viď? Kolik dolarů?“

„Dost, aby mi to stálo za trochu námahy.“

„Dost, aby ses vzdal vlastního dítěte?“

„Copak ti to ještě nedošlo? Ta malá neni moje!“

„Aurnia by nikdy…“

„Ale ano! Myslel jsem si, že čeká dítě se mnou, a to byl jedinej důvod, proč jsem si ji vzal. Ale čas odhalil pravdu, milá Rose. Čas mi prozradil, s jakou ženskou jsem se oženil.“

Rose vrtěla hlavou, stále odmítala uvěřit.

„Ať už je otcem kdokoliv,“ pokračoval Eben, „chce svý dítě. A má dost peněz, aby uhradil veškerý možný náklady.“

Dost peněz na právníka, pomyslela si Rose. Dost peněz, aby milence koupil drahocenný šperk. Dost peněz, aby si koupil i její mlčení. Nepřál by si snad bohatý a urozený gentleman utajit, že zplodil dítě s chudou švadlenou, která teprve před rokem připlula z Irska?

„Koukej ty prachy vzít!“ dodal Eben.

Rose vstala. „Raději zemřu hlady, než bych se jí vzdala.“

Eben ji následoval z místnosti až k domovním dveřím. „Nemáš zrovna moc na vybranou! Jak chceš sobě a dítěti zajistit jídlo? Střechu nad hlavou?“

Když vyšla ven, ještě za ní křikl: „Tentokrát s tebou jednali v rukavičkách, ale příště takový štěstí mít nebudeš!“

K její úlevě zůstal Eben v domě. Noční chlad zesílil a Rose se cestou zpátky do Fishery Alley třásla zimou. Ulice byly pusté. Poryvy větru jí před nohama zvedaly vířivá oblaka sněhových vloček. Náhle zpozorněla a ohlédla se. Neozvaly se za ní kroky? V husté a štiplavé mlze nikoho nespatřila. Dneska se rozhodně nesmíš k Meggie přiblížit. Třeba tě sledují. Rose zrychlila krok a pokračovala směrem k Fishery Alley. Chtěla co nejdřív uniknout ledovému vichru. Jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem se nechala vylákat z té sice ubohé, ale přece jen poměrně bezpečné ubytovny? říkala si. Hlupáček Billy je mnohem lepší člověk a spolehlivější přítel, než jakým kdy bude ten mizera Eben.

Procházela bludištěm Jižního Bostonu. Chlad vyhnal z ulic všechny rozumné lidi, a když míjela hospodu, zaslechla hlasy mužů, kteří se tam shromáždili, aby mu unikli. Zamženými okny viděla jejich siluety ozářené ohněm plápolajícím v krbu. Nezastavila se, chvátala dál. Doufala, že starý Porteous a jeho dcera ještě nezavřeli dveře na závoru. I to její místečko s kupkou slámy na podlaze mezi nemytými těly jí dnešní noci připadalo téměř jako přepych a nehodlala se ho vzdát. Hluk zaznívající z hospody se zvolna rozplynul a Rose opět slyšela jenom vlastní dech a samozřejmě také hukot větru, který se proháněl úzkými uličkami. Fishery Alley začínala už za příštím rohem. A podobně jako kůň, když ucítí pach své stáje a pozná, že přístřeší a odpočinek jsou na dosah, Rose znovu přidala do kroku. Málem uklouzla a musela se přidržet zdi. Zatímco se napřimovala, nedaleko se ozval sípavý zvuk.

Jakýsi muž si odkašlal.

Rose se opatrně připlížila k rohu budovy a nakoukla do Fishery Alley. Zprvu viděla jenom stíny a matné světlo svíčky za jedním oknem. Vtom se ten muž vynořil z úkrytu v domovních dveřích. Chvíli procházel uličkou a klepal se do ramenou, aby se zahřál. Pak znovu zakašlal, vyplivl na dlažbu hlen, vrátil se k domovnímu vchodu a zmizel ve tmě.

Rose se tiše a pozpátku vzdálila od rohu. Možná je to jenom nějaký opilec, pomyslela si. Možná se brzy se vydá k domovu.

A možná tu číhá na mě.

S bušícím srdcem vyčkávala. Minuty ubíhaly, vítr se jí opíral do sukně. Muž opět zakašlal a odplivl si, pak zabušil na dveře. Vzápětí Rose uslyšela Porteousův hlas: „Říkal jsem vám, že dneska už nejspíš nepřijde.“

„Jestli se ta holka objeví, dejte mi vědět. Okamžitě.“

„Přece jsem vám to slíbil, ne?“

„Pak vám zaplatim. Ale až pak, rozumíte?“

„Nejsem hluchý,“ nevrle opáčil Porteous. Dveře se zavřely.

Rose chvatně ustoupila mezi domy. Ze tmy sledovala, jak se muž vynořuje z Fishery Alley a odchází pryč. Do tváře mu neviděla, všimla si jenom neduživé nahrbené postavy a sípavého dechu provázeného častým chrchláním. Čekala, dokud se muž dostatečně nevzdálil; teprve potom opustila svůj úkryt.

Teď už se nemůžu vrátit ani na tu ubohou hromádku slámy.

Roztřesená zimou stála uprostřed ulice a dlouho zírala do tmy, v níž zmizel ten muž. Konečně se otočila a vydala se opačným směrem.

Kapitola 21

Současnost

Trasu už Julia znala. Byla tu stejná silnice vedoucí na sever, byl tu stejný trajekt, dokonce tu byly i stejné mlžné cáry halící během plavby k Isleboro všechno kolem. Tentokrát se však na nevlídné počasí dobře připravila; zatímco nevelký kufr opatřený kolečky vlekla po příjezdové cestě před Stonehurstem, měla na sobě svetr a džíny. Když se sídlo poznamenané věkem náhle vynořilo z mlhy, zmocnil se Julie zvláštní pocit, jako by se vracela domů, což se vzhledem k její minulé návštěvě u popudlivého Henryho zdálo poněkud překvapující. Ale zažili spolu i příjemné chvíle. Například se, mírně podnapilá, zahleděla do jeho vrásčitého a hašteřivě zamračeného obličeje a pomyslela si: Ať Henry působí sebenerudněji, je to zásadový, absolutně čestný chlap a já vím, že můžu věřit každému slovu, které od něj slyším.

Vytáhla kufr po schodech a na verandě zaklepala, rozhodnutá trpělivě počkat, dokud se Henry neobjeví. Po několika minutách zkusmo stiskla kliku domovních dveří a zjistila, že nejsou zamčené. Nakoukla dovnitř a zavolala: „Henry?“ Odnesla zavazadlo do haly a křikla nahoru: „Henry, už jsem tady!“

Nikdo neodpověděl.

Vešla do knihovny, kam okny vedoucími k moři pronikalo matné světlo dalšího mlhavého odpoledne. Na stole spatřila rozházené staré noviny. Máte tu opravdu ukázkový nepořádek, pokárala v duchu starce. Pak uviděla hůl, která zřejmě upadla na podlahu. A za řadou krabic vyčuhovaly dvě hubené nohy.

„Henry!“

Ležel na boku, kalhoty nasáklé močí. Julia ho celá vyděšená přetočila na záda a sklonila se k němu, aby zjistila, jestli dýchá. Otevřel oči. A zašeptal: „Věděl jsem, že přijdete.“

* * *

„Podle mého názoru se jednalo o srdeční arytmii,“ řekl doktor Jarvis. „Nenašel jsem žádné známky mrtvice ani infarktu a EKG zatím vypadá normálně.“

„Zatím?“ zeptala se Julia.

„Ano, tohle je problém s arytmiemi. Objevují se bez varování a opět mizí. Proto ho chci příštích čtyřiadvacet hodin nechat na monitoru, abych mohl sledovat, jak srdce pracuje.“ Jarvis pohlédl na druhý konec místnosti, k závěsu, který zakrýval Henryho nemocniční lůžko, a ztlumil hlas. „Ovšem nebude snadné přesvědčit ho, aby tu zůstal tak dlouho. Budete se o to muset pokusit vy, paní Hamillová.“

„Já? Jsem u něho pouze na návštěvě. Spíš si promluvte s jeho příbuznými.“

„Už jsem jim volal. Z Massachusetts sem jede jeho prasynovec, ale nedorazí dřív než někdy kolem půlnoci. Do té doby snad dokážete Henryho přesvědčit, že by měl zůstat na lůžku.“

„A kam by asi šel? Trajekt už nejezdí.“

„Myslíte, že taková maličkost Henryho zastaví? Prostě požádá, aby ho odvezl nějaký kamarád, který vlastní loď.“

„Znáte ho dobře, jak se zdá.“

„Tady v nemocnici znají Henryho Page všichni. Jsem jediný doktor, kterého ještě nevyhodil.“ Jarvis si povzdechl a rezignovaně sklapl chorobopis. „A tohle výsadní postavení patrně co nejdřív ztratím.“

Julia vyprovázela odcházejícího doktora Jarvise pohledem a v duchu se ptala: Jak jsem se vůbec do té věci tak zapletla? Ale povinnosti na sebe vzala už v okamžiku, kdy na podlaze knihovny Henryho našla. To ona přivolala sanitku, to ona ho neopustila ani během plavby trajektem na pevninu. Uplynulé čtyři hodiny proseděla v penobscotbayském zdravotnickém středisku a trpělivě čekala, až lékaři a ošetřovatelky dokončí vyhodnocení pacientova stavu. Teď bylo devět večer, Julia měla hlad a k noclehu se jí nabízela jenom pohovka v čekárně.

Za závěsem se ozval Henryho vyčítavý hlas: „Doktor Jarvis řekl jasně, že jsem infarkt neměl. Tak proč mě tu ještě držíte?“

„Pane Pagei, neopovažujtese odpojit od monitoru.“

„Kde je? Kde je moje mladá dáma?“

„Pravděpodobně už odešla.“

Julia se zhluboka nadechla a zamířila k lůžku. „Pořád jsem tady, Henry,“ řekla a rozhrnula závěs.

„Vezměte mě domů, Julie.“

„Dobře víte, že nemůžu.“

„Proč? Co vám v tom brání?“

„Tak za prvé trajekt. Jezdí jen do pěti odpoledne.“

„Zavolejte do Lincolnvillu mému příteli Bartovi. Má na lodi radar. Dokáže nás odvézt i v mlze.“

„Nic takového neudělám. Odmítám.“

„Odmítáte?“

„Ano. A změnit názor mě nedonutíte.“

Henry na ni chvilku jen zíral. „Někomu tady pěkně narostl hřebínek,“ zabručel posléze.

„Jede sem váš prasynovec. Dorazí pozdě v noci.“

„Třeba mi alespoň on vyhoví.“

„Jestli mu na vás jen trochu záleží, odmítne to stejně jako já.“

„A vám na mně snad záleží?“

Pohlédla mu přímo do očí. „Jistě. Protože mrtvola mi nepomůže probrat všechny ty krabice.“ Otočila se k odchodu.

„Julie?“

Povzdechla si. „Ano, Henry?“

„Můj prasynovec se vám bude líbit.“

Za závěsem hovořili nějací lidé, zřejmě lékař a ošetřovatelka. Julia se narovnala a promnula si rozespalé oči. Zdřímla si v křesílku u Henryho lůžka a rozečtený paperback jí upadl na podlahu. Zvedla knihu a otočila se k Henrymu. Spokojeně spal.

„Tohle je nejnovější EKG?“ zeptal se jakýsi muž.

„Ano. Podle doktora Jarvise je normální jako ty předešlé.“

„Na monitoru jste žádné arytmie neviděla?“

„Zatím ne.“

Následoval šustot obracených stránek. „Krevní obraz vypadá dobře. Pardon, beru to zpátky. Vidím tu mírně zvýšené jaterní enzymy. Nejspíš zase navštívil ten svůj vinný sklep.“

„Budete ještě něco potřebovat, doktore Pagei?“

„Kromě dvojité skotské?“

Ošetřovatelka se zasmála. „No, já půjdu předat službu. Přeju vám hodně štěstí. Nebudete to mít snadné.“

Závěs se rozhrnul, vzápětí se objevil doktor Page. Julia vstala, aby ho pozdravila. Zaskočilo ji, když spatřila známý obličej. „Tome,“ hlesla.

„Zdravím, Julie. Jak jsem slyšel, způsobil vám dost potíží. Jménem celé rodiny se omlouvám.“

„Ale vy…“ Julia se zajíkla. „To vy jste ten prasynovec?“

„Jo. Copak vám Henry zatajil, že bydlím nedaleko vás?“

„Vůbec se o tom nezmínil.“

Tom sklouzl udiveným pohledem k spícímu Henrymu. „Nechápu. Říkal jsem mu o našem setkání. Právě proto vám volal.“

Julia gestem Toma vybídla, aby ji následoval. Prošli závěsem a zastavili se u pultíku ošetřovatelek. „Henry mi zatelefonoval kvůli dokumentům, které nashromáždila Hilda. Usoudil, že mě bude zajímat dávná historie mého domu.“

„Správně. Řekl jsem mu, že byste se ráda dozvěděla víc o těch kostech ze zahrady. Henry je něco jako rodinný historik, a tak mě napadlo, že by vám možná dokázal pomoct.“ Tom pohlédl směrem k Henryho lůžku. „No, je mu devětaosmdesát. Má právo zapomínat.“

„Náhodou je mazaný jako advokát.“

„A pokud má něco na srdci, nebere si servítky.“

Julia se zasmála. „Přesně tak. Proto mě šokovalo, když jsem ho uviděla ležet na podlaze. Připadá mi nezničitelný.“

„Jsem rád, že jste tam byla. Díky za všechno, co jste pro něho udělala.“ Položil jí ruku na rameno. Dotek té vlahé dlaně vehnal Julii červeň do tváří. „Opravdu se s ním nejedná lehce, což asi taky bude hlavní důvod, proč se Henry nikdy neoženil.“ Tom se znovu podíval do chorobopisu. „Podle papírů je na tom celkem dobře.“

„Úplně jsem zapomněla. Henry mi říkal, že jeho prasynovec je lékař.“

„Ale nikoliv jeho lékař. Mojí specializací jsou infekční choroby. Doktor Jarvis se zmínil, že by tu mohly být menší potíže se srdcem.“

„Chce jet domů. Žádal mě, abych zavolala nějakému chlápkovi jménem Bart, ten by nás prý odvezl lodí.“

Tom vzhlédl. „Žertujete? Starý Bart přece už nemůže být naživu. Nebo snad ano?“

„Takže co s Henrym provedeme?“

„My?“ Tom zavřel chorobopis. „Jak se mu povedlo takhle si vás získat?“

Julia si povzdechla. „Svým způsobem jsem za jeho potíže zodpovědná. Jenom kvůli mně do úmoru prohrabával ty krabice. Možná se zhroutil z přepracování.“

„Henryho byste nikdy nepřinutila k ničemu, co sám nechce. Když jsem mu minulý týden volal, připadal mi vzrušený, jak jsem ho už léta nezažil. Obvykle bývá vrtošivý a otrávený. Teď je jenom vrtošivý.“

Za závěsem se ozval Henryho hlas. „Já to slyšel.“

Tom se pobaveně ušklíbl, odložil chorobopis, zamířil k Henryho lůžku a rozhrnul závěs. „Tak už jsi vzhůru.“

„Že ti ale trvalo, než jsi sem dorazil! A teď jedeme domů.“

„Nač ten spěch?“

„Máme s Julií spoustu práce. Čeká nás nejméně dalších dvacet krabic! Kde vlastně je?“

Julia se postavila vedle Toma. „Na cestu domů už je moc pozdě. Co kdybyste se ještě prospal?“

„Jedině když mi slíbíte, že mě zítra vezmete domů.“

Julia pohlédla na Toma. „Jak se na to díváte?“

„Tohle musí rozhodnout doktor Jarvis. Jestli bude souhlasit, ráno vám pomůžu Henryho odvézt. A pár dní se zdržím, abych se ujistil, že nedošlo k žádným komplikacím.“

„Výborně!“ zaradoval se Henry. „Takže u mě zůstaneš!“

Tom se na prastrýce překvapeně usmál. „No ne, Henry, dokonce i moje společnost ti může být příjemná?“

„Jistě, vyneseš nám totiž ze sklepa všechny zbývající krabice.“

Nazítří pozdě odpoledne přivezli Henryho trajektem domů. Ačkoliv mu doktor Jarvis nařídil, aby si okamžitě lehl do postele, Henry samozřejmě nic takového neudělal. Místo toho se postavil nad schody vedoucími do sklepa a vykřikoval příkazy na Toma, který nahoru vynášel krabice. Když Henry konečně večer odešel do své ložnice, z obou mužů byl dokonale vyčerpaný pouze Tom.

S povzdechem klesl do křesla u krbu. „Sice je mu osmdesát devět, ale stejně mě pořád sekýruje. A kdybych se odvážil vzdorovat, pohrozí mi tou svou zatracenou holí.“

Julia vzhlédla od krabice plné listin, které právě třídila. „Choval se vždycky takhle?“

„Jo, alespoň pokud si pamatuju. Proto taky žije úplně sám. Žádný z příbuzných s ním netouží bydlet.“

„A proč jste tady vy?“

„Jsem jediný, komu občas volá. Nikdy neměl děti. Náhradu si bohužel našel ve mně.“ Tom naladil svůdný tón. „Poslyšte, nechtěla byste adoptovat poněkud opotřebovaného strýčka?“

„Ani kdybyste přihodil čtyři sta lahví nejlepšího vína.“

„Aha, takže Henry vás už seznámil se svými zásobami.“

„Minulý týden jsme jim dali dost zabrat. Ale až mě příště zase nějaký muž opije, uvítala bych, kdyby mu přece jen bylo méně než sedmdesát.“ Julia znovu obrátila pozornost k papírům, které dnes odpoledne vylovili z krabice číslo patnáct. Byl tu stoh starých novin, většinou pocházejících z konce 19. století a nijak nesouvisejících s příběhem Norrise Marshalla. Pokud by sklon schraňovat zbytečnosti měl genetické základy, pak jej Hilda Chamblettová nepochybně zdědila po své praprababičce; Margaret Pageová, jak se zdálo, také nedokázala vůbec nic vyhodit. Julia viděla stará čísla novin The Boston Post a Evening Transcript, dále výstřižky receptů natolik zvetšelé, že se při doteku rozpadaly. A dopisy, desítky dopisů adresovaných Margaret. Julia pečlivě pročítala každý z nich, se zaujetím nahlížela do života ženy, která před více než sto lety žila v jejím domě, chodila po týchž podlahách, stoupala po témže schodišti.

Doktorka Margaret Tateová Pageová prožila dlouhý život, bohatý na události; svědčily o tom právě dopisy, jež za ty roky nashromáždila. A jaké dopisy! Psali jí významní lékaři z celého světa, milující vnoučata jí během svých cest po Evropě líčila místní pokrmy, módu i klepy. Je velká škoda, že dnes už na podobné dopisy lidé nemají čas, říkala si Julia, zatímco přímo hltala rozmarnou historii flirtu jednoho z vnuků. O mně se za sto let nikdo nic nedozví.

„Něco zajímavého?“ zeptal se Tom. Julii zaskočilo, když zjistila, že stojí těsně za ní a nahlíží jí přes rameno.

„Pro vás by to mělo být zajímavé všechno,“ odpověděla a snažila se přitom nemyslet na jeho ruce, které teď spočívaly na opěradle její židle. „Jde tu přece o vaše příbuzenstvo.“

Tom obešel stůl a posadil se naproti ní. „Jste tady opravdu kvůli těm starým kostem?“

„Podle vás mám ještě jiný důvod?“

„Určitě tomu obětujete kus vlastního života. Než proberete všechny ty krabice, než přečtete všechny ty dopisy…“

„Nevíte, jaký život v současnosti vedu.“ Julia dál upřeně zírala do papírů před sebou. „Tohle je vítané rozptýlení.“

„Narážíte na svůj rozvod, že?“ Julia vzhlédla a Tom chvatně dodal: „Henry se o něm zmínil.“

„Zřejmě moc mluvil.“

„Udivilo mě, kolik se toho o vás za jediný víkend dozvěděl.“

„Opil mě. A já se rozpovídala.“

„Ten člověk, co jsem vás s ním minulý týden viděl na zahradě, byl váš bývalý manžel?“

Julia přikývla. „Richard.“

„Dovolil bych si poznamenat, že mi to nepřipadalo jako příliš přátelský rozhovor.“

Julia se na židli zaklonila. „Nejsem si jistá, jestli se spolu rozvedení manželé vůbec někdy dokážou přátelsky bavit.“

„Mělo by to být možné.“

„Mluvíte z vlastní zkušenosti?“

„Zatím jsem se neoženil. Ale rád bych si myslel, že mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi milovali, navždycky zůstane určité pouto. Bez ohledu na to, jak špatně jejich vztah skončil.“

„Krásná slova, co? Věčná láska.“

„Vy na ni nevěříte.“

„Snad jsem na ni věřila před sedmi lety, když jsem se vdávala. Teď bych spíš souhlasila s Henrym. Žít o samotě a zásobit se skvělým vínem. Nebo si pořídit psa.“

„Nebo třeba osázet zahradu?“

Julia odložila dopis, který předtím četla. „Ano. Osázet zahradu. Rozhodně je lepší pozorovat, jak něco vyrůstá, než sledovat pozvolný zánik.“

„Víte, když se na vás dívám, zmocňuje se mě zvláštní pocit.“

„Jaký pocit?“

„Že jsme se už někde setkali.“

„Ale ovšem. U mě na zahradě.“

„Ne, ještě dřív. Přísahal bych, že vás odněkud znám.“

V očích se mu míhaly odlesky plápolajícího krbu. Kdepak, pomyslela si Julia. Takhle přitažlivého chlapa bych si určitě pamatovala.

Tom sklouzl pohledem k hromadě papírů. „Asi bych vás měl přestat rozptylovat a spíš vám trochu pomoct.“ Vzal do ruky pár stránek. „Říkala jste, že hledáte jakékoliv zmínky o Rose Connollyové?“

„Ano. Pátrejte, Tome. Patřila do vaší rodiny.“

„Myslíte, že ta kostra na zahradě byla její?“

„Vím jenom, že se tohle jméno dost často objevuje v dopisech od Olivera Wendella Holmese. Jako chudá irská dívka na něho udělala pořádný dojem.“

Tom se pohodlně opřel a začal číst. Venku se zvedl vítr, vlny se tříštily o pobřežní skaliska. Průvan rozechvěl plameny v krbu.

Náhle se Tom předklonil, až pod ním zaskřípala židle. „Julie?“

„Ano?“

„Podepisoval Oliver Wendell Holmes svoje dopisy pouze iniciálami?“

Julia se zahleděla na stránku, kterou před ni Tom posunul. „Panebože,“ vydechla. „Musíme to říct Henrymu.“

Kapitola 22

1830

Dnes večer jako by vůbec nezáleželo na tom, že je Norris synem farmáře.

Odevzdal klobouk a plášť panské a trochu se přitom zastyděl za chybějící knoflíček u vesty. Děvče mu však předvedlo tutéž uctivou úklonu jako vybraně oblečené dvojici před ním. A neméně vlídného přivítání se mu vzápětí dostalo od doktora Grenvilla.

„Pane Marshalle, máme radost, že jste nás poctil svou návštěvou,“ obřadně pronesl Grenville. „Dovolte, abych vás představil své sestře Elize Lackawayové.“

Na první pohled bylo zřejmé, že jde o Charlesovu matku. Měla stejně modré oči a bledou pleť, i ve středním věku alabastrově hladkou. Zato její pohled byl mnohem přímější než synův.

„Vy jste ten mladý muž, o kterém můj Charles mluví s takovým obdivem,“ prohodila.

„Určitě si to nezasloužím, paní Lackawayová,“ skromně opáčil Norris.

„Říkal, že si v pitevně vedete nejzručněji z celého ročníku a vaše práce vyniká pečlivým provedením. Nikdo jiný prý nedokázal tak dokonale a čistě vypreparovat lícní nervy.“

Ve vybrané společnosti to nebylo příliš vhodné téma a Norris trochu rozpačitě pohlédl na doktora Grenvilla.

Grenville se jenom pousmál. „Elizin zesnulý manžel byl lékař. Náš otec byl lékař. A teď musí Eliza bohužel snášet mě, je tedy zvyklá, že se i u večeře vedou prapodivné rozhovory.“

„Nevadí mi, naopak mě hluboce zajímají,“ navázala Eliza. „Když jsme vyrůstali, otec nás často brával do pitevny. Kdybych se narodila jako muž, také bych studovala medicínu.“

„A nepochybně se skvělými výsledky, má drahá,“ řekl Grenville a zlehka se dotkl sestřina lokte.

„Stejně jako mnoho jiných žen, kdyby dostaly příležitost.“

Doktor Grenville si rezignovaně povzdechl. „K tomuhle problému se dnes večer určitě ještě několikrát vrátíš.“

„Nemyslíte, pane Marshalle, že přehlížet schopnosti dobré poloviny lidstva znamená nehorázně plýtvat talenty?“

„Elizo, buď tak hodná a dovol tomu ubohému mládenci, aby si nejdřív došel alespoň pro sklenku sherry.“

„Rád na tu otázku odpovím, pane profesore,“ ozval se Norris. Pohlédl Elize do očí a spatřil v nich výjimečnou inteligenci. „Vychovali mě na farmě, paní Lackawayová, a tak mám zkušenosti s dobytkem. Doufám, že vám takové srovnání nebude připadat urážlivé, ale nikdy jsem nepozoroval, že by hřebec byl chytřejší než klisna nebo beran chytřejší než ovce. A pokud někdo či něco ohrožuje mláďata, pak samice jednají mnohem rozhodněji než samci. Dokonce nebezpečněji.“

Doktor Grenville se zasmál. „Výřečný jako právník!“

Eliza přikývla. „Vaši odpověď si zapamatuju. A s chutí ji použiju, až se příště rozproudí podobná diskuse. Kde je ta farma, na níž jste vyrůstal, pane Marshalle?“

„V Belmontu, madam.“

„Vaše matka musí pyšná, že vychovala tak bystrého syna. Já bych určitě pyšná byla.“

Zmínka o matce nečekaně zjitřila staré rány, Norrisovi se však podařilo udržet na tváři úsměv. „Ano, jistě je ráda.“

„Elizo, přece si pamatuješ na Sophii, ne?“ řekl Grenvillle. „Abigailinu nejlepší přítelkyni.“

„No ovšem. Často nás ve Westonu navštěvovala.“

„Pan Marshall je její syn.“

Eliza se znovu a pozorněji zahleděla na Norrise. Jako by náhle v jeho tváři objevovala cosi povědomého. „Tak vy jste Sophiin syn…“

„Ano, madam.“

„Od té doby, co chudinka Abigail zemřela, nás vaše matka bohužel nikdy nenavštívila. Daří se jí, doufám, dobře.“

„Velmi dobře, paní Lackawayová,“ odpověděl Norris, ale sám slyšel, jak nepřesvědčivě jeho hlas zní.

Grenville ho vzal za rameno. „Běžte se bavit. Vaši kolegové jsou už většinou tady a vydatně ochutnávají šampaňské.“

Sotva Norris vešel do plesového sálu, zastavil se, zcela oslněný tím, co spatřil. Ladně tu proplouvaly půvabné mladé dámy v nadýchaných róbách motýlovitě jasných barev. Nad hlavami zářil obrovský lustr, všude se třpytil křišťál. Dlouhý stůl u zdi nabízel bohatý výběr lahůdek. Tolik ústřic, tolik dortů! Do tak velkolepé místnosti s ozdobnou parketovou podlahou a vyřezávaným sloupovím Norris ještě nikdy v životě nevkročil. Zatímco tu postával v obnošeném kabátci a popraskaných botách, zmocňoval se ho pocit, že bloudí v cizím snu, rozhodně ne ve svém, neboť podobný večer by si představit nedokázal.

„Konečně jsi dorazil! Už jsem si říkal, jestli se vůbec objevíš.“ Wendell nesl dvě sklenky šampaňského. Jednu podal Norrisovi. „Je to tak strastiplné, jak ses obával? Posmívají se ti tady? Urážejí tě? Nebo tě obtěžují nějak jinak?“

„Po tom všem, co se v poslední době přihodilo, jsem nevěděl, jak mě lidé přijmou.“

„Poslední vydání Gazette by tě mělo zbavit jakéhokoliv podezření. Nečetl jsi ten článek? Doktora Berryho někdo viděl v Providenci.“

Pokud by člověk věřil pověstem kolujícím ve městě, skrýval se uprchlý doktor Nathaniel Berry nejméně na desítce míst současně, od Filadelfie až po Savannah.

„Nemůžu uvěřit, že by ty zločiny spáchal on,“ opáčil Norris. „Vždycky na mě působil dojmem klidného a slušného člověka.“

„A není to naopak velmi časté? Vrahové nemívají rohy a drápy. Obvykle vypadají jako normální občané.“

„Já v něm viděl jenom schopného lékaře.“

„Ta prostitutka ovšem vykládá něco úplně jiného. Podle Gazette utrpěla takový otřes, že na ni vyhlásili sbírku. Tady dokonce i já dávám za pravdu tomu směšnému panu Prattovi. Doktor Berry musí být Westendský Smrťák. Protože pokud by pachatelem nebyl doktor Berry, obávám se, že zbývá jediný další podezřelý.“ Wendell se na Norrise podíval přes svou sklenku šampaňského. „Totiž ty.“

Náhle se Norris cítil stísněně. Otočil se od Wendella a přelétl očima rozlehlou místnost. Kolik lidí si tu asi právě o mně šeptá? pomyslel si. Přestože doktor Berry zmizel, pochybnosti jistě přetrvávají.

„Proč se tak tváříš?“ zeptal se Wendell. „Chceš snad vypadat provinile?“

„Jenom uvažuju, kdo z přítomných mě dál pokládá za vraha.“

„Grenville by tě nezval, kdyby o tobě pochyboval.“

Norris pokrčil rameny. „Pozvání platilo pro všechny studenty.“

„Přece chápeš proč, ne? Pořádně se rozhlédni kolem sebe.“

„Nerozumím ti.“

„Každá mladá dáma se horečně snaží ulovit manžela, k čemuž ji pobízí její neméně zoufalá matka. Jak vidíš, ani zdaleka tu není dost mediků.“

Tomu se Norris zasmál. „Jistě si připadáš jako v ráji.“

„Ve skutečném ráji by nebylo tolik dívek vyšších než já.“ Wendell si všiml, že Norris nesleduje dívky, ale stůl s pohoštěním. „Momentálně tě, zdá se, ovšem láká něco jiného než dámy.“

„Přinejmenším tamhleta šťavnatá šunka.“

„Dobrá, půjdeme se s ní seznámit, co říkáš?“

Nedaleko ústřic potkali Charlese a Edwarda. „Objevily se nové zprávy o doktoru Berrym,“ prohodil Edward. „Včera večer ho zahlédli v Lexingtonu. Noční hlídka tam po něm pátrá.“

„Před třemi dny se ukázal ve Filadelfii,“ poznamenal Charles. „A před dvěma dny v Portlandu.“

„A najednou je v Lexingtonu?“ Wendell si odfrkl. „Ten chlap má snad opravdu křídla.“

„Koneckonců někteří svědkové ho popisovali jako okřídleného netvora,“ řekl Edward a sklouzl očima k Norrisovi.

„Nikdy jsem netvrdil, že by měl křídla,“ ohradil se Norris.

„Ale ta holka ano. Ta přihlouplá irská brigitka.“ Edward odevzdal služce prázdný talíř od ústřic a teď zvažoval, co dalšího si vybrat z bohaté nabídky. Byly tu i různé nákypy ve tvaru vějíře a čerstvá treska se zeleninovým salátem.

„Zkus některý z těch báječných medových dortů naší kuchařky,“ navrhl mu Charles. „Vždycky mi moc chutnaly.“

„Ty si nic nedáš?“

Charles vytáhl kapesník a osušil si čelo. Tvář mu jen hořela, jako by se uřítil při tanci, ačkoliv hudba ještě ani nezačala hrát. „Dneska vůbec nemám na jídlo pomyšlení. Před chvílí jsem se klepal zimou, matka tedy poručila, aby přiložili do krbu, ale možná to trochu přehnali.“

„Já se tady cítím přímo skvěle.“ Edward se zářivě usmál na štíhlou brunetu v růžových plesových šatech, která právě proplouvala kolem. „Omluvte mě, pánové. Moje chutě se přesunuly jiným směrem. Wendelle, ty jistě to děvče znáš. Budeš tak hodný a představíš mě?“

Zatímco Edward s Wendellem se vydali za půvabnou brunetkou, Norris ustaraně pohlédl na Charlese. „Není ti špatně? Vypadáš, jako bys měl horečku.“

„Opravdu jsem si chtěl raději jít lehnout, ale matka by mi to neodpustila.“

„Tvoje matka na mě udělala velký dojem.“

Charles si povzdechl. „Ano, podobně zapůsobí na každého. Doufám, že tě netrápila těmi svými výklady o nutnosti umožnit studium medicíny i ženám.“

„Nebylo to tak hrozné.“

„My její názory musíme poslouchat pořád, hlavně chudák strýček. Ale kdyby se odvážil přijmout na fakultu nějakou ženu, vyvolalo by to pouliční bouře.“

Hudebníci ladili nástroje; pár dvojic se chystalo k tanci, několik pánů si vyhlíželo vhodné partnerky.

„Nejvyšší čas, abych si šel odpočinout,“ řekl Charles a znovu si kapesníkem otřel čelo. „Opravdu mi není dobře.“

„Co máš s rukou?“

Charles pohlédl na obvaz. „O nic nejde. Jak si jistě vzpomínáš, při pitvě jsem se řízl do prstu. Trochu to oteklo.“

„Viděl tu ránu tvůj strýc?“

„Jestli se zhorší, ukážu mu ji.“ Charles se otočil k odchodu, ale cestu mu zastoupily dvě usmívající se mladé dámy. Ta vyšší, tmavovláska v róbě ze žlutozeleného hedvábí, spustila: „Moc se na vás zlobíme, Charlesi. Kdypak nás konečně opět navštívíte? Nebo se nám snad záměrně vyhýbáte?“

Zaskočený Charles chvíli jen zíral s otevřenou pusou a pak ze sebe vysoukal: „Promiňte, ale nemám nejmenší tušení…“

„To je smutné,“ vmísila se do rozhovoru menší z dívek. „Přece jste nám už v březnu slíbil návštěvu, vzpomínáte? Když se váš strýček objevil v Providenci bez vás, byly jsme nesmírně zklamané.“

„Musel jsem se učit na zkoušky.“

„Stejně jste mohl přijet. Šlo jen o dva týdny. Připravily jsme pro vás večírek, a vy jste na něm scházel.“

„Příští určitě nepropásnu, máte mé slovo!“ Charles čím dál víc toužil zmizet. „Teď mě prosím omluvte, dámy. Obávám se, že se o mě pokouší horečka.“

„Vy si ani nezatančíte?“

„Dneska bych vám spíš pošlapal střevíčky.“ V zoufalství pohlédl na Norrise. „Ale dovolte mi, abych vám představil svého úžasně nadaného kolegu, pana Norrise Marshalla z Belmontu. Tohle jsou sestry Welliverovy z Providence. Jejich otec, doktor Sherwood Welliver, patří ke strýcovým přátelům.“

„K nejbližším přátelům,“ opravila Charlese vyšší z obou dívek. „Jsme tady v Bostonu na celý měsíc. Já jsem Gwendolyn. A moje sestra se jmenuje Kitty.“

„Vy se tedy také stanete lékařem?“ usmála se na Norrise Kitty. „Zdá se, že všichni pánové, které v posledních dnech potkáváme, jsou buď lékaři, nebo alespoň budoucí lékaři.“

Hudebníci začali hrát první sérii melodií. Norris zahlédl, jak si Wendell odvádí na parket blondýnku, která ho nejméně o půl hlavy převyšovala.

„Tančíte, pane Marshalle?“

Norris zalapal po dechu. A náhle si uvědomil, že Charles nepozorovaně zmizel a nechal ho napospas sestrám Welliverovým.

„Obávám se, že nevalně,“ přiznal.

Usmívající se dívky to neodradilo.

„My jsme báječné učitelky tance,“ prohodila Kitty.

Sestry Welliverovy byly opravdu dobré učitelky, trpělivě snášely Norrisovy nevydařené kroky, chybné otočky i drobné zmatky při kotilionu, zatímco kolem obratně kroužily ostatní páry. Když Norrise během jednoho z tanců míjel Wendell, naklonil se a šeptem ho varoval: „Na ty sestry si dej pozor, Norrie. Klidně by zaživa spolkly kteréhokoliv nadějného svobodného mládence.“ Norrise však těšilo už to, že je vůbec v jejich společnosti. Dnes byl prostě vyhledávaným mladým mužem se slibnou budoucností. Dokonce se zcela výjimečně odvážil představovat si budoucnost, plnou podobných večerů.

Zimník si bral a dům opouštěl až mezi posledními hosty. Venku hustě sněžilo, velké a měkoučké vločky se snášely jako hebké plátky květů. Norris stál na Beacon Street a s tváří zdviženou k obloze se zhluboka nadechoval, po všech svých výkonech na tanečním parketu vděčný za čerstvý vzduch. Doktor Aldous Grenville dal dnes večer celému Bostonu zřetelně najevo, že si Norris Marshall zaslouží důvěru a že má plné právo postoupit do vyšších kruhů.

Norris se hlasitě zasmál a na jazyku mu roztála sněhová vločka. To nejlepší teprve přijde.

„Pane Marshalle?“ zešeptal čísi hlas.

Norris se překvapeně otočil. Upřeně zíral do noci, ale zpočátku neviděl nic jiného než clonu padajícího sněhu. Pak se ze šedobílého víru vynořila tvář orámovaná kapuci chatrného pláště a s ledovými krystalky na řasách.

„Bála jsem se, jestli jsem vás už nepropásla,“ řekla Rose Connollyová.

„Proboha, co tu děláte, slečno Connollyová?“

„Nevím, na koho jiného se obrátit. Přišla jsem o práci a nemám kam jít.“ Ohlédla se přes rameno. „Hledají mě.“

„Strážníci z Noční hlídky se o vás nezajímají. Nemusíte se před nimi schovávat.“

„Noční hlídky se nebojím.“

„A koho tedy?“

Rose polekaně škubla bradou, neboť hlavní vchod profesorova domu se znovu otevřel a ulici ozářil proud světla. „Díky za nádherný večer, doktore Grenville,“ loučil se další z odcházejících hostů.

Norris se chvatně otočil a vykročil pryč. Nepřál si, aby ho někdo přistihl v rozhovoru s touhle příliš uboze vyhlížející dívkou. Rose se držela o pár kroků za ním. Opět se k němu připojila skoro až na konci Beacon Street, nedaleko řeky.

„Vyhrožuje vám někdo?“ zeptal se.

„Chtějí mi ji vzít.“

„Koho?“

„Holčičku mé sestry.“

Norris na dívku pohlédl, její obličej však zůstával zakrytý kapucí pláště. Závojem padajícího sněhu matně prosvítal pouze kousek alabastrově hladké tváře. „A kdo vám ji chce vzít?“

„Nevím, co je to za lidi, ale určitě jsou nemilosrdní, pane Marshalle. Myslím, že mají na svědomí smrt Mary Robinsonové. A slečny Pooleové. Teď už zbývám jenom já.“

„Nemusíte se ničeho obávat. Podle zaručených zpráv uprchl doktor Berry z Bostonu. Brzy ho vypátrají.“

„Ale já nejsem přesvědčená, že vrahem je doktor Berry. Spíš utekl, aby si zachránil život.“

„Před kým by utíkal? Před oněmi tajemnými lidmi?“

„Vy mi nevěříte jediné slovo, že?“

„Prostě nechápu, o čem mluvíte.“

Rose se k němu otočila. Pod kapuci se jí oči leskly světlem odrážejícím se od sněhu. „V den pohřbu mé sestry za mnou na hřbitov přišla Mary Robinsonová. Ptala se na tu maličkou. A říkala mi, abych ji někde bezpečně ukryla.“

„Mluvila o dítěti vaší sestry?“

„Ano.“ Rose ztěžka polkla. „Potom jsme se s Mary už nikdy nesetkaly. Jen jsem se doslechla, že je mrtvá. A našel jste ji právě vy.“

„Přesto mi uniká, kde vidíte souvislost těch vražd s vaší neteří.“

„Myslím, že její existence pro někoho představuje hrozbu. Že je živoucím důkazem nějakého skandálního tajemství.“ Rose přelétla pohledem temnou ulici. „Pronásledují nás. Opustila jsem kvůli nim ubytovnu. Nemůžu se vrátit do práce, a nebudu tedy moct dál platit kojnou. Neodvažuju se ani přiblížit k jejím dveřím, protože tam na mě třeba číhají.“

„Oni? Ti zlí a nemilosrdní lidé, o kterých mluvíte?“

„Ano. Chtějí se Meggie zmocnit. Ale já jim ji nevydám. Za nic na světě.“ Rose se opět otočila k Norrisovi. Oči jí ve tmě planuly. „V jejich rukou by pravděpodobně nezůstala naživu, pane Marshalle.“

To děvče se pomátlo. Norris upřeně pozoroval Roseiny oči a uvažoval, jestli takhle vypadá šílenství. Vybavila se mu nedávná návštěva v ubohé ubytovně. Tehdy mu Rose Connollyová připadala velmi rozumná a cílevědomá. Ale od té doby se změnila, cosi ji postrčilo přes okraj propasti, do světa bludů, zaplněného pomyslnými nepřáteli.

„Je mi líto, slečno Connollyová, skutečně nevím, jak bych vám mohl pomoct.“ Norris zvolna couvl, obrátil se a vykročil směrem k domovu. Botami vyrýval v nadýchané vrstvě sněhu dvě hluboké brázdy.

„Domnívala jsem se, že jste jiný. Lepší. Jinak bych za vámi nepřišla.“

„Jsem jenom student. Co můžu dělat?“

„Nezáleží vám na mně, viďte?“

„Případy westendských vražd strážníci vyřešili. Píše se o tom v novinách.“

„Chtějí, aby lidé uvěřili, že jsou ty vraždy vyřešené.“

„Každopádně to už je starost Noční hlídky, nikoliv moje.“

„Ale určitě vám nebylo lhostejné, když vás obviňovali.“

Norris šel dál. Doufal, že se Rose unaví a přestane ho obtěžovat. Držela se však těsně za ním jako toulavý pes. Tak spolu pokračovali v cestě podél řeky Charles k severu.

„Už vás nemají na mušce, všechno je tedy úplně v pořádku, co?“ řekla Rose.

„Nepřísluší mi, abych tu věc přešetřoval.“

„Sám jste přece to monstrum viděl. Našel jste tělo ubohé Mary Robinsonové.“

Norris se otočil. „A víte, že mě kvůli tomu málem vyloučili ze studií? Byl bych blázen, kdybych začal do případů vnášet nové pochybnosti. Stačí pár klepů, a ztratím všechno, k čemu jsem se vypracoval. Ocitnu se zpátky na otcově farmě!“

„Je tak hrozné být farmářem?“

„Pro mě ano! Mám mnohem větší ctižádost!“

„A vaší ctižádostivosti nesmí nic překážet,“ hořce poznamenala Rose.

Ohlédl se směrem ke Grenvillovu domu. Myslel na šampaňské, které tam vypil, na elegantně oblečené dívky, s nimiž tančil. Dříve byly jeho ambice skromnější. Zasloužit si vděk pacientů. Pocítit uspokojení, že vyrval nemocné dítě ze spárů smrtelné choroby. Ale dnes večer poznal v profesorově domě možnosti, o jakých se mu dosud ani nesnilo. Spatřil svět blahobytu, kam by jednou také mohl patřit. Pokud se ovšem nedopustí žádného omylu. Pokud neudělá žádný chybný krok.

„Doufala jsem, že vám na mně alespoň trochu záleží,“ dodala Rose. „Ale jak teď vidím, doopravdy vás zajímají jenom vaši vznešení přátelé ve svých vznešených sídlech.“

Norris si povzdechl. „Nejde o to, že by mi vaše starosti byly lhostejné. Prostě tu nemůžu absolutně nic podniknout. Nejsem policista. Nemám oprávnění po čemkoliv pátrat. Navrhuju vám, abyste také na všechno zapomněla, slečno Connollyová.“ Otočil se k odchodu.

„Jak bych mohla na všechno zapomenout?“ Náhle se Rose zlomil hlas. „Vůbec nevím, kam jít…“

Norris zpomalil. Potom se zastavil. Rose za ním tiše plakala. Otočil se a uviděl, jak se poraženecky shrbená a úplně vyčerpaná opírá o domovní dveře. Takovou Rose Connollyovou neznal. Velmi se lišila od statečné dívky, s níž se kdysi setkal v nemocničním sále.

„Nemáte kde spát?“ zeptal se, a když zavrtěla hlavou, sáhl do kapsy. „Jestli je to otázka peněz, vezměte si tohle. Víc u sebe nemám.“

Rose se okamžitě napřímila. Oči jí planuly rozhořčením. „Pro sebe nic nežádám! Jsem tu kvůli Meggie. Jde mi jenom o Meggie.“ Hněvivě si dlaní setřela z tváře sněhové vločky. „Myslela jsem, že nás dva něco spojuje. Oba jsme viděli tu příšeru. Oba víme, co dokáže. Vy se jí možná nebojíte, ale já ano. Chce malou Meggie. Proto mě pronásleduje.“ Rose se zhluboka nadechla a těsněji si přitáhla plášť, jako by se snažila chránit před zraky skrytými kdesi v noční tmě. „Neměla jsem za vámi chodit. Víckrát vás nebudu obtěžovat.“ Otočila se.

Norris pozoroval její drobnou postavu, kterou zvolna pohlcovala hustá clona sněhu. Mým snem je zachraňovat lidské životy, hrdinsky bojovat u lůžek stovek a tisíců nemocných, pomyslel si. Ale když mě prosí o pomoc jedna jediná dívka bez přátel, nehnu pro ni prstem.

Roseina postava už téměř zmizela ve vánici.

„Slečno Connollyová!“ zavolal Norris. „Bydlím nedaleko odtud. Jestli hledáte nocleh, rád vám pro dnešek nabídnu svůj pokojík.“

Kapitola 23

Byla to chyba.

Norris ležel v posteli a uvažoval, jak to ráno zařídí se svou návštěvnicí. Jistě, jednal ušlechtile, ale nepromyšleně na sebe vzal odpovědnost, jakou si nemohl dovolit. Ta dívka je u mě jenom dočasně, utěšoval se v duchu, samozřejmě tady nezůstane. Naštěstí se snažila chovat co nejnenápadněji. Potichounku za ním vyšla po schodech, nikdo si tedy nevšiml, že Norris dovnitř propašoval ženu. Pak se jako unavené kotě schoulila v rohu a téměř okamžitě usnula. Ani ji neslyšel dýchat. Její přítomnost si uvědomoval, jenom když se zahleděl k protější straně pokojíku a na podlaze spatřil nejasné obrysy ležící postavy. Přemýšlel o útrapách svého života a náhle mu připadaly malicherné ve srovnání s těmi, kterým Rose Connollyová musela denně čelit na bostonských ulicích.

Ale co můžu dělat? Svět je nespravedlivý a já ho nedokážu změnit.

Ráno tiše vstal. Rose dosud neprocitla. Neměl to srdce, aby ji vzbudil a poslal pryč. Spala tvrdě jako dítě. V denním světle vypadalo její oblečení ještě rozedraněji, plášť zřejmě mnohokrát vyspravovala, lem sukně byl celý zablácený. Na prstu se Rose leskl prstýnek s barevnými sklíčky, laciná verze upomínkových prstenů, jaké Norris vídal na rukou mnohých dam, dokonce i vlastní matky. Tohle však byla jen ubohá plechová napodobenina, která se dávala dětem. Zdálo se až dojemné, že Rose bez nejmenšího ostychu nosí takovou cetku. Jako by se otevřeně a hrdě hlásila ke svému bědnému údělu. Nicméně obličej měla dokonale tvarovaný a s čistou hebkou pletí, kaštanové vlasy dostávaly v odrazu slunečních paprsků třpytivě měděný nádech. Kdyby místo na hadrech spočívala na krajkovém polštáři, mohla by soupeřit s kteroukoliv beaconhillskou kráskou. Jenže během příštích let, dávno předtím, než začnou odk vétat mladé dámy z Beacon Hillu, tvář Rose Connollyové krutě poznamená chudoba.

Svět je nespravedlivý. A já na tom nic nezměním.

Přestože sám neměl nazbyt, položil vedle Rose několik mincí: alespoň pár dní jí to vystačí na jídlo. Když odcházel z pokojíku, stále ještě spala.

Ačkoliv se bohoslužeb reverenda Williama Channinga dosud nikdy nezúčastnil, o jeho pověsti už slyšel. Nemohl o ní neslyšet, neboť Channingova strhující kázání přitahovala do unitářského kostela ve Federal Street čím dál víc oddaných posluchačů. Včera večer u profesora Grenvilla pěly sestry Welliverovy na Channinga přímo oslavné ódy. „V neděli dopoledne tam najdete každého, kdo něco znamená,“ rozplývala se Kitty Welliverová. „Zítra se v kostele sejdeme všichni – pan Kingston, pan Lackaway, a dokonce i pan Holmes, třebaže ho vychovali jako kalvinistu. Rozhodně si to nenechte ujít, pane Marshalle! Kázání reverenda Channinga jsou nesmírně působivá a hluboká. Vskutku člověka přinutí, aby se nad sebou zamyslel.“

Norris sice pochyboval, že by se Kitty Welliverová vůbec někdy hlouběji zamyslela, její pozvání však rád přijal. Včera se poprvé trochu seznámil se společenskými kruhy, v nichž se, jak doufal, bude jednou pohybovat, a tytéž kruhy dnes ráno zasednou do lavic kostela ve Federal Street.

Jakmile vešel dovnitř, spatřil známé tváře. Wendell a Edward seděli vepředu. Už se k nim začal prodírat, když na rameni ucítil čísi ruku. Vzápětí zjistil, že se ocitl v zajetí sester Welliverových.

„Věděly jsme, že se objevíte!“ zaradovala se Kitty. „Nedoprovodíte nás?“

„Prosím, prosím!“ připojila se Gwendolyn. „Vždycky sedíme nahoře.“

Řízen nezlomnou ženskou vůlí tedy poslušně vystoupal po schůdcích a usedl na galerii. Zleva ho chránily široké sukně Kittyiny, zprava Gwendolyniny. Brzy odhalil, proč obě sestry dávají přednost tomuhle „bidýlku“. Tady totiž mohly během kázání reverenda Channinga nerušeně klevetit. Ostatně věnovaly jeho slovům velmi malou pozornost.

„Podívej, tamhle je Elizabeth Peabodyová!“ řekla Kitty. „Tváří se dost kysele. A ty hrozné šaty! Vypadá v nich jako strašák.“

„Hádám, že reverend Channing už jí musí mít plné zuby,“ šeptem opáčila Gwendolyn.

Kitty šťouchla Norrise do ramene. „Slyšel jste ty klípky, ne? O slečně Peabodyové a reverendovi? Jsou si blízcí.“ Kitty se potutelně usmála a dodala: „Velmi blízcí.“

Norris nakoukl přes zábradlí. Údajná nebezpečná svůdnice byla decentně oblečená žena s nehezkými brýlemi. V obličeji měla výraz krajního soustředění.

„A tamhle vidím Rachel,“ pokračovala Kitty. „Netušila jsem, že se vrátila ze Savannah.“

„Kde je?“

„Sedí vedle Charlese Lackawaye. Znamená to snad, že ti dva…“

„Neřekla bych. Mimochodem, nepřipadá ti dneska Charles nějak divný? Skoro jako by onemocněl.“

Kitty se předklonila. „Včera večer se vymlouval na horečku. Možná ani nelhal.“

Gwendolyn se zahihňala. „Nebo se mu dělá zle z Racheliny společnosti.“

Norris se marně pokoušel vyslechnout kázání reverenda Channinga, ale s těmi hloupoučkými, neustále štěbetajícími dívkami to nešlo. Včera se mu zdály vtipné a okouzlující, teď ho však dráždilo, že pořád probíraly, kdo vedle koho sedí, která dívka je nudná, která příliš prkenná. Náhle v myšlenkách zabloudil k Rose Connollyové, chatrně a chudě oblečené, zcela vyčerpané, schoulené na podlaze jeho pokojíku. Uměl si představit, jak hanlivě by se o ní tyhle dvě mladé dámy vyjádřily. Ale ztrácela by snad Rose čas prázdnými klepy o šatech jiné dívky či o pastorově flirtu? Ani nápad, měla vážnější starosti. Potřebovala sehnat něco do žaludku, potřebovala najít místo, kde by se ukryla před bouřkou. Bojovala o holý život. Přesto se obě sestry Welliverovy určitě považovaly za nesrovnatelně kultivovanější, neboť si dávaly šít krásné róby a každé nedělní dopoledne mohly trávit na kostelní galer ii.

Norris se naklonil přes zábradlí. Doufal, že svým soustředěným výrazem dostatečně jasně naznačí, že by Kitty a Gwendolyn měly přestat švitořit. Ale klidně se nad jeho hlavou dál bavily. Kde asi Lydia koupila ten úděsný klobouk? Všimla sis, jak na ni Dickie Lawrence pořád civí? Jo, dneska ráno mi prozradila pěkně pikantní věc. Skutečný důvod, proč musel Dickieho bratr tak nakvap odjet z New Yorku. Samozřejmě je za tím jistá mladá dáma… Panebože, pomyslel si Norris, existuje vůbec nějaký skandál, o kterém by tyhle dívky nevěděly? Nějaký kradmý pohled, který by nezachytily?

A co by říkaly tomu, že Rose Connollyová spala v mém pokojíku?

Když posléze ukončil reverend Channing kázání, Norris už přímo zoufale toužil sestrám Welliverovým uniknout. Ale tvrdošíjně zůstávaly sedět na svých místech. Zatímco shromáždění věřících se zvolna vytrácelo z kostela, dál Norrise věznily mezi svými sukněmi.

„Kdepak, teď nemůžeme odejít,“ zatlačila ho Kitty zpátky, sotva se začal zvedat. „Odsud shora je všechno mnohem lépe vidět.“

„Co všechno?“ zeptal se lehce podrážděně.

„Rachel se doslova lepí na Charlese.“

„Snaží se ho ulovit už od června. Vzpomínáš na ten westonský piknik? Ve venkovském domě jeho strýce? Chudák Charlie před ní musel utéct na zahradu.“

„Proč tam sedí jako přikovaní? Charlie by přece mohl využít příležitosti a šikovně zmizet.“

„Třeba ani nechce, Gwen. Třeba ho skutečně dostala. Myslíš, že právě kvůli tomu nás v březnu nepřijel navštívit? Asi už ho měla ve spárech!“

„Koukni, přece jenom se zvedají. Vidíš, jak mu ovinula paži kolem…“ Kitty se náhle zajíkla. „Proboha, co to s ním je?“

Charles vyklopýtal do uličky a zachytil se opěradla lavice. Chvíli se kymácel a pak, jako by ho zradily nohy, pomalu klesl na podlahu.

Obě sestry Welliverovy současně vyjekly a vyskočily ze sedadel. Dole zavládl zmatek. Farníci obklopili ležícího Charlese.

„Pusťte mě k němu!“ křikl Wendell.

Kitty teatrálně vzlykla a přitiskla si dlaň na ústa. „Doufám, že nejde o nic vážného.“

Norris seběhl ze schůdků a prodral se davem. Wendell a Edward už klečeli u přítele.

„Nic to není,“ zamumlal Charles. „Opravdu ne.“

„Nevypadáš moc dobře, Charlie,“ řekl Wendell. „Poslali jsme pro tvého strýce.“

„Je zbytečné, abyste ho rušili.“

„Jsi bledý jako stěna. Jen klidně lež.“

Charles zabědoval: „Bože, tuhle ostudu nepřežiju.“

Norris si náhle všiml, že prsty vyčuhující z obvazů na Charlesově levé ruce jsou zarudlé a oteklé. Sklonil se do podřepu a dotkl se obvazu.

Charles zaúpěl a pokusil se odsunout. „Ne! Nesahej na to!“

„Charlie,“ řekl tiše Norris. „Přece víš, že se na tu ránu musím podívat.“ Opatrně odmotal obvazy. Když se pod nimi objevila zčernalá tkáň, zděšeně sebou škubl. Pohlédl na Wendella, který jen mlčky potřásl hlavou.

„Odvezeme tě domů, Charlie,“ pokračoval Norris. „Tvůj strýc bude vědět, co dělat.“

„Sotva před pár dny se při pitvě řízl do prstu,“ povzdechl si Wendell. „Věděl, že se rána zanítila. Zatraceně, proč se o tom nikomu nezmínil? Alespoň svému strýci?“

„Měl snad přiznat, jak je neschopný?“ opáčil Edward.

„Vlastně nikdy nechtěl studovat medicínu. Chudák Charlie by ze všeho nejraději trávil život tady a psal ty svoje básničky.“ Wendell stál u okna přijímacího salonku profesora Grenvilla a sledoval, jak ulicí právě projíždí kočár tažený čtyřspřežím. Ještě včera večer zněl dům hudbou a smíchem, teď tu vládlo přízračné ticho, přerušované pouze popraskáváním ohně v krbu a občasným skřípotem schodů. „Všichni jsme rychle poznali, že pro medicínu nemá vlohy. Snad se s tím mohl smířit i jeho strýc.“

Ano, bylo to zřejmé každému, pomyslel si Norris. Žádný jiný student si nevedl s chirurgickým nožem tak nešikovně, nikdo tak dokonale nepostrádal přípravu na chmurnější stránky zvolené profese. Pitevna představovala jenom ochutnávku toho, s čím se lékař bude muset vyrovnávat. Přijdou mnohem horší věci: zápach tyfu, zoufalý křik operovaných. Pitvy probíhaly snadno; mrtví si nestěžovali. Skutečnou hrůzu znamenali živí.

Kdosi zvučně zaklepal na domovní dveře. Vzápětí už hospodyně paní Furbushová spěchala chodbou, aby otevřela dalšímu návštěvníkovi.

„Ach, pane doktore! Díkybohu, že jste přišel! Paní Lackawayová je úplně zoufalá a doktor Grenville mu dvakrát pustil žilou, ale horečka pořád neklesá. Všichni tu na vás dychtivě čekají.“

„Nejsem si jistý, jestli mě už museli přivolat.“

„Až uvidíte tu ruku, asi změníte názor.“

Norris vyhlédl otevřenými dveřmi salonku. Doktor Sewall právě se svou lékařskou brašnou mířil po schodech do horního patra. Paní Furbushová se ho chystala následovat. Vtom na ni zavolal Wendell.

„Jak je Charlesovi?“

Paní Furbushová se otočila, ale místo odpovědi jenom smutně zavrtěla hlavou.

„Začíná to vypadat hodně špatně,“ tiše poznamenal Edward.

Shora se ozývaly mužské hlasy a pláč paní Lackawayové. Měli bychom odejít, pomyslel si Norris. Rušíme trpící rodinu. Jeho dva kolegové se však zřejmě rozloučit nehodlali, přestože minulo poledne a služebná přinesla další konvici čaje a další tác plný zákusků.

Wendell se jídla ani nedotkl. Seděl schoulený v křesle a s výrazem hlubokého soustředění zíral do ohně. „Měla horečku omladnic,“ řekl náhle.

„Cože?“ škubl sebou Edward.

Wendell vzhlédl. „Ta žena, kterou pitval, když se řízl do prstu. Doktor Sewall nám přece vysvětloval, že zemřela na horečku omladnic.“

„A co má být?“

„Viděl jsi jeho ruku.“

Edward pokývl. „Nejděsivější případ růže čili erysipelu.“

„Je to gangréna, Eddie. Horečnatý stav a otravu krve způsobilo něco, čím se nakazil při tom drobném říznutí nožem. Nebo je snad náhoda, že ta žena také zemřela na prudkou horečku?“

Edward pokrčil rameny. „Umírá na ni hodně žen. Poslední měsíc víc než jindy.“

„A většinu z nich ošetřoval doktor Crouch,“ tiše podotkl Wendell a opět se zahleděl do plamenů.

Uslyšeli, jak někdo ztěžka sestupuje ze schodů. Pak se objevil doktor Sewall. Jeho rozložitá postava téměř zaplnila dveře. Přelétl pohledem tři mladé muže shromážděné v salonku a vyzval je: „Vy, pane Marshalle! A taky vy, pane Holmesi. Půjdete se mnou nahoru.“

„Pane?“ řekl Norris.

„Potřebuju, abyste přidrželi pacienta.“

„A co já?“ zeptal se Edward.

„Opravdu jste na něco takového připravený, pane Kingstone?“

„Ano… Totiž domnívám se, že ano.“

„Dobrá, pojďte s námi. Určitě se budete hodit.“

Studenti následovali Sewalla do prvního poschodí. S každým krokem sílily Norrisovy obavy, neboť si domyslel, k čemu se schyluje. Nahoře prošli dlouhou chodbou, z níž rodinné portréty visící na stěně vytvářely jakousi galerii významných mužů a půvabných žen. Konečně vstoupili do Charlesova pokoje.

Slunce zvolna zapadalo, okny dovnitř pronikaly poslední paprsky zimního odpoledne. Kolem postele hořelo pět lamp. Uprostřed nich ležel smrtelně bledý Charles, jeho levou ruku zakrývala rouška. V rohu místnosti strnule seděla matka, dlaně pevně sevřené v klíně, oči plné paniky. Profesor Grenville stál u synovcova lůžka a rezignovaně skláněl hlavu. Na stole se leskly nástroje: chirurgické nože, pilka, jehla a kousky hedvábné nitě, škrtidlo.

Charles sténal. „Mami,“ zašeptal. „Prosím, nedovol jim to.“

Eliza zoufale pohlédla na bratra. „Opravdu se nedá dělat nic jiného, Aldousi? Zítra mu třeba bude líp! Jestli počkáme…“

„Kdyby nám zranění ukázal dřív,“ odpověděl Grenville, „možná by se mi podařilo proces otravy zastavit. Pouštění žilou na samém začátku by snad z krve jedovaté látky odvedlo. Ale teď už je příliš pozdě.“

„Říkal, že šlo jenom o drobné říznutí, nijak závažné.“

„Viděl jsem, jak i zcela nepatrné ranky zhnisaly a způsobily gangrénu,“ řekl doktor Sewall. „A v takovém stadiu pak není jiné volby.“

„Mami, prosím!“ Charles v panice pohlédl na své kolegy. „Wendelle, Norrisi, nepřipusťte, aby mi to provedli. Nedovolte jim to!“

Žádný podobný slib Norris nabídnout nemohl; uvědomoval si, co je nevyhnutelné. Upřeně pozoroval kostní pilku a chirurgické nože rozložené na stole. Panebože, děsil se už předem, tohle bude hrůza. Ale pevně stál na svém místě. Věděl, že bez jeho pomoci by se doktor Sewall neobešel.

„Strýčku,“ zaškemral Charles, „jestli mi uříznete ruku, nikdy ze mě nebude chirurg!“

„Chci, aby sis vzal další dávku morfia.“ Grenville podepřel synovci hlavu. „Tak do toho.“

„Zklamal jsem tě. Nesplnil jsem tvoje přání.“

„Vypij to, Charlesi. Úplně všechno.“

Charles klesl zpátky na polštář a tiše vzlykl. „Vždycky jsem chtěl, abys na mě byl pyšný,“ zabědoval.

„Jsem na tebe pyšný, chlapče.“

„Kolik už jste mu dal?“ zeptal se doktor Sewall.

„Celkem čtyři dávky. Na víc se neodvažuju.“

„Dobrá, Aldousi, začneme.“

„Matko?“ zaprosil Charles.

Eliza vstala a v krajním zoufalství chytila bratra za rukáv. „Nepočkal bys ještě den? Prosím, jediný den!“

„Paní Lackawayová,“ řekl doktor Sewall, „zítra bude pozdě.“ Zvedl látku zakrývající pacientovu levou paži. Objevila se Charlesova nestvůrně opuchlá ruka. Připomínala nafouklý balonek, kůže měla zelenavě černou barvu. Norris i z místa, kde stál, cítil zápach hnijící svaloviny.

„Tohle dávno není pouhý erysipel, madam,“ pokračoval Sewall. „Jedná se o vlhkou sněť. Tkáň odumírá a otok se jenom za tu krátkou dobu, co tu jsem, výrazně zvětšil a zaplnil jedovatými plyny. Už teď se směrem k lokti táhne červený pruh, který naznačuje, že se otrava šíří. Do zítřka by mohla dospět až k rameni. A potom ji nedokáže zastavit nic. Ani amputace.“

Eliza si tiskla dlaň k ústům a zmučeně hleděla na Charlese. „Nic jiného se tedy nedá dělat? Neexistuje jiný způsob léčby?“

„Ošetřoval jsem mnoho podobných případů. Muže s končetinami rozdrcenými při nehodách nebo roztříštěnými střelbou. Pochopil jsem, že sotva se objeví gangréna, zbývá velmi málo času. Kdykoliv jsem zákrok odkládal, musel jsem litovat. Poučil jsem se a teď vím, že je lépe amputovat dřív než pozdě.“ Sewall se krátce odmlčel a pak pokračoval vlídnějším tónem. „Ztráta ruky není totéž jako ztráta života. S trochou štěstí stále budete mít syna, madam.“

„Charles je moje jediné dítě,“ vzlykla Eliza. „Nemůžu o něho přijít. Nebo umřu také, přísahám.“

„Ani jeden z vás nezemře.“

„Slibujete mi to?“

„Madam, náš osud je vždycky v rukou Božích. Ale vynasnažím se vašeho syna zachránit.“ Sewall se otočil ke Grenvillovi. „Snad by bylo vhodné, aby paní Lackawayová odešla.“

Grenville přikývl. „Běž, Elizo. Prosím.“

Chvilku tam ještě stála a úpěnlivě pozorovala syna, jemuž se už pod vlivem narkotika zavírala víčka. „Aldousi, ať všechno dobře dopadne,“ znovu oslovila bratra. „Jestli ho ztratíme, kdo nás ve stáří utěší? Charlese nikdo nenahradí.“ Potlačila vzlyk a opustila místnost.

Sewall přelétl pohledem trojici mediků. „Pane Marshalle, měl byste si svléknout kabát. Bude tu stříkat krev. Pan Holmes přidrží pravou paži, pan Kingston kotníky. Doktor Grenville a pan Marshall si vezmou na starost levou paži. Ani čtyři dávky morfia nedokážou utlumit takovou bolest a pacient s námi určitě bude bojovat. Pro úspěch operace je zásadně důležité úplně ho znehybnit. Pokud chceme být milosrdní, musíme pracovat rychle, bez váhání a zbytečné námahy. Rozuměli jste mi, pánové?“

Studenti přikývli.

Norris mlčky odložil kabát na židli a přešel k levé straně Charlesova lůžka.

„Rád bych zachoval co největší část končetiny,“ pokračoval doktor Sewall, zatímco pod Charlesovu paži vsouval prostěradla, aby před krvavými skvrnami ochránil matraci a podlahu. „Ale obávám se, že infekce už postoupila příliš daleko, a zápěstí tedy bude nutné obětovat. Ostatně podle názoru řady vynikajících chirurgů, například doktora Larreyho, je vhodnější odříznout předloktí spíše výš, v oblasti s množstvím svaloviny. A právě to hodlám provést.“ Sewall si uvázal zástěru a pohlédl na Norrise. „Vám připadne velmi důležitá role, pane Marshalle. Zřejmě jste tady nejsilnější a také máte nejpevnější nervy, proto budete držet předloktí přímo nad místem, kde provedu řez. Doktor Grenville se postará o ruku. Jakmile začnu řezat, bude jí otáčet hřbetem nahoru nebo dolů, což mi umožní proniknout ke všem strukturám. Nejprve proříznu kůži a oddělím ji od povázky. Až přetnu svaly, budu pot
řebovat, abyste použil retraktor, protože jinak bych neviděl na kosti. Je vám to jasné?“

Norris ztěžka polkl, hrdlo měl zcela vyschlé. „Ano, pane,“ hlesl.

„Během amputace už nesmíte couvnout. Jestli se na ten úkol necítíte, řekněte to rovnou.“

„Zvládnu to.“

Sewall si Norrise změřil dlouhým pátravým pohledem. Zřejmě spokojený pak sáhl pro škrtidlo. Jeho oči neprozrazovaly ani náznak obav či pochybností týkajících se zákroku, k němuž se chystal. V Bostonu by se nenašel lepší chirurg než Erastus Sewall a o jeho sebedůvěře svědčila už rychlost, s jakou nad loktem ovinul škrtidlo kolem Charlesovy paže. Na pažní tepnu přiložil smotek gázy a všechno utáhl tak pevně, že zcela přerušil krevní oběh.

Charles se probral z polospánku vyvolaného narkotikem. „Ne,“ zaúpěl, „prosím.“

„Pánové, zaujměte svá místa.“

Norris uchopil Charlesovu levou paži, její loket pevně přitiskl k okraji matrace.

„Považoval jsem tě za přítele.“ Charles vyčítavě pohlédl na Norrise, jehož obličej měl přímo nad sebou. „Proč to děláš? Proč jim dovolíš, aby mi ublížili?“

„Buď statečný, Charlie,“ řekl Norris. „Je to opravdu nutné. Snažíme se ti zachránit život.“

„Ne. Jsi zrádce. Jenom mě chceš odklidit z cesty!“ Charles se pokusil vysmeknout, ale Norris ještě silněji zaťal prsty do zpocené pokožky. Charles se nepřestával bránit, na paži mu vystoupily svaly, šlachy se napnuly jako provazy. Vykřikl: „Chceš, abych umřel!“

„Mluví z něho morfium.“ Sewall nevzrušeně sáhl po amputačním noži. „Nic to neznamená.“ Otočil se ke Grenvillovi. „Aldousi?“

Doktor Grenville se chopil synovcovy ruky zachvácené gangrénou. Přestože Charles se dál kroutil a vzpínal, proti přesile nic nezmohl. Edward ho držel za kotníky a Wendell za pravé rameno. Žádná snaha vyškubnout se ani žádné plačtivé prosby nedokázaly chirurgický nůž zastavit.

Při prvním říznutí Sewallovy čepele Charles zaskučel. Krev vystříkla Norrisovi na ruce a potřísnila prostěradla. Sewall pracoval tak rychle, že během několika vteřin, kdy Norris v hrůze odvracel zrak, dokončil kruhový řez kolem celého předloktí. Pak se Norris opět přinutil pohlédnout na ránu – a Sewall už odděloval kůži od povázky, aby vytvořil lalok. Vedl si s jakýmsi chmurným odhodláním, nevšímal si krve stékající mu po zástěře, nevšímal si úpění tak děsivého, až se Norrisovi ježily vlasy na zátylku. Zakrvácená paže byla kluzká a Charlesovi, který bojoval jako divoké zvíře, se málem podařilo vysmeknout z Norrisova sevření.

„Sakra, držte ho pořádně!“ zaburácel Sewall.

Norris zahanbeně zesílil stisk. Teď se nemohl chovat laskavě. Úplně ohlušen Charlesovým křikem nemilosrdně zabořil prsty do paže.

Sewall odložil amputační nůž a zvedl větší čepel určenou k průniku svalovou hmotou. S brutální obratností řezníka provedl pár hlubokých řezů končících až u kosti.

Charlesův křik se změnil v úpěnlivé vzlyky. „Matko! Bože můj, umírám!“

„Pane Marshalle!“

Norris upřel pohled na retraktor, který Sewall právě umístil do rány.

„Vezměte ten hák!“

Norris pravou rukou dál svíral Charlesovu paži, levou rukou škubl retraktorem. Rána se rozevřela. Pod krvavými vlákny tkáně bíle zasvítila kost. Radius čili kost vřetenní, pomyslel si Charles a vybavil si ilustrace ve Wistarově Anatomii, kterou tak pečlivě studoval. Připomenul si i kostru sestavenou v pitevně. Jenže to byly vysušené křehké kosti, zcela odlišné od živého těla.

Doktor Sewall zvedl pilku.

Zatímco chirurg řezal radius a loketní kost, cítil Norris, jak se na jeho vlastní ruku přenášejí záchvěvy a skřípot drtících, mrzačících zubů pilky.

A slyšel Charlesovy výkřiky.

Za pár vteřin bylo naštěstí po všem. Odříznutá část ruky zůstala Grenvillovi v dlaních, z pacientova předloktí zbyl jenom pahýl. Nejhorší řezničina skončila. Přišel čas na mnohem jemnější práci: podvazování cév. Norris s obdivem sledoval, jak Sewall zručně uvolňuje vřetenní, loketní a mezikostní arterie a všechny je podvazuje hedvábnými stehy.

„Doufám, pánové, že jste dávali dobrý pozor,“ promluvil doktor Sewall ke studentům, zatímco sešíval kožní lalok. „Neboť jednoho dne budete provádět podobné zákroky. A vždycky nepůjde o tak jednoduchou amputaci jako tentokrát.“

Norris pohlédl na Charlese, který teď měl zavřené oči. Jeho nářek se proměnil ve vyčerpané vzlyky. „Promiňte, pane, mně nijak jednoduchá nepřipadala,“ tiše poznamenal Norris.

Sewall se nevesele usmál. „Bylo to jenom předloktí. Daleko obtížnější je rameno či stehno. Tam si nevystačíte se škrtidlem. Pokud ztratíte kontrolu nad podklíčkovou tepnou nebo stehenní tepnou, ohromí vás, kolik krve může člověku vytéct během pouhých několika vteřin.“ Sewall se oháněl jehlou jako zkušený krejčí, místo látky však sešíval lidskou kůži. Mezi stehy ponechal malý drenážní otvor. Když ukončil šití, úhledně pahýl obvázal a otočil se ke Grenvillovi. „Udělal jsem, co bylo v mých silách, Aldousi.“

Grenville vděčně pokývl. „Nikomu jinému než tobě bych synovce nesvěřil.“

„Doufejme, že se ve své důvěře nezklameš.“ Sewall odložil zakrvácené chirurgické nástroje do umyvadla s vodou. „Život tvého synovce je teď v rukou Božích.“

„Samozřejmě můžou nastat komplikace,“ prohodil Sewall.

V krbu přijímacího salonku jasně plápolal oheň. Norris už vypil několik sklenek vynikajícího Grenvillova klaretu, přesto ho dosud mrazilo z toho, co zažil. Opět na sobě měl svůj tříčtvrteční kabát – oblékl si jej přes potřísněnou košili. Kdykoliv sklonil oči k manžetám vyčuhujícím z rukávů kabátu, spatřil stříkance Charlesovy krve. Wendell a Edward zřejmě také stále ještě pociťovali mrazení, neboť si přisunuli křesla blíž ke krbu, kde se usadil profesor Grenville. Jenom doktor Sewall jako by žádný chlad nevnímal. Tvář mu zrudla po značném množství vypitého klaretu, díky němuž se uvolnil a rozpovídal. Svou statnou postavou vyplňoval celé křeslo, zavalité nohy si natáhl před sebe.

„Je tolik oblastí, kde může dojít ke komplikacím,“ řekl a sáhl pro lahev, aby si dolil víno. „V příštích dnech číhá spousta nebezpečí.“ Odložil lahev a pohlédl na Grenvilla. „Jistě si to uvědomuje, nebo snad ne?“

Všichni věděli, že mluví o Elize. Slyšeli, jak nahoře svému spícímu synovi zpívá ukolébavku. Od chvíle, kdy Sewall dokončil tu děsivou operaci, Eliza neopustila Charlesův pokoj. A Norris nepochyboval, že u synova lůžka zůstane až do rána.

„Moje sestra není přímo odbornice, ale celý život se pohybuje mezi lékaři. Dobře ví, co se může stát.“

Sewall se napil a potom přelétl očima studenty. „Nebyl jsem o mnoho starší než vy, pánové, když mě poprvé přivolali, abych amputoval. Vám se dostalo, řekl bych, velmi ohleduplné lekce. Viděli jste zákrok provedený za ideálních podmínek – pohodlná a řádně osvětlená místnost, čistá voda, k dispozici patřičné chirurgické nástroje, pacient připravený štědrými dávkami morfia. Nijak se to nepodobalo situaci, jaké jsem tehdy čelil v North Pointu.“

„V North Pointu?“ ozval se Wendell. „Zúčastnil jste se bitvy o Baltimore?“

„Nikoliv bitvy. Nejsem voják a rozhodně jsem netoužil bojovat v té nešťastné hloupé válce. Ale právě toho léta jsem byl v Baltimoru na návštěvě u tety a strýce. Studia medicíny už jsem sice dokončil, ovšem své schopnosti operovat jsem si dosud příliš nevyzkoušel. Když připluly britské lodě a začaly bombardovat McHenryho pevnost, marylandská milice zoufale sháněla chirurgy. Od samého začátku jsem vystupoval proti válce, povinnost vůči krajanům jsem však nemohl ignorovat.“ Sewall se zhluboka napil klaretu a povzdechl si. „K nejhoršímu krveprolití došlo na pláni nedaleko Medvědí říčky. Čtyři stovky britských vojáků vyrazily po souši, aby se zmocnily McHenryho pevnosti. Jenže u Boudenovy farmy na ně čekalo tři sta našich.“

Sewall se zahleděl do ohně, jako by v něm znovu viděl ono bojiště, postupující britské vojáky a proti nim marylandské milicionáře, statečně hájící své pozice. „Obě strany nejprve spustily palbu z děl,“ pokračoval. „Pak se Britové přiblížili a střílelo se mušketami. Jste ještě tak mladí, patrně vůbec netušíte, jaká zranění dokáže způsobit olověná kulka. Obvykle lidským tělem nepronikne, ale rozdrtí kosti a tkáně.“ Sewall si opět lokl. „Po bitvě měla milice dva tucty mrtvých a téměř stovku raněných. Britové utrpěli dvojnásobné ztráty.

Toho odpoledne jsem provedl svou první amputaci, neobratně a s četnými chybami, které si dodnes vyčítám. Opravdu jsem se nadřel. Už si přesně nevzpomínám, kolik končetin jsem na tom bojišti amputoval. Paměť mívá sklon přehánět, a tak pochybuju, že jich bylo tolik, kolik si občas představuju. Určitě jsem nedosáhl čísel barona Larreyho, který napsal, že když ošetřoval Napoleonovy vojáky v bitvě u Borodina, za jediný den provedl dvě stovky amputací.“ Sewall pokrčil rameny. „Já jich u North Pointu zvládl snad pouhý tucet, ale ke konci dne jsem na sebe byl docela pyšný, protože většina mých pacientů ještě žila.“ Dopil klaret a znovu sáhl po lahvi. „Neuvědomoval jsem si, jak málo to znamená.“

„Přece jste je zachránil,“ řekl Edward.

Sewall si odfrkl. „Na den nebo na dva. Dokud se neobjevila horečka.“ Přísně pohlédl na Edwarda. „Jistě víte, co je to pyemie.“

„Ano, pane. Otrava krve.“

„Doslova ten výraz znamená hnis v krvi. Šlo o tu vůbec nejhorší horečku, kdy z ran vytéká spousta žluté tekutiny. Podle některých lékařů je hnis dobré znamení, které dokazuje, že v těle probíhá hojivý proces. Já zastávám opačný názor. Hnis vás ve skutečnosti vyzývá, abyste chystali rakev. A pokud zraněné neohrozí pyemie, jsou tu další hrůzy. Gangréna. Růže. Tetanus.“ Sewall opět přelétl pohledem trojici studentů. „Viděl už někdo z vás na vlastní oči tetanický spasmus?“

Medici zavrtěli hlavou.

„Začíná křečí čelistí, ústa jsou sevřená do groteskního šklebu. Následuje záchvatové ohnutí paží a natažení nohou. Břišní svaly ztuhnou jako prkno. Trup se v náhlých spasmech naklání tak prudce dozadu, že dochází ke zlomeninám kostí. A při tom všem pacient neztrácí vědomí a trpí nevýslovnými bolestmi.“ Sewall odložil prázdnou sklenku. „Amputace, pánové, představuje pouze první hrůzu. Často se připojují další.“ Pohlédl na studenty. „Vašemu příteli Charlesovi hrozí mnohá nebezpečí. Já jsem jenom odstranil postiženou část končetiny. Teď bude záležet na jeho tělesné konstituci, na jeho vůli žít. A na prozřetelnosti.“

Nahoře Eliza už přestala zpívat, ale slyšeli, jak přechází po Charlesově pokoji. Sem a tam, sem a tam. Kdyby život dítěte dokázala zachránit samotná mateřská láska, neexistoval by účinnější lék, než jaký Eliza právě nabízela každým svým rozrušeným krokem, každým úzkostným vzdechem. Pečovala i o mě matka tak oddaně, když jsem onemocněl? Norris měl jen mlhavou vzpomínku. Probudil se napůl obluzený horečkou, vedle jeho postele blikala svíčka. Spatřil Sophii. Skláněla se nad ním, hladila ho po vlasech a šeptala: „Moje jediná lásko.“

Myslela jsi to doopravdy? Proč jsi mě tedy vzápětí opustila?

Kdosi zaklepal na domovní dveře, pak z chodby zaslechli služebnou spěchající otevřít. Grenville se ani nepokusil zvednout. Zcela vyčerpaný nehybně seděl v křesle a naslouchal rozhovoru, který probíhal u hlavního vchodu.

„Mohu mluvit s doktorem Grenvillem?“

„Lituji, pane,“ odpověděla služebná. „V domě je dnes velmi vážná situace a pan doktor nepřijímá návštěvy. Ale jestli tu necháte svou vizitku, možná vám později…“

„Sdělte mu, že přišel strážník Pratt z Noční hlídky.“

Grenville zůstal strnule sedět v křesle. Pouze unaveně zavrtěl hlavou, jinak na to nevítané vyrušení nereagoval.

„Jistě si s vámi rád pohovoří jindy,“ opáčila služebná.

„Jde o pár minut. Tahle zpráva ho bude zajímat.“ Domem se rozlehl dupot Prattových těžkých bot.

„Pane Pratte!“ Služebná zvýšila hlas. „Prosím, počkejte alespoň chvilku, než vás ohlásím.“

Pratt se objevil ve dveřích salonku. Pohledem sklouzl po přítomných.

„Pane profesore,“ bezradně se zatvářila služebná. „Říkala jsem mu, že nepřijímáte žádné návštěvy!“

„To je v pořádku, Saro.“ Grenville se zvedl z křesla. „Podle pana Pratta se zřejmě jedná o natolik naléhavou záležitost, že všechno ostatní musí jít stranou.“

„Ano, pane,“ pokývl Pratt a upřeně se zahleděl na Norrise. „Tak tady jste, pane Marshalle. Hledal jsem vás.“

„Je tu celé odpoledne,“ poznamenal Grenville. „Můj synovec vážně onemocněl a pan Marshall nám laskavě nabídl pomoc.“

„Hned mi bylo divné, že jsem vás nezastihl doma.“ Pratt nespouštěl oči z Norrise, kterého se náhle zmocnila panika. Našli snad v mém pokojíku Rose Connollyovou? pomyslel si. Proto mě Pratt málem probodává pohledem?

„A to je pro vás dostatečný důvod, abyste sem vpadl?“ Grenville se ani nesnažil skrývat opovržení. „Prostě jste chtěl zjistit, kde se právě nachází pan Marshall?“

„Nikoliv, pane doktore,“ otočil se Pratt ke Grenvillovi.

„Proč jste tedy přišel?“

„Patrně k vám ještě nedorazila ta zpráva.“

„Celý den jsem se věnoval svému synovci. Vůbec jsem neopustil dům.“

„Dnes odpoledne si dva malí kluci hráli pod westbostonským mostem,“ spustil Pratt. „Pojednou si všimli čehosi, co připomínalo ranec hadrů ležící v blátě. Přiběhli blíž a poznali, že to nejsou hadry, ale mrtvola nějakého muže.“

„Pod westbostonským mostem?“ Sewall se při té překvapující zprávě napřímil v křesle.

„Ano, pane doktore,“ přikývl Pratt. „Rád bych, abyste tělo ohledal. Na základě typických zranění nepochybně dospějete k témuž závěru jako já. Mně i doktoru Crouchovi se zdá zcela zřejmé, že…“

„Crouch už mrtvolu viděl?“ přerušil ho Grenville.

„Když tělo přinesli do nemocnice, měl právě službu. Vlastně to byla šťastná náhoda, protože ohledával i mrtvolu Agnes Pooleové. Okamžitě si všiml podobnosti těch zranění, řezů vytvářejících zvláštní tvar.“ Pratt se opět podíval na Norrise. „Vy jistě víte, o čem mluvím, pane Marshalle.“

„Tvar kříže?“ tiše opáčil Norris.

„Ano. Vzorec je stejný… až na různá další poškození.“

„Jaká poškození?“ zeptal se doktor Sewall.

„Krysy, pane. A snad i jiná zvířata. Tělo tam zřejmě leželo dost dlouho. Logicky lze usuzovat, že smrt nastala v den, kdy zmizel.“

V místnosti jako by náhle prudce klesla teplota. Nikdo sice nepronesl jediné slovo, ale na ohromených tvářích Norris jasně viděl, že všichni pochopili.

„Takže jste ho našli,“ řekl posléze Grenville.

Pratt přikývl. „Ten mrtvý je doktor Nathaniel Berry. Neuprchl, jak jsme se domnívali. Někdo ho zavraždil.“

Kapitola 24

Současnost

Julia vzhlédla od dopisu Olivera Wendella Holmese. „Nemýlil se Wendell Holmes, Tome? Skutečně měla Charlesova otrava krve něco společného s tím případem horečky omladnic?“

Tom stál u okna a pozoroval moře. Mlha se ráno začala zvedat. Přestože obloha dál zůstávala nevlídně šedá, konečně viděli vodní hladinu. Pod stříbřitými okraji mraků plavně poletovali racci. „Ano,“ řekl tiše. „Téměř určitě tam byla souvislost. Holmes v dopise zdaleka nevystihuje veškeré hrůzy puerperální sepse.“ Tom se posadil k jídelnímu stolu naproti Julii a Henrymu. Oknem za jeho zády pronikalo dovnitř denní světlo a vrhalo mu na obličej temný stín. „V Holmesových dobách,“ pokračoval, „během epidemie obvykle zemřela každá čtvrtá rodička. Ženy umíraly tak rychle, že je nemocniční zřízenci ukládali do rakve po dvou. V jedné budapešťské porodnici viděly rodičky z jedné strany hřbitov a z druhé strany pitevnu na konci chodby. Žádný div, že se ženy děsily porodu. Uvědomovaly si, že pokud půjdou rodit do nemocnice, dost pravděpodobně ji opustí v rakvi. A víte, co na tom bylo nejhorší? Vla stně je zabíjeli jejich lékaři.“

„Myslíte vinou své neschopnosti?“ zeptala se Julia.

„Spíš nevědomosti. Tehdy ještě neexistovala mikrobiologie. Lékaři si nebrali rukavice, vyšetřovali ženy holýma rukama. Provedli pitvu mrtvoly zamořené choroboplodnými zárodky a pak s těma potřísněnýma rukama šli rovnou na porodnické oddělení. Vyšetřovali pacientku za pacientkou, a šířili tak nákazu po všech lůžkách. Zabili každou ženu, které se dotkli.“

„Copak žádného z nich nanapadlo, aby si alespoň umyl ruce?“

„Jeden doktor ve Vídni to navrhoval. Maďar jménem Ignaz Semmelweis. Všiml si, že pacientky ošetřované studenty medicíny umírají na horečku omladnic mnohem častěji než ty, o které pečovaly porodní asistentky. Jak věděl, medici se zúčastňovali pitev, zatímco porodní asistentky nikoliv. A tak usoudil, že z pitevny se šíří nějaký druh nákazy. Radil všem svým kolegům, aby si myli ruce.“

„Což zní zcela rozumně.“

„Přesto se mu vysmívali.“

„Neřídili se jeho radou?“

„Naopak ho vyštvali z práce. Skončil s takovou depresí, že ho zavřeli do léčebny pro duševně choré. Tam se řízl do prstu a dostal otravu krve.“

„Jako Charles Lackaway.“

Tom přikývl. „Ironie osudu, že? Právě proto jsou tyhle dopisy tak cenné. Obsahují kus dějin medicíny, navíc přímo z pera člověka, který patřil k nejvýznamnějším lékařům své doby.“ Tom pohlédl přes stůl na Julii. „Víte přece, proč Holmese pokládáme za hrdinu americké medicíny, ne?“

Julia zavrtěla hlavou.

„Tady ve Spojených státech jsme o Semmelweisovi a jeho názorech nic nevěděli. Ale trápila nás stejná epidemie horečky omladnic se stejně děsivými čísly úmrtnosti. Američtí lékaři obviňovali zkažený vzduch, nedostatečné větrání, a dokonce mezi příčinami uváděli něco tak absurdního jako zraněná cudnost! Ženy umíraly a nikdo v celé Americe nedokázal zjistit proč.“ Tom opět sklonil oči k dopisu. „Totiž nikdo kromě Olivera Wendella Holmese.“

Kapitola 25

1830

Rose se tiskla do výklenku dveří, který ji alespoň trochu chránil před ledovým vichrem, a pozorovala nemocniční areál. Oči upírala na okno Norrisova podkrovního pokojíku. Čekala tu celé hodiny, ale teď po setmění už málem nedokázala rozeznat jeho dům od ostatních střech rýsujících se proti noční obloze. Proč se ještě nevrátil? A co když se vůbec neobjeví? Doufala, že dnes v noci podruhé využije Norrisovy pohostinnosti, že ho opět uvidí, že znovu uslyší jeho hlas. Sotva se ráno probudila, našla peníze, které jí tam nechal. Těch několik mincí zajistí malé Meggie bezpečí a jídlo na další týden. Aby mu Rose oplatila takovou štědrost, vyspravila dvě z jeho značně obnošených košil. Zalátala by je, i kdyby Norrisovi nic nedlužila, už pro pouhé potěšení z doteku tkaniny, jež hladila jeho záda a důvěrně znala teplo jeho pleti.

Konečně uviděla, že se za oknem rozsvítila svíčka. Za Norrisovým oknem.

Vydala se přes nemocniční pozemek. Tentokrát mě Norris rád vyslechne, říkala si. Určitě se k němu také donesly nejnovější zprávy. Zlehka otevřela domovní dveře a nakoukla dovnitř. Pak po schodech tiše a rychle vyšla do podkroví. Před pokojíkem se zastavila. Srdce jí bušilo. Způsobil to spěch? Nebo spíš vědomí, že se opět setká s Norrisem? Letmo si upravila vlasy a sukni, zároveň se však cítila poněkud hloupě, neboť to dělala kvůli muži, který si jí příliš nevšímal. Ostatně proč by měl věnovat pozornost Rose, když včera večer tančil se všemi těmi vznešenými dámami?

Viděla, jak půvabné dívky v elegantních hedvábných róbách, sametových pláštích a s kožešinovými rukávníky vycházely z Grenvillova domu a nasedaly do kočárů. Bezstarostně vláčely dolní okraje svých drahých šatů po špinavém sněhu. A proč ne? Samy je přece prát nebudou. Ne, tyhle mladé dámy se nemusely dlouhé hodiny hrbit s jehlou a nití, navíc v tak ubohém světle, že jednou bude mít Rose oči zničené a trvale krátkozrace přimhouřené, jako by si do kůže kolem nich nastehovala vrásky. Sotva skončí sezona večírků a plesů, róby zmizí ze skříní, aby uvolnily místo poslední módě, nejnovějšímu odstínu mušelínu. Zatímco Rose číhala ve tmě nedaleko Grenvillova sídla, zahlédla ony šaty z růžového hedvábí, na nichž předtím do úmoru pracovala. Zdobily mladou slečnu s kulatými tvářičkami, chichotající se celou cestu ke kočáru. Tohle je dívka, jaké byste dal přednost, pane Marshalle? Protože s tak ovou se já měřit nemůžu.

Zaťukala. Vzpřímená a s vysunutou bradou naslouchala krokům, které se blížily ke dveřím. A náhle stál před ní. Na tmavé schodiště dopadlo světlo z pokojíku. „Tady jste! Kdepak jste se schovávala?“

Pár vteřin jenom zmateně mlčela. „Říkala jsem si, že dokud nepřijdete domů, zůstanu raději venku.“

„Byla jste pryč celý den? Nikdo vás tady neviděl?“

Ta slova ji zasáhla jako políček. Od rána se nemůžu dočkat, až ho znovu uvidím, a takhle mě vítá? pomyslela si. Jsem prostě holka, s jakou se nikomu nehodlá chlubit. Nepříjemné tajemství.

„Vrátila jsem se, jen abych vám pověděla, co jsem slyšela ve městě. Doktor Berry je mrtvý. Jeho tělo našli pod westbostonským mostem.“

„Vím o tom. Od pana Pratta.“

„Aha. Pak vás už nebudu zdržovat. Dobrou noc, pane Marshalle.“ Otočila se.

„Kam jdete?“

„Ještě jsem nevečeřela.“ A pravděpodobně ani nebudu.

„Přinesl jsem pro vás něco k jídlu. Nezůstanete?“

Rose na schodech zaváhala, poněkud zaskočena nečekanou nabídkou.

„Prosím,“ pokračoval Norris. „Pojďte dál. Chci vám představit někoho, kdo si s vámi přeje mluvit.“

Dosud si připadala pokořená, málem proto z čiré hrdosti pozvání odmítla. Ale kručelo jí v břiše. A také by ráda zjistila, kdo je ten někdo. Vešla do pokojíku a zahleděla se na nevelkého muže stojícího vedle okna. Nebyl to žádný záhadný neznámý. Pamatovala si ho z nemocnice. Wendell Holmes studoval medicínu stejně jako Norris, ovšem jinak se oba mladíci velmi lišili. Především si Rose všimla vynikající kvality Holmesova tříčtvrtečního kabátu, dokonale střiženého na postavu s úzkými rameny a štíhlým pasem. Oči měl Holmes jako vrabčák, bystré a neustále ve střehu. Zatímco ho pozorovala, uvědomovala si, že ji s vlídným zájmem, ale obezřele zkoumá.

„Tohle je můj spolužák,“ řekl Norris. „Pan Oliver Wendell Holmes.“

Útlý medik se lehce uklonil. „Těší mě, slečno Connollyová.“

„Pamatuju si vás,“ opáčila. Protože vypadáte jako skřítek, dodala v duchu, pochybovala však, že by takový příměr ocenil. „Přál jste si se mnou mluvit?“

„Ano. O smrti doktora Berryho. Jistě jste tu zprávu slyšela.“

„Viděla jsem, jak se poblíž mostu shromáždil dav. Lidé říkali, že se tam našla doktorova mrtvola.“

„Je to překvapivý zvrat, který zásadně narušuje dosavadní předpoklady,“ zamyšleně pronesl Wendell. „Zítřejší noviny budou šířit hrůzu. Westendský Smrťák dál běhá na svobodě! Veřejnost znovu začne všude hledat vraždící příšery. Pan Marshall se ocitne v krajně svízelné situaci. Dokonce mu možná bude hrozit nebezpečí.“

„Nebezpečí?“

„Vystrašená veřejnost někdy jedná bezhlavě. Dokáže vzít spravedlnost do vlastních rukou.“

Rose se otočila k Norrisovi. „Aha. To je tedy důvod, proč jste najednou ochotný mě vyslechnout. Věc se týká vás osobně.“

Norris rozpačitě přikývl. „Je mi to líto, Rose. Měl jsem vám včera večer věnovat víc pozornosti.“

„Bál jste se, že by vás někdo mohl se mnou vidět.“

„Stydím se za své chování. Omlouvá mě snad jenom to, že mi šlo skutečně o hodně.“

„Jistě. V sázce byla vaše budoucnost.“

Norris si povzdechl. Nesmírně poraženecky. Až by ho Rose málem politovala. „Nemám žádnou budoucnost. Teď už ne.“

„A co bych na tom právě já mohla změnit?“

„Důležité je, abychom zjistili pravdu,“ ozval se Wendell.

„Na pravdě záleží jenom těm, koho křivě obvinili,“ opáčila Rose. „Všem ostatním je lhostejná.“

„Mně lhostejná není,“ nenechal se odbýt Wendell. „Nebyla by lhostejná ani Mary Robinsonové a doktoru Berrymu. Určitě by zajímala i budoucí oběti vraha.“ Přistoupil k ní a upřel na ni tak pronikavý pohled, že se zdálo, jako by jí četl myšlenky. „Povězte nám o své neteři, Rose. O té holčičce, po které jacísi lidé usilovně pátrají.“

Pár vteřin mlčela. Zvažovala, do jaké míry může Oliveru Wendellu Holmesovi důvěřovat. A dospěla k závěru, že jí nezbývá než mu věřit. Vyčerpala své síly. A také už skoro omdlévala hladem.

„Povím vám všechno,“ řekla. „Ale nejdřív…“ Otočila se k Norrisovi. „Zmínil jste se, že jste mi přinesl nějaké jídlo.“

Přímo hltala a zároveň vyprávěla. Mezi větami ukusovala z kuřecího stehýnka a vkládala si do úst kousky chleba. Vznešené mladé dámy by podobně nestolovaly, ovšem tahle večeře se také nepodávala na porcelánu a stříbře. Naposledy Rose snědla ráno vyschlé zbytky uzené makrely. Obchodník s rybami je původně chtěl vyhodit kočkám, ale nakonec velkoryse obdaroval Rose. Těch několik mincí, které jí Norris nechal na podlaze, neutratila za jídlo pro sebe. Vtiskla je do dlaně Billymu a požádala ho, aby peníze odnesl Hepzibah.

Alespoň na další týden zajistila pro malou Meggie mléko.

A teď se prvně po mnoha dnech mohla dosyta najíst sama. Poctivě se tedy snažila. Spolykala maso i šlachy, vysála morek a pak spokojeně odsunula hromádku rozlámaných a čistě obraných kuřecích kostí.

„Skutečně netušíte, kdo je otcem dítěte vaší sestry?“ zeptal se Wendell.

„Aurnia mi to neprozradila. Ačkoliv něco naznačila…“

„Ano?“

Rose odložila chléb. Při těch vzpomínkách se jí sevřelo hrdlo. „Prosila mě, abych jí přivedla kněze kvůli poslednímu pomazání. Bylo to pro ni velmi důležitě, ale já stále váhala. Přála jsem si, aby se nevzdávala. Přála jsem si, aby žila.“

„A vaše sestra se chtěla vyzpovídat ze svých hříchů.“

„Z toho, co se mi styděla prozradit,“ tiše dodala Rose.

„Takže otec dítěte zůstává neznámý.“

„Zná ho pan Gareth Wilson.“

„Aha, onen tajemný právník. Mohl bych vidět vizitku, kterou vám věnoval?“

Rose si utřela zamaštěné ruce, sáhla do kapsy pro Wilsonovu vizitku a podala ji Wendellovi.

„Bydlí v Park Street. Skvělá adresa.“

„Nóbl adresa z něho ještě nedělá gentlemana,“ podotkla Rose.

„Vy mu ani za mák nevěříte, co?“

„Jen se podívejte, s jakými hnusnými lidmi se stýká.“

„Myslíte pana Tatea?“

„Využil Ebena, aby mě našel. Což panu Wilsonovi rozhodně neslouží ke cti, ať už má sebevznešenější adresu.“

„Zmínil se před vámi, koho vlastně zastupuje?“

„Ne. Mluvil jenom všeobecně o jakémsi klientovi.“

„A nevěděl by víc váš švagr?“

„Eben je obyčejný hlupák. A pan Wilson by byl ještě hloupější, kdyby mu něco prozradil.“

„Tenhle pan Gareth Wilson bude spíš velký chytrák.“ Wendell znovu pohlédl na adresu. „Řekla jste o tom setkání Noční hlídce?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Mluvit s panem Prattem je úplně zbytečné.“ Pohrdavý tón jasně vyjadřoval, co si Rose o strážníkovi myslí.

Wendell se usmál. „Musím souhlasit.“

„Vůbec nepochybuju, že práci konstábla by lépe zvládl i Hlupáček Billy. Kromě toho by mi pan Pratt stejně neuvěřil.“

„Jste si jistá?“

„Takovým jako já nevěří nikdo. Nás Iry a Irky je třeba neustále hlídat, jinak vám vyprázdníme kapsy a ukradneme děti. Kdybyste nás vy doktoři nerozřezávali a nehledali nám v hrudi všechno to, o čem se píše v tamhleté knížce,“ ukázala k učebnici anatomie na Norrisově psacím stolku, „asi byste si mysleli, že nemáme srdce podobná těm vašim.“

„Já vůbec nepochybuju, že máte srdce, slečno Connollyová. Navíc velmi šlechetné a obětavé, když na sebe starostí o svou neteř berete tak těžké břemeno.“

„Žádné břemeno, pane. Meggie je moje příbuzná.“ Jediná příbuzná, která mi zbyla.

„Víte určitě, že je malá v bezpečí?“

„V takovém bezpečí, jaké jí dokážu zajistit.“

„A kde vlastně je? Můžeme ji vidět?“

Rose zaváhala. Wendell sice neuhýbal očima a neměla důvod pochybovat o jeho čestnosti, nicméně v sázce byl Meggiin život.

„Zdá se, jako by všechny ty události souvisely právě s ní,“ vložil se do rozhovoru Norris. „Prosím, Rose. Chceme se jen ujistit, že je dobře schovaná. A zdravá.“

Norrisovo naléhání Rose přesvědčilo. Přitahoval ji od jejich prvního setkání v nemocnici. Měla tehdy pocit, že by jí – na rozdíl od jiných mediků a lékařů – neodmítl pomoct. A včera si svým laskavým darem znovu získal její důvěru.

Rose pohlédla z okna. „Venku se dostatečně setmělo. Za bílého dne tam nikdy nechodím.“ Vstala. „Teď už se snad nemusím obávat.“

„Přivolám kočár,“ řekl Wendell.

„Uličkou, do které vás zavedu, by žádný kočár neprojel.“ Rose se těsněji zabalila do svého chatrného pláště a otočila se ke dveřím. „Půjdeme pěšky.“

V říši kojné Hepzibah neustále vládlo šero. Přestože při první Roseině návštěvě venku svítilo slunce, dovnitř jeho paprsky téměř nepronikaly. Hepzibah se horlivě snažila uchránit co nejvíc tepla, proto přitloukla okenice a proměnila místnost v jakousi temnou jeskyni, kde vzdálenější kouty zůstávaly navždy neviditelné. A tak se šerý prostor, který teď Rose spatřila, nijak nelišil od toho, s čím se tu setkávala pokaždé. V krbu matně zářily jenom uhlíky, nikde neplála jediná svíčka.

S radostným úsměvem zvedla Rose malou Meggie z košíku, rty se dotkla její tváře, vdechla známou vůni jejích vlasů a peřinky. Meggie se nezdravě rozkašlala, drobné prsty sevřely pramen Roseiných vlasů. Na horním rtu dítěte se zaleskl hlen.

„Holčičko moje!“ Rose přitiskla Meggie ke svým prázdným prsům. Litovala, že ji nemůže kojit sama. Oba medici stáli opodál a mlčky sledovali, jak se nad nemluvnětem rozplývá. Otočila se k Hepzibah. „Je nemocná?“

„Včera večír začala kašlat. Pár dní jste se tu neukázala.“

„Dneska jsem poslala peníze. Donesl vám je Billy, ne?“

V matné záři krbu připomínala Hepzibah se svým tlustým krkem obrovskou ropuchu rozvalenou na židli. „Jo, ten blbeček tady byl. Ale budete muset přidat.“

„Přidat? Poslala jsem přesně tolik, kolik jste žádala.“

„Jenže teď se kvůli ní nevyspim. Celou noc prokašle.“

„Můžeme se na malou podívat?“ zeptal se Norris. „Rádi bychom se přesvědčili, jestli je zdravá.“

Hepzibah si ho změřila a odfrkla si. „Co jste vůbec zač, pánové, že se staráte o dítě, který ani nemá otce?“

„Jsme studenti medicíny, madam. Zajímá nás zdraví každého dítěte.“

„Vážně?“ zasmála se Hepzibah. „Tak až budete hotovej s tímhle, klidně vám předvedu deset tisíc dalších, úplně stejnejch.“

Norris od uhlíků v krbu zapálil svíčku. „Rose, přineste maličkou sem, abych na ni lépe viděl.“

Rose mu Meggie podala. Dítě k němu důvěřivě vzhlédlo. Norris rozbalil přikrývku, vyšetřil hrudník a prohmatal bříško. Už teď si vede s jistotou zkušeného lékaře, pomyslela si Rose. A v duchu ho viděla, jak jednou bude vypadat: mírně prošedivělé vlasy, nevzrušené moudré oči. Upřímně doufala, že se v té době budou znát. Ano, doufala, že uvidí Norrisův pohled, upřený na vlastní dítě. Na jejich vlastní dítě… Pečlivě dokončil vyšetření. Meggiiny baculaté nohy svědčily o dostatečné výživě. Ale nemluvně kašlalo a z nosu mu vytékal průsvitný hlen.

„Horečku zřejmě nemá,“ řekl Norris. „Ale znepokojuje mě ta těžká rýma.“

Hepzibah pohrdavě zabručela. „Takovou maji všechny škvrňata. V celým Jižním Bostonu nepotkáte dítě, kterýmu by nevisela nudle u nosu.“

„Meggie je ještě moc maličká.“

„Ale chutná jí náramně. A taky proto potřebuju připlatit.“

Wendell vytáhl z kapsy hrst mincí a vtiskl je kojné do dlaně. „Dostanete další. Ovšem musíte dítě dobře krmit. A musí zůstat zdravé. Rozuměla jste mi?“

Hepzibah zírala na mince. V jejím hlase náhle zazněl uctivý tón. „Spolehněte se, pane. Postarám se o to.“

Wendellovo velkorysé gesto Rose zaskočilo. „Děkuju, pane Holmesi,“ řekla tiše. „Určitě najdu způsob, jak vám ty peníze vrátit. Přísahám.“

„O penězích není třeba mluvit,“ opáčil Wendell. „A teď si, jestli dovolíte, pohovoříme s panem Marshallem o samotě.“ Kývl na Norrise a oba muži pak vyšli ven do uličky.

„Takže za vás neplatí jeden, ale dokonce dva pánové, co?“ Hepzibah se vědoucně uchechtla. „Sakra, děvče, vy se teda umíte otáčet!“

„Odporné místo,“ spustil Wendell. „Jen se podívej na tu ženskou! Možná dítě dobře krmí, ale jinak působí naprosto příšerným dojmem. A všechny ty okolní činžáky jsou nepochybně od sklepa až na půdu prolezlé nemocemi.“

A také plné dětí, pomyslel si Norris, zatímco se rozhlížel úzkou uličkou, kde za okny poblikávaly svíčky. Ano, bylo tu bezpočtu dětí, stejně zranitelných jako malá Meggie… Mladíci stáli před Hepzibahinými dveřmi a třásli se. Během krátké doby, kterou strávili uvnitř, večerní chlad výrazně zesílil. „Máš pravdu,“ odpověděl Norris. „Dítě tady nesmí zůstat.“

„Otázka je, jaké jiné možnosti se nabízejí,“ povzdechl si Wendell.

„Meggie patří k Rose. Ta jí poskytne nejlepší péči.“

„Jenže Rose ji nenakojí. A jestli se nemýlí, pokud jde o ty vraždy, a někdo ji skutečně pronásleduje, měla by se od dítěte držet co nejdál. Ostatně sama to dobře ví.“

„A nesmírně se tím trápí. Stačí se na ni podívat.“

„Nicméně má dost rozumu, aby si uvědomovala, co je nezbytné.“ Wendell se zahleděl do uličky, kde právě z jedněch dveří vyklopýtal jakýsi opilec a nejistými kroky zamířil opačným směrem. „Rose si umí poradit. Koneckonců chytrá být musí, aby si na ulicích uchránila tělo a duši. Jsem přesvědčený, že Rose Connollyová dokáže i v nejsvízelnější situaci přežít. A také uchovat naživu svoji neteř.“

Norris si vybavil onu příšernou ubytovnu, v níž Rose navštívil. Připomněl si místnost zamořenou hmyzem, kašlajícího souchotináře v rohu, podlahu pokrytou špinavou slámou. Vydržel bych tam jedinou noc?

„Opravdu pozoruhodné děvče,“ dodal Wendell. „Souhlasím.“

„Navíc je docela půvabná. I v těch hadrech.“

Také jsem si všiml.

„Jak to s ní hodláš řešit, Norrisi?“

Wendellova přímá otázka vyrazila Norrisovi dech. Ano, jak to s ní hodlal řešit? Ještě dnes ráno byl pevně rozhodnutý popřát Rose hodně štěstí, dát jí pár mincí a poslat ji pryč. Teď pochopil, že ji nemůže vyhnat do ulic, rozhodně ne v okamžiku, kdy se proti ní snad spikl celý svět. A pak – byla tu malá Meggie. Koho by neokouzlilo takové tichounké usměvavé dítě?

„Ať už zvolíš jakoukoliv cestu,“ pokračoval Wendell, „i když třeba pošleš Rose pryč, zdá se zjevné, že vaše osudy spolu souvisejí.“

„Nerozumím ti.“

„Oba vás spojuje Westendský Smrťák. Rose je přesvědčená, že ji pronásleduje. A podle Noční hlídky jsi Smrťák právě ty. Dokud ho nedopadnou, ty a Rose nebudete v bezpečí.“ Wendell se otočil k Hepzibahiným dveřím. „A v bezpečí nebude ani to dítě.“

Kapitola 26

Jo, takhle se má vydělávat na živobytí, říkal si Jack Burke, zatímco si vykračoval po Water Street, na sobě nejlepší kabát a čisté boty. Nemuset se plížit ve tmě a uhýbat střelám. Nemuset se vracet domů v zabláceném oblečení páchnoucím mrtvolami. Jakmile nastoupila pořádná zima a půda zmrzla na kámen, stejně veškeré zboží přicházelo z jihu, nacpané do sudů označených nápisy NAKLÁDANÁ ZELENINA, MADEIRA nebo WHISKEY. Zloděje, který zatouží po ostřejším doušku a tajně jeden z těch sudů otevře, čeká pěkné překvapení. Chudák žíznivec dychtivě vypáčí víko, ale místo whisky objeví nahou mrtvolu v nějakém konzervačním roztoku.

Člověk pak rychle ztratí chuť na sklenku.

Poslední dobou přiváželi z Virginie a obou Karolín spoustu takových sudů. Obchod jen kvetl, trh byl dokonale připravený, nezkrotný hlad lékařských fakult jako by každým rokem sílil. Na odbyt šly mrtvoly mužů i žen, černých i bílých. Jackovi nic neuniklo. Dobře si všiml řady sudů na dvoře u doktora Sewalla a samozřejmě věděl, že v nich nejsou kyselé okurky. Konkurence působila čím dál drtivěji a Jack už si představoval nekonečné karavany povozů naložených sudy a rozvážejících z jihu mrtvoly – pětadvacet dolarů za kus – do piteven v Bostonu, New Yorku a Filadelfii. Jak by s něčím podobným mohl soupeřit?

Mnohem snadnější výdělek nabízelo to, co prováděl dnes, když za jasného denního světla a v čistých botách kráčel po Water Street. Tahle čtvrť sice nepatřila k nejluxusnějším, dokonale však vyhovovala obchodníkům a řemeslníkům, kteří se tu už teď v ranním chladu míhali s vozy plnými cihel, dříví či střižního zboží. Ano, Water Street byla ulice pracujících lidí – a krám, do něhož Jack mířil, jistě odpovídal jejich vkusu. Nicméně v zaprášené výkladní skříni se skvěl tříčtvrteční večerní kabát, pro jaký by pracující lidé sotva našli použití. Byl ušitý ze zářivě karmínové látky a lemovaný zlatavou krajkou. Takové oblečení dokázalo člověka přinutit, aby se na ulici zastavil a chvíli snil o lepším životě. Kabát přímo hlásal: I ty můžeš vypadat jako vévoda. Obchodníkovi nebo řemeslníkovi by se k ničemu nehodil. Krejčí si to nepochybně uvědomoval, ale stejně se rozhodl své
mistrovské dílo vystavit. Snad chtěl dát najevo, že by si sám zasloužil honosnější čtvrť.

Zvonek zacinkal a Jack vstoupil do krámu. Uvnitř spatřil daleko běžnější kusy oblečení: bavlněné košile a kalhoty, haleny z tmavé látky. I krejčí obluzený iluzemi vznešenosti se musel přizpůsobit přízemním požadavkům zákazníků. Zatímco Jack vdechoval vůni vlny a nakyslý pach barviv, ze zadní místnosti se vynořil tmavovlasý muž s úhledně zastřiženým knírkem. Prohlédl si Jacka od hlavy až k patám, jako by mu v duchu bral míru na oblek. Sice nebyl nijak zvlášť vysoký, ale v dobře střiženém kabátě přiléhajícím k útlému pasu okamžitě zaujal prkenný postoj člověka, který má přehnané mínění o vlastní důležitosti.

„Dobré jitro, pane.“ Krejčí se lehce uklonil. „Čím posloužím?“

„Jste pan Eben Tate?“ zeptal se Jack.

„Ano, to jsem.“

Ačkoliv Jack na sobě měl sváteční kabát a čistou košili, nedokázal se ubránit pocitu, že pan Tate rychle zhodnotil jeho oblečení a shledal je ubohým.

„Právě jsem z Lowellových tkalcoven dostal zásilku sukna za velmi rozumnou cenu,“ pokračoval Eben. „Skvěle by se hodilo na nový zimník.“

Jack sklouzl očima ke svému kabátu. Nenapadaly ho žádné důvody, proč by si měl pořizovat jiný.

„Nebo snad potřebujete oblek? Pár košil? Můžu vám nabídnout bohatý výběr praktických vzorů, přesně podle vašeho povolání. Čím se zabýváte?“

„Nechci nic nakupovat,“ nevrle zabručel Jack, dotčený tím, že ho Tate na první pohled odhadl jako zákazníka, který se spokojí s něčím praktickým a za rozumnou cenu. „Přišel jsem se vás na někoho zeptat. Na někoho, koho dobře znáte.“

Eben dál upřeně pozoroval Jackovu soudkovitou hruď, jako by v duchu počítal, kolik látky si vyžádá ušití kabátu.

„Jsem krejčí, pane…“

„Burke.“

„Pane Burkeu. Jestli se zajímáte o košili nebo kalhoty, rád vám posloužím. Ale jinak si úzkostlivě chráním svou dobrou pověst, takže pochybuju, že jsem to já, s kým chcete mluvit.“

„Jde o Rose Connollyovou. Nevíte, kde bych ji našel?“

K Jackovu údivu se Eben zasmál. „Tak vy taky?“

„Cože?“

„Jak se zdá, Rose teď shání kdekdo.“

Tateova slova Jacka zaskočila. Kolik dalších najatých lidí po Rose pátralo? Kolik konkurentů měl? „No a kde teda je?“ zeptal se netrpělivě.

„Nevím. Nestarám se o ni.“

„Rose Connollyová je přece sestra vaší manželky, ne?“

„A co má být? Budiž, s rozpaky musím připustit, že tu existuje jistý příbuzenský vztah. Ale ta holka je poběhlice a zlodějka. Šíří o mně lži. Přesně tohle jsem řekl Noční hlídce.“ Tate se na okamžik odmlčel. „Nepatříte náhodou ke strážníkům?“

Jack se vyhnul odpovědi. „Jak bych ji našel?“

„Co provedla tentokrát?“

„Úplně stačí, když mi prozradíte, kde ji najdu.“

„Pokud vím, naposledy bydlela v nějaké zavšivené díře ve Fishery Alley.“

„Odtud se ztratila. Pár dní se tam už neobjevila.“

„Pak vám nepomůžu. A teď mě laskavě omluvte.“ Eben se otočil a zmizel v zadní místnosti.

Jack se ani nepohnul. Neúspěch ho zcela vyvedl z míry. Co když někdo jiný najde to děvče dřív než já? uvažoval. Dostanu slíbenou odměnu? Nebo se budu muset spokojit s vyplacenou zálohou? Jistě, byla to slušná částka, ale mohla by být větší.

Vždycky by mohla být větší.

Zahleděl se na dveře, jimiž prošel ten mizera krejčí. „Pane Tate?“ křikl.

„Řekl jsem vám, co vím!“ stejně hlasitě odpověděl Tate, ale neukázal se.

„Jsou v tom peníze. I pro vás.“

Tohle bylo správné zaklínadlo. Eben se ze zadní místnosti přímo vyřítil. „Peníze?“

Oba muži si neuvěřitelně rychle porozuměli. Vyměnili si jediný pohled a Jack okamžitě poznal, že má před sebou kumpána, který dobře chápe, co je důležité.

„Dvacet dolarů,“ nabídl Jack. „Když mi ji najdete.“

„Dvacka by mi nestála za námahu. A jak už jsem povídal, stejně nevím, kde ta holka je.“

„Snad má nějaký přátele, ne? Někoho, kdo by o ní věděl.“

„Jenom toho blbečka.“

„Jakýho blbečka?“

„Je to takovej vyzáblej kluk. Tady ho zná každej. Potlouká se po West Endu a žebrá o pětníky.“

„Myslíte Hlupáčka Billyho.“

„Jo. Bydlel s ní v tý blešárně ve Fishery Alley. Jednou se tu po ní ptal. Myslel si, že je u mě, a přinesl její tašku.“

„Billy taky neví, kde je?“

„Neví. Ale je rozenej čmuchal.“ Eben se zasmál. „I když rozumu moc nepobral, dokáže kdeco najít.“

A já zase vím, jak najít Billyho, pomyslel si Jack a otočil se k odchodu.

„Počkat, pane Burkeu! Nezmínil jste se, že jsou v tom prachy?“

„Za užitečný informace. Od vás jsem žádný neslyšel.“

„A co kdybych ji našel sám?“

„Dáte mi vědět a já se postarám, abyste dostal zaplaceno.“

„Kdo slibuje odměnu? Kdo platí vám?“

Jack zavrtěl hlavou. „Věřte mi, pane Tate, zbytečná zvědavost škodí.“

NÁLEZ TĚLA DOKTORA BERRYHO

Při pátrání po Westendském Smrťákovi došlo k šokujícímu obratu. V neděli kolem jedné hodiny odpoledne dva malí chlapci hrající si u řeky Charles objevili pod westbostonským mostem mrtvolu muže. Úřady zjistily, že mrtvý není nikdo jiný než doktor Nathaniel Berry, který v místní nemocnici zastával místo sekundáře a začátkem měsíce beze stopy zmizel. Hrůzné a velmi hluboké řezné rány v oblasti břicha dokazují, že se nejednalo o sebevraždu.

Právě na doktora Berryho se zaměřovala rozsáhlá pátrací akce vedená od Maine až po Georgii v souvislosti s nedávnými vraždami dvou ošetřovatelek z nemocnice, kde pracoval. Nevýslovná brutalita obou útoků vyděsila celý kraj a doktorovo náhlé zmizení považoval konstábl Lyons z Noční hlídky za přesvědčivý důkaz o Berryho vině. Lékařova smrt vyvolává nové znepokojivé otázky. Veřejnost se právem obává, že Westendský Smrťák dál zůstává na svobodě.

Jak náš reportér zjistil z důvěryhodného zdroje, úřední orgány vyšetřují dalšího podezřelého, jistého mladého muže s chirurgickými i řeznickými zkušenostmi. Navíc dotyčný gentleman bydlí ve West Endu. Pověsti, že v současnosti studuje na bostonské lékařské fakultě, zatím nelze potvrdit.

Za pouhý den se z gentlemana snadno stane malomocný, hořce si pomyslel Norris, zatímco sledoval, jak ulicí poletuje titulní stránka novin Daily Advertiser. Existuje snad v Bostonu jediný vlivnější člověk, který by ten zatracený článek nečetl? Jediný člověk, který by si nedomyslel, kdo je onen „mladý muž s chirurgickými i řeznickými zkušenostmi“? Když ráno přišel do posluchárny na dopolední přednášky, všiml si, že se studenti tvářili udiveně a zatajovali dech. Přímo do očí mu nic neřekli, koneckonců oficiálně nebyl obviněn ze žádných zločinů, jeho přítomnost však vzbudila značný rozruch. A gentlemanský způsob, jak se postavit ke skandálu, znamenal šeptat za zády postiženého mlhavé narážky. Každopádně brzy utrpení skončí – ať už tak nebo onak. Po vánočních prázdninách profesor Grenville a členové správní rady oznámí své rozhodnutí a Norris se dozví, jestli dál zůstává posluchačem fak ulty.

Prozatím mu zbývalo jediné: nenápadně číhat v Park Street a zkoušet sledovat muže, který by mohl vědět, kdo je Smrťák.

Hlídkovali tu s Rose celé odpoledne. Slábnoucí světlo zvolna připravilo den o veškeré barvy a ponechalo mu jenom ponuré odstíny šedi. Na druhé straně ulice stál dům číslo pět, jedna z řady osmi honosných budov shlížejících k holým stromům zasněženého parku. Pan Gareth Wilson se dosud neukázal. Stejně tak se neobjevili ani žádní návštěvníci. Wendellovi se různými dotazy podařilo pouze vypátrat, že záhadný právník se nedávno vrátil z Londýna a jeho dům v Park Street je po většinu roku neobydlený.

Kdo je vaším klientem, pane Wilsone? Kdo vám zaplatil, abyste slídil po nemluvněti a zastrašoval opuštěnou dívku?

Dveře v čísle pět se náhle otevřely.

„To je on,“ šeptem oznámila Rose. „Gareth Wilson.“

Muž na sobě měl teplé oblečení – čepici z bobří kožešiny a tlustý zimník. Před domovními dveřmi se chvilku zdržel, aby si natáhl černé rukavice, a pak se svižným krokem vydal po Park Street směrem k radnici.

Norris právníka vyprovázel pohledem. „Uvidíme, kam si to namířil.“

Nechali Wilsona dojít na konec bloku a teprve pak vyrazili. U radnice Wilson odbočil na západ a pustil se do spleti ulic ve čtvrti Beacon Hill.

Rose a Norris ho následovali podél majestátních cihlových staveb a holých kmenů lip. Všude vládl klid, snad až přílišný, jen občas kolem projel kočár. Wilson zřejmě vůbec netušil, že má někoho v patách. Kráčel beze spěchu, prošel Chestnut Street plnou honosných sídel a pokračoval na mnohem skromnější území, do míst, kam gentleman se skvělou adresou v Park Street obvykle nezabloudí.

Když Wilson nečekaně odbočil do úzké Acorn Street, napadlo Norrise, jestli právník přece jen nepoznal, že ho špehují. Co by jinak pohledával v uličce obývané samými kočími a sluhy?

Šero soumraku houstlo a Wilsona skoro úplně skrývaly stíny. U jedněch dveří se zastavil a zaklepal. Vzápětí kdosi otevřel. Norris a Rose slyšeli mužský hlas. „Pane Wilsone! Mám opravdu radost, že jste se po těch dlouhých měsících konečně vrátil do Bostonu.“

„Jsou tu ostatní?“

„Všichni ještě ne, ale přijdou. Ta smutná záležitost nás všechny hodně rozrušila.“

Wilson vstoupil do domu, dveře se zavřely.

Rose nezaváhala. Odvážně se vydala vpřed, jako by sem patřila. Norris ji uličkou následoval a oba se pak zahleděli na dům. Byla to běžná cihlová stavba, velikostí ani ničím jiným se neodlišovala od sousedních. Nad domovními dveřmi si Norris všiml masivního kamenného kvádru. V neustále slábnoucím světle jenom s námahou rozeznal symboly vytesané do žuly.

„Někdo se blíží,“ zašeptala Rose a chvatně se do Norrise zavěsila. Přitiskli se k sobě jako milenci a zády k muži vcházejícímu do uličky zamířili pryč. Uslyšeli klepání na dveře.

Tentýž hlas, který předtím vítal Garetha Wilsona, teď pronesl: „Už jsme si říkali, jestli to vůbec stihnete.“

„Omlouvám se za svůj oděv. Jdu rovnou od pacienta.“

Norris se zarazil, náhle tak ohromený, že nedokázal udělat jediný krok. Zvolna se otočil. Sice neviděl muži do tváře skryté ve stínu, ale siluetu s mohutnými rameny vyplňujícími široký zimník dobře znal. Ještě poté, co muž vešel do domu a dveře se opět zavřely, stál Norris na místě jako přimrazený. To přece není možné.

„Norrisi?“ zatahala ho Rose za rukáv. „Co se děje?“

Dál zíral uličkou ke dveřím, jimiž do domu vstoupil nový návštěvník. „Já toho člověka znám.“

Hlupáček Billy je výstižné jméno pro výrostka, který se právě šourá uličkou, ramena naklání dopředu, krk natahuje jako čáp a civí na dlažbu, jako by hledal nějaký ztracený poklad. Snad objeví odřenou penci nebo kousek plechu, zkrátka věci, kterým by nikdo jiný nevěnoval pozornost. Jenže Billy Piggot je prostě blbeček, na tom se s Jackem Burkem dokonale shodli. Budižkničemu potulující se ulicemi a věčně shánějící něco k snědku stejně jako to černé psisko, co se klukovi často drží v patách. Možná je Billy blbeček, ale tak úplně k ničemu přece jenom není.

Představuje totiž stopu vedoucí k Rose Connollyové.

Ještě nedávno nocoval u Rose v zavšivené ubytovně ve Fishery Alley. Musí vědět, kde tu holku najít.

A dnes večer Hlupáček Billy téměř určitě promluví.

Chlapec se náhle zastaví a prudce zvedne hlavu. Nějak vycítil, že v uličce není sám, a očima pátrá po cizí tváři. „Kdo je tam?“ zavolá. Ale nevšimne si stínu v domovním vchodu. Pozoruje vzdálenější konec uličky, kde se právě objevila silueta mužské postavy, ozářená světlem pouliční lampy.

„Billy!“ křikne muž.

Výrostek bez hnutí hledí vstříc nečekanému vetřelci. „Co ode mě chcete?“

„Jen si trochu popovídáme.“

„O čem, pane Tate?“

„O Rose.“ Eben přichází blíž. „Kde je, chlapče?“

„Nevím.“

„Ale no tak, Billy. Určitě to víš.“

„Nevím! A stejně bych vám nic neprozradil!“

„Rose je moje příbuzná. Potřebuju s ní mluvit.“

„Praštil jste ji. Jste na ni zlej.“

„Tohle ti řekla? A ty jí věříš?“

„Nikdy mi nelže.“

„Jenom tě balamutí.“ Eben se rozhodne naladit vlídnější tón. „Poslouchej, jestli mi ji pomůžeš najít, dám ti spoustu peněz. A ještě víc, když mi pomůžeš najít to dítě.“

„Říkala, že musím mlčet, jinak by Meggie zabili.“

„Takže víš, kde je, co?“

„Je to mimino. A mimina se nedokážou bránit.“

„Billy, kojenci potřebujou mlíko. Potřebujou správnou péči. A právě takový věci jí můžu zaplatit.“

Billy couvne. Ačkoliv nemá moc rozumu, pozná faleš zaznívající z hlasu Ebena Tatea. „Už s váma nechci mluvit.“

„Kde je Rose?“ Eben vykročí vpřed. „Okamžitě se vrať!“

Ale chlapec už mizí pryč, rychlý jako štír. Eben se za ním zoufale vrhne. Ve tmě zakopne a rozplácne se na dlažbě. Billy prchá, zvuk jeho kroků vzápětí pohltí noc.

„Ty parchante mizerná! Počkej, až tě dostanu do rukou!“ Eben se s hekáním zvedne na kolena. A v téhle poloze náhle očima sklouzne k temnému výklenku domovních dveříc těsně vedle sebe. Téměř přímo před Ebenovým nosem se matně lesknou dvě černé kožené boty.

„Co je? Kdo jste?“ Eben se vyškrábe na nohy. Z domovního vchodu se vynoří postava, o zledovatělé dláždění se otře dlouhý a volný černý plášť.

„Dobrý večer, pane.“

Eben v rozpacích zabručí. Napřímí se, chvatně se pokusí opět získat ztracenou důstojnost. „No tohle! Rozhodně bych nečekal, že na takovým místě potkám…“

Postava máchne nožem, čepel se zaboří tak hluboko, že pronikne k páteři. Náraz na kost se přenese do rukojeti – je to chvějivé vzrušení absolutní moci. Eben se zajíkne a v šoku vytřeští oči. Tělo ochabne. Neozve se výkřik. Vlastně se neozve vůbec žádný zvuk. Po prvním bodnutí skoro vždycky zavládne ohromené ticho.

Druhý zásah je rychlý a velmi účinný, rozpárá kůži, až vyhřeznou chuchvalce vnitřností. Eben klesne na kolena, dlaně přitisknuté k ráně, jako by chtěl ten vodopád zastavit, ale střeva se mu dál hrnou z břicha a jistě by o ně zakopl, kdyby se pokusil utéct. Kdyby byl schopen alespoň jediného kroku.

Smrťák nepředpokládal, že dnes večer bude shlížet právě na Ebenovu tvář, ale prozřetelnost má své vrtochy. Ačkoliv to není Billyho krev, která se teď v praméncích proplétá mezi dlažebními kameny a míří do stoky, i tahle žeň splní svůj účel. Každé smrti stejně jako každého života lze využít.

Ještě zbývá provést poslední řez. Která část přijde na řadu tentokrát, který kousek těla?

Ano, je nutné okamžitě se rozhodnout. Ebenovo srdce už dotlouklo. Zatímco ostří protíná kůži na lebce a začíná odřezávat trofej, vytéká jen málo krve.

Kapitola 27

„Taková obvinění jsou krajně nebezpečná,“ prohlásil doktor Grenville. „Než v nich budete pokračovat, pánové, radím vám, abyste zvážili možné důsledky.“

„Včera večer jsme ho s Norrisem viděli vycházet z toho domu v Acorn Street,“ opáčil Wendell. „Určitě to byl doktor Sewall. A schůzky se zúčastnili další lidé, které jsme poznali.“

„A co z toho vyvozujete? Setkání gentlemanů přece není žádná výjimečná událost.“ Grenville ukázal na místnost, v níž právě seděli. „My tři jsme se sešli tady v mém salonku. Lze to pokládat za podezřelé?“

„Vezměte prosím v úvahu, o jaké lidi se jedná,“ ozval se Norris. „Jedním z nich byl pan Gareth Wilson, který se nedávno vrátil z Londýna. Vskutku záhadné individuum, o němž ve městě téměř nikdo nic neví.“

„Vyptávali jste se na pana Wilsona jen kvůli tomu, co vám napovídalo nějaké děvče? Děvče, které jsem dosud ani neviděl?“

„Rose Connollyová na nás oba působí jako dostatečně hodnověrná svědkyně,“ namítl Wendell.

„Nemůžu posuzovat věrohodnost děvčete, se kterým jsem se ještě nesetkal. A stejně tak nemůžu dovolit, abyste pomlouvali tak úctyhodného muže, jakým je doktor Sewall. Dobrý Bože, přece znám jeho charakter!“

„Opravdu, pane?“ tiše se zeptal Wendell.

Grenville se zvedl z křesla a rozčileně přešel ke krbu. Zůstal tam stát zády k oběma studentům a s pohledem upřeným do ohně. Venku na Beacon Street vládlo hluboké noční ticho. Ozývaly se jenom popraskávající plameny a občas kroky služebnictva. Také teď se kdosi blížil k salonku a vzápětí zlehka zaklepal na dveře. Objevila se služebná s podnosem zákusků.

„Promiňte, že ruším, pane. Ale paní Lackawayová mě požádala, abych mladým pánům přinesla občerstvení.“

Grenville se ani neotočil od krbu, jen stroze přikázal: „Nechte to tady. A zavřete za sebou dveře.“

Dívka položila podnos na stolek a chvatně zmizela.

Grenville opět promluvil, teprve když její kroky dozněly v chodbě. „Doktor Sewall zachránil mému synovci život. Vděčím mu za sestřino štěstí a odmítám uvěřit, že by měl cokoliv společného s těmi vraždami.“ Profesor se otočil k Norrisovi. „Vy sám přece nejlépe víte, jaké to je stát se obětí fámy. Klepy, které o vás teď kolují, vám přisuzují ďáblovy rohy a kopyta. Myslíte, že je pro mě snadné dál vás hájit? Bránit vašemu vyloučení z fakulty? Přesto to dělám, neboť se nikdy nenechávám zviklat zlovolnými pomluvami. Musím zdůraznit: abych začal někoho podezřívat, potřebuju hmatatelnější důkazy.“

„Pane,“ řekl Wendell, „ještě jste neslyšel jména dalších účastníků té schůzky.“

Grenville na něho pohlédl. „Ty lidi jste také špehovali?“

„Prostě jsme si všímali, kdo přichází do Acorn Street a kdo z ní odchází. Jeden gentleman se mi zdál povědomý. Sledoval jsem ho k jeho bydlišti v čísle dvanáct na Post Office Square.“

„A co jste zjistil?“

„Byl to pan William Lloyd Garrison. Poznal jsem ho, protože jsem v létě navštívil jeho kázání v kostele na Park Street.“

„Pan Garrison, ten abolicionista? Je snad podle vás snaha o zrušení otroctví nějaký zločin?“

„Nikoliv. Pokládám ji za nesmírně ušlechtilou.“

„A vy?“ zeptal se Grenville Norrise.

„Upřímně s abolicionisty sympatizuji,“ odpověděl Norris. „Ale o panu Garrisonovi se vykládají velmi znepokojivé věci. Jistý kupec nám prozradil…“

„Kupec? Vskutku věrohodný zdroj informací!“

„Prozradil nám, že pana Garrisona nejednou viděli, jak se v pozdních večerních hodinách kradmo plíží nedaleko čtvrti Beacon Hill.“

„Já také často bývám pozdě večer venku – kdykoliv mě přivolají k pacientovi. I o mně by tedy někdo mohl říct, že se kradmo plížím ulicí.“

„Ovšem pan Garrison není lékař. Co ho za tmy láká ven? A obzvlášť Acorn Street jako by přitahovala návštěvníky, kteří bydlí úplně jinde. Objevují se zprávy, že za nocí je tam slyšet tajemný zpěv, a minulý měsíc se na dlažbě našly krvavé skvrny. Hluboce znepokojení sousedé si stěžovali Noční hlídce, ale konstábl Lyons vůbec nezahájil vyšetřování. Ještě podivnější je, že dokonce vydal rozkaz, aby se strážníci Acorn Street zcela vyhýbali.“

„Od koho tohle všechno víte?“

„Od toho kupce.“

„Zvažte svůj zdroj, pane Marshalle.“

„Byli bychom nedůvěřivější,“ řekl Wendell, „kdyby z domu nevyšla další známá osoba. Totiž sám konstábl Lyons.“

Doktor Grenville poprvé zůstal ohromeně mlčet. Nevěřícně zíral na oba mladíky.

„Ať už se v tom domě odehrává cokoliv, nejvyšší místa nad tím drží ochrannou ruku,“ dodal Norris.

Náhle se Grenville zasmál. „Uvědomujete si, pane Marshalle, že jenom díky konstáblu Lyonsovi dosud nejste ve vazbě? Jeho slaboduchý podřízený pan Pratt vás chtěl už dávno zatknout, ale Lyons to nedovolil. Přes všechny pověsti a klepy namířené proti vám stojí Lyons dál na vaší straně.“

„Jste si tím jistý?“

„Ano, mluvili jsme spolu. Je pod velkým tlakem veřejnosti i novinářů, kdekdo volá po zatčení, po jakémkoliv zatčení. Pan Pratt by si velmi přál zaujmout Lyonsovo místo, ale konstábl nehodlá bez jasných důkazů nic podniknout.“

„O tom jsem neměl tušení,“ tiše poznamenal Norris.

„Jestli chcete zůstat na svobodě, radím vám, abyste nenapadal své ochránce.“

„Stejně tu je příliš mnoho nezodpovězených otázek, pane profesore,“ namítl Wendell. „Proč se vůbec lidé s nejrůznějším povoláním scházejí v pozdních večerních hodinách? A proč na tak skromné adrese? Ostatně zajímavý je už sám dům. Či spíš jeden jeho detail.“ Wendell pohlédl na Norrise, který vytáhl z kapsy přeložený list papíru.

„O co jde?“ zeptal se Grenville.

„Tyhle symboly jsou vytesané do žulového kvádru nad domovními dveřmi,“ řekl Norris a podal papír Grenvillovi. „Vrátil jsem se tam dnes ráno, abych je prozkoumal v denním světle. Vidíte tu dva pelikány otočené hlavami k sobě. A mezi nimi je kříž.“

„V našem městě najdete kříž na spoustě budov.“

„Není to obyčejný kříž,“ vysvětlil Wendell. „Má uprostřed růži. Tedy žádný symbol papeženců. Tohle je kříž rozenkruciánů.“

Grenville chvatně papír zmačkal. „Absurdní! Honíte se za přeludy.“

„Rozenkruciáni skutečně existují. Tvoří společnost natolik tajnou, že nikdo nezná její členy. Objevují se zprávy – tady i ve Washingtonu – o jejich vzrůstajícím vlivu. Údajně holdují lidským obětem, zabíjejí i děti a jejich nevinnou krev používají při svých obřadech. Jak se zdá, v samém středu nedávných záhadných událostí je dítě, které ochraňuje Rose Connollyová. Domnívali jsme se, že po kojenci pátrá jeho pravý otec. Ale teď jsme odhalili ony utajované schůzky v Acorn Street. Slyšeli jsme, že se na dláždění našla krev. A uvažujeme, jestli tu nejde o zcela jiný motiv.“

„Obětované děti?“ Grenville odhodil papír do krbu. „To je opravdu velmi chabý důkaz, pane Marshalle. Až se po Vánocích sejdu se členy správní rady, budu potřebovat nějaký silnější. Jak vás mám ubránit, jak mám prosadit vaše setrvání na fakultě, když jako jediný argument uvedu prapodivnou spikleneckou teorii pocházející z hlavy děvčete, které vůbec neznám, a které se dokonce odmítá se mnou setkat?“

„Víte, pane, Rose Connollyová věří jen málokomu. Zejména od chvíle, kdy jsme v Acorn Street zahlédli konstábla Lyonse.“

„A kde je? Ke komu se uchýlila?“

Norris váhal. Nerad by přiznal skandální skutečnost, že on, svobodný mladý muž, dovolil dívce, aby přespávala jen pár kroků od jeho postele.

S povděkem přijal, když se do věci obratně vložil Wendell: „Zařídili jsme jí ubytování, pane. Ujišťuji vás, že je v bezpečí.“

„A dítě? Jestli nad ním visí taková hrozba, dokážete jí úspěšně čelit?“

Norris a Wendell si vyměnili pohled. Právě malá Meggie jim způsobovala největší starost.

„Slečna Connollyová svou neteř rovněž ukryla, pane,“ řekl Wendell.

„A v jakých podmínkách to dítě žije?“

„Bohužel nejsou zrovna ideální. Holčička má stravu i péči, ovšem prostředí je značně nečisté.“

„Tak ji přineste sem, pánové. Rád bych viděl to tajemné dítě, po kterém očividně kdekdo prahne. Ujišťuji vás, že tady bude v nejbezpečnější a nejzdravější domácnosti, jakou si umíte představit.“

Norris a Wendell si znovu vyměnili pohled. Dalo se snad pochybovat, že u Grenvilla by se Meggie měla nesrovnatelně lépe než ve špinavém doupěti kojné Hepzibah?

Přesto Norris namítl: „Rose by nám nikdy neodpustila, kdybychom tak závažné rozhodnutí učinili bez ní. Právě jí na dítěti nejvíc záleží. Vybrat si musí sama.“

„Nevkládáte na bedra sedmnáctileté dívky příliš mnoho?“

„I když je jí teprve sedmnáct, pane, zaslouží si respekt. Navzdory všem strázním dokázala přežít – a dokázala udržet naživu i svou neteř.“

„Vy byste na úsudek té dívky vsadil život dítěte?“

„Ano. Určitě.“

„Pak je třeba zpochybnit váš vlastní úsudek, pane Marshalle. Mladé dívce tak obrovskou odpovědnost svěřit prostě nelze!“

Kdosi zaklepal na dveře. Všichni se otočili. Do salonku vstoupila Eliza Lackawayová, ve tváři ustaraný výraz. „Je všechno v pořádku, Aldousi?“

„Ano, ano.“ Grenville zhluboka vydechl. „Právě jsme absolvovali vzrušenou debatu.“

„Slyšeli jsme vás až nahoře, a proto jsem také přišla. Charles je vzhůru a moc by si přál vidět své přátele.“ Eliza pohlédla na Wendella a Norrise. „Chtěl se ujistit, že neodejdete, aniž byste se s ním pozdravili.“

„Nic podobného jsme ani neměli v úmyslu,“ usmál se Wendell. „Naopak jsme doufali, že Charles nebude spát a přivítá návštěvu.“

„Po návštěvách přímo zoufale touží.“

„Běžte.“ Grenville rázně ukázal mladíkům ke dveřím. „Náš rozhovor skončil.“

Eliza se zamračila, nelíbilo se jí, jak neomaleně její bratr propustil studenty, ale zdržela se poznámek. Zatímco odváděla Norrise a Wendella do prvního patra, mluvila raději o Charlesovi.

„Chtěl za vámi přijít dolů, trvala jsem však na tom, aby zůstal v posteli. Ještě je hodně zesláblý. A v době, kdy se zotavuje, každá námaha ohrožuje jeho zdraví.“

Nad schodištěm Norris opět letmo zahlédl grenvillovské rodinné portréty rozvěšené na stěně chodby, tu galerii mladých i starých, mužů i žen. Poznal mezi nimi Charlese: v elegantním obleku stál vedle psacího stolu, levým loktem se nenuceně opíral o sloupek knih, ruku, kterou teď už neměl, lehce spuštěnou přes jejich kožené hřbety.

„Vedu ti přátele, miláčku,“ ohlásila je Eliza.

Charles byl bledý, ale usmíval se. Pahýl levého zápěstí ohleduplně skrýval pod přikrývkou.

„Ten strýcův dunivý hlas doléhal až sem,“ řekl. „Vaše rozmluva zřejmě byla velmi živá.“

Wendell si přitáhl židli k posteli. „Nevěděli jsme, že jsi vzhůru, jinak bychom přišli dřív.“

Charles se zkusil posadit, jeho matka však zasáhla: „Raději ne, Charlesi. Potřebuješ odpočívat.“

„Máti, odpočívám celé dny a už toho mám plné zuby. Dříve nebo později mi stejně nezbude než vstát.“ S klukovským úšklebkem se předklonil a Eliza mu za zády urovnala polštář.

„Tak jak se vede, Charlie?“ zeptal se Wendell. „Pořád to ještě tolik bolí?“

„Jenom když přestane účinkovat morfium. Ale takové situaci se úspěšně snažím předcházet.“ Charlesovi se podařilo vykouzlit unavený úsměv. „Každopádně je mi líp. A jsou tu i světlejší stránky. Například se už nikdy nebudu muset omlouvat za to, že jsem se nenaučil hrát na klavír!“

Eliza si povzdechla. „Chlapče, tohle není k smíchu.“

„Máti, nechala bys nás chvíli o samotě? Připadá mi, že jsem své přátele neviděl celou věčnost.“

„Jak se zdá, cítíš se lépe.“ Eliza se zvedla. „Pánové, nesmíte ho příliš vyčerpávat. Přijdu vás zkontrolovat.“

Charles počkal, až matka opustí pokoj, a pak podrážděně zakroutil hlavou. „Panebože, samou starostlivostí by mě zadusila!“

„Opravdu je ti líp?“ zeptal se Norris.

„Podle strýce je všechno na dobré cestě. Od úterka nemám zvýšenou teplotu. Dopoledne mě prohlédl doktor Sewall a potvrdil, že se rána uspokojivě hojí.“ Charles sklouzl očima k ovázané ruce a dodal: „Zachránil mi život.“

Jeho zmínku o doktoru Sewallovi Wendell i Charles přešli mlčením.

„A teď povídejte vy,“ pokračoval Charles a usmál se na oba své přátele. „Co je nového? Přímo dychtím po zprávách!“

„Scházíš nám v posluchárně,“ řekl Norris.

„No ovšem! Kdo jiný umí tak nádherně omdlévat? Není divu, že mě postrádá celý ročník. Vedle mě každý student vypadá jako učiněný génius.“

„Když si tu tak vyleháváš, máš spoustu času na učení,“ prohodil Wendell. „Až se vrátíš na fakultu, budeš vynikat.“

„Dobře víš, že se nevrátím.“

„Samozřejmě se vrátíš.“

„Wendelle,“ tiše řekl Norris, „nebyla by vhodnější upřímnost?“

„Už jsem se rozhodl – a pokládám to za nejlepší řešení,“ vzal si opět slovo Charles. „Nikdy jsem netoužil být lékařem, což ostatně pro nikoho není žádné tajemství. Schází mi patřičný talent i zájem. Začal jsem studovat jenom proto, že do mě strýc vkládal své naděje. Nejsem jako vy dva. Oba máte štěstí, vždycky jste přesně věděli, čím se chcete stát.“

„A jaké povolání láká tebe, Charlie?“ zeptal se Norris.

„Zeptej se Wendella,“ ukázal Charles na kamaráda od chlapeckých let. „Jistě to tuší. Bývali jsme spolu členy Andoverského literárního klubu. Není jediný, kdo ze sebe dokáže chrlit verše.“

Norris se překvapeně zasmál. „Ty se chceš stát básníkem?“

„Strýček se s tím nehodlal smířit, ale teď bude muset. A proč bych se nemohl věnovat literatuře? Vezměte si třeba takového Johnnyho Greenleafa Whittiera. Už teď má se svými básněmi úspěch. Nebo ten autor ze Salemu, pan Hawthorne. Je o pouhých pár let starší než já, ale vsadil bych se, že se brzy proslaví. Proč nezasvětit život tomu, co člověk miluje?“ Charles pohlédl na Wendella. „Jak jsi to jednou nazval? To nutkání psát?“

„Opojná rozkoš tvorby.“

„To je ono! Opojná rozkoš!“ Charles si povzdechl. „Ovšem uživit se poezií není snadné.“

Wendell se rozhlédl po přepychově zařízené ložnici a suše poznamenal: „Nemyslím, že by ti právě tohle mělo dělat starosti.“

„Trápí mě jiný problém. Strýček bohužel považuje básně a romány za pošetilosti bez opravdového významu; jejich psaním člověk prý jenom zbytečně promarňuje čas.“

Wendell chápavě pokývl. „Podobně by se vyjádřil můj otec.“

„Nikdy tě nelákalo vzepřít se mu? Zvolit si navzdory jeho názoru dráhu literáta?“

„Jenže já nemám bohatého strýčka. A kromě toho mě víc přitahuje medicína. Dokonale mi vyhovuje.“

„Mně se vždycky protivila. A teď se s tím bude muset strýc konečně smířit.“ Charles sklonil oči k pahýlu. „Neumím si představit nic neužitečnějšího než jednorukého chirurga.“

„Zato jednoruký básník! Takovou romantickou postavu budou všichni zbožňovat.“

„Která dáma by mě chtěla?“ posteskl si Charles. „Když jsem zmrzačený?“

Wendell konejšivě stiskl přítelovo rameno. „Poslouchej, Charlie. Žádná dáma, jakou stojí za to znát a jaká je vůbec hodna lásky, si nebude lámat hlavu kvůli tvé chybějící ruce.“

Skřípot kroků ohlásil, že se Eliza vrací. „Pánové,“ pronesla přísně, „je nejvyšší čas, aby si Charles odpočinul.“

„Matko, právě se začínáme bavit.“

„Doktor Sewall říkal, že se nesmíš namáhat.“

„Zatím jsem namáhal nanejvýš svůj jazyk.“

Wendell se zvedl. „Stejně už musíme běžet.“

„Počkat, ještě jste mi neprozradili, proč jste vlastně přišli za strýcem.“

„Nešlo o nic důležitého. Jenom jsme probírali ty westendské události.“

„Myslíš Smrťáka?“ Charles zpozorněl. „Slyšel jsem, že se našla mrtvola doktora Berryho.“

„Odkud to víš?“ ozvala se Eliza.

„Vykládaly si o tom služky.“

„Takové řeči by před tebou vést neměly. Příliš tě rozrušují.“

„Nejsem rozrušený. Prostě chci vědět, co je nového.“

„Dnes večer už jsi slyšel dost,“ rázně Eliza ukončila rozhovor. „Teď tvé přátele vyprovodím.“

Šla s Wendellem a Norrisem dolů ze schodů a pak k domovním dveřím. Rozloučila se dost chladně. „Charlese vaše návštěvy těší, ale já bych uvítala, kdybyste se příště drželi výhradně příjemných a povzbuzujících témat. Odpoledne tady byly Kitty a Gwen Welliverovy – a pokojem se přímo rozléhal jejich smích. Právě takové nenucené povídání Charlesovi prospěje, zvlášť před Vánoci.“

S těmi bezduchými sestrami Welliverovými? zhrozil se Norris. Ale řekl pouze: „Budeme na to pamatovat, paní Lackawayová. Dobrou noc.“

Venku se s Wendellem zastavili. Zatímco od úst jim stoupaly obláčky dechu sraženého v páru, sledovali, jak po Beacon Street kluše osamělý jezdec na koni, až po uši upnutý do zimníku.

„Doktor Grenville má pravdu,“ prohodil Wendell. „U něho by dítěti bylo mnohem líp. Měli bychom tu nabídku přijmout.“

„Tohle nemůžeme rozhodnout sami. Záleží na Rose.“

„Tak absolutně důvěřuješ jejímu úsudku?“

„Ano, ovšem.“ Norris upřeně zíral do tmy, v níž zvolna mizel jezdec na koni. „Myslím, že s moudřejší dívkou jsem se nikdy nesetkal.“

„Okouzluje tě, viď?“

„Vážím si jí. Ano, mám ji rád – a kdo by neměl? Je to nejšlechetnější duše, jakou znám.“

„Řekl jsem okouzluje, Norrisi. Očarovala tě. Prostě ses do ní zamiloval.“ Wendell si vědoucně povzdechl. „A Rose Connollyová se zjevně zakoukala do tebe.“

Norris se udiveně zamračil. „Cože?“

„Nevšiml sis, jak se na tebe dívá, jak hltá každé tvoje slovo? Jak ti uklidila pokojík a vyspravila kabát, jak dělá všechno možné, jen aby tě potěšila? Potřebuješ jasnější důkazy, že tě miluje?“

„Miluje?“

„Člověče, sundej si klapky z očí!“ Wendell se zasmál a plácl přítele po rameni. „Odjíždím na prázdniny domů. Předpokládám, že ty se chystáš do Belmontu.“

Norris se dosud nevzpamatoval z toho, co mu Wendell právě odhalil. „Jistě,“ hlesl jako omámený. „Otec mě čeká.“

„A co Rose?“

Ano, co Rose?

Od okamžiku, kdy se s Wendellem rozloučili, myslel Norris jenom na ni. Celou cestu domů uvažoval, jestli má přítel pravdu.

Že by se do mě Rose zamilovala? ptal se sám sebe. Žádné náznaky jsem nevypozoroval. Jenže jsem po nich ani nepátral.

Z ulice zahlédl, jak za jeho oknem bliká svíčka. Rose je ještě vzhůru, zaradoval se v duchu a náhle se nemohl dočkat, až ji uvidí. Chvátal nahoru, s každým dalším schodem dychtivější. Když otvíral dveře, srdce mu bušilo stejně námahou jako vzrušením.

Rose usnula u psacího stolku, hlavu složenou na loktech, před sebou rozevřenou Wistarovu Anatomii. Norris dívce nakoukl přes rameno a spatřil ilustraci ke kapitole o srdci. Výjimečné děvče, pomyslel si znovu. Svíčka téměř dohořela, a tak v pramíncích vosku zapálil novou. Zatímco opatrně zavíral Wistarovu učebnici, Rose procitla.

Zvedla hlavu a rozespale zamumlala: „Aha, už jste se vrátil.“

Dlouze se protáhla, vlasy jí zavířily kolem prohnutého krku. V jejím obličeji nebyl ani náznak vyzývavosti či předstírání, Norris viděl jenom dívku, která se snažila setřást ze sebe ospalost. Kolem ramenou měla ovinutý šál z hrubé šedohnědé vlny. A když si přejela dlaní po tvářích, zanechala na nich šmouhu od popela. Norris si opět uvědomil, jak výrazně se Rose liší od sester Welliverových s jejich hedvábnými róbami, jemnými krajkovými šátečky a marokénovými střevíčky. Ani na chvilku mu ty mladé dámy nedovolily, aby poznal, jaké skutečně jsou, svou pravou povahu neustále dovedně zakrývaly nacvičenou koketerií. Dokonalý opak představovala tahle dívka, která bez rozpaků zívla a promnula si oči stejně přirozeně jako probouzející se děcko.

Rose vzhlédla. „Pověděl jste mu to? Co říkal?“

„Doktor Grenville se zatím nevyjádřil. Rád by slyšel celou věc přímo z vašich úst.“ Norris se naklonil a položil jí ruku na rameno. „Ale přišel s velkorysou nabídkou. Wendell i já se domníváme, že by nejlépe vyřešila situaci. Doktor Grenville chce vzít Meggie k sobě.“

Rose jako by zkameněla. Místo vděčnosti se jí v očích objevila panika. „Snad jste nesouhlasil!“

„Bylo by to pro ni mnohem lepší. Bezpečnější a zdravější.“

„Neměl jste právo!“ Rose vyskočila na nohy. Oči jí žhnuly zběsilým odhodláním dívky připravené obětovat pro milovanou bytost úplně všechno. Dívky natolik oddané, že by nezaváhala před ničím, jen aby svou neteř ochránila. „Vy jste mu Meggie dal?“

„Rose, nikdy bych nezradil vaši důvěru!“

„Nepatří vám, nemůžete ji nikomu dávat!“

„Uklidněte se. Vyslechněte mě.“ Norris vzal její obličej do dlaní a přinutil ji, aby mu pohlédla do očí. „Řekl jsem doktoru Grenvillovi, že záleží jedině na vašem rozhodnutí. Řekl jsem mu, že udělám jenom to, co budete chtít vy. Řídím se vašimi pokyny, Rose, ať už si budete přát cokoliv. Jste dostatečně moudrá a já nechci nic jiného, než abyste byla taky šťastná a spokojená.“

„Myslíte to upřímně?“ zeptala se tiše.

„Ano. Zcela upřímně.“

Chvíli se na sebe dívali. Náhle Rose vyhrkly slzy. Odtáhla se. Jak je drobná a křehká, pomyslel si Norris. Přesto dokáže nést na svých bedrech tíhu světa i jeho opovržení… Hezké děvče, vyjádřil se o ní Wendell. A když ji teď Norris pozoroval, viděl nefalšovanou ryzí krásu, kterou nemohly skrýt ani šmouhy od popela, krásu, k jaké sestry Welliverovy, pouhé hihňající se fifleny oblečené do atlasu, nikdy nedospějí. Tahle dívka neměla skoro nic, přesto však poskytla útulek Hlupáčkovi Billymu. Dala dohromady všechny své skrovné prostředky, aby sestře zařídila důstojný pohřeb a neteři kojnou.

Taková dívka by vždy stála při mně. I kdybych si to nezasloužil.

„Rose, je načase, abychom si promluvili o budoucnosti.“

„O budoucnosti?“

„O tom, co se stane s vámi a Meggie. Musím vám otevřeně říct, že fakulta mi patrně neumožní pokračovat ve studiu. Nevím, jestli si budu moct dovolit platit za tenhle pokojík. A už vůbec nevím, jestli bych nás všechny uživil.“

„Chcete, abych odešla.“ Rose konstatovala skutečnost. Jako by se žádný jiný závěr nenabízel. Prostě Norrisovi usnadňovala situaci, velkoryse ho zprošťovala viny.

„Chci, abyste byla v bezpečí.“

„Já se nezhroutím, Norrie. Umím se vyrovnat s pravdou. Jen pokračujte.“

„Zítra se vracím do Belmontu. Otec mě čeká na prázdniny. Určitě to nebude příjemný pobyt. Otec nemá smysl pro oslavy svátků, a tak nejspíš celou tu dobu strávím prací na farmě.“

„Nemusíte mi nic vysvětlovat.“ Rose se otočila. „Hned ráno odejdu.“

„Ano, odejdete. Se mnou.“

Okamžitě se otočila zpátky, oči rozzářené. „Odvezete mě do Belmontu?“

„Je to nejbezpečnější místo pro vás obě. Meggie bude mít čerstvé mléko a vy vlastní postel. Nikdo vás tam nenajde.“

„Takže Meggie můžu vzít s sebou?“

„Samozřejmě ji vezmeme s sebou. Přece ji tady nenecháme!“

Rose mu samou radostí vletěla do náručí. Přestože byla tak drobná, málem ho porazila. Rozesmál se, objal ji a zatočil se s ní v tom těsném pokojíku. Cítil, jak její srdce radostně buší na jeho srdci.

Náhle se Rose vyprostila z objetí a ve tváři se jí objevily pochybnosti. „Ale jak mě přijme váš otec?“ zeptala se. „A jak přijme malou Meggie?“

Norris jí nemohl lhát, rozhodně ne teď, kdy mu hleděla přímo do očí. „Nevím,“ odpověděl.

Kapitola 28

Po třetí hodině farmář zastavil povoz na kraji belmontské silnice a nechal je vystoupit. Měli před sebou ještě dvě míle cesty, ale obloha zůstávala jasně modrá a namrzlý sníh se v odpoledním slunci třpytil jako sklo. Rose nesla v náručí malou Meggie. Zatímco se trmáceli silnicí, ukazoval Norris na každé pole a vysvětloval, kterému ze sousedů patří. Všem hodlal Rose představit a nepochyboval, že ji budou všichni zbožňovat. Polorozpadlý dům tamhle patřil starému Ezrovi Hutchinsonovi, jehož manželka zemřela před dvěma lety na tyfus, krávy na vedlejší louce patřily vdově Heppy Comfortové, která by teď Ezru ráda získala pro sebe. Upravený dům na opačné straně silnice patřil doktoru Hallowellovi a jeho paní, bezdětnému páru, který se k Norrisovi vždycky choval vlídně jako k vlastnímu synovi. Doktor Hallowell mu zpřístupnil svou knihovnu a loni pro něho napsal vřelé doporučení na lékařskou fakultu. Rose ty inf
ormace dychtivě poslouchala, zajímaly ji i zdánlivě bezvýznamné detaily o kulhavém teleti Heppy Comfortové a o poněkud kuriózní Hallowellově sbírce německých zpěvníků. Čím víc se blížili k Marshallově farmě, tím rychleji a naléhavěji kladla Rose otázky, jako by se horečně snažila zjistit každou podrobnost z Norrisovy minulosti dřív, než oba dorazí do jeho domova. Když přešli svah a na obzoru se objevila farma, Rose se zastavila, zaclonila si oči před paprsky zapadajícího slunce a pozorně se na ni zahleděla.

„Nic obdivuhodného, že?“ prohodil Norris.

„Ale ano, Norrie. Vyrůstal jste tady.“

„Nemohl jsem se dočkat, až odtud uniknu.“

„Mně by takový domov vůbec nevadil.“ Meggie se v jejím náručí probudila a spokojeně si zabroukala. Rose se na neteř usmála a řekla: „Dokázala bych být na farmě šťastná.“

„To se mi na vás líbí, Rose,“ zasmál se Norris. „Myslím, že vy byste dokázala být šťastná kdekoliv.“

„Na místě přece nezáleží.“

„Než dodáte, že záleží na lidech, se kterými žijete, měla byste se nejdřív seznámit s mým otcem.“

„Trochu se toho setkání bojím. Nemluvíte o svém otci příliš nadšeně.“

„Jenom vás připravuju na to, jak je zahořklý.“

„Protože ztratil vaši matku?“

„Odešla od něho. I ode mě. Nikdy jí neodpustil.“

„A vy jste jí odpustil?“ zeptala se Rose a otočila se k němu, tváře zrůžovělé chladem.

„Už se pomalu smráká,“ řekl.

Pokračovali v cestě. Slunce zapadalo, holé větve stromů vrhaly na sníh zašpičatělé stíny. Došli ke staré kamenné zdi pokryté ledovou krustou a uslyšeli krávy bučící ve chlévě. Dům připadal Norrisovi ještě menší a skromnější, než jak si jej pamatoval. Byla prkna tak omšelá, když před pouhými dvěma měsíci odjížděl? Bortila se už tehdy veranda, stál plot nakřivo? S každým dalším krokem se břímě povinností zdálo Norrisovi těžší a těžší, obavy z nadcházejícího setkání sílily. Začínal litovat, že Rose a dítě raději těch potíží neušetřil. Jistě, varoval ji, opakovaně se zmínil, jak umí být otec nevlídný, ale přesto si teď zvesela vykračovala a mazlila se s Meggie. Copak by se takové děvče mohlo někomu nelíbit? pomyslel si Norris. Kdepak, Rose i dítě si určitě otce hned získají. Rose ho okouzlí, stejně jako okouzlila mě, a nakonec se u večeře společně zasmějeme. Ano, návštěva se v
ydaří – a jenom díky Rose, mé šťastné irské dívce… Podíval se na ni a okamžitě se mu zlepšila nálada, neboť Rose jasně dávala najevo radost z toho, že je tu s ním. Podél křivého plotu mířili ke stavení, které dál vyvolávalo dojem ponurosti a zchátralosti.

Bortící se brankou prošli na dvůr zaplněný polámaným vozem a hromadou dosud nerozštípaného palivového dřeva. Sestry Welliverovy by se zděsily. Norris si pobaveně představil, jak se ve svých elegantních střevíčcích pokoušejí najít cestu blátem rozrytým vepři. Rose nezaváhala, prostě si přidržela sukni a následovala Norrise přes dvůr. Stará prasnice, kterou návštěvníci vyrušili, zachrochtala a vydala se k chlévu.

Ještě se ani nedostali k verandě, když se otevřely domovní dveře a objevil se Norrisův otec. Isaac Marshall neviděl syna celé dva měsíce, přesto však neprojevil žádné nadšení. Jenom tam stál a mlčky pozoroval přicházející návštěvu. Měl na sobě obvyklý kabát z hrubé vlněné látky a obvyklé šedohnědé kalhoty, ale oblečení jako by bylo o něco volnější – a oči zírající zpod klobouku se zdály hlouběji zapadlé v důlcích. Norrisovi, který stoupal po schůdcích na verandu, nabídl otec pouze náznak úsměvu.

„Vítej doma,“ řekl Isaac, ale nepohnul se, aby syna objal.

„Otče, chtěl bych ti představit svoji přítelkyni Rose. A její neteř Meggie.“

Rose s úsměvem vykročila vpřed, malá Meggie spokojeně zabroukala. „Ráda vás poznávám, pane Marshalle,“ pronesla Rose co nejsrdečnějším tónem.

Isaac zarputile sevřel rty. Ruce nechal svěšené. Norris viděl, jak Rose zrudla, a v tu chvíli pocítil k otci odpor jako dosud nikdy.

Nicméně to zkusil znovu. „Rose je opravdu dobrá přítelkyně. Moc jsem si přál, abyste se setkali.“

„Zdrží se přes noc?“

„Doufal jsem, že by tu mohla zůstat déle. Ona i dítě potřebují na nějaký čas ubytování. Ten pokoj nahoře je přece volný, ne?“

„Musela by se povlíknout postel.“

„Já to udělám, pane Marshalle,“ vyhrkla Rose. „Nebojte se, nebudu vám na obtíž. Jsem zvyklá tvrdě dřít. Poradím si s každou prací.“

Isaac se zahleděl na nemluvně. Pak zdráhavě pokývl a zamířil zpět do domu. „Radši se podívám, jestli máme dost jídla k večeři.“

„Je mi to líto, Rose. Nesmírně líto.“

Seděli spolu na seně, Meggie spokojeně spala vedle nich. V mdlém světle lucerny sledovali, jak dole přežvykují krávy. Do stáje se uchýlili i vepři a s chrochtáním si hledali nocleh mezi balíky slámy. Dnes večer se Norris tady, kde hlučel dobytek, cítil mnohem příjemněji než ve společnosti toho mlčenlivého muže v tichém domě. Během sváteční večeře sestávající ze šunky, vařených brambor a tuřínu Isaac skoro nepromluvil, jen párkrát se Norrise zeptal na studia, odpovědi však vyslechl zcela lhostejně. Zajímala ho pouze farma a jeho ojedinělé poznámky se týkaly plotu vyžadujícího opravu, špatné kvality sena z letošního podzimu, lenosti posledního najatého čeledína. Rose seděla naproti Isaakovi, ale jako by byla neviditelná; letmo se na ni podíval, jenom když jí podával mísu s jídlem.

A Rose moudře zůstávala zticha.

„Takhle se otec chová pořád,“ povzdechl si Norris s pohledem upřeným dolů na vepře rozrývající slámu. „Neměl jsem čekat nic jiného. Neměl jsem vás do takové situace přivést.“

„Jsem ráda, že jste mě sem vzal.“

„Dnešní večer pro vás musel být utrpení.“

„Spíš je mi líto vás.“ Na Roseinu tvář dopadalo světlo lucerny, chatrné oblečení a šál zakrývalo šero. Norris viděl jenom ten upřímně a oddaně hledící obličej. „Vyrůstal jste ve smutném domě,“ pokračovala Rose. „Pro dítě to asi nebyl vhodný domov.“

„Vždycky to takhle nevypadalo. Nechci, abyste si myslela, že jsem měl strastiplné dětství. Zažil jsem i hezké dny.“

„Kdy se všechno změnilo? Potom, co vás opustila matka?“

„Pak už nic nebylo jako dřív.“

„A jak by také mohlo? Být opuštěný je hrozné. Už dost zlé je, když vám milovaný člověk zemře. Ale když se od vás odejít rozhodne…“ Rose se odmlčela. Zhluboka se nadechla a sklouzla očima dolů k ohrádce s dobytkem. „Odjakživa mám ráda pach stájí a chlévů – zvířat, sena a slámy, hnoje. Je to dobrý, poctivý pach.“

Zírala do šera, kde vepři konečně přestali rýt ve slámě a namačkaní těsně na sebe s tichým pochrotáváním usínali. „Kdo vás opustil, Rose?“ zeptal se Norris.

„Nikdo.“

„Mluvila jste o lidech, kteří se rozhodnou odejít.“

„Ano, ale to já odešla,“ řekla Rose a ztěžka polkla. „Já opustila domov. Jak jsem byla hloupá! Když Aurnia odjela do Ameriky, následovala jsem ji. Nechtěla jsem čekat, až budu dospělá. Dychtivě jsem toužila poznat svět.“ Lítostivě si povzdechla a hlasem rozechvělým slzami dodala: „Myslím, že jsem matce způsobila velkou bolest.“

Nemusel se dál vyptávat. Z toho, jak truchlivě skláněla Rose hlavu, pochopil, že matka dceřin odchod nepřežila.

Rose se napřímila a pronesla odhodlaně: „Už nikdy nikoho neopustím. Nikdy.“

Norris jí stiskl ruku, která mu teď připadala tak důvěrně známá. Měl pocit, jako by se za ruce drželi vždycky, jako by si v tomhle tmavém chlévě dávno a dávno vzájemně svěřovali svá tajemství.

„Chápu, proč je váš otec zahořklý,“ řekla tiše Rose. „Má na to plné právo.“

Ještě dlouho poté, co Rose a Meggie usnuly, Isaac s Norrisem seděli u kuchyňského stolu, odděleni hořící lampou. Norris ochutnával jablečnou pálenku jen velmi střídmě, zato jeho otec ji vydatně popíjel celý večer. Tolik pít ho Norris dosud neviděl. Isaac si nalil další sklenku a znejistělou rukou opět zazátkoval lahev.

„Tak v jakým jste vztahu?“ zeptal se a zkaleným zrakem pohlédl přes okraj sklenky na syna.

„Říkal jsem ti, že je to přítelkyně.“

„Vy se tedy jenom kamarádíte? Copak jsi teplouš? Nemůžeš si normálně najít holku jako ostatní chlapi?“

„Co proti ní máš? Vadí ti, že je moc mladá? Nebo že je Irka?“

„Není zbouchnutá?“

Norris na otce nevěřícně zíral. To přece nemůže myslet vážně. Určitě z něho mluví pálenka.

„Aha,“ pokračoval Isaac. „Sám nevíš!“

„Nemáš právo říkat o ní takové věci. Vždyť ji vůbec neznáš.“

„A jak dobře ji znáš ty?“

„Ani jsem se jí nedotkl, jestli tě zajímá tohle.“

„Což neznamená, že by nemohla bejt zbouchnutá. A ke všemu si sem přijde s kojencem! Když ji vezmeš k sobě, bereš na sebe zároveň odpovědnost za jinýho chlapa.“

„Doufal jsem, že před ní nezavřeš dveře. Doufal jsem, že ji u nás vlídně přijmeš a časem si ji možná oblíbíš. Je to tvrdě pracující dívka a má to nejšlechetnější srdce. Rozhodně si nezasloužila uvítání, jaké jsi jí předvedl.“

„Jde mi jen o tvý dobro, chlapče. O tvý štěstí. Chceš snad vychovávat dítě, který není tvoje?“

„Dobrou noc, otče.“ Norris se zvedl a otočil se k odchodu.

„Rád bych tě ušetřil trápení, jaký jsem sám zažil. Jsou prolhaný, Norrisi. Jsou samej klam, a poznáš to, až když je pozdě.“

Norris se zastavil. Už mu začínalo svítat. „Teď mluvíš o matce, viď?“

„Snažil jsem se, aby byla šťastná.“ Isaac dopil pálenku a bouchl sklenkou o stůl. „Snažil jsem se ze všech sil.“

„Ani jsem si nevšiml.“

„Děti si ničeho nevšimnou, ničemu nerozuměji. O svý matce toho moc nevíš.“

„Proč tě opustila?“

„Opustila i tebe.“

Norrise nenapadla žádná příkrá odpověď na tu bolestivou pravdu. Ano, matka mě opustila. A nikdy to nepochopím. Náhle se ho zmocnila únava. Vrátil se ke stolu a posadil se. Sledoval, jak si otec nalévá další sklenku.

„Co ještě o matce nevím?“ zeptal se Norris.

„Neznáš věci, který jsem měl znát sám. Věci, který mě hned měly trknout. Proč se vůbec takový děvče chtělo provdat za člověka, jako jsem já. Sakra, přece nejsem hlupák. Žil jsem na farmě dost dlouho, abych věděl, jak dlouho trvá prasnici, než…“ Isaac zmlkl a svěsil hlavu. „Myslim, že mě nikdy nemilovala.“

„A ty jsi ji miloval?“

Isaac zvedl k Norrisovi zvlhlé oči. „Záleží na tom? Nestačilo to, aby zůstala. Ani ty jsi pro ni nebyl důvod, aby zůstala.“

Ta slova, krutá a pravdivá, visela ve vzduchu jako pronikavý pach střelného prachu po výstřelu. Otec a syn na sebe mlčky hleděli přes stůl.

„Ten den, kdy odešla,“ promluvil opět Isaac, „jsi ležel nemocnej. Vzpomínáš?“

„Ano.“

„Měl jsi letní horečku. Byl jsi rozpálenej, až jsme se báli, abys neumřel. Doktor Hallowell odjel na tejden do Portsmouthu, a tak jsme ho nemohli přivolat. Tvoje matka u tebe seděla celou noc. A celej další den. Horečka pořád neklesala. Mysleli jsme, že nepřežiješ. A co tvoje matka udělala? Pamatuješ si, jak odešla?“

„Řekla, že mě miluje. A že se vrátí.“

„Jo, to samý řekla mně. Můj syn si zaslouží to nejlepší, povídala, a já se postarám, aby to dostal. Pak si oblíkla svý sváteční šaty a odešla z domu. A už nikdy se nevrátila. Ani ten večer, ani žádnej příští. Zůstal jsem tu sám s nemocným klukem a vůbec jsem netušil, kam zmizela. Pani Comfortová tě přišla ohlídat a já zatim pátral – po celým okolí, u všech sousedů, který by mohla navštívit. Ezra měl dojem, že ji zahlídnul jet brightonskou silnicí k jihu. Někdo jinej ji zase viděl na silnici do Bostonu.“ Isaac se na chvíli odmlčel. „Potom se jednoho dne objevil nějakej kluk se Sophiiným koněm. A s dopisem.“

„Proč jsi mi ten dopis nikdy neukázal?“

„Bylo ti sotva jedenáct.“

„V tom věku už bych ledacos pochopil.“

„Je to dávno. Dopis jsem spálil. Ale můžu ti přesně zopakovat každý slovo. Sám víš, že čtení mi moc nejde. Proto jsem požádal pani Comfortovou, aby se na dopis taky podívala. Chtěl jsem mít jistotu, že jsem se nespletl.“ Isaac ztěžka polkl a zahleděl se přímo do světla lampy. „Sophia napsala, že manželství se mnou už nedokáže snášet. Potkala jinýho muže a odjížději spolu do Paříže. Žij dál beze mě.“

„Určitě toho napsala víc.“

„Nic dalšího tam nebylo. Pani Comfortová ti to může potvrdit.“

„Žádné vysvětlení? Žádné podrobnosti? Ani jeho jméno?“

„Ne. Tohle je všechno.“

„O mně se vůbec nezmínila? Přece musela napsat něco o mně!“

„Právě proto jsem ti dopis neukázal, chlapče,“ řekl tiše Isaac. „Nechtěl jsem, abys to věděl.“

Vlastní matce jsem nestál za jediné slovo, zdrceně si pomyslel Norris. Náhle nedokázal opětovat otcův pohled a raději sklopil oči k odřené desce stolu, u něhož s Isaakem nesčetněkrát mlčky jedli a naslouchali jen skučení vichru a cinkotu vidliček. „Proč až teď?“ zeptal se konečně. „Proč jsi čekal celá ta léta, než mi to prozradíš?“

„Mluvim o tom kvůli ní,“ ukázal Isaac směrem k pokoji nahoře, kde teď spala Rose. „Líbí se ti a ty se líbíš jí. Uděláš chybu – a následky poneseš celej život.“

„Z čeho usuzuješ, že by to byla chyba?“

„Někdy si chlap nevidí ani na špičku nosu.“

„Ty jsi udělal s matkou chybu?“

„A matka se mnou. Znal jsem ji už dlouho předtím. Celý roky jsem ji potkával v kostele, sedala tam, na hlavě hezkej klobouček, vždycky se ke mně chovala přátelsky, ale zároveň mě spíš přehlížela. No a pak mě z ničeho nic vezme na vědomí, dokonce se mi začne náramně věnovat.“ Isaac sáhl po lahvi, aby si dolil. „Uplyne jedenáct let a je uvězněná na smradlavý farmě s nemocným klukem. Samozřejmě ji napadne utýct. Hodit všechno za hlavu a zkusit novej, fajnovější život s novým chlapem.“ Isaac postavil lahev zpátky na stůl a pohledem opět zabloudil nahoru k pokoji, kde spala Rose. „Nedá se jim věřit, to jsem ti chtěl říct. Holka se příjemně usmívá. Jenže co pod tou milou tváří skrejvá?“

„Křivdíš jí.“

„Já špatně odhadnul tvoji matku. Rád bych tě ušetřil stejnýho zklamání.“

„Miluju Rose. A ožením se s ní.“

Isaac se zasmál. „Taky jsem se ženil z lásky – a vidíš, jak to dopadlo!“ Zvedl sklenku, ale jeho ruka se v polovině cesty zastavila. Otočil se ke dveřím.

Někdo klepal.

Vyměnili si udivený pohled. Na sousedskou návštěvu bylo už hodně pozdě. Isaac svraštil čelo, uchopil lampu a šel otevřít. Dovnitř pronikl nápor vichru a málem zhasil lampu. Isaac nechápavě pozoroval dvojici mužů stojících na verandě.

„Pan Marshall?“ zeptal se jeden z mužů. „Je tady váš syn?“

Jakmile Norris uslyšel jeho hlas, poplašeně se zvedl.

„Co mu chcete?“ nevrle opáčil Isaac, ale muži ho odstrčili stranou a vedrali se do kuchyně.

„Tak jsme vás našli,“ spokojeně pronesl pan Pratt při pohledu na Norrise.

„Co má tohle znamenat?“ dožadoval se Isaac vysvětlení.

Strážník Pratt pokynul svému společníkovi a ten se postavil za Norrise, jako by mu chtěl zabránit v útěku. „Vrátíte se s námi do Bostonu.“

„Jak se opovažujete vpadnout do mýho domu?“ vybuchl Isaac. „Kdo vůbec jste?“

„Noční hlídka.“ Pratt nespouštěl oči z Norrise. „Kočár čeká, pane Marshalle.“

„Chcete mýho syna zatknout?“

„Ano, zatýkáme ho. Důvody vám už měl objasnit sám.“

„Nepůjdu, dokud mi nesdělíte obvinění,“ ohradil se Norris.

Vzápětí jím druhý muž smýkl, až Norris narazil do stolu. Lahev s jablečnou pálenkou spadla na podlahu a roztříštila se.

„Dost!“ křikl Isaac. „Takhle se nemůžete chovat!“

„Jde o obvinění z vražd. Z vražd Agnes Pooleové, Mary Robinsonové, Nathaniela Berryho. A teď i pana Ebena Tatea.“

„Tatea?“ Norris na Pratta nevěřícně zíral. Zavraždili také Roseina švagra? „O jeho smrti vůbec nevím! Nikoho jsem nezabil!“

„Máme veškeré potřebné důkazy. Mou povinností je zařídit váš návrat do Bostonu, kde budete postaven před soud.“ Pratt pokynul druhému strážníkovi. „Odveďte ho.“

Norrise hrubě postrkovali dopředu. Těsně u dveří zaslechl, jak Rose volá: „Norrisi?“

Otočil se a spatřil její vyděšenou tvář. „Jděte za doktorem Grenvillem a povězte mu, co se stalo!“ podařilo se mu ještě zakřičet, než ho strážníci vyvlekli ze dveří.

V noční tmě ho přinutili nastoupit do krytého kočáru. Pratt dal dvěma údery do střechy znamení kočímu. Rozjeli se a po belmontské silnici zamířili k Bostonu.

„Teď už vás nezachrání ani ten váš doktor Grenville,“ řekl Pratt. „Důkazy jsou zcela nezvratné.“

„Jaké důkazy?“

„Opravdu jste tak nedovtipný? Nevzpomenete si na jistou věc ve svém pokoji?“

Norris zmateně zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, o čem mluvíte.“

„O té lahvi, pane Marshalle. Překvapuje mě, že si něco takového schováváte doma.“

Druhý strážník, usazený naproti nim, sklouzl po Norrisovi opovržlivým pohledem a procedil: „Jste zvrácenej parchant.“

„Věru každý den se nenajde lidský obličej, naložený v lahvi whisky,“ pokračoval Pratt. „A pokud by přece jen zůstávaly nějaké pochybnosti, objevili jsme i vaši masku. Dosud potřísněnou krví. Hrál jste s námi hodně odvážnou hru, co? Popsal jste nám masku, kterou jste sám nosil.“

Někdo mi do pokoje podstrčil masku Westendského Smrťáka?

„Řekl bych, že vás čeká oprátka,“ uzavřel Pratt.

Druhý strážník se uchechtl. Zřejmě se těšil, že mu ponuré zimní měsíce zpestří zábava, kterou pro něho představovalo věšení. „A pak si na vás můžou smlsnout vaši doktorský kamarádi,“ prohodil. I v šeru vládnoucím uvnitř kočáru Norris viděl, jak si muž přejel prstem přes hruď. K tomu gestu nebylo třeba nic dodávat. Jiné mrtvoly putovaly na pitevní stůl tajnou a složitou cestou. Pod rouškou tmy je vykopávali z hrobů lidé, kteří při nočních výpravách na hřbitov riskovali zatčení. Avšak těla popravených zločinců se do pitevny dostávala přímo a v souladu se zákonem. Odsouzenci platili za těžké viny nejen životem, ale také svými ostatky. Každý vězeň stojící pod šibenicí dobře věděl, že provazem trest nekončí; následovat bude prosektorův chirurgický nůž.

Norris si vzpomněl na „starého Paddyho“, irského chudáka, jehož vychladlou hruď kdysi rozevřel, aby vyřízl páchnoucí mokré srdce. Kdo vezme do rukou moje srdce? ptal se v duchu Norris. Čí zástěru postříká moje krev, zatímco moje vnitřní orgány budou padat do kbelíku?

Oknem kočáru pozoroval pole a louky zalité měsíční září, tytéž farmy podél belmontské silnice, kolem kterých vždycky projížděl při svých cestách do Bostonu. Teď je vidím naposledy, říkal si s pohledem upřeným na krajinu, z níž se celá svá chlapecká léta snažil uniknout. Byl jsem blázen, když jsem věřil, že se mi to podaří. Pykám za svou troufalost…

Silnice se stáčela východně od Belmontu. Jak se blížili k Bostonu, farmářská pole vystřídaly vesnice. Objevila se řeka Charles, hladina třpytivě odrážela paprsky měsíce. Norrisovi se vybavil večer, kdy kráčel po břehu, zaujat vězeňskými budovami na opačné straně řeky. Tenkrát si připadal jako šťastlivec ve srovnání s těmi ubohými dušemi za mřížemi. Nyní se k nim připojí – a z cely ho vysvobodí pouze kat.

Kočár zarachotil na vestbostonském mostě a Norris si uvědomil, že cesta je téměř u konce. Jakmile překonají most, čeká je už jenom krátká jízda po Cambridge Street a pak přímo do městského vězení. Westendský Smrťák konečně dopaden! Prattův kolega se vítězoslavně usmíval, ve tmě se leskly jeho bílé zuby.

„Prr, prr!“ křikl kočí a kočár se náhle zastavil.

„Co se děje?“ Pratt vyhlédl z okénka. Zjistil, že jsou dosud na mostě, a zeptal se kočího: „Proč nejedeš dál?“

„Je tu překážka, pane Pratte.“

Pratt prudce otevřel dveře kočáru a vystoupil. „Zatracená práce! Copak toho koně nemůžou odklidit?“

„Jo, zkoušejí to, pane. Ale ta herka už se asi nezvedne.“

„Tak ať ji odtáhnou ke koňskému řezníkovi. To zvíře zatarasuje cestu všem povozům.“

Norris oknem viděl zábradlí mostu. Dole protékala řeka Charles. Představil si ledově studené temné hlubiny. Ale jsou i horší hroby, pomyslel si.

„Jestli to bude trvat příliš dlouho, raději využijeme objížďku přes Canal Bridge.“

„Koukněte, už tu pro ni jsou. Za chvilku ta herka zmizí.“

Teď. Další příležitost nedostanu.

Pratt se chystal nastoupit zpátky do kočáru. V okamžiku, kdy se dvířka začala otvírat, vrhl se Norris proti nim a vyřítil se ven.

Dveře Pratta tvrdě zasáhly a srazily ho na zem. Neměl čas zareagovat – stejně jako jeho překvapený kolega, který se neobratně vysoukával z kočáru.

Norris se rychle rozhlédl kolem sebe. Spatřil mrtvého koně, zhrouceného před přetíženým valníkem, za nímž se rozrůstala řada stojících kočárů. A dole řeka Charles ukrývala své kalné vody pod hladinou ozářenou měsícem. Norris nezaváhal. Nic jiného mi nezbývá, pomyslel si. Buď se chopím téhle šance, nebo se rovnou můžu rozloučit se životem. Drž mi palce, Rose!

„Chytněte ho! Nenechte ho skočit!“

Ale Norris už padal. Tmou a časem k budoucnosti stejně neznámé jako hlubina, u níž hledal záchranu. Věděl, že skutečný boj ho teprve čeká, a ve zlomku vteřiny, než splynul s vodou, se obrnil jako válečník před bitvou.

Řeka ho přivítala mrazivým objetím. Norris klesl do tmy tak neproniknutelné, že ani nemohl rozeznat, kde je dno. Chvíli se jenom dezorientovaně zmítal, ale pak zahlédl odlesk měsíčního světla. Usilovně plaval tím směrem, dokud hlavou nepronikl nad hladinu. Zatímco se sípavě nadechoval, slyšel křičící hlasy.

„Kde je? Vidíte ho?“

„Přivolejte další strážníky! Musíme prohledat břeh!“

„Po obou stranách řeky?“

„Samozřejmě, vy idiote! Po obou stranách!“

Norris se znovu ponořil do ledové tmy a nechal se unášet proudem. Věděl, že plavat proti proudu by nedokázal, a tak všechny své naděje na únik svěřil řece. Minul Lechmere Point, minul West End. Řeka ho nesla dál a dál na východ, k přístavu.

K dokům.

Kapitola 29

Současnost

Julia stála na břehu a pozorovala moře. Mlha se konečně zvedla a odhalila nedaleké ostrůvky i člun rybářů lovících humry, který plul po hladině tak klidné, že se podobala desce z matného stříbra. Julia neslyšela Tomovy kroky, jakýmsi šestým smyslem však poznala, že přichází, a vytušila jeho blízkost mnohem dřív, než promluvil.

„Už jsem si všechno sbalil,“ řekl. „Chtěl bych stihnout trajekt o půl páté. Je mi líto, že vás tu musím nechat s Henrym samotnou, ale měl by být celkem v pořádku. Žádná arytmie se za poslední tři dny neobjevila.“

„Nebojte se, Tome, zvládneme to,“ opáčila, pohled stále upřený na rybářský člun.

„Žádám po vás až příliš.“

„Nevadí mi to, opravdu ne. Stejně jsem se tady chystala zdržet celý týden. Je tu krásně. Navíc se přece jen zlepšilo počasí a můžu obdivovat oceán.“

„Hezké místečko, co?“ Tom se postavil vedle ní. „Velká škoda, že dříve nebo později celé sklouzne do vody. Henryho dům existuje ve vypůjčeném čase.“

„Nedá se zachránit?“

„Moře neporazíte. Některé věci jsou nevyhnutelné.“

Chvíli oba mlčky sledovali, jak lovec humrů vypíná vrčící motor a vytahuje do člunu pasti.

„Od oběda jste nápadně tichá,“ prohodil Tom.

„Pořád mi nejde z hlavy Rose Connollyová.“

„Co vás na ní tak upoutalo?“

„Jak musela být silná, aby vůbec přežila.“

„Pokud lidem nic jiného nezbývá, obvykle v sobě tu sílu najdou.“

„Já ji nikdy nenašla. Ani když jsem ji nejvíc potřebovala.“

Procházeli po mořském břehu, ale raději se drželi dál od rozpadajícího se útesu.

„Mluvíte o svém rozvodu?“

„Ano. Od začátku jsem ze ztroskotání našeho vztahu obviňovala jenom sebe. Vyčítala jsem si, že jsem nedokázala zařídit, aby se mnou byl Richard šťastný. To se stává ženám, které partner den za dnem přesvědčuje, že jejich práce je bezvýznamná ve srovnání s tou jeho, že nejsou tak skvělé jako manželky jeho kolegů.“

„Kolik let jste tu situaci snášela?“

„Sedm.“

„Proč jste od něho neodešla?“

„Protože jsem těm jeho argumentům postupně uvěřila.“ Julia zakroutila hlavou. „Rose by jim nepodlehla.“

„Tohle teď pro vás bude dobrá mantra. Jak by se na mém místě zachovala Rose?“

„Dospěla jsem k závěru, že nejsem žádná Rose Connollyová.“

Pozorovali lovce humrů házejícího pasti zpátky do vody.

„Ve čtvrtek odlétám do Hongkongu,“ řekl Tom. „Zůstanu tam měsíc.“

„Aha.“ Opět se odmlčela. Takže ho neuvidí celý měsíc.

„Miluju svou práci, ale bohužel při ní trávím polovinu času mimo domov. Zatímco bojuju s epidemiemi a chráním životy druhých, zapomínám, že mám taky vlastní život.“

„Ovšem vykonáváte něco nesmírně záslužného.“

„Je mi dvaačtyřicet, mým jediným spolubydlícím je pes – a ještě ho půl roku nechávám u cizích lidí.“ Tom se zahleděl na moře. „Ostatně uvažuju, že bych tuhle cestu zrušil.“

Julii se náhle zrychlil tep. „Z jakého důvodu?“

„Částečně kvůli Henrymu. Koneckonců je mu osmdesát devět let a věčně tady nebude.“

Jistě, pomyslela si Julia. Jde pouze o Henryho. „Kdyby měl potíže, může mi přece zavolat.“

„To je moc velká odpovědnost. Obtížně se s ním vychází.“

„Náhodou jsem k němu docela přilnula. Spřátelili jsme se a já přátele neopouštím.“ Julia sledovala racka prolétávajícího kolem. „Stejně je zvláštní, jak hromádka starých kostí dokáže sblížit dva lidi, kteří spolu nemají vůbec nic společného.“

„Určitě jste mu hodně sympatická. Svěřil se mi, že být jen o deset let mladší…“

Julia se zasmála. „Když jsme se poprvé setkali, myslela jsem, že si se mnou nebude moc rozumět.“

„Henry snáší málokoho, ale vás si vyloženě oblíbil.“

„Spojuje nás Rose. Oba jsme jí úplně posedlí.“ Julia pohledem vyprovázela motorový člun lovců humrů, který právě odjížděl a na kovově šedé hladině za sebou zanechával zpěněnou bílou brázdu. „Dokonce se mi o Rose i zdává.“

„Ano? Co se vám o ní zdá?“

„Ve snech jako bych viděla totéž, co mohla vidět ona. Kočáry, ulice, dobové oblečení. Prostě mě ovlivňují ty dopisy, které jsem přečetla. Rose mi vklouzla do podvědomí. Skoro bych věřila, že jsem tam tehdy žila, všechno mi připadá tak… důvěrně známé.“

„Asi jako vy připadáte povědomá mně.“

„Nechápu, proč bych měla.“

„Přesto mám neodbytný pocit, že vás znám. Že jsme se setkali už někdy dřív.“

„Nenapadá mě jediný důvod k takovému dřívějšímu setkání.“

„Mě taky ne,“ povzdechl si Tom a otočil se k ní. „A zřejmě tedy neexistuje ani důvod, abych zrušil svou cestu. Nebo snad existuje?“

Ta otázka obsahovala mnohem víc, než kolik si oba přiznávali. Julia opětovala jeho pohled. A vylekalo ji, co spatřila v Tomových očích: příležitost – a současně riziko zklamání. Ani na jednu z těch variant se necítila připravená.

Obrátila se tváří k moři. „Myslím, že to tady s Henrym nějak zvládneme.“

V noci se Julii znovu zdálo o Rose Connollyové. Tentokrát však Rose nebyla ono chudě oblečené děvče s obličejem umazaným od popela, ale důstojná mladá žena s vyčesanými vlasy a moudrýma očima. Za letního dne stála uprostřed rozkvetlé louky a dívala se k potoku pod mírným svahem. Pod týmž svahem, který jednou bude Juliinou zahradou. Vysoká stébla trávy se ve větru vlnila jako vodní hladina, poletující chmýří pampelišek připomínalo zlatavý oblak. Rose se ohlédla. Za ní se objevila prázdná travnatá plocha, kde jenom pár převrácených kamenných kvádrů označovalo místo, na němž kdysi stával jiný dům. Dům, který do základů vyhořel.

Náhle se k Rose z hřebene svahu rozběhla malá holčička – vlající sukénky, tváře zčervenalé horkem. Rose ji chytila v podpaží, zvedla ji a několikrát se s ní zatočila dokola.

„Ještě, ještě!“ dychtivě volala dívenka, když ji Rose opět postavila na zem.

„Už ne, tetičce se točí hlava.“

„Tak budeme z kopce válet sudy?“

„Poslyš, Meggie, není to krásné místo?“ ukázala Rose směrem k potoku. „Co říkáš?“

„Ve vodě jsou ryby. A žáby.“

„Je tu nádherně, viď? Jednou by sis tady měla nechat postavit dům. Přímo na tomhle místě.“

„A co se stalo s tím starým domem nahoře?“

Rose se znovu ohlédla na zčernalé kamenné základy nedaleko vrcholu svahu. „Patřil velmi šlechetnému člověku,“ řekla tiše. „Byly ti teprve dva roky, když sídlo úplně zničil požár. Až budeš starší, možná ti o tom člověku povím. Povím ti, co všechno pro nás udělal.“ Rose zhluboka vdechla svěží vzduch a sklouzla očima zpátky k potoku. „Ano, tohle místo je přímo stvořené pro dům. Musíš si to zapamatovat.“ Vzala holčičku za ruku. „A teď půjdeme. Kuchařka už na nás čeká s obědem.“

Vykročily, teta a její malá neteř, mířily nahoru po svahu, jejich sukně šelestily ve vysoké trávě. Pak mladá žena a holčička zmizely za hřebenem. Nad zvlněnými stébly už probleskovaly jenom Roseiny rudohnědé vlasy.

Julia procitla se slzami v očích. To byla moje zahrada. Rose a Meggie procházely mojí zahradou.

Zvedla se z postele a přešla k oknu, za nímž zářil růžový jas rozbřesku. Dnes poprvé oblohu nezakrývaly mraky a nad zálivem vycházelo slunce. Jsem tak ráda, že jsem tu zůstala dost dlouho, abych konečně uviděla ten nádherný úsvit, pomyslela si Julia.

Dolů do kuchyně sestoupila po špičkách, snažila se pohybovat co nejtišeji, neboť nechtěla probudit Henryho. Právě se chystala natočit vodu a uvařit kávu, když z vedlejší místnosti uslyšela nezaměnitelný zvuk šustícího papíru. Odložila konvici a nakoukla do knihovny.

Henry seděl celý zhroucený u jídelního stolu, hlavu skloněnou, před sebou poházené písemnosti.

Polekaně se k němu rozběhla. Obávala se nejhoršího. Když ho však vzala za rameno, napřímil se a pohlédl na ni. „Našel jsem to,“ řekl.

Sklouzla očima k stránkám ležícím na stole a spatřila tři známé iniciály: O. W. H. „Další dopis!“

„Myslím, Julie, že tenhle je asi poslední.“

„Ale to je báječné!“ vyhrkla. Pak si všimla, jak je Henry bledý a jak se mu třesou ruce. „Co se stalo?“

Henry jí podal dopis. „Čtěte.“

Kapitola 30

1830

Ona děsivá věc se už dva dny smáčela ve whisky a Rose zpočátku nepoznala, co lahev obsahuje. Viděla jenom jakýsi plátek syrového masa, ponořený do tekutiny v barvě čaje. Pan Pratt lahev zvedl a přidržel ji dívce u očí. Chtěl Rose donutit, aby se podívala důkladněji.

„Víte, kdo to je?“ zeptal se.

Upřeně hleděla na baňatou lahev. Předmět naložený v nevábné směsi alkoholu a krve se náhle vyhoupl přímo proti sklu, které zvýraznilo jednotlivé rysy obličeje. Rose s hrůzou couvla.

„Tu tvář byste měla dobře znát, slečno Connollyová,“ pokračoval Pratt. „Někdo ji před dvěma dny v jisté westendské uličce stáhl z hlavy oběti. Tělo vrah rozřízl ve tvaru kříže. Tělo vašeho švagra, pana Ebena Tatea.“ Pratt lahev postavil na stůl doktora Grenvilla.

Rose se otočila ke Grenvillovi, který se zdál důkazem ve svém salonku stejně otřesený. „Taková lahev nikdy v Norrisově pokoji nebyla!“ prohlásila. „A Norris by mě rozhodně nežádal, abych se na vás obrátila, kdyby vám nedůvěřoval, pane profesore. Teď zase vy musíte věřit jemu.“

Pratt zareagoval klidným úsměvem. „Snad už je zcela jasné, vážený pane doktore, že váš student pan Marshall vás oklamal. Právě on je Westendský Smrťák. A je pouze otázka času, než ho dopadneme.“

„Pokud neutonul v řece,“ poznamenal Grenville.

„Kdepak, víme, že zůstal naživu. Dnes ráno jsme v blátě na břehu objevili šlápoty, které míří od vody k dokům. Vypátráme ho a spravedlnosti bude učiněno zadost. Tahle lahev představuje důkaz, jaký potřebujeme.“

„Je to jenom anatomický vzorek naložený ve whisky.“

„Máme taky zakrvácenou masku. Bílou masku, přesně odpovídající popisu, který nám poskytla jistá svědkyně.“ Pratt ukázal hlavou na Rose.

„Je nevinný!“ zvýšila Rose hlas. „Dosvědčím…“

„Co dosvědčíte, slečno Connollyová?“ přerušil ji Pratt a pohrdavě si odfrkl.

„Tu lahev jste mu do pokoje dal sám.“

Pratt k ní přistoupil s tak zuřivým výrazem, že mimoděk couvla. „Vy špinavá malá děvko!“

„Pane Pratte!“ zasáhl Grenville.

Ale Pratt ji dál probodával očima. „Myslíte si, že vaše svědectví bude mít nějakou váhu? Dobře vím, že jste s Norrisem Marshallem žila. Dokonce vás na Vánoce vzal domů ke svému starému otci. Stejně jako jste se nerozpakovala s vrahem smilnit, nerozpakujete se kvůli němu lhát. Zabil Ebena Tatea, aby se vám zavděčil? Aby vám odstranil z cesty obtížného švagra?“ Pratt vrátil lahev zpátky do důkazní krabice vyložené plátnem. „No ovšem, vašemu svědectví porota určitě uvěří!“

Rose opět oslovila Grenvilla: „Pane profesore, ta lahev v jeho pokoji nebyla. Přísahám.“

„Kdo schválil prohlídku pokoje pana Marshalla?“ zeptal se Grenville. „Co vůbec Noční hlídku přivedlo na tuhle stopu?“

Pratt poprvé znejistěl. „Jenom jsem plnil svou povinnost. Když jsme dostali zprávu…“

„Jakou zprávu?“

„Dopis, kde se oznamovalo, že by Noční hlídka mohla v pokoji Norrise Marshalla objevit zajímavé věci.“

„Kdo ten dopis poslal?“

„Nejsem oprávněn takové podrobnosti sdělovat.“

Grenville se chápavě zasmál. „Tedy anonym!“

„Ale důkazy jsme našli, ne?“

„Vy byste lidský život vsadil na tu lahev? Nebo na tu masku?“

„A vy, pane, byste si měl dvakrát rozmyslet, jestli chcete vsadit svou dobrou pověst na obyčejného vraha. Už by vám mohlo být jasné, že jste se v tom mladíkovi šeredně zmýlil. Stejně jako se v něm zmýlili všichni ostatní.“ Pratt zvedl důkazní krabici a samolibě dodal: „Všichni, jenom já ne.“ Krátce se uklonil. „Dobrou noc, pane doktore. Nemusíte mě doprovázet.“

Slyšeli, jak v hale doznívají Prattovy kroky, pak se za ním zavřely domovní dveře. O pár vteřin později vklouzla do salonku Grenvillova sestra Eliza.

„Tak už ten hrozný chlap odešel?“ prohodila.

„Obávám se, že pro Norrise to vypadá hodně zle,“ povzdechl si Grenville a klesl do křesla u krbu.

„Opravdu mu nemůžeš nijak pomoct?“ zeptala se Eliza.

„Na Prattovo vyšetřování nemám sebemenší vliv.“

„Norris na vás spoléhá, pane profesore,“ ozvala se Rose. „Pokud se vy a pan Holmes postavíte na jeho stranu, úřady vás budou muset vyslechnout.“

„Wendell chce svědčit v jeho prospěch?“ podivila se Eliza.

„Navštívil Norrise v jeho pokoji. Ví, že tam žádná podobná lahev nebyla. Ani ta maska.“ Rose pohlédla na Grenvilla. „Je to moje vina. Všechno souvisí se mnou a s Meggie. Ti lidé, kteří ji hledají, jsou schopni udělat cokoliv.“

„Přece by nedokázali poslat nevinného člověka na šibenici,“ řekla Eliza.

„Ale ano – a bez váhání.“ Rose přistoupila ke Grenvillovi, ruce zdvižené v gestu, kterým prosila, aby jí profesor věřil. „Toho večera, kdy se Meggie narodila, byli na oddělení dvě ošetřovatelky a lékař. Teď jsou všichni mrtví, protože se dozvěděli sestřino tajemství. Slyšeli jméno Meggiina otce.“

„Jméno, které vy sama neznáte,“ podotkl Grenville.

„Nebyla jsem u lůžka. Maličká plakala, a tak jsem ji odnesla. Později na mě Agnes Pooleová naléhala, abych se neteře vzdala, ale já odmítla.“ Rose ztěžka polkla a tiše dodala: „A od té doby mě pronásledují.“

„Tedy jim jde o to dítě?“ Eliza se otočila k bratrovi. „Potřebuje ochránit.“

Grenville přikývl. „Kde je vaše neteř, slečno Connollyová?“

„Ukryla jsem ji, pane. Na bezpečném místě.“

„Mohli by ji najít,“ řekl Grenville.

„Já jediná vím, kde je.“ Rose mu pohlédla do očí a dodala s pevným přesvědčením: „A nikdo mě nedonutí, abych to prozradila.“

Grenville ji chvíli zamyšleně pozoroval. „Jistě, vůbec o tom nepochybuju. Až dosud jste ji dokázala ochránit před každým nebepečím. Víte lépe než kdokoliv jiný, co je pro ni nejvhodnější.“ Náhle se zvedl. „Musím odejít.“

„Kam?“ zeptala se Eliza.

„Potřebuju se v té věci s někým poradit.“

„Vrátíš se k večeři?“

„Ještě nevím.“ Grenville zamířil do haly a oblékl si zimník.

Rose ho následovala. „Pane profesore, co mám dělat já? Jak bych mohla pomoct?“

„Zatím zůstanete tady.“ Grenville se otočil k sestře. „Elizo, postarej se o slečnu Connollyovou. Dokud je v našem domě, nesmí se jí nic stát.“ Vyšel ven. Dveřmi dovnitř pronikl nápor mrazivého vichru. Rose zamžikala, v očích ji pálily slzy.

„Nemáte kam jít, viďte?“

Rose se otočila k Elize. „Je to tak, madam.“

„Paní Furbushová vám ustele v kuchyni.“ Eliza přelétla pohledem Roseino záplatované oblečení. „A také pro vás vyhledá nějaké šaty.“

„Děkuju vám.“ Rose si odkašlala. „Děkuju vám za všechno.“

„Díky patří spíš mému bratrovi,“ opáčila Eliza. „Jenom doufám, že mu celá tahle záležitost nezničí pověst.“

Do honosnějšího domu Rose ještě nikdy nevstoupila, natož aby v něm spala. Žhavé uhlíky v kuchyňském krbu vydávaly dostatek tepla. Měla huňatou vlněnou přikrývku, přímo královskou ve srovnání s chatrným pláštěm, pod kterým strávila tolik chladných nocí, ubohým starým hadrem páchnoucím po všech nuzných ubytovnách, kde přespávala na špinavé slámě. Rázná a čilá hospodyně paní Furbushová nesmlouvavě hodila ten plášť společně s dalším Roseiným oblečením do ohně, obstarala mýdlo a spoustu horké vody. Doktor Grenville totiž vyznával zásadu, že pouze čistá domácnost je zdravá domácnost. Rose teď ležela vykoupaná a v nové noční košili nezvykle pohodlně na lůžku poblíž krbu. Navíc věděla, že i Meggie je v teple a bezpečí.

Ale co Norris? Kde dneska spal? Hladověl a třásl se zimou? Proč o něm nepřicházely žádné zprávy?

Přestože hodina večeře dávno minula, doktor Grenville se stále nevracel. Rose celý večer čekala s nastraženýma ušima, jeho hlas ani kroky však nezaslechla. „Víte, děvče, tohle s sebou nese jeho povolání,“ poučila ji paní Furbushová. „Lékař prostě nemá normální pracovní dobu. Často ho k pacientům povolají uprostřed noci a stává se, že přijde domů až ráno.“

Všichni v domě se odebrali na lože, a doktor Grenville se dosud neobjevil. Rose nemohla usnout. Uhlíky v krbu dožhnuly a zvolna se měnily v popel. Za oknem kuchyně měsíc ozařoval siluetu mohutného stromu, větve se ve větru skřípavě kývaly.

Náhle se ozval další zvuk: kroky blížící se po schodech pro služebnictvo.

Rose ležela bez hnutí. Naslouchala. Kroky mířily do kuchyně. Nejspíš jde některá ze služebných znovu zapálit v krbu, pomyslela si Rose. Zahlédla nejasné obrysy postavy, kterou skrývala tma. Pak se s rachotem převrhla židle a čísi hlas tlumeně zaklel: „K čertu!“

Mužský hlas.

Rose se zvedla z lůžka a ve tmě dotápala ke krbu. Poslepu nahmatala svícen a zažehla jej. Když se plamínek rozhořel, uviděla, že vetřelec je mladík v noční košili a s plavými vlasy rozcuchanými spánkem. Při pohledu na Rose se tvářil neméně překvapeně než ona.

To bude mladý pán, synovec doktora Grenvilla, napadlo ji. Ten, co se nahoře ve svém pokoji zotavuje po těžké operaci… Svědčil o tom i obvaz na pahýlu levé ruky. Mladý muž se kymácel, nohy se pod ním podlamovaly. Rose odložila svíčku a spěchala ho zachytit, aby se neskácel na podlahu.

„Jsem v pořádku, nic mi není,“ bránil se.

„Neměl byste ponocovat, pane Lackawayi.“ Rose zvedla židli, kterou předtím porazil, a opatrně ho na ni posadila. „Dojdu pro vaši matku.“

„Rozhodně ne! Prosím!“

Úpěnlivý tón Rose přesvědčil.

„Jen by mě zase obskakovala,“ naříkavě pokračoval Charles. „Ta její přehnaná péče mě úplně ničí. Ničí mě, že jsem kvůli matčiným obavám, abych nedostal horečku, pořád zavřený v pokoji.“ Pohlédl na Rose utrápenýma očima. „Nebuďte ji. Prostě mě tu nechte chvilku posedět. Pak se vrátím do postele, slibuju.“

„Jak myslíte,“ povzdechla si Rose. „Ale neměl byste takhle sám vstávat a chodit po domě.“

„Nejsem tu přece sám.“ Charlesovi se podařilo vykouzlit náznak úsměvu. „Jste tady se mnou.“

Sledoval, jak Rose prohrabuje v krbu uhlíky a přikládá dříví. Opět vyšlehly plameny, z krbu začalo sálat teplo.

„Vy jste ta dívka, o které si povídají všechny služebné,“ řekl Charles.

Otočila se k němu. V jasnějším světle lépe viděla mladíkův obličej s jemnými rysy, půvabně klenutým obočím a téměř dívčími rty. Nemoc z něj sice vysála barvu, ale dál to zůstával přitažlivý obličej zřejmě velmi citlivého člověka, spíš chlapce než muže.

„Norrisova přítelkyně,“ dodal Charles.

Rose přikývla. „Jmenuju se Rose.“

„Poslyšte, Rose, já jsem také jeho přítel. A podle toho, co se v posledních dnech dovídám, by teď Norris potřeboval přátel co nejvíc.“

Rose si znovu připomenula vážné problémy, s nimiž se Norris musel potýkat, a zdrceně klesla na židli u stolu. „Tolik se o něho bojím,“ zašeptala.

„Můj strýc má spoustu vlivných známostí.“

„Jenže sám už pochybuje.“

„A vy ne?“

„Ani trochu.“

„Kde berete tu jistotu?“

„Znám Norrisovo srdce.“

„Opravdu?“

„Myslíte si, že jsem poblouzněná holka.“

„To si nemyslím. Ale přečetl jsem hodně básní o bezmezné oddanosti. Ovšem ve skutečném životě se s ní setkáváme vzácně.“

„Neplýtvala bych oddaností, kdybych Norrisovi nevěřila.“

„Rose, jestli mi někdy bude hrozit šibenice, budu pokládat za štěstí, když při mně bude stát věrná duše, jako jste vy.“

Při zmínce o šibenici se Rose mimoděk otřásla. Zahleděla se do krbu, kde plameny rychle stravovaly vyschlé poleno.

„Omlouvám se, bylo to ode mě hloupé. Dávají mi tolik morfia, že pomalu nevím, co říkám.“ Charles sklouzl očima k obvázanému pahýlu své levé ruky. „Prostě to se mnou jde z kopce. Skoro se ani neudržím na nohou.“

„Je noc, pane Lackawayi. Vůbec byste neměl být vzhůru.“

„Vlastně jsem si zašel loknout brandy. Budete tak laskavá a podáte mi ji? Je v tamhleté skřínce.“ Ukázal na druhou stranu kuchyně. Rose hned napadlo, že jeho noční výlet za alkoholem zdaleka není první.

Nalila mu pouze na dva prsty, což vypil naráz. Ačkoliv zjevně očekával další dávku, Rose lahev schovala do skřínky a nekompromisně ho vyzvala: „Teď se hezky vrátíte do svého pokoje. Pomůžu vám.“

Se svíčkou v ruce odvedla Charlese po schodech do prvního patra. Tady nahoře dosud nikdy nebyla. Zatímco zvolna kráčeli chodbou, ve světle svíčky užasle pozorovala všechny ty divy kolem sebe. Viděla koberec s nádherným vzorem a zářivě lesklý vykládaný stolek. Viděla celou galerii portrétů. Úctyhodní mužové a elegantní dámy působili tak realistickým dojmem, až měla pocit, že z ní po celou cestu k pokoji nespouštějí oči. Když Charlesovi pomáhala do postele, zapotácel se, jako by ta trocha brandy ještě zesílila omamující účinky morfia. Mladík s povzdechem klesl na lůžko.

„Děkuju vám, Rose.“

„Dobrou noc, pane.“

„Norris je věru šťastlivec. Má dívku, která ho miluje… láskou, o jaké píší básníci.“

„V básních se nevyznám, pane Lackawayi.“

„Ani nemusíte.“ Charles zavřel oči a znovu si povzdechl. „Stačí, že víte, co je v životě nejdůležitější.“

Dýchal stále víc zhluboka a konečně usnul. Ano, pomyslela si Rose, vím, co je v životě nejdůležitější. A teď to můžu ztratit.

Vyšla z pokoje a zamířila chodbou zpátky. Náhle se zastavila, oči upřené na obraz, který opětoval její pohled. V matné záři svíčky se portrét zdál překvapivě živý. Rose úplně strnula – ohromilo ji, jak jsou jí ty rysy povědomé. Viděla muže s hustou kšticí a tmavýma očima, v nichž se zrcadlila pronikavá inteligence. Vypadal, jako by se přímo ze svého plátna chtěl s Rose pustit do rozhovoru. Přistoupila blíž, aby důkladněji prozkoumala každý záhyb, každou křivku obličeje. Portrét ji natolik zaujal, že blížící se kroky uslyšela, teprve když dospěly téměř k ní. Podlaha zaskřípala a Rose se prudce otočila. Lekla se a málem upustila svíčku.

„Slečno Connollyová?“ zamračil se doktor Grenville. „Smím se vás zeptat, proč se uprostřed noci potulujete po domě?“

Rose v jeho hlase zaslechla tón podezření a začervenala se. Předpokládá to nejhorší, pomyslela si. Všichni u Irů předpokládají to nejhorší. „Kvůli panu Lackawayovi, pane.“

„Co je s mým synovcem?“

„Přišel dolů do kuchyně. Sotva se držel na nohou, a tak jsem ho odvedla zpátky.“ Ukázala ke dveřím Charlesova pokoje, které předtím nechala otevřené.

Doktor Grenville nakoukl dovnitř. Jeho synovec ležel nepřikrytý na posteli a hlasitě chrápal.

„Omlouvám se, pane,“ pokračovala Rose. „Neodvážila bych se sem nahoru, kdyby…“

„Naopak já bych se měl omluvit vám,“ přerušil ji Grenville a povzdechl si. „Byl to perný den, jsem úplně vyčerpaný. Dobrou noc.“ Otočil se k odchodu.

„Pane profesore… Máte nějaké zprávy o Norrisovi?“

Grenville se zdráhavě zastavil a pohlédl na ni. „Obávám se, že situace nevypadá dobře. Důkazy se zdají velmi přesvědčivé.“

„Ty důkazy jsou falešné.“

„To rozhodne soud. Ovšem u soudu zproštění viny záleží na lidech, kteří Norrise Marshalla vůbec neznají. Nevědí o něm víc, než co četli v novinách nebo slyšeli v hospodě. Že bydlí nedaleko místa, kde došlo ke všem čtyřem vraždám. Že ho svědci viděli, jak se sklání nad mrtvolou Mary Robinsonové. Že se v jeho pokoji našel odříznutý obličej Ebena Tatea. Že si výborně vede při pitvách a má zkušenosti i s řeznickou prací. Jednotlivě by se každý z těch nepřímých důkazů dal snadno vyvrátit. Ale přednesené dohromady jenom potvrzují vinu.“

Rose měla ve tváři čiré zoufalství. „Opravdu není žádný způsob, jak ho obhájit?“

„Víte, lidé už se dostali na šibenici po mnohem chabější obžalobě.“

Rose bezradně popadla Grenvilla za rukáv. „Nesnesu představu, že by ho oběsili!“

„Slečno Connollyová, nesmíme ztrácet naději. Možná ho ještě dokážu zachránit.“ Stiskl Rose ruku a pohlédl jí přímo do očí. „Ale budu potřebovat vaši pomoc.“

Kapitola 31

„Billy! Tady jsem, Billy!“

Chlapec se zmateně rozhlížel, pátral ve stínech, kdo to hlasitě šeptá jeho jméno. Černý pes, který mu poskakoval u nohou, náhle vzrušeně vyštěkl a rozběhl se k Norrisovi, přikrčenému za hromadou sudů. Alespoň tenhle voříšek si o něm nic špatného nemyslel a radoval se ze hry na schovávanou s člověkem, kterého vůbec neznal.

Hlupáček Billy byl opatrnější. „Kdo je tam, Fleku?“ zeptal se, jako by očekával, že mu psisko odpoví.

Norris vyšel z úkrytu. „To jsem já, Billy,“ řekl. Chlapec začal ustupovat. „Nemusíš se bát,“ ujistil ho Norris. „Přece si mě pamatuješ, ne?“

Výrostek pohlédl na psa, který teď Norrisovi bezstarostně olizoval ruku. „Jste přítel slečny Rose.“

„Potřebuju, abys jí donesl vzkaz.“

„Noční hlídka tvrdí, že jste Smrťák.“

„Nejsem. Přísahám.“

„Hledaji vás. Všude kolem řeky.“

„Billy, jestli jsi Rosein přítel, musíš to pro mě udělat.“

Chlapec znovu sklouzl očima k psíkovi. Flek seděl Norrisovi u nohou, spokojeně vrtěl ocasem a sledoval rozmluvu. Billy sice moc rozumu nepobral, věděl však, že při posuzování něčích úmyslů může důvěřovat svému psovi.

„Chci, abys zašel do domu doktora Grenvilla,“ pokračoval Norris.

„Do tý velký vily na Beaconu?“

„Ano. Nejdřív se přesvědčíš, jestli tam Rose je. A pak jí předáš tohle.“ Norris vsunul Billymu do dlaně přeložený lístek. „Nikomu jinému. Jenom jí osobně.“

„Co jste tam napsal?“

„Prostě jí ten vzkaz předáš.“

„Je to zamilovaný psaníčko?“

„Ano,“ až příliš rychle a netrpělivě odpověděl Norris.

„Ale já ji taky miluju,“ zafňukal Billy. „A oženim se s ní.“ Hodil vzkaz na zem. „Žádný vaše zamilovaný psaníčka jí nosit nebudu.“

Norris potlačil zklamání a zvedl papír z dlažby. „Píšu jí tam, aby se na mě neohlížela a zařídila si život po svém. Odnes jí to. Prosím.“ Opět vložil vzkaz Billymu do ruky. „Jestli odmítneš, bude se Rose zlobit.“

Takový argument účinkoval; Billy se ze všeho nejvíc obával, aby si Rose nerozhněval. „Dobrá, udělám to,“ řekl a schoval papír do kapsy.

„Nesmíš nikomu prozradit, že jsi mě viděl.“

„Nejsem padlej na hlavu,“ odsekl Billy. Vzápětí vyrazil do noci. Černý pes mu běžel v patách.

Norris už se dál nezdržoval. Chvatně vykročil temnou ulicí směrem ke čtvrti Beacon Hill. Billy může mít sebelepší snahu, říkal si, ale zachovat tajemství určitě nedokáže. Nebudu čekat, až mě sem strážníci z Noční hlídky přijdou hledat.

Nepochybně jsou přesvědčení, že jsem naživu a celé ty tři dny zůstávám v Bostonu.

Oblečení, které ukradl, mu nepadlo, kalhoty byly příliš velké a košile malá. Všechny tyhle nedostatky naštěstí skryl těžký zimní kabát. A tak s kvakerským kloboukem naraženým do čela kráčel odhodlaně ulicí. Neváhal, nepokoušel se plížit. Vrah sice nejsem, pomyslel si, ale přinejmenším se ze mě stal zloděj. Ostatně tak jako tak mi hrozí šibenice – pár dalších zločinů nehraje roli. Když chce mrznoucí člověk přežít, musí sebrat z věšáku v hospodě plášť a strhnout z prádelní šňůry kalhoty a košili, nic jiného mu nezbývá. A jestli už mě mají oběsit, pak ať nesu nějakou skutečnou vinu.

Za rohem odbočil do úzké Acorn Street. Byla to tatáž ulička, kde se v domě ozdobeném na průčelí dvěma vytesanými pelikány setkali Gareth Wilson a doktor Sewall. Norris se uchýlil do jednoho z domovních vchodů, aby tam, skrytý stíny, trpělivě čekal. Touhle dobou, uvažoval, se zřejmě Billy dostal ke Grenvillovu sídlu. A teď by Rose mohla držet v rukou můj vzkaz. Vzkaz sestávající z jediné stručné řádky:

Dnes večer pod pelikány.

Kdyby se papíru zmocnili strážníci z Noční hlídky, netušili by, co věta znamená. Ale Rose pochopí. Rose přijde.

Norris se ještě těsněji vtiskl do výklenku. Čekal.

Večer se rychle měnil v noc. Lampy uvnitř domů postupně zhasínaly, okna v Acorn Street temněla. Čas od času se ozval klapot koňských kopyt a rachot kočáru projíždějícího po mnohem rušnější Cedar Street, brzy však i tam veškerý provoz ustal.

Norris si úžeji přitáhl plášť a sledoval, jak mu ve tmě stoupají od úst bělavé obláčky dechu. Pokud to bude nutné, přečkám tady celou noc, umiňoval si. A jestli se Rose neobjeví do rozbřesku, vrátím se sem zítra večer. Jakmile se dozví, že tu na ni čekám, nic ji nezastaví… Věřil jí. Vůbec o ní nepochyboval.

Nohy mu zimou dřevěněly, prsty na rukou už vůbec necítil. Poslední okno v Acorn Street potemnělo.

Náhle se zpoza rohu vynořila ženská postava. Uprostřed uličky se žena zastavila. Snažila se pohledem proniknout tmou.

„Norrie?“ zavolala tiše.

Norris okamžitě vystoupil z domovního vchodu. „Rose,“ hlesl a dívka se k němu rozběhla. Chytil ji do náručí a radostně se s ní zatočil, nesmírně šťastný, že ji opět vidí. Připadala mu tak lehoučká, lehčí než vzduch, a v té chvíli pochopil, že jsou si navždy souzeni. Skok do ledově chladné řeky Charles znamenal stejně smrt jako vzkříšení – a právě tohle byl nový život. Život po boku dívky, která Norrisovi nenabízela bohatství, lesk rodinného jména, vůbec nic. Kromě lásky.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ horečně šeptal. „Věděl jsem to.“

„Teď mě poslouchej.“

„Nemůžu zůstat v Bostonu. A zároveň už nedokážu dál žít bez tebe.“

„Norrisi, tohle je důležité. Poslouchej!“

Zmlkl, dokonce přímo zkameněl, ale nikoliv pod vlivem Roseina příkazu. Z opačného konce Acorn Street se k nim totiž začala přibližovat hřmotná postava.

Vzápětí se Norris prudce otočil. Přiměl ho k tomu klapot kopyt páru koní za jeho zády. A to už kočár zastavil. I druhá úniková cesta zmizela v nenávratnu. Dvířka kočáru se otevřela.

„Norrisi,“ řekla Rose. „Musíš těm lidem důvěřovat. Musíš důvěřovat mně!“

Z uličky se ozval povědomý hlas: „Je to jediná možnost, pane Marshalle.“

Norris se překvapeně otočil k muži se širokými rameny, který náhle stál přímo před ním. „Pane doktore?“

„Radím vám, abyste nastoupil do kočáru,“ pronesl Sewall vážným tónem. „Jestli chcete žít.“

„Jsou to naši přátelé,“ naléhala Rose. Vzala Norrise za ruku a vedla ho ke kočáru. „Pospěš si, nebo tě tu ještě někdo uvidí.“

Neměl na vybranou. Ať už ho čekalo cokoliv, přála si to i Rose – a právě jí přece svěřil svůj život. Nastoupila a vtáhla Norrise za sebou.

Doktor Sewall zůstal v uličce. Rázně zabouchl dveře kočáru a zvedl hlavu k okénku. „Bůh vás provázej. Doufám, že se někdy opět setkáme, ovšem za příznivějších okolností.“

Kočí škubl opratěmi a kočár se rozjel.

Teprve teď si Norris všiml muže na protějším sedadle. Světlo pouliční lampy ozářilo mužův obličej a Norris jen udiveně zíral.

„Nebojte se, nejde o zatčení,“ pousmál se konstábl Lyons.

„A o co tedy?“ zeptal se Norris.

„Pouze prokazuji laskavost jednomu starému příteli.“

Po westbostonském mostě vyjeli z města a pokračovali přes vesnici Cambridge. Stejnou trasou před pár dny Noční hlídka přepravovala Norrise jako vězně. Tentokrát však cestoval s odlišnými pocity, tehdejší zoufalství vystřídala naděje. Rose celou dobu nechávala svou drobnou ruku v jeho dlani. Mlčky ho tak ujišťovala, že všechno probíhá přesně podle plánu a odnikud nehrozí žádná zrada. Ostatně Norrise vůbec nenapadlo o Roseině upřímnosti zapochybovat. Tahle křehká dívka při mně věrně a neochvějně stojí, uvědomoval si. Nezasloužím si ji.

Za osadou Cambridge je pohltila temná venkovská krajina s pustými poli. Mířili na sever k Somervillu a Medfordu, míjeli spící domy, které jako by se v chladné zimní noci choulily jeden k druhému. Až na okraji Medfordu kočár konečně odbočil do dlážděného dvora a zastavil.

„Tady si odpočinete.“ Konstábl Lyons otevřel dvířka kočáru a vystoupil. „Zítra dostanete pokyny a vyrazíte severním směrem k dalšímu bezpečnému úkrytu.“

Norris konstábla následoval a pak se zahleděl na kamenné farmářské stavení, v jehož oknech poutníky vítalo blikavé světlo svíček. „Co je to za dům?“ zeptal se.

Lyons neodpověděl. Odvedl Rose a Norrise ke dveřím, zaklepal nejprve dvakrát a po krátké přestávce ještě jednou.

Uplynulo několik vteřin. Domovní dveře se otevřely. Objevila se starší žena v krajkovém nočním čepečku a lampou si posvítila do tváře návštěvníků.

„Máme tu pocestného,“ řekl konstábl Lyons.

Žena při pohledu na Norrise a Rose svraštila čelo. „Vskutku velmi zvláštní uprchlíci.“

„A velmi zvláštní situace. Přivezl jsem je na osobní žádost doktora Grenvilla. S akcí souhlasili i pan Garrison a doktor Sewall, svůj souhlas připojil také pan Wilson.“

Žena pokývla, ustoupila stranou a nechala trojici vejít dovnitř.

Norris vkročil do starobylé kuchyně, jejíž strop během všech těch let, kdy se tu připravovaly pokrmy, dokonale zčernal. Téměř celou jednu stěnu zabíral obrovský kamenný krb, ve kterém dosud žhnuly poslední noční uhlíky. Ze stropu visely svazky různých usušených bylin – levandule, yzopu, pelyňku, šalvěje. Náhle Rose ukázala Norrisovi ke znaku vyrytému do stropního trámu. Byl to pelikán.

Konstábl Lyons si všiml, kam se dívají, a vysvětlil: „Vidíte starodávný symbol, pane Marshalle, jeden z těch, které uctíváme. Pelikán představuje smysl sebeobětování. Připomíná nám, že obdarovat bližního svého znamená odměnit sama sebe.“

„Je to znak naší kongregace, ženského řeholního řádu Růží šáronských,“ dodala stará žena.

Norris se k ní otočil. „Kdo vlastně jste? Kde jsem se to ocitl?“

„Všichni patříme ke společnosti Růžového kříže, pane. A tohle je zastávka pro pocestné. Pro pocestné, kteří potřebují útočiště.“

Norrisovi se znovu vybavil skromný městský domek v Acorn Street, vybavili se mu pelikáni vytesaní do žulového kvádru nad vchodem. Vybavilo se mu, že mezi gentlemany, kteří onoho večera dům navštívili, byl i William Lloyd Garrison. Vybavily se mu také řeči majitelů nedalekých krámů, řeči o cizích lidech objevujících se po setmění, o podivném rozhodnutí konstábla Lyonse, který Noční hlídce zakázal Acorn Street a její okolí sledovat.

„Jsou to abolicionisté,“ řekla Rose. „A tenhle dům slouží jako úkryt.“

„Jako přestupní stanice,“ upřesnil Lyons. „Jako jedna z četných zastávek, které rozenkruciáni zřídili na cestě z jihu do Kanady.“

„Ukrýváte uprchlé otroky?“

„Nikdo není otrok,“ prohlásila stařena. „Žádný člověk nemá právo vlastnit jiného člověka. Všichni jsme svobodní.“

„Pane Marshalle, teď už chápete, proč se o tomhle domě stejně jako o domě v Acorn Street nesmí mluvit,“ opět si vzal slovo konstábl Lyons. „Doktor Grenville nás ujistil, že podporujete hnutí za zrušení otroctví. Kdyby vás někdy dopadli, nesmíte naše základny prozradit, neboť byste ohrozil nesmírně mnoho lidí. Lidí, kteří často vytrpěli tolik, že by to stačilo na deset životů.“

„Rozhodně nic neprozradím, přísahám,“ odpověděl Norris.

„Zabýváme se mimořádně nebezpečnou činností,“ pokračoval Lyons. „Poslední dobou nebezpečí neustále sílí. Nemůžeme si dovolit, aby někdo naši síť odhalil – zejména ne v situaci, kdy se stupňuje snaha celé hnutí rozvrátit a zničit.“

„Vy všichni jste příslušníci řádu? I doktor Grenville?“

Lyons přikývl. „Další věc, kterou je třeba dokonale utajit.“

„Ale proč pomáháte mně? Nejsem uprchlý otrok. Podle pana Pratta jsem dokonce zrůda.“

Konstábl Lyons si pohrdavě odfrkl. „A Pratt je hnusná ropucha. S chutí bych ho z Noční hlídky vyhodil, jenže se tak snaží, až se stal jakousi veřejně známou osobností. Sotva otevřete noviny, dočtete se, co zase vykonal odvážný pan Pratt, skvělý pan Pratt. Upřímně řečeno, ten chlap je idiot. Ve vašem zatčení viděl svůj vrcholný triumf.“

„To je tedy důvod? Pomáháte mi, abyste mu ten triumf překazil?“

„Taková maličkost by nestála za námahu. Pomáháme vám, protože Aldous Grenville je bezvýhradně přesvědčený o vaší nevině. Nechat vás oběsit by byla těžká nespravedlnost.“ Lyons pohlédl na stařenu. „Pan Marshall zatím zůstane tady u vás, paní Goodeová. Zítra přijede pan Wilson s pokyny pro další část cesty. Dnes večer jsme neměli čas všechno zařídit. Každopádně brzy začne svítat a pro pana Marshalla bude nejlepší, když vyrazí až po setmění.“ Konstábl se otočil k Rose. „Pojďte, slečno Connollyová, vracíme se do Bostonu.“

Dívku jeho slova zjevně zaskočila. Oči jí zvlhly slzami. „Nemohla bych s ním zůstat?“ zeptala se.

„Osamělý cestující se pohybuje rychleji a bezpečněji. Je důležité, aby se pan Marshall vyhnul jakýmkoliv překážkám.“

„To se máme tak najednou rozloučit?“

„Nic jiného vám nezbývá. Až bude pan Marshall mimo nebezpečí, pošle pro vás.“

„Sotva jsme se znovu setkali! Chtěla bych s ním zůstat alespoň dneska. Říkal jste, že zítra přijede pan Wilson. Vrátila bych se do Bostonu s ním.“

Norris pevněji sevřel její dlaň a oslovil Lyonse: „Nevím, kdy se s Rose opět uvidíme. Může se stát cokoliv. Dovolte nám prosím, abychom těch posledních pár hodin strávili spolu.“

Konstábl s povzdechem přikývl. „Dobrá. Pan Wilson se tady objeví zítra před polednem. Buďte připravená okamžitě odjet.“

Leželi ve tmě. Na postel oknem dopadaly jenom paprsky měsíční záře, ale i ta trocha matného světla stačila, aby Rose viděla Norrisův obličej. Aby poznala, že Norris stejně tak pozoruje její tvář.

„Slibuješ, že pro mě a pro Meggie pošleš?“ zeptala se.

„Jakmile se dostanu na bezpečné území, napíšu ti. Dopis přijde pod cizím jménem, ale ty budeš vědět, že je ode mě.“

„Kéž bych mohla odjet s tebou!“

„Nechci, aby ses kvůli mně trmácela po nějakých opuštěných silnicích, v domě doktora Grenvilla je ti mnohem líp. Navíc mě utěšuje vědomí, jak dobře ses postarala o Meggie. Opravdu jsi pro ni vybrala to nejvhodnější místo.“

„Byla jsem si zcela jistá, že je to jediné místo, které bys mi doporučil.“

„Ty moje chytrá Rose! Tak dobře mě znáš!“

Něžně vzal do dlaní její obličej. „To nejlepší máme teprve před sebou. Musíš tomu věřit, Rose. Všechny útrapy pominou, všechno naše strádání vystřídá nádherná společná budoucnost.“ Zlehka přitiskl rty na její ústa. Ten polibek by ji měl zahřát u srdce, ale Rose naopak tiše vzlykla, neboť nevěděla, kdy, a jestli vůbec někdy, se znovu setkají. Myslela na dlouhé putování, které Norrise čeká, na přísně utajované úkryty, na zledovatělé silnice vedoucí… kam vlastně? Neuměla si představit budoucnost – a právě to ji děsilo. Dříve si vždycky celkem jasně dokázala představit, co bude následovat: nejprve léta práce v nějaké krejčovské dílně, pak setkání s mladým mužem, svatba, děti. Ale teď nic podobného neviděla. Neviděla domov s Norrisem, neviděla děti, neviděla štěstí. Proč celá budoucnost náhle zmizela? Proč Rose nemohla dohlédnout dál než za dnešní noc?

Jsou to snad jediné chvíle, které spolu kdy strávíme?

„Budeš na mě čekat?“ zašeptal Norris.

„Ano, nikdy na tebe nepřestanu čekat.“

„Nevím, jestli ti můžu nabídnout něco jiného než život na útěku. Stále se budeme ohlížet přes rameno, stále se budeme bát pronásledovatelů. Takový osud si nezasloužíš.“

„Ty taky ne.“

„Ale ty máš na vybranou, Rose. Nechci, aby ses jednoho dne probudila a začala litovat. Skoro bych byl raději, kdybychom se už nikdy neviděli.“

V měsíčním svitu se zaleskly její slzy. „Tohle nemůžeš myslet vážně.“

„Myslím to vážně, ale jen proto, že si přeju tvoje štěstí. Proč bych tě měl připravovat o možnost prožít normální život?“

„Jaký normální život?“ zašeptala. „Bez tebe?“

Norris mlčel.

„Musíš mi odpovědět, Norrie. Hned. Jestli mi neodpovíš, budu pořád čekat na tvůj dopis. Budu čekat, dokud nezešedivím a nepoloží mě do hrobu. A budu čekat i potom…“ Hlas jí selhal.

„Přestaň. Prosím tě, přestaň.“ Norris jí ovinul paže kolem ramenou a přitiskl ji k sobě. „Kdybych byl skutečně nesobecký, rovnou bych ti řekl, abys na mě zapomněla. Řekl bych ti, abys hledala štěstí u někoho jiného.“ Hořce se zasmál. „Ale jak se zdá, tak šlechetný ani zdaleka nejsem. Naopak už předem zoufale žárlím na muže, který tě jednou bude mít. Který získá tvoji lásku. Chtěl bych být na jeho místě.“

„Jsi to ty.“ Rose natáhla ruku a sevřela v dlani látku Norrisovy košile. „Patřím tobě. Nikomu jinému.“

Neuměla si představit budoucnost. Dokázala nahlédnout pouze do těch několika příštích hodin. A věděla, že tahle noc je možná jediná, první a zároveň poslední. S každým úderem srdce cítila, jak uplývá společně strávený čas, po němž nezůstane nic než vzpomínky a slzy.

Tak skoupě vyměřeným časem nesměla plýtvat. Chvějícími se prsty rozepínala háčky a rozvazovala tkanice svého oblečení. Samým spěchem dýchala rychle a přerývaně. Brzy mělo svítat. Ještě nikdy se s mužem nemilovala, ale intuitivně pochopila, co musí udělat. Pochopila, čím Norrise potěší, čím ho k sobě navždy připoutá.

Měsíční světlo ozařovalo její ňadra a Norrisova nahá ramena, všechna tajná a posvátná místa, která si dosud vzájemně neukázali. Tohle tedy poskytuje manželka manželovi, pomyslela si. Když do ní pronikl, sice vyjekla bolestí, současně se však radovala. Dobře věděla, že bolest ženu provází při všech vítězstvích, ať už jde o ztrátu panenství nebo porod každého dalšího dítěte. Teď jsi můj manžel.

Kokrhání se ozvalo ještě před rozedněním. Rose procitla a nejprve ji napadlo: ten bláznivý kohout se nechal oklamat měsícem a ohlašuje ráno uprostřed noci. Ale to, co proudilo oknem do pokoje, nebyl falešný úsvit. Otevřela oči a zjistila, že tma ustoupila chladné a ponuré šedi. Rose celá zoufalá sledovala, jak se den zvolna rozjasňuje a nebe modrá. Kdyby mohla, jistě by příchod jitra zadržela. Nicméně i Norris už přestal zhluboka oddechovat a zvolna se probíral ze snů, nepochybně milostných, neboť ji ve spánku pevně objímal.

Otevřel oči a usmál se. „Kdepak, nenastal konec světa,“ řekl při pohledu na její zarmoucený obličej. „Přežijeme i tohle.“

Zamžikala zvlhlými řasami. „A budeme šťastní.“

„Ano.“ Zlehka se dotkl její tváře. „Nesmírně šťastní. Musíš mi věřit.“

„Nikomu a ničemu jinému nevěřím. Ale tobě ano.“

Venku zaštěkal pes. Norris vstal a přešel k oknu. Rose pozorovala nahé mužské tělo zarámované ranním světlem a dychtivě si vrývala do paměti každou jeho křivku, každý sval. To jediné mě bude utěšovat, dokud se mi Norris opět neozve, pomyslela si. Vzpomínka na tuhle chvíli.

„Přijel pro tebe pan Wilson,“ prohodil Norris.

„Tak brzy?“

„Musíme sejít dolů.“ Norris se vrátil k posteli. „Nevím, kdy budu mít příležitost znovu s tebou mluvit, a tak to raději nebudu odkládat.“ Poklekl na podlahu vedle lůžka a vzal do dlaní Roseinu ruku. „Miluju tě, Rose Connollyová, a toužím strávit život po tvém boku. Chci se s tebou oženit. Jestli si mě vezmeš.“

Nespouštěla z něho uslzené oči. „Vezmu si tě, Norrie. Ano. Vezmu!“

Zvedl její ruku ke rtům a mimoděk se usmál při pohledu na Aurniinu lacinou pouťovou cetku, kterou Rose nikdy nesundávala z prstu. „A slibuju, že tvůj další prsten rozhodně nebude jenom kousek plechu s barevným sklíčkem.“

„Co je mi po nějakém prstenu? Stačíš mi ty.“

Norris se rozesmál a sevřel ji v náručí. „Takovou manželku snadno uživím!“

Kdosi hlučně zaklepal na dveře. Oba strnuli. Vzápětí se ozval hlas jejich hostitelky. „Pan Wilson právě dorazil. Musí se okamžitě vrátit do Bostonu, takže ta mladá dáma by si měla pospíšit.“ Slyšeli, jak stařeniny kroky míří po schodech zpátky dolů.

„Rose, přísahám ti, že je to naposledy, co se loučíme,“ řekl Norris. „Ale teď, lásko, je nejvyšší čas.“

Kapitola 32

Oliver Wendell Holmes seděl v přijímacím salonku Edwarda Kingstona a naslouchal sestrám Welliverovým – Kitty po levici, Gwendolyn po pravici. Už dávno dospěl k názoru, že pobyt v pekle by mu připadal snesitelnější. Kdyby věděl, že jsou dnes u Edwarda na návštěvě obě roztomilé sestřičky, držel by se od jeho domu co nejdál. Ale jakmile už jednou překročil práh, nemohl zděšeně vykřiknout a dát se na útěk; taková hrubost se neodpouštěla. Pravda, vteřinu či dvě tuhle variantu zvažoval, ovšem příliš pozdě, neboť Kitty a Gwen stačily bleskurychle vyskočit z křesílek, kde se předtím elegantně uvelebily, popadly ho každá za jednu paži a vtáhly ho dovnitř jako hladoví pavouci vrhající se na čerstvý úlovek. Je se mnou amen, říkal si, zatímco se snažil nepřevrhnout v klíně svůj třetí šálek čaje. Jsem tu uvězněný na celé odpoledne a nezbývá mi než trpělivě čekat, až přeplněný močový měchýř něk oho donutí zvednout se a návštěvu ukončit.

Bohužel mladé dámy měly zřejmě dotyčné ústrojí ze železa. Vesele popíjely šálek za šálkem, neúnavně klevetily s Edwardem a jeho matkou. Wendell je nehodlal povzbuzovat, většinou tedy zůstával zticha, což dívkám ani trochu nevadilo. Stejně by ho nepustily ke slovu. Sotva se jedna z nich odmlčela, aby se nadechla, druhá na nepřetržitý proud řeči plynule navázala pikantním klípkem či kousavou poznámkou. Byl to skutečný slovní maraton, omezovaný pouze nutností dopřát plícím nějaký ten vzduch.

„Stěžovala si, jak příšerná plavba to byla, málem při ní prý umřela. Ale pak jsem mluvila s panem Carterem a ten říkal, že šlo jenom o běžné drobné bouřky v Atlantiku. Tak vidíte, zase přeháněla…“

„Jako obvykle. Ona prostě přehání vždycky. Třeba pana Masona vydávala za světově proslulého architekta. A potom jsme zjistili, že postavil všehovšudy jednu nevelkou operu ve Virginii. Jak jsem slyšela, je to celkem nezajímavé dílo a rozhodně se nedá srovnávat s pracemi pana Bulfinche…“

Wendell potlačil zívnutí a zahleděl se z okna. Sestry dál klábosily o lidech, kteří mu byli více než lhostejní. Ale vždyť se tu nabízí téma na báseň, pomyslel si. Na báseň o hloupých a neužitečných dívkách v nádherných šatech. V šatech ušitých jinými, neviditelnými dívkami.

„… a ujistil mě, že lovci uprchlých zločinců ho dříve nebo později dopadnou,“ vykládala Kitty. „Bože můj, já věděla, že je na něm cosi odporného. Přímo jsem to zlo cítila.“

„Já taky!“ vyhrkla Gwen a teatrálně se otřásla. „Když jsem vedle něho tenkrát seděla v kostele, úplně mi běhal mráz po zádech.“

Wendell rázem zpozorněl. „To mluvíte o panu Marshallovi?“ zeptal se sester Welliverových.

„Samozřejmě. O nikom jiném se teď skoro ani nemluví. Ovšem vy jste minulých pár dní strávil v Cambridgi, pane Holmesi, a tak vám poslední novinky zřejmě unikly.“

„Kdepak, i v Cambridgi jsem slyšel až dost.“

„Není to otřesné?“ pateticky zvolala Kitty. „Jenom si představte – večeřely jsme a tančily s vrahem! Ke všemu s takovým vrahem! Jedné oběti bestiálně odřízl obličej! Jiné vyřízl jazyk!“

Vím o dvou ženských jazycích, které bych vyřízl docela rád.

„Slyšela jsem, že má komplice,“ navázala Gwen a v očích jí zaplálo vzrušení. „Nějaké irské děvče.“ Cudně ztlumeným hlasem dodala ono choulostivé slovo: „Poběhlici.“

„Pak tedy posloucháte pěkné nesmysly!“ zamračil se Wendell.

Gwen jenom zírala, ta nevybíravá poznámka jí vyrazila dech.

„Nemáte v hlavě kapku rozumu, ani jedna z vás,“ pokračoval Wendell. „Papouškujete tady pitomosti a vůbec netušíte, o čem je řeč.“

„Propána,“ chvatně zasáhla Edwardova matka. „Zdá se, že čajová konvice je prázdná. Nechám přinést další.“ Zvedla zvonek a prudce jím zatřásla.

„Náhodou moc dobře víme, o čem je řeč, pane Holmesi,“ bojovně prohlásila Kitty. Teď byla v sázce její hrdost – a jakékoliv porušení společenských konvencí nehrálo roli. „Máme totiž zdroje blízké Noční hlídce. Důvěrně blízké.“

„Ano? Odhadoval bych je na užvaněnou manželku některého strážníka.“

„Promiňte, ale to od vás není příliš galantní.“

Paní Kingstonová ještě zoufaleji zatřepala zvonkem. „Co je s tím děvčetem? Nutně potřebujeme čerstvý čaj!“

„Wendelle,“ pokusil se zklidnit situaci Edward. „K urážkám snad sahat nemusíme. Prostě si tu nenuceně povídáme, ne?“

„Opravdu? Naše mladé dámy mluví o Norrisovi. A víš stejně jako já, že Norris by podobné ohavnosti nikdy nespáchal.“

„Proč tedy utekl?“ namítla Gwen. „Proč skočil z toho mostu? Takhle se chová jedině viník.“

„Nebo člověk k smrti vyděšený.“

„Jestli je nevinen, měl zůstat a hájit se.“

Wendell se zasmál. „Před takovými, jako jste vy dvě?“

„Ale no tak, Wendelle,“ znovu ho napomenul Edward. „Mám dojem, že nejlepší bude změnit téma.“

„Kde se to děvče toulá?“ Paní Kingstonová vyskočila, přešla ke dveřím a křikla: „Nellie, copak jste hluchá? Nellie! Okamžitě nám přineste čaj!“ Zlostně práskla dveřmi a vrátila se do svého křesílka. „Řeknu vám, je nemožné sehnat dneska jenom trochu schopnou služku.“

Sestry Welliverovy dotčeně mlčely a úzkostlivě se snažily nepohlédnout směrem k Wendellovi. Ano, Holmes překročil meze společenského chování, zasloužil si tedy, aby ho ignorovaly.

Jako by mi vadilo, že se mnou odmítají mluvit takové hlupačky, pomyslel si. Odložil nedopitý šálek. „Děkuji vám za výtečný čaj, paní Kingstonová, ale bohužel se už musím rozloučit.“ Zvedl se. Vzápětí vstal i Edward.

„Ale co nevidět dostaneme čerstvou konvici!“ Paní Kingstonová opět sklouzla očima ke dveřím. „Totiž pokud to popletené děvče dokáže plnit své povinnosti.“

„Máte pravdu.“ Kitty dál okázale dávala najevo, že Wendell pro ni neexistuje. „Se služebnictvem jsou poslední dobou samé potíže. Naše máti se v květnu také hodně natrápila, když nám odešla komorná. Byla u nás teprve tři měsíce, a najednou utekla a vdala se. Ani se nenamáhala předem něco oznámit. Prostě se sebrala a zmizela, klidně nás nechala na holičkách.“

„Taková nesvědomitost!“

Wendell se lehce uklonil. „Přeji hezké odpoledne, paní Kingstonová. Slečno Welliverová, slečno Welliverová.“

Hostitelka pokývla, ale mladé dámy mu nevěnovaly pozornost. Zatímco v doprovodu Edwarda zamířil ke dveřím, dál klábosily.

„A víte, jak nesnadné je sehnat dneska v Providenci pořádnou služebnou. Ani Aurnia sice nebyla žádný zázrak, ale šatník nám udržovala v pořádku.“

Wendell se právě chystal vyjít z místnosti, náhle se však zastavil. Otočil se ke Gwen, která dál štěbetala.

„Trvalo celý měsíc, než za ni máti našla vhodnou náhradu. To už byl červen a všichni jsme se museli připravovat na odjezd do našeho letního sídla ve Westonu.“

„Jmenovala se Aurnia?“ zeptal se Wendell.

Gwendolyn se rozhlédla po salonku, jako by marně pátrala, kdo ji to oslovil.

„Ta vaše komorná,“ pokračoval Wendell. „Povězte mi o ní něco.“

Gwen se zatvářila co nejchladněji. „Nechápu, proč vás zajímá, pane Holmesi.“

„Byla mladá? A hezká?“

„Mohlo jí být asi jako nám, viď, Kitty? A jestli byla hezká? No, to záleží na vkusu.“

„A co její vlasy? Jakou měly barvu?“

„Pro všechno na světě…“

„Jakou měly barvu?“

Gwen pokrčila rameny. „Ohnivě rudou. Svým způsobem byly pozoruhodné, ovšem tyhle zrzky jsou vždycky příšerně pihovaté.“

„Kam odešla? Kde je teď?“

„Jak to máme vědět? Ta hloupá holka nám neřekla ani slovo.“

„Myslím, že máti bude vědět víc,“ ozvala se Kitty. „Ale nic nám neprozradí, protože o jistých věcech se ve slušné společnosti nemluví.“

Gwen se vyčítavě podívala na sestru. „Proč ses mi o tom už dávno nezmínila? Já ti svěřuju všechno!“

„Wendelle, netušil jsem, že tě obyčejná služebná dokáže tak zaujmout,“ prohodil Edward.

Wendell se vrátil ke křesílku a usedl naproti zaraženým sestrám Welliverovým. „Rád bych, abyste mi pověděly všechno, co si o té dívce pamatujete. Začneme jejím příjmením. Jmenovala se Aurnia Connollyová?“

Kitty a Gwen si vyměnily překvapený pohled.

„No ne, pane Holmesi,“ podivila se Kitty. „Odkud to víte?“

„Hledá vás nějakej pán,“ řekla paní Furbushová.

Rose zvedla hlavu od noční košile, na níž právě pracovala. Vedle nohou měla koš s oblečením, které už stačila vyspravit, ať šlo o prodřenou kapsu u kalhot doktora Grenvilla, odpáraný lem na sukni paní Lackawayové nebo různé halenky, blůzky a vesty s chybějícími knoflíčky a povolenými švy. Jakmile se dopoledne vrátila do profesorova domu, začala přímo horečně látat a šít, aby alespoň trochu zapomněla na svůj žal. A také aby tím jediným, co uměla, oplatila laskavé přijetí, jehož se jí tu dostalo. Celý den se hrbila v rohu kuchyně a beze slova přidávala steh ke stehu. Její obličej tak zřetelně vyjadřoval zoufalství, že ji služebné ohleduplně ponechávaly samotnou. Nikdo ji nerušil, nikdo se s ní nepokoušel mluvit. Až do téhle chvíle.

„Ten gentleman čeká u zadního vchodu,“ dodala paní Furbushová.

Rose odložila noční košili do koše a vstala. Cestou přes kuchyň cítila, jak ji hospodyně zvědavě pozoruje, a když došla ke dveřím, pochopila proč.

U služebního vchodu, tedy na místě dost zvláštním pro návštěvu gentlemana, stál Wendell Holmes.

„Pane Holmesi,“ přivítala ho Rose. „Proč jste přišel k zadnímu vchodu?“

„Potřebuju s vámi mluvit.“

„Pojďte dál. Doktor Grenville je doma.“

„Tohle je soukromá záležitost, pouze pro vaše uši. Můžeme si pohovořit venku?“

Ohlédla se přes rameno a setkala se s ostražitýma očima paní Furbushové. Vykročila z domu a zavřela za sebou kuchyňské dveře. Zamířili s Wendellem na postranní dvůr, kde bezlisté stromy vrhaly v chladném světle zapadajícího slunce kostlivecky tenké stíny.

„Víte, kde se schovává Norris?“ zeptal se Wendell. Zaváhala. „Rose, situace je nesmírně vážná,“ pokračoval naléhavým tónem. „Jestli o něm víte, musíte mi to prozradit.“

Zavrtěla hlavou. „Dala jsem slib.“

„Komu?“

„Nemůžu porušit slovo. Ani kvůli vám.“

„Takže víte, kde Norris je?“

„Je v bezpečí, pane Holmesi. Starají se o něho dobří lidé.“

Wendell ji popadl za loket. „Máte na mysli doktora Grenvilla? Byl to on, kdo Norrisovi zařídil útěk?“

Rose upřeně hleděla do Wendellových horečnatých očí. „Jemu se přece dá důvěřovat, ne?“

Wendell zaúpěl. „Pak už je možná pro Norrise příliš pozdě.“

„Proč to říkáte? Děsíte mě!“

„Grenville nedovolí, aby Norris zůstal naživu a skončil před soudem. Při procesu by se odhalila různá pečlivě skrývaná tajemství. Tajemství natolik ničivá, že by úplně rozvrátila profesorovu domácnost.“ Wendell vzhlédl k honosnému sídlu Aldouse Grenvilla.

„Ale doktor Grenville vždycky Norrise obhajoval.“

„A napadlo vás někdy, proč vůbec tak vlivný člověk riskuje svou pověst kvůli bezvýznamnému studentovi z obyčejné chudé rodiny?“

„Protože je Norris nevinný! A protože…“

„Ne. Chrání ho jenom před soudní síní! Myslím, že si nepřál nic jiného, než aby Norrise soudily titulní strany novin a veřejné mínění. Což se také stalo, tyhle dvě poroty už Norrise shledaly vinným. A kterýkoliv lovec uprchlých zločinců ho klidně může zastřelit. Víte přece, že na Norrisovu hlavu vypsali odměnu?“

Rose spolkla slzy. „Ano, vím.“

„Všechno skončí ke všeobecné spokojenosti. Westendský Smrťák bude dopaden a zabit.“

„Ale proč by doktor Grenville něco takového dělal? Proč by chtěl Norrisovi ublížit?“

„Teď není čas na vysvětlování. Hlavně mi prozraďte, kde Norris je. Jinak ho nestihnu varovat.“

Rose uvažovala, jak by se měla zachovat. Dosud nikdy o Wendellu Holmesovi nepochybovala, ale najednou jí připadalo, že musí pochybovat o každém – dokonce i o lidech, kterým nejvíc důvěřovala.

„Za soumraku opustí Medford,“ řekla tiše. „Pojede winchesterskou silnicí na sever.“

„Kam?“

„Do obce Hudson. Do mlýna u řeky. Nad branou jsou tam vytesaní pelikáni.“

Wendell pokývl. „S trochou štěstí ho doženu ještě kus před Hudsonem.“ Otočil se k odchodu, ale pak se ještě ohlédl. „Rose, Grenvillovi ani slovo! A především se nikomu nezmiňujte, kde je dítě. Musí zůstat v úkrytu.“

Rozběhl se z postranního dvora. Vzápětí Rose uslyšela klapot vzdalujících se koňských kopyt. Slunce se zvolna sklánělo k obzoru. Během hodiny se Norris objeví na winchesterské silnici. Právě po setmění mohl někdo na osamělého cestujícího nejsnadněji nastražit léčku…

Pospěšte si, Wendelle. Ať se k němu dostanete dřív.

Nápor ledového větru rozvířil suché listí a vmetl Rose do očí prach. Přivřenými víčky zahlédla na pěšině jakýsi pohyb. Když se vichr utišil, rozeznala psa, který se do dvora zatoulal z Beacon Street. Očichal křoví, přešel zledovatělou cestu posypanou popelem, u stromu zvedl zadní nohu a potom mírným klusem zamířil zpátky k brance. A Rose si náhle uvědomila, že stejnou či hodně podobnou chvíli už jednou zažila.

Tehdy ovšem byla noc… Vzpomínky, které se pomalu začaly vynořovat z paměti, provázel tak trýznivý pocit smutku, že by je Rose nejraději navždy ponechala v temnu. Přesto je však nezaplašila, naopak se usilovně držela onoho tenkého vlákna, dokud ji nezavedlo zpátky k okamžiku, kdy stála u okna na chodbě, konejšila právě narozenou neteř a hleděla do noci. Vybavilo se jí, jak na nemocniční dvůr vjel zakrytý lehký kočár tažený jediným koněm. Vybavilo se jí, jak ze stínu vystoupila ošetřovatelka Agnes Pooleová a pak hovořila s kýmsi, kdo seděl uvnitř kočáru.

A vybavil se jí ještě další detail: vylekaný kůň, který neklidně klapal kopyty, když kolem něho prošel pes. Černý pes, jehož silueta se jasně odrážela od lesklého dláždění.

Tenkrát v noci se tam objevil Billyho pes. Takže poblíž musel být i Billy…

Rose vyběhla z branky, ale než se stačila pustit po Beacon Street, uslyšela za sebou mužský hlas. „Slečno Connollyová?“

Strnule se otočila. V domovních dveřích stál doktor Grenville. „Jak říkala paní Furbushová, navštívil nás dnes pan Holmes. Kde je?“

„Už… už odešel, pane profesore.“

„Ani se mnou nepromluvil? To je opravdu divné. Charles bude zklamaný, jistě by čekal, že se u něho přítel zastaví.“

„Zdržel se tu jenom pár minut.“

„Proč vlastně přišel? A ke všemu zadním vchodem?“

Rose pod Grenvillovým pátravým pohledem zrudla. „Prostě se zaskočil zeptat, jak se mi daří, pane. Nechtěl vás vyrušovat tak těsně před večeří.“

Grenville ji ještě chvilku pozoroval. Rose z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst. A doufala, že stejně tak její tvář nic neprozrazuje Grenvillovi.

„Až pana Holmese opět uvidíte,“ řekl, „vyřiďte mu prosím, že jeho návštěvy jsou vždycky vítané. V kteroukoliv denní i večerní dobu.“

„Ano, pane,“ hlesla.

„Mám dojem, že se po vás shání paní Furbushová.“ Doktor Grenville se vrátil do domu.

Rose se rozhlédla sešeřelou Beacon Street. Pes už zmizel.

Kapitola 33

Byla skoro půlnoc, když dům konečně ztichl.

Rose ležela na svém lůžku v kuchyni a trpělivě čekala, až nahoře umlknou poslední hlasy a kroky. Teprve pak vstala a oblékla si plášť. Vyklouzla zadním vchodem, co nejtišeji přešla přes postranní dvůr směrem k brance. Vtom uslyšela, jak před domem zastavil kočár, a chvatně couvla do stínu.

Kdosi divoce zabušil na domovní dveře. „Doktore! Potřebujeme doktora!“

Neuplynula ani minuta, a dveře se otevřely. „Co se děje?“ zeptal se profesor Grenville.

„Požár, pane! Kousek od Hancockova přístaviště! Už shořely dvě budovy a zatím nevíme, kolik lidí je zraněných. Doktor Sewall vás žádá o pomoc. Jestli můžete hned vyrazit, pane, můj kočár je vám k dispozici.“

„Dobrá, jenom si vezmu brašnu.“

Téměř vzápětí se domovní dveře s prásknutím zavřely a kočár spěšně odjel.

Rose opustila svůj úkryt a brankou se proplížila do Beacon Street. Noční obloha na obzoru plála hrozivě rudou září. Kolem Rose přerachotil povoz, mířil k hořícím dokům. Za ním uháněli dva mladíci, kteří patrně nechtěli přijít o skvělou podívanou. Rose je nenásledovala. Místo toho se po mírném svahu Beacon Hillu vydala směrem ke čtvrti známé jako West End.

O dvacet minut později vklouzla do stájového dvora a opatrně otevřela vrata hospodářského přístavku. Ve tmě slyšela tlumené pokvokávání slepic, cítila pach koní a vůni sena.

„Billy?“ zavolala tiše.

Výrostek se neozval. Ale kdesi nahoře na seníku zakňučel jeho pes.

Rose v šeru dotápala k úzkým schůdkům a začala stoupat nahoru. Billyho vychrtlá postava se ostře rýsovala proti oknu. Chlapec tam stál a pozoroval onu rudou záři na východě.

„Billy?“ zašeptala Rose.

Hoch se otočil. „Koukněte, slečno Rose! Hoří!“

„Já vím.“ Pes k ní přiběhl a olízl jí ruku.

„Ten oheň je čim dál větší. Myslíte, že přeskočí až sem? Neměl bych přinýst kbelík vody?“

„Billy, chci se tě na něco zeptat.“

Chlapec jí však nevěnoval pozornost. Jako u vytržení sledoval stále mohutnějící záři. Rose se dotkla jeho paže a zjistila, že se celý chvěje.

„Hoří v přístavišti,“ řekla. „Až sem k nám požár nepronikne.“

„Kdepak, může se k nám dostat. Viděl jsem, jak plameny přeskočily ze střechy přímo na mýho tátu. Kdybych tam měl vodu, mohl jsem ho zachránit. Stačil by kbelík vody.“

„Tvůj otec uhořel?“

„Jo, slečno Rose, úplně zčernal jako spálený maso. Když si svítíte svíčkou, vždycky máte mít po ruce kbelík s vodou.“

Záře na východě zjasněla, do oblohy se zahryzly vysoko šlehající oranžové plameny. Výrostek couvl od okna, zřejmě připravený dát se na útěk.

„Billy, potřebuju, aby sis na něco vzpomněl. Je to důležité.“

Nespouštěl oči z okna, jako by měl strach obrátit se k nepříteli zády.

„Tu noc, kdy se narodila Meggie, přijel do nemocnice lehký kočár. Chtěli holčičku odvézt. Ošetřovatelka Pooleová říkala, že to byl někdo z kojeneckého útulku, ale lhala. Myslím, že nechala poslat pro Meggiina otce. Pro jejího pravého otce.“

Chlapec pořád nevěnoval Rose pozornost.

„Billy, tehdy jsem v nemocnici zahlédla tvého psa, proto vím, že jsi tam musel být i ty. Určitě jsi na dvoře viděl ten kočár.“ Rose popadla Billyho za loket. „Kdo si to v noci přijel pro dítě?“

Konečně se k ní otočil. V odlesku záře pronikající oknem spatřila jeho vystrašenou tvář. „Nevim. Slečna Pooleová napsala vzkaz.“

„Jaký vzkaz?“

„Ten, co jsem měl odnýst.“

„Požádala tě, abys někomu doručil vzkaz?“

„Slíbila, že když si pospíšim, dostanu půldolar.“

Rose se na něho zahleděla. Výrostek neuměl číst. Nabízel se snad vhodnější posel než Hlupáček Billy, který každou pochůzku ochotně vyřídí za několik drobných mincí a vlídnější slovo?

„Kam tě s tím vzkazem poslala?“ zeptala se.

Chlapec znovu sklouzl očima k plamenům. „Oheň je pořád větší a větší. A šíří se našim směrem.“

„Billy!“ Rose chlapcem zatřásla. „Ukážeš mi, kam jsi s tím vzkazem běžel?“

Hoch přikývl a vykročil od okna. „Je to na opačný straně. Tam budeme v bezpečí.“

Sestoupili ze schůdků a prošli vraty dvora. Zatímco chvátali po severním svahu Beacon Hillu, pes je následoval a radostně vrtěl ocasem. Billy se co chvíli ohlížel, aby zjistil, jestli se za nimi přece jenom nežene požár.

„Určitě si ten dům pamatuješ?“ zeptala se Rose.

„No jasně. Ošetřovatelka Pooleová povídala, že mi tam daji půldolar, ale nic mi nedali. Běžel jsem celou cestu, jenže ten gentleman ani nebyl doma. Chtěl jsem svuj půldolar, tak jsem vzkaz předal služce. A ta hloupá holka mi zavřela dveře před nosem! Žádnej půldolar jsem nedostal. Vrátil jsem se ke slečně Pooleový, ale půldolar mi taky nedala.“

„Kam vlastně jdeme?“

„Vždyť víte.“

„Nevím.“

„Ale víte.“

Překonali mírný svah a ocitli se v Beacon Street. Billy se znovu ohlédl. Obloha na východě měla hrozivě oranžovou barvu, ve vzduchu byl cítit kouř ohlašující neštěstí. „Pospěšte si,“ řekl chlapec. „Třeba plameny přeskočí řeku.“ Rozběhl se ulicí směrem k Mill Damu.

„Billy, ukaž mi, kam jsi doručil ten vzkaz. Zaveď mě přímo ke dveřím!“

„Už jsme tady.“ Výrostek otevřel branku a vstoupil na dvůr. Pes ho poslušně následoval.

Rose zůstala stát na ulici. Ohromeně pozorovala honosný dům doktora Grenvilla.

„Šel jsem k zadnímu vchodu,“ pokračoval Billy. Vzápětí odbočil za roh a zmizel ve tmě. „Právě tady jsem ten vzkaz odevzdal, slečno Rose!“

Rose dál stála na místě jako zkamenělá. Tak tohle je tajemství, které Aurnia prozradila té noci na porodním sále.

Náhle pes začal hlasitě vrčet.

„Billy?“ zavolala Rose a vydala se za chlapcem do postranního dvora. V téměř neproniknutelné tmě ho nikde neviděla. Na okamžik zaváhala, s bušícím srdcem pátrala mezi stíny. Odvážila se udělat ještě pár kroků. Pak se k ní připlížil Billyho pes. Nepřestával vrčet, na krku se mu ježila černá srst.

Co je to s ním? pomyslela si Rose. Proč se mě bojí?

Úplně znehybněla. Mrazilo ji. Pochopila, že pes nevrčí na ni, ale na cosi či kohosi za ní.

„Billy?“ zašeptala a otočila se.

„Už si nepřeju žádnou krev. A nezamažte mi kočár! Úplně stačí ty skvrny tady na cestičce. Do svítání je budu muset vyčistit.“

„Nemůžu dělat všechno sám! Jestli vám na tom záleží, madam, hezky přiložíte ruku k dílu.“

Rose bolestivě bušilo ve spáncích. Tlumené hlasy k ní doléhaly, hovořící lidi však neviděla. Neviděla vůbec nic. Otevřela oči, a kolem bylo temno jako v hrobě. Cosi na ní leželo. Cosi tak těžkého, že se nemohla pohnout a skoro ani dýchat. Ony dva hlasy pokračovaly v hádce. Dostatečně blízko, aby Rose zaslechla každé rozčileně šeptané slovo.

„Co když mě někdo na silnici zastaví?“ řekl muž. „Co když mě někdo zahlídne s vašim kočárem? Jak to asi vysvětlim? Ale kdybyste jela se mnou…“

„Zaplatila jsem vám, tak se o tu věc hleďte postarat.“

„Nezaplatila jste mi tolik, abych kvůli vám riskoval šibenici.“ Muž na okamžik ztichl, neboť Billyho pes znovu zavrčel. „Zatracenej čokl!“ Vzápětí pes bolestivě zakňučel a zřejmě se odbelhal.

Rose se s námahou nadechla. Ucítila povědomý pach špinavé vlny a nemytého těla. Vyděsila se. Podařilo se jí uvolnit jednu paži a začala poslepu pátrat, pod čím to leží. Nahmátla knoflíky a hrubou tkaninu. Přejela dlaní po prodřeném límci a náhle se dotkla pokožky. Byla to nehybná ochablá čelist, brada porostlá jemnými, ještě chlapeckými vousy. A pak Roseiny prsty sklouzly do husté lepkavé tekutiny vydávající kovovou a současně nasládlou vůni.

Billy.

Zkusila ho štípnout do tváře, ale nijak nezareagoval. Teprve teď si Rose uvědomila, že chlapec nedýchá.

„… buď pojedete taky, nebo s váma končim. Nebudu zbytečně riskovat krk.“

„Zapomínáte, pane Burkeu, co o vás vím.“

„Kdepak, nezapomínám. Jenže jsme na tom stejně, ne? Po dnešní noci.“

„Jak se opovažujete?“ Žena zvýšila hlas a Rose jej konečně poznala. Eliza Lackawayová.

Dost dlouho vládlo ticho. Pak se Jack Burke pohrdavě zasmál. „Jen do toho, klidně mě zastřelte. Ale mám dojem, že si netroufnete. Musela byste totiž odklízet celkem tři mrtvoly naráz.“ Odfrkl si a vykročil pryč.

„Dobrá,“ zastavila ho Eliza. „Pojedu s vámi.“

Burke spokojeně zabručel. „Vlezte si dozadu k nim. Jestli nás někdo zastaví, vyřídíte to vy.“

Dveře kočáru se otevřely a opět zavřely, vozidlo se zhouplo pod Elizinou vahou. „Můžete jet, pane Burkeu.“

Ale kočár se nerozjel. „Je tu jistej problém, pani Lackawayová,“ tiše řekl Jack Burke. „Máme svědka.“

„Cože?“ Náhle se Eliza překvapeně zajíkla. „Charlesi,“ šeptem oslovila syna a vystoupila z kočáru. „Máš ležet v posteli! Okamžitě se vrať do domu.“

„Proč tohle děláš, matko?“ zeptal se Charles.

„V docích hoří, zlato. Chci náš kočár nabídnout pro odvoz zraněných.“

„To není pravda. Pozoroval jsem tě z okna, máti. Viděl jsem, co jste do kočáru nakládali.“

„Nic nechápeš, Charlesi.“

„Kdo byli ti lidé?“

„Nikdo důležitý.“

„Tak proč jsi je zabila?“

Eliza neodpověděla.

„Říkal jsem vám, že máme svědka,“ připomněl Burke.

„Je to můj syn!“ Eliza se zhluboka nadechla, a když opět promluvila, zněl její hlas klidně a vyrovnaně. „Charlesi, jde mi jenom o tebe. O tvoji budoucnost.“

„Co má vražda dvou lidí společného s mou budoucností?“

„Nedovolím, aby se objevil další jeho parchant! Už před deseti lety jsem po svém bratrovi uklízela svinčík – a teď se o všechno postarám znovu.“

„Vůbec ti nerozumím.“

„Chráním tvoje dědictví, Charlesi. Ten majetek nahromadil můj otec, a proto patří tobě. Jediná pence nesmí připadnout fakanovi nějaké komorné!“

Rozhostilo se ticho. Pak se zjevně zdrcený Charles zeptal: „To dítě je strýčkovo?“

„Šokuje tě to?“ Eliza se zasmála. „Můj bratr rozhodně není žádný svatoušek, ačkoliv ho kdekdo považuje za výkvět ušlechtilosti. Já byla v rodině vždycky jenom dcera, kterou je třeba provdat. Ty jsi moje životní dílo, miláčku. Nikomu nedovolím, aby ti zničil budoucnost.“ Eliza nastoupila zpátky do kočáru. „A teď už běž spát.“

„A co to dítě? Chceš snad zabít kojence?“

„Věděla o něm jedině ta holka. Tajemství zemřelo s ní.“ Eliza zavřela dveře kočáru. „Už mě nezdržuj, musím dokončit práci. Jedeme, pane Burkeu.“

„Kudy?“ zeptal se Jack Burke.

„Na opačnou stranu od požáru. Tam jsou spousty lidí. Dejte se západním směrem. Nejklidnější asi bude most Prison Point.“

„Matko!“ Charlesovi zoufalstvím selhával hlas. „Jestli to provedeš, nemysli si, že s tím souhlasím. S ničím takovým nesouhlasím!“

„Ale smíříš se s tím. A jednoho dne moji snahu oceníš.“

Kočár se rozjel. Rose, uvězněná pod Billyho tělem, ležela zcela tiše a nehnutě. Kdyby sebemenším pohybem prozradila, že dosud dýchá, Eliza Lackawayová by jistě nezaváhala a úderem do hlavy by ji definitivně umlčela. Jen ať jsou oba přesvědčení, že jsem mrtvá, říkala si Rose. Pak možná ještě budu mít naději vyváznout.

V rachotu kočárových kol slyšela hlasy lidí na ulici a další povozy uhánějící kolem. Oheň lákal davy lidí na východ, k hořícím dokům. Osamělého kočáru, který beze spěchu ujížděl západním směrem, si nikdo nevšímal. A Rose slyšela také vytrvalý štěkot – Billyho pes neúnavně běžel za svým mrtvým pánem.

Eliza Burkeovi přikázala, aby jel na západ. K řece…

Rose si náhle vzpomněla na mrtvolu, kterou kdysi vylovili z vody v přístavu. Bylo to v létě, a když se tělo vyhouplo nad hladinu, jakýsi rybář je zachytil a dovlekl ke břehu. Rose všechno sledovala uprostřed zástupu zvědavců. A to, co tenkrát spatřila, se člověku příliš nepodobalo. Ryby a krabi ohlodali maso, po očích zůstaly jenom prázdné důlky, kůže děsivě nafouklého břicha se zdála k prasknutí vypnutá.

Takhle tedy končí utonulí.

Každá další otáčka kočárových kol přibližovala Rose ke smrtícím hlubinám. Slyšela, jak pod kopyty koně rachotí dřevěné klády, a pochopila, že vjeli na rušný Canal Bridge vedoucí k Lechmere Pointu. Konečným cílem však byl mnohem méně používaný most Prison Point. Tam se dala dvě těla shodit do řeky, aniž by se pachatel musel obávat svědků. Úzkostí se Rose rozbušilo srdce jako zvířátku, které se marně pokouší uniknout z lovcových želez. Už teď se jí zmocňoval pocit, že se topí a zoufale lapá po vzduchu.

Rose neuměla plavat.

Kapitola 34

„Aurnia pracovala jako komorná u Welliverových v Providenci,“ vysvětloval Wendell. „A po třech měsících z místa nečekaně odešla. To bylo v květnu.“

„V květnu?“ Norris začínal chápat souvislosti.

„Tou dobou nepochybně věděla, že je v jiném stavu. Brzy nato se provdala za krejčího, kterého znala už dřív. Za pana Ebena Tatea.“

Norris pevně svíral opratě a řídil Wendellovu bryčku. Během uplynulých dvou hodin neustále koně popoháněl. Teď se blížili k obci Cambridge. Až přejedou most, budou v Bostonu.

„Od Kitty a Gwen jsem slyšel, že jejich komorná měla ohnivě rudé vlasy,“ pokračoval Wendell. „Bylo jí devatenáct a působila velmi přitažlivě.“

„Natolik přitažlivě, aby upoutala pozornost význačného rodinného hosta?“

„V březnu Welliverovy navštívil doktor Grenville. Na dva týdny. I tohle mi sestry vylíčily. Všimly si, že často zůstával dlouho vzhůru, četl si v salonku, zatímco celá domácnost dávno spala.“

V březnu. Právě tehdy zřejmě Aurnia otěhotněla.

Řítící se bryčka prudce nadskočila ve výmolu a oba muži se zakymáceli.

„Pro smilování, zpomal!“ zaúpěl Wendell. „Jsme skoro v Bostonu. Jestli tady zlomíme nápravu, někdo by tě mohl poznat.“

Norris však nepřitáhl opratě, přestože kůň už byl schvácený a dnes v noci ho ještě čekala dlouhá cesta.

„Stejně je od tebe šílenství, že se vracíš do města,“ dodal Wendell. „Měl by ses naopak držet od Bostonu co nejdál.“

„Přece u něho Rose nenechám!“ Norris se předklonil, jako by pouhou silou vůle dokázal přinutit lehkou bryčku k rychlejší jízdě. „Myslel jsem, že tam bude v bezpečí. Myslel jsem, že ji chráním. A místo toho jsem ji poslal rovnou do vrahova domu.“

Vepředu se objevil most. Ještě krátká jízda přes řeku Charles, a Norris se ocitne zpátky ve městě, z něhož teprve včera uprchl. Ovšem dnes to město vypadalo jinak. Norris zvolnil tempo vyčerpaného koně a zahleděl se na oranžově zbarvenou oblohu. Podél západního břehu řeky se shromáždil nepočetný, ale vzrušený zástup lidí sledujících, jak na obzoru divoce šlehají plameny. I tady, daleko od požáru, čpěl vzduch pronikavým pachem kouře.

Kolem bryčky přeběhl jakýsi chlapec. Wendell na něho zavolal: „Kde to hoří?“

„Prej v Hancockově přístavišti! Sháněji dobrovolníky na hašení!“

Pak tedy v ostatních částech města ubude zvědavých očí, pomyslel si Norris. Ubude možností, že mě někdo pozná. Přesto jakmile vjeli na westbostonský most, pro jistotu si zvedl límec zimníku a stáhl si klobouk co nejníž do čela.

„Půjdu pro ni sám,“ řekl Wendell. „Ty zatím počkáš v bryčce.“

Norris upřeně hleděl přímo před sebe a v rukou pevně držel opratě. „Nic se nesmí zvrtnout. Jen ji co nejrychleji dostaň z toho domu.“

Wendell příteli stiskl paži. „Než se naděješ, bude tady sedět vedle tebe a odjedete spolu.“ Trochu lítostivě dodal: „I s mým koněm.“

„Určitě už najdu způsob, jak ti ho vrátit, Wendelle. Přísahám.“

„Rose ti věří a to je pro mě dostatečná záruka.“

A já věřím Rose.

Sjeli z mostu na Cambridge Street. Záře požáru v docích pohasla. Silnice se zdála až přízračně liduprázdná, vzduch zhoustl dýmem a drobnými vločkami popele. Až s Rose unikneme z města, říkal si Norris, vyrazíme na západ pro Meggie. Za rozbřesku budeme daleko od Bostonu.

Odbočili na jih, směrem k Beacon Street. Dokonce i tady byla silnice podivně pustá. A noc ještě zlověstněji páchla kouřem. Vzduch svíral Norrisovi hrdlo jako stahující se oprátka. Pak se před nimi objevil Grenvillův dům. Ve chvíli, kdy se blížili k hlavní bráně, se kůň náhle vzepjal, vyplašený jakýmsi pohybujícím se stínem. Bryčka se naklonila ke straně a málem se převrhla.

Norris přitáhl opratě a brzy se mu podařilo zvíře zklidnit. A teprve teď uviděl, co koně tak vylekalo.

Za bránou stál Charles Lackaway oblečený pouze v noční košili a nechápavě zíral na Norrise. „Ty ses vrátil,“ zamumlal.

Wendell seskočil z bryčky. „Nic neříkej a dovol Norrisovi, aby odvedl Rose. Prosím, Charlie. Pusť ji z domu.“

„Nemůžu.“

„Proboha, Charlie, vždyť jsi můj přítel. Norris si chce jenom odvést Rose!“

„Myslím…“ Charles vzlykl. „Myslím, že ji zabila.“

Norris se k nim přiřítil. Popadl Charlese za límec noční košile a přimáčkl ho k plotu. „Kde je Rose?“

„Moje matka… a ten chlap… ji odvezli…“

„Kam?“

„Na most Prison Point,“ zasípal Charles. „Bojím se, že už je pozdě.“

Vzápětí Norris opět seděl v bryčce. Nečekal na Wendella. Věděl, že bez něho pojede rychleji. Švihl bičem a kůň vyrazil. „Počkej!“ křikl Wendell a rozběhl se za ním. Ale Norris ještě rázněji práskl bičem.

Kočár zastavil.

Rose ležela zaklíněná na podlaze. Pod tíhou Billyho těla jí úplně zdřevěněly nohy. Ztratila v nich cit, neovládala je. Klidně by mohly patřit k Billyho mrtvole. Dveře se otevřely a kočár se zhoupl – Eliza Lackawayová vystoupila na most.

„Pozor,“ varoval Burke. „Tamhle někdo přijíždí.“

Rose zaslechla pravidelný klapot kopyt koně klusajícího po mostě. Co si asi jezdec pomyslí, až bude míjet zaparkovaný kočár? Všimne si vůbec ženy a muže stojících u zábradlí a hledících do vody? Napadne ho snad, že Eliza a Burke jsou milenci, kteří se tajně setkali na tomhle opuštěném místě? Billyho pes se rozštěkal, tlapkami škrábal o kočár a snažil se dostat ke svému mrtvému pánovi. Zaznamená jezdec tu podivnou situaci, kdy se pes zuřivě dobývá do kočáru, zatímco dvojice zůstává lhostejně otočená zády a pozoruje řeku?

Rose se pokusila volat o pomoc, nemohla se však pořádně nadechnout a její hlas tlumilo těžké voskové plátno, které ji i Billyho přikrývalo. Navíc pes dál zběsile štěkal a škrábal, takže zcela přehlušoval chabé volání, na jaké se zmohla. Kůň proklusal kolem, dusot kopyt zvolna utichl. Jezdec zmizel v dálce. Nikdy se nedozví, že svou netečností právě odsoudil k smrti mladou ženu.

Kočárové dveře se prudce otevřely.

„Zatraceně,“ řekla Eliza. „Něco se tam ozvalo. Jeden z nich ještě žije!“

Plachta odlétla. Chlap popadl Billyho mrtvolu a vytáhl ji z kočáru. Rose nabrala do plic vzduch a vykřikla. Vzápětí jí mužova široká dlaň zakryla ústa.

„Podejte mi nůž,“ požádal Burke Elizu. „Umlčim ji.“

„Nechci mít v kočáře žádnou krev! Rovnou tu holku hoďte do vody, než se tu zase někdo objeví!“

„Co když umí plavat?“

Místo odpovědi Eliza odtrhla z Roseiny spodničky několik pruhů tkaniny, zručně a surově svázala dívce kotníky a smotaný kus látky jí nacpala do úst. Burke pak spoutal Rose zápěstí.

Pes se teď choval jako pominutý. Kroužil kolem kočáru, štěkal a vyl, nicméně se držel mimo dosah kopanců.

„Tak už ji tam hoďte!“ přikázala Eliza. „Nebo to mizerné psisko probudí…“ Zmlkla uprostřed věty. „Zase někdo jede.“

„Kde?“

„Pospěšte si! Mohli by nás přistihnout!“

Jack Burke vyvlekl Rose z kočáru. Vzlykala, zmítala se, v zoufalé snaze vyprostit se ho švihala vlasy do očí. Ale jeho paže byly příliš silné. A musel jednat rychle, bez rozmýšlení. Zatímco ji odnášel k zábradlí mostu, zahlédla Billyho tělo ležící vedle kočáru. Pes nepřestával svého mrtvého pána věrně střežit. Viděla také Elizu, které ve větru divoce vlály rozcuchané vlasy. Na okamžik Rose spatřila oblohu, hvězdy zastřené dýmem.

A potom už klesala k vodní hladině.

Kapitola 35

Zvuk šplouchnutí dolehl až k Lechmere Pointu. Norris netušil, co to právě spadlo do řeky, ale zpozoroval kočár stojící vepředu na mostě. A slyšel vytí psa.

Když přijel blíž, uviděl tělo výrostka pohozené vedle zadního kola kočáru. U mrtvoly pobíhal černý pes a s vyceněnými zuby vrčel na muže a ženu, kteří se pokoušeli chlapce odtáhnout. To je Billyho pes.

„Nestačili jsme včas zastavit koně!“ volala žena. „Byla to tragická nehoda! Kluk nám vběhl přímo do cesty a…“ Zarazila se, když poznala Norrise, který seskočil z bryčky. „Pane Marshalle?“

Norris rázně otevřel dveře kočáru, ale Rose uvnitř nenašel. Sklonil se k podlaze a zvedl odtržený pruh látky. Ze spodničky.

Otočil se. „Kde je Rose?“ Eliza jenom zírala, náhle oněmělá. Norris pohlédl na Šilhouna, který už pomalu couval, připravený utéct.

To šplouchnutí. Hodili někoho do vody.

Norris se vyřítil k zábradlí mostu a nahnul se nad řeku Charles. Uviděl zvlněnou hladinu, na níž se stříbřitě leskly měsíční paprsky. Vtom spatřil nepatrný pohyb. Cosi se vynořilo – a téměř vzápětí zmizelo.

Rose.

Chvatně přelezl zábradlí. Do téhle řeky už jednou skákal. Tehdy trpně ponechal svůj osud na rozhodnutí prozřetelnosti. Ale tentokrát nic nevzdával. Zatímco padal z mostu, rozpřáhl paže, jako by chtěl zachytit svou poslední naději na štěstí. Voda byla tak ledová, že se zajíkl. Vyplul a rozkašlal se, ale nad hladinou zůstal jenom tak dlouho, než se několikrát zhluboka nadechl a naplnil si plíce vzduchem.

Pak znovu sklouzl do vodní hlubiny.

Ve tmě kolem sebe poslepu kroužil pažemi, pokoušel se cokoliv zachytit – končetinu, cíp látky, pramen vlasů. Ale jeho prsty pouze čeřily vodu. Potřeboval se nadechnout, a tak se opět vynořil. Uslyšel mužské hlasy křičící z mostu.

„Tam dole někdo je!“

„Ano, taky ho vidím. Přivolejte Noční hlídku!“

Norris třikrát rychle nabral do plic vzduch a klesl zpátky pod hladinu. V panice vůbec nevnímal mrazivý chlad ani sílící sbor výkřiků, které se ozývaly shora. Uvědomoval si, že se mu Rose s každou vteřinou nenávratně vzdaluje. Máchal rukama zběsile, jako by se topil. Možná byla jenom malý kousek od něho, stále ji však neviděl.

Ztrácím tě.

Zoufalý nedostatek vzduchu Norrise přinutil vyplavat k vodní hladině a nadechnout se. Na mostě se míhala světla, množily se hlasy bezmocných svědků Norrisova marného úsilí.

Raději utonu, než bych tě tu nechal.

Ještě jednou se ponořil. Záře luceren v rukou lidí na mostě pronikala temnou vodou a vytvářela pohybující se pruhy matného světla. Norris viděl své tápající paže, viděl oblaka zvířeného bahna. A náhle o něco níž zahlédl cosi bělavého. Mírně to povlávalo jako prostěradlo ve větru. Vrhl se za tím – a prsty sevřel promáčenou látku.

Zvolna k němu připlulo Roseino bezvládné tělo. Její vlasy se změnily v neforemný tmavý chumel.

Norris se okamžitě odrazil vzhůru, Rose táhl s sebou. Když se dostali nad hladinu, lapal po dechu. Rose však nejevila žádné známky života. Je pozdě, příliš pozdě! Neubránil se vzlykům. Vlekl ji k říčnímu břehu, plaval ze všech sil, až do úplného vyčerpání. Pak se chodidly dotkl bahna. V té chvíli už Norrise ani neunesly nohy. Napůl vyklopýtal a napůl se odplazil z vody. Konečně položil Rose na břeh, na suchou zem.

Dívka měla svázané kotníky a zápěstí. Nedýchala.

Norris ji obrátil na břicho. Neumírej, Rose! Musíš žít – pro mě. Opřel se rukama o její záda a stlačil jí hrudník. Voda nahromaděná v plicích začala vytékat z úst. Neúnavně úkon opakoval, dokud plíce nebyly prázdné. Rose však dál ležela zcela nehybná.

Chvatně jí strhl pouta ze zápěstí a otočil ji zpátky na záda. Teď před sebou viděl promodralý bledý obličej se šmouhami od bláta. Přitiskl dlaně na Roseinu hruď ve snaze dostat z jejích plic poslední zbytky vody. Neustával, znovu a znovu stlačoval a uvolňoval ochablou hruď. Dívce do tváře kapaly jeho slzy.

„Vrať se mi, Rose! Miláčku, prosím. Vrať se mi!“

Její první pohyb byl tak nenápadný, že jej Norris považoval za výplod svých horečnatých představ. Pak se Rose zachvěla a prudce rozkašlala. Krásnější zvuky Norris nikdy neslyšel. Smál se a současně plakal. Přetočil ji na bok a odhrnul jí z čela mokré vlasy. Sice vnímal, že se blíží čísi kroky, ale ani nevzhlédl. Díval se jen na Rose. Když posléze otevřela oči, spatřila jeho obličej.

„Jsem mrtvá?“ zašeptala.

„Ne.“ Ovinul paži kolem jejího roztřeseného těla. „Jsi se mnou. A zůstaneš se mnou navždy.“

Nedaleko zaskřípal oblázek, kroky se zastavily. Teprve teď Norris zvedl hlavu. Stála před ním Eliza Lackawayová. Její pelerina se vzdouvala ve větru. Jako křídla. Jako křídla nestvůrného opeřence. Žena mířila na Norrise pistolí.

„Jsou tady svědci,“ řekl Norris a sklouzl pohledem k lidem na mostě. „Uvidí, co spácháte.“

„Uvidí, jak zabiju Westendského Smrťáka,“ opáčila Eliza a potom křikla nahoru: „Pane Pratte! To je Norris Marshall!“

Z mostu se ozvaly ještě vzrušenější hlasy.

„Slyšeli jste?“

„Je tam Westendský Smrťák!“

Rose sevřela Norrisův loket a s námahou se posadila. „Ale já znám pravdu. Vím, co jste provedla. Oba nás nedokážete zabít.“

Eliza Lackawayová zakolísala. Měla pistoli s jediným nábojem. Přestože pan Pratt a další dva strážníci už opatrně slézali z příkrého svahu, zůstala na místě a pohupovala zbraní, jako by si vybírala mezi Norrisem a Rose.

„Matko!“

Eliza strnula. Pohlédla vzhůru k mostu, kde se objevili její syn a Wendell.

„Matko, nedělej to!“ úpěnlivým tónem pokračoval Charles.

„Váš syn nám všechno prozradil,“ řekl Norris. „Ví, co jste spáchala. A ví to i Wendell Holmes. Můžete mě tu zastřelit, ale pravda už stejně vyšla najevo. Ať zemřu, nebo budu žít, o vaší budoucnosti je rozhodnuto.“

Ruka svírající pistoli pomalu klesla. „Mě žádná budoucnost nečeká,“ tiše pronesla Eliza. „Je po všem. Nezáleží na tom, jestli skončím tady, nebo na šibenici. Teď mi zbývá jediné: ušetřit dalších nepříjemností svého syna.“ Opět zdvihla zbraň, tentokrát však nenamířila na Norrise, ale přiložila si ji ke spánku.

Norris se vrhl vpřed. Uchopil ženu za zápěstí a pokusil se vzít jí pistoli. Eliza se bránila se zběsilostí poraněného zvířete. Teprve když jí Norris zkroutil ruku, uvolnila stisk a s bolestivým výkřikem odklopýtala. Norris tam náhle stál sám, vystavený všem pohledům, v ruce zbraň. Okamžitě si uvědomil, co bude následovat. Uviděl, jak na něho míří strážník Pratt. Uslyšel Rosein úzkostný výkřik: „Ne!“

Střela mu vyrazila z plic dech. Norris se zapotácel a padl do bláta. Noc podivně ztichla. Ležel na zádech, hleděl k obloze, ale neslyšel žádné hlasy, žádné blížící se kroky, a dokonce ani šplouchání vln otírajících se o břeh. Všude kolem vládl klid a mír. Norris viděl hvězdy, které teď zářily jasněji, neboť oblaka dýmu se zvolna rozptylovala. Necítil bolest, necítil strach, spíš jenom údiv, že všechno jeho úsilí a všechny jeho sny mají ztroskotat právě v téhle chvíli a tady, na říčním břehu, za svitu hvězd.

A pak se jako z velké dálky ozval drahý, důvěrně známý hlas. Nad Norrisem se objevila Roseina tvář obklopená hvězdami, jako by k němu shlížela z nebe.

„Proboha, pomozte mu!“ křičela Rose. „Wendelle, prosím, zachraňte ho!“

Vzápětí Norris uslyšel i Wendellův hlas a také zvuk trhané látky své košile. „Posviťte mi! Musím prohlédnout zranění!“

Zlatavé světlo lucerny zaplavilo odkrytou střelnou ránu. Norris viděl, jak se Wendell tváří, a přečetl si v jeho očích neúprosnou pravdu.

„Rose?“ hlesl Norris.

„Jsem tady. Jsem u tebe.“ Vzala ho za ruku, sklonila se k němu co nejblíž, hladila ho po vlasech. „Všechno dobře dopadne, miláčku. Brzy se uzdravíš a budeme spolu šťastní. Nesmírně šťastní.“

Povzdechl si a zavřel oči. Viděl, jak mu Rose začíná unikat. Vítr ji unášel tak rychle, že by ji Norris nikdy nemohl dostihnout. „Počkej na mě,“ zašeptal. Uslyšel cosi jako vzdálené zahřmění či osamělý výstřel, jehož ozvěna zvolna slábla v houstnoucí tmě.

Počkej na mě.

Jack Burke vypáčil prkno na podlaze v ložnici a s horečným spěchem vytáhl z tajné skrýše sedlovou brašnu nacpanou penězi. Byly to jeho životní úspory, skoro dva tisíce dolarů.

„Co to má znamenat?“ zeptala se Fanny. „Proč bereš všechno? Přeskočilo ti?“

„Mizim odtud.“

„Nemůžeš shrábnout všechno! Jsou to i moje prachy!“

„Jenže tobě nad hlavou nevisí oprátka.“ Náhle Šilhoun zvedl bradu a strnul.

Dole někdo bušil do dveří. „Pane Burkeu! Pane Jacku Burkeu, tady Noční hlídka. Okamžitě otevřete!“

Fanny se chystala sejít do přízemí.

„Ne!“ zaječel Jack. „Nepouštěj je sem!“

Upřeně na něho pohlédla. „Co jsi provedl, Jacku? Proč si pro tebe přišli?“

Hlas před domem už přímo burácel. „Jestli hned neotevřete, vylomíme dveře!“

„Jacku?“ Fanny ho nepřestávala pozorovat.

„Udělala to ona!“ vyhrkl Šilhoun. „Zabila toho kluka! Já ne!“

„Jakýho kluka?“

„Hlupáčka Billyho.“

„Potom ať skončí na šibenici sama.“

„Je mrtvá. Popadla pistoli a klidně se tam odpráskla.“ Jack vstal z podlahy a přehodil si sedlovou brašnu přes rameno. „A já bych měl všechno odskákat? Věci, na který si mě najala, za který mi zaplatila?“ Otočil se a zamířil ke schodům. Uteču zadem, pomyslel si. Stačí osedlat koně a vyrazit. Když získám pár minut náskok, ve tmě se snadno ztratím. A ráno už budu pořádně daleko.

Domovní dveře s praskotem povolily. Jack se zastavil u paty schodiště a vytřeštil oči. Dovnitř se vřítila trojice mužů.

Jeden z nich přistoupil k Jackovi. „Zatýkám vás, pane Burkeu. Za vraždu Billyho Piggotta a pokus o vraždu Rose Connollyové.“

„Já to neudělal! Já nikoho nezavraždil! Byla to paní Lackawayová!“

„Pánové, odveďte ho do vazby.“

Muži Jackem smýkli, až klesl na kolena a upustil sedlovou brašnu. Fanny chvatně přiskočila, chmátla po ní a přitiskla si ten poklad k hrudi. Zatímco strážníci neurvale zvedali Jacka z podlahy, Fanny se ani nepohnula, aby mu pomohla, nepronesla jediné slovo na manželovu obranu. A ještě než Šilhouna vyvlekli ze dveří hospody, právě takhle svou ženu naposledy zahlédl: chamtivě v náručí svírající jeho celoživotní úspory, se zcela klidným a lhostejným výrazem.

Už cestou v uzavřeném kočáře Noční hlídky Jack přesně věděl, jak dopadne. Uměl si představit nejenom proces a šibenici, ale i to, co bude následovat. Ano, Jack věděl, kde končí těla popravených vězňů. Myslel na pečlivě schraňované peníze, za něž si hodlal pořídit drahou olověnou rakev pobitou železnými pásy, myslel na placeného hlídače hrobu, myslel na všechna ta opatření, která měla zmařit pokusy zlodějů mrtvol, k jakým sám patřil. Kdysi dávno si přísahal, že se jeho útrob nikdy nedotkne žádný pitvač…

Jack Burke mimoděk sklouzl očima ke své hrudi a vzlykl. Přímo fyzicky cítil hluboký úvodní řez chirurgického nože.

Byl to dům smutku. A byl to také dům hanby.

Wendell Holmes si uvědomoval, že v ryze soukromém utrpení Grenvillovy domácnosti působí poněkud rušivě, přesto se však nesnažil rozloučit. A nikdo ho k odchodu nevybízel. Doktor Grenville jako by si ani nevšiml, že jeho student mlčky sedí v rohu salonku. Ostatně Wendell byl nechtěným účastníkem téhle rozvíjející se tragédie od samého počátku, zdálo se tedy logické, aby se stal svědkem jejího závěru. V mihotavém světle vrhaném plameny krbu teď viděl zdrceného Aldouse Grenvilla, který se choulil v křesle, hlavu hluboce skloněnou žalem. Naproti němu seděl konstábl Lyons.

Do salonku plaše vstoupila hospodyně paní Furbushová a položila na stolek podnos se sklenkami a karafou brandy. „Pane,“ řekla tiše, „dala jsem mladému panu Lackawayovi morfium, jak jste si přál. Teď usnul.“

Grenville místo odpovědi pouze kývl.

Konstábl Lyons se hospodyně zeptal: „A slečna Connollyová?“

„Nechce se hnout od toho mrtvého mladíka, pane. Snažila jsem se ji odvést, ale pořád zůstává u jeho rakve. Nevím, co si počneme, až pro něho ráno přijedou.“

„Jenom ji tam nechte. To děvče má dost důvodů k zármutku.“

Paní Furbushová opustila salonek a Grenville téměř neslyšně poznamenal: „Jako my všichni.“

Lyons nalil sklenku brandy a vložil ji svému příteli do dlaně. „Aldousi, nesmíš si vyčítat, co spáchala Eliza.“

„Musím si to vyčítat. Byl jsem slepý, ačkoliv jsem měl dávno pojmout podezření.“ Grenville si povzdechl a jediným douškem brandy vypil. „Věděl jsem, že by pro Charlese udělala cokoliv. Ale zabíjet kvůli synovi?“

„Není jisté, jestli všechno prováděla sama. Jack Burke sice přísahá, že není Smrťák, ovšem nějak se na těch vraždách mohl podílet.“

„Každopádně Eliza je zosnovala.“ Grenville se zahleděl na prázdnou sklenku a tiše dodal: „Vždycky se chtěla za každou cenu prosadit, už od dětství.“

„Ale kolik možností vůbec žena v životě má, Aldousi?“

Grenville opět smutně sklonil hlavu. „A ubohá Aurnia jich měla nejméně. Ne, nic mě neomlouvá. Snad jenom to, že byla půvabná, tak půvabná… A já jsem osamělý stárnoucí muž.“

„Pokusil ses zachovat čestně, v tom hledej útěchu. Pověřil jsi pana Wilsona, aby našel tvoji dceru, a hodlal jsi zajistit její budoucnost.“

„Čestně?“ Grenville zavrtěl hlavou. „Opravdu čestné by bylo, kdybych se tenkrát postaral o Aurnii, místo abych jí daroval hezký medailonek a jednoduše se vytratil.“ Profesor vzhlédl, v očích trýzeň. „Netušil jsem, že se mnou čeká dítě, přísahám. Nic jsem nevěděl, dokud jsem ji neuviděl na pitevním stole v posluchárně. Všechno jsem si uvědomil, teprve když Erastus zdůraznil, že nedávno porodila.“

„Elize ses o tom nezmínil?“

„Ne. Tajemství jsem svěřil pouze panu Wilsonovi. Byl jsem pevně rozhodnutý o dítě se postarat, ale věděl jsem, že Eliza by se cítila ohrožená. Její zesnulý manžel si ve finančních záležitostech nevedl příliš úspěšně. Od jeho smrti jsem vlastně Elizu a synovce živil.“

A tohle nové dítě by získalo nárok na veškerý Grenvillův majetek, pomyslel si Wendell. Vybavily se mu nesčetné pohrdavé výroky o Irech, které vyslechl z úst sester Welliverových či matky Edwarda Kingstona stejně jako z úst téměř každé dámy v saloncích nejhonosnějších bostonských domů. Představa, že by budoucnost milovaného syna, ke všemu neschopného vydělat si na živobytí, mělo zničit nemanželské dítě nějaké irské služky, musela být pro Elizu nesmírně urážlivá.

A přesto ji nakonec právě irské děvče přelstilo. Rose Connollyová nejen udržela svou maličkou neteř naživu, ale také ji dokázala bezpečně ukrýt. Wendell tušil, jak asi Eliza zuřila, když jí dívka den za dnem stále unikala. Připomněl si neobyčejně surové vraždy Agnes Pooleové a Mary Robinsonové a pochopil, že ve skutečnosti Elizin vztek mířil na Rose a na všechny podobné dívky, na všechny otrhané přivandrovalce zaplňující ulice Bostonu.

Lyons zvedl Grenvillovu sklenku, opět ji dolil a podal mu ji. „Je mi líto, Aldousi, že jsem dohled nad vyšetřováním nepřevzal dřív. Než jsem se případu ujal, stačil už ten idiot Pratt rozvášnit veřejné mínění k nepříčetnosti.“ Konstábl potřásl hlavou. „A nešťastnou obětí té hysterie se bohužel stal pan Marshall.“

„Za jeho smrt by měl Pratt zaplatit.“

„Však zaplatí. Osobně se o to postarám. Až s ním skončím, bude jeho pověst v troskách. Nepřestanu, dokud z Bostonu neuteče jako zpráskaný pes.“

„Ačkoliv teď na tom už moc nezáleží,“ tiše poznamenal Grenville. „Norris je po smrti.“

„Což nám nabízí jisté možnosti, jak omezit škody.“

„Promiň, asi ti nerozumím.“

„Panu Marshallovi už nikdo a nic nepomůže, ale ani neublíží. Větší utrpení, než jaké zažil, mu nehrozí. Mohli bychom tedy nechat celou tu skandální aféru nenápadně usnout.“

„A neočistit jeho jméno?“

„Na úkor tvé rodiny?“

Wendell dosud nepromluvil. Náhle však pocítil příliš silné znechucení a nedokázal dál mlčet. „Připustíte, aby Norrise uložili do hrobu jako Westendského Smrťáka? I když dobře víte, že se ničím neprovinil?“

Konstábl Lyons se k němu otočil. „Musíme brát v úvahu i další nevinné, pane Holmesi. Například mladého Charlese. Už tak se jenom nesnadno vyrovná s bolestivou skutečností, že si jeho matka vzala život, navíc před spoustou lidí. Chcete, aby žil se stigmatem syna vražedkyně?“

„Copak nevraždila?“

„Veřejnost nemusí znát pravdu.“

„Ale pravdu dlužíme Norrisovi. Jeho památce.“

„Není mezi námi, nemůže mít z takové nápravy prospěch. Nevzneseme proti němu žádná obvinění. Prostě zachováme mlčení a necháme na veřejnosti, aby sama dospěla k závěrům.“

„I když budou falešné?“

„Komu ublíží? Nikomu z živých.“ Lyons si povzdechl. „Každopádně jeden proces nás čeká. Pan Jack Burke se téměř určitě zhoupne na šibenici, přinejmenším za vraždu Billyho Piggota. U soudu patrně vyjde najevo pravda, tomu nedokážeme zabránit. Ale proč ji roztrubovat do světa?“

Wendell pohlédl na doktora Grenvilla, který se zatím nevyjádřil. „Pane profesore, vy s tím souhlasíte? Takovou nespravedlnost si Norris nezasloužil.“

Grenville tiše řekl: „Já vím.“

„Je to hodně podivná rodinná důstojnost, když vyžaduje, abyste očernili památku nevinného člověka.“

„Musím myslet na Charlese.“

„Nic jiného pro vás není důležité?“

„Je to můj synovec!“

Náhle se ozval další hlas: „A co váš syn, pane doktore?“

Wendell se překvapeně ohlédl. Ve dveřích salonku stála Rose. Žalem pobledla a už se příliš nepodobala oné jiskrné mladé dívce plné života, kterou znával. Teď před sebou viděl dospělou ženu s kamenným výrazem ve tváři, vzpřímenou, odhodlanou, nepoddajnou. Oči nespouštěla z Grenvilla.

„Jistě víte, že jste jednoho potomka už kdysi zplodil,“ pronesla chladným hlasem. „Ano, byl to váš syn.“

Grenville jen zmučeně zasténal a složil hlavu do dlaní.

„On sám nic netušil,“ pokračovala Rose. „Ale já to poznala. A vy nepochybně také, pane doktore – jakmile jste ho poprvé spatřil. S kolika ženami jste se takhle nezávazně pobavil? Kolik dalších nemanželských dětí jste zplodil? Dětí, k nimž se nehlásíte? Dětí, kterým nezbývá než se těžce protloukat životem?“

„Žádné další nejsou.“

„Jak to můžete tvrdit?“

„Vím to!“ Grenville vzhlédl. „K tomu krátkému románku mezi Sophií a mnou došlo velmi dávno. A oběma nám pak bylo líto, že jsme podvedli mou drahou manželku. Nikdy jsem nic podobného nezopakoval, alespoň dokud žila Abigail.“

„Zapřel jste vlastního syna!“

„Sophia se mi nesvěřila, že chlapec je můj! Po všechny ty roky, co vyrůstal v Belmontu, jsem to nevěděl. Teprve když začal studovat na naší fakultě, jsem si uvědomil…“

Wendell udiveně zíral střídavě na Rose a na Grenvilla. „Snad nemluvíte o Norrisovi?“

Rose dál upřeně pozorovala Grenvilla. „Zatímco vy jste žil v tomhle nádherném domě, pane profesore, zatímco jste krásným kočárem jezdil do westonského letního sídla, váš syn se dřel na polích a u prasat.“

„Říkám vám, že jsem nic nevěděl! Sophia se mi o něm nezmínila ani slůvkem.“

„A kdyby se zmínila, uznal byste otcovství? Myslím, že nikoliv. A chudák Sophie neměla jinou možnost než provdat se za prvního muže, který o ni stál.“

„Určitě bych tomu chlapci pomohl. Dobře bych se o něho postaral.“

„Ale neudělal jste to. Všeho dosáhl sám, jenom díky vlastnímu úsilí. Nejste hrdý na tak nadaného syna, který si během svého krátkého života dokázal i v ubohých podmínkách vybojovat studium medicíny?“

„Jsem na něho hrdý,“ tiše odpověděl Grenville. „Jaká škoda, že za mnou tenkrát Sophia nepřišla!“

„Zkusila to.“

„Co máte na mysli?“

„Zeptejte se Charlese. Slyšel matčina slova. Paní Lackawayová mu zcela jasně řekla, že nedovolí, aby se najednou objevil váš další panchart. A přiznala, že už před deseti lety po vás musela uklízet svinčík.“

„Před deseti lety?“ ozval se Wendell. „Tedy v době, kdy…“

„Kdy zmizela Norrisova matka,“ dokončila větu Rose. Rozechvěle se nadechla a v jejím hlase poprvé zazněly slzy. „Kdyby to tak Norris tušil! Tolik by pro něho znamenalo, kdyby věděl, že ho matka hluboce milovala. Že ho neopustila, ale stala se obětí vraždy.“

„Nenacházím pro sebe žádnou omluvu, slečno Connollyová,“ pronesl vážným tónem Grenville. „Musím odčinit své hříchy – a nehodlám zůstat u prázdných slov.“ Pohlédl Rose přímo do očí. „Někde tu žije malá holčička, která potřebuje domov. Přísahám, že jí poskytnu veškeré pohodlí. Bude mít všechno, co jí náleží.“

„Beru vás za slovo,“ řekla Rose.

„Kde je? Zavedete mě k mé dceři?“

Rose neuhnula pohledem. „Ano. Až bude vhodný čas.“

Oheň v krbu zvolna dohasínal. Obloha zjasněla prvními paprsky úsvitu.

Konstábl Lyons se zvedl z křesla. „Půjdu, Aldousi. Co se týče Elizy, je to tvoje rodinná záležitost a rozhodni se sám, do jaké míry se k ní vyjádříš. Momentálně se lidé zajímají o Jacka Burkea. Ten pro ně představuje největší stvůru. Ale brzy nepochybně jejich pozornost přiláká jiné monstrum. Taková už je veřejnost – její hlad po vraždících zrůdách se zdá nenasytný.“ Lyons kývl na rozloučenou a opustil dům.

Po chvíli vstal i Wendell. Uvědomoval si, že se v téhle domácnosti stižené tolika neštěstími zdržel až příliš dlouho. A navíc tu dost bez obalu vyslovil své mínění. A tak v jeho slovech určených Grenvillovi zazněl omluvný tón. Nicméně profesor dál bez hnutí seděl v křesle a zíral na poslední záblesky blednoucího popela.

Rose vyprovodila Wendella do haly. „Choval jste se jako skutečný přítel,“ řekla. „Děkuju vám za všechno.“

Objali se. A přestože je oddělovala široká propast původu a společenského postavení, necítili se rozpačitě. Oba se spolu setkali díky Norrisi Marshallovi; zármutek nad jeho smrtí je teď bude spojovat navždy. Wendell se už chystal projít domovními dveřmi, náhle se však otočil.

„Jak jste to vlastně zjistila?“ zeptal se. „Když nic netušil ani sám Norris?“

„Že je doktor Grenville jeho otcem?“

„Ano.“

Rose vzala Wendella za ruku. „Pojďte se mnou.“

Vedla ho po schodech do prvního patra. Ve tmavé chodbě se zastavila, zažehla lampu a přešla s ní k jednomu z obrazů visících na stěně. „Podívejte se,“ vybídla Wendella. „Tady jsem to zjistila.“

Vzhlédl k malbě zachycující tmavovlasého mladíka, který stál vedle psacího stolu a dlaní se opíral o lidskou lebku. Hnědé oči upíral přímo na Wendella, jako by s ním právě rozmlouval.

„Jde o portrét devatenáctiletého Aldouse Grenvilla,“ řekla Rose. „To mi prozradila paní Furbushová.“

Wendell se zaujetím pozoroval obraz. „Do téhle chvíle jsem si té podoby nevšiml.“

„Já si jí všimla hned. A vůbec jsem nezapochybovala.“ Rose nespouštěla oči z portrétu. Její rty zvlnil posmutnělý úsměv. „Když někoho milujete, snadno ho poznáte. Vždycky a všude.“

Kapitola 36

Kočár doktora Grenvilla mířil belmontskou silnicí na západ. Projížděli kolem farmářských domů a prázdných zimních polí, které už Rose připadaly téměř důvěrně známé. Bylo pohádkově krásné odpoledne a pod čistou oblohou se třpytil sníh stejně jako tenkrát, před pouhými dvěma týdny, když kráčela po téhle silnici. A ty jsi šel vedle mě, Norrie. Stačí zavřít oči, a skoro bych uvěřila, že jsi se mnou i teď.

„Je to ještě hodně daleko?“ zeptal se Grenville.

„Jenom kousek, pane.“ Rose otevřela oči, v té záplavě jasného slunečního světla zamžikala a uvědomila si krutou pravdu. Už nikdy se nesetkáme, Norrie. A budeš mi zoufale scházet – každý den mého života.

„Tady vyrůstal, že?“ prohodil Grenville. „Někde v okolí.“

Rose přikývla. „Brzy uvidíme farmu Heppy Comfortové. Mívala chromé telátko, o které se starala jako o člena rodiny. Nesmírně k němu přilnula a nedokázala ho nechat porazit. Hned vedle je farma Ezry Hutchinsona. Před pár lety mu zemřela manželka na tyfus.“

„Jak jste se tohle všechno dozvěděla?“

„Od Norrise.“ A nikdy to nezapomene. Až do smrti si bude pamatovat každé slovo, každý okamžik.

„Marshallova farma je také u silnice?“

„Nejedeme na farmu Isaaka Marshalla.“

„A kam tedy?“

Rose se zahleděla na úpravné stavení, které se právě vynořilo na obzoru. „Už ten dům vidím.“

„Kdo tam bydlí?“

Člověk, který se k Norrisovi choval vlídněji a velkoryseji než vlastní otec.

Jakmile kočár zastavil, otevřely se domovní dveře. Na verandě se objevil postarší muž, doktor Hallowell. Tvářil se zarmouceně a Rose pochopila, že se už dozvěděl o Norrisově úmrtí. Přistoupil blíž, aby jí a doktoru Grenvillovi pomohl z kočáru. Když se po schůdcích dostali na verandu, k Roseinu překvapení vyšel z domu další muž.

Byl to Isaac Marshall – a jako by za těch pouhých pár týdnů zestárl o několik let.

Tři muže, kteří tady teď stáli, svedl dohromady společný žal nad zmarněným mladým životem. Nepromluvili, nedostávalo se jim slov, jenom se mlčky vzájemně pozorovali. Dva z nich viděli Norrise vyrůstat, jeden o něm vlastní vinou donedávna vůbec nevěděl.

Rose kolem nich proklouzla dovnitř, neboť zaslechla, co mužské uši nevnímaly: pobrukování nemluvněte. Tichounký zvuk ji přivábil do pokoje, kde šedovlasá paní Hallowellová kolébala na klíně maličkou Meggie.

„Přišla jsem si pro ni,“ prostě oznámila Rose.

„Věděla jsem, že se vrátíte.“ Žena jí předala dítě a vzhlédla s nadějí v očích. „Prosím, slibte mi, že holčičku ještě uvidíme. Že budeme dál patřit do jejího života.“

„Ale samozřejmě, madam,“ usmála se Rose. „Stejně jako každý, kdo ji má rád.“

Rose vyšla s dítětem v náručí zpátky na verandu a všichni tři muži se rázem otočili. Aldous Grenville poprvé spatřil svou dceru. V tu chvíli se na něho Meggie usmála, jako by ho poznávala.

„Jmenuje se Margaret,“ řekla Rose.

„Margaret,“ tiše po ní zopakoval Grenville. A vzal dítě do náruče.

Kapitola 37

Současnost

Julia si odnesla kufřík do přízemí a nechala jej před domovními dveřmi. Pak zašla do knihovny, kde seděl Henry mezi krabicemi připravenými k odvozu do bostonského Athenaea. Už předtím společně s Henrym uspořádali všechny dokumenty a opět krabice přelepili páskou. Ovšem dopisy od Olivera Wendella Holmese jako výjimečnou vzácnost dali stranou. Henry je právě měl rozložené na stole před sebou a snad po sté je znovu pročítal.

„Opravdu moc nerad se jich vzdávám,“ povzdechl si. „Co kdybych si je přece jenom nechal?“

„Slíbil jste je darovat Athenaeu.“

„Stále ještě si to můžu rozmyslet, ne?“

„Henry, někdo se o ně musí řádně postarat. Archivář bude vědět, jak je zakonzervovat. A není úžasné, že se s tím příběhem seznámí celý svět?“

Henry se dál tvářil paličatě, přelétal očima po dopisech jako skrblík, který chce zuby nehty bránit svůj mamon. „Hodně pro mě znamenají. Je to osobní záležitost.“

Julia přešla k oknu a zahleděla se na moře. „Chápu, co máte na mysli,“ řekla tiše. „U mě je to taky osobní vztah.“

„Ještě pořád se vám o Rose zdává?“

„Každou noc. Už týdny.“

„Co se vám o ní zdálo dnešní noc?“

„Byly to spíš takové… dojmy. Představy.“

„Jaké představy?“

„Vidím štůčky látek. Stuhy a mašle. Držím v ruce jehlu a šiju.“ Julia zakroutila hlavou a rozesmála se. „Henry, vždyť já vůbec šít neumím.“

„Ale Rose uměla.“

„Ano, ovšem. Někdy mi připadá, že je naživu a mluví ke mně. Četbou těch dopisů jsem přivolala zpátky její duši. A teď mi patří její vzpomínky. Prožívám její život.“

„Opravdu ty sny působí tak přesvědčivě?“

„Dokonce až k barvě nití. Patrně o ní příliš přemýšlím.“ A uvažuju, jak asi dál probíhal její život. Julia se podívala na hodinky a otočila se k Henrymu. „Měla bych si pospíšit, nebo nestihnu trajekt.“

„Je mi líto, že se musíme rozloučit. Kdypak za mnou zase přijedete?“

„A proč byste nepřijel vy za mnou?“

„Možná. Třeba až se vrátí Tom? Navštívil bych vás oba při jedné cestě.“ Henry se krátce odmlčel. „Povězte mi – co si o něm vlastně myslíte?“

„OTomovi?“

„Jak jste si jistě všimla, není k zahození.“

Julia se usmála. „Já vím, Henry.“

„A zároveň je dost vybíravý. Sledoval jsem ho, měl řadu přítelkyň, ale žádný z těch vztahů nepřetrval. Vy byste mohla představovat výjimku. Jen musíte projevit zájem. Tom si myslí, že je vám lhostejný.“

„To vám řekl?“

„Je zklamaný. Ovšem umí být trpělivý.“

„Dobrá, když to chcete slyšet, líbí se mi.“

„V čem je tedy problém?“

„Snad se mi líbí až moc. A to mě děsí. Dobře vím, jak rychle se láska dokáže změnit v zoufalství.“ Julia se opět otočila k oknu. Pozorovala moře, klidné a hladké jako zrcadlo. „Jednu chvíli se člověk cítí šťastný a zamilovaný. Je pevně přesvědčený, že se nic nemůže pokazit. Ale pokazí se všechno. Stalo se to mně a Richardovi. A stejně tak Rose Connollyové. Do smrti pak jenom trpíte. Rose krátce okusila štěstí s Norrisem a po všechny zbývající roky musela žít ze vzpomínek na to, co ztratila. Nevím, Henry, jestli má smysl zaplatit takovou cenu. Nevím, jestli bych to vydržela.“

„Mám dojem, že jste si z Roseina života vzala špatné poučení.“

„A jaké poučení by bylo správné?“

„Chopit se příležitosti! Milovat.“

„A riskovat bolestné následky?“

Henry si odfrkl. „Zapomínáte na všechny ty sny, které se vám o Rose zdály. Je v nich poselství, ale vy jste je nepochopila. Ona svou příležitost využila.“

„Ano. Jenže já nejsem Rose Connollyová.“ Julia si povzdechla. „Sbohem, Henry.“

Julia ještě nikdy neviděla Henryho tak elegantního. Zatímco spolu seděli v ředitelské pracovně bostonského Athenaea, co chvíli na něho kradmo pohlédla, jako by stále nemohla uvěřit, že tohle je tentýž Henry, který se po svém zchátralém maineském domě nejraději šoural ve vytahaných kalhotách a sepraných flanelových košilích. Když ho ráno jela vyzvednout z jeho bostonského hotelu, předpokládala, že na sobě starý pán bude mít něco velmi podobného. Ale muž čekající v hotelové hale ji překvapil černým společenským oblekem s vestou, navíc švihácky pohupoval ebenovou hůlkou zakončenou mosazným knoflíkem. Henry vyměnil nejen garderobu, doma nechal i svůj rozmrzelý výraz a právě teď čile flirtoval s paní Zaccardiovou, ředitelkou Athenaea.

A více než šedesátiletá paní Zaccardiová za ním rozhodně nezůstávala nijak pozadu.

„Víte, pane Pagei,“ švitořila, „tak významné dary nedostáváme často. Na tyhle dopisy dychtivě čeká dlouhá řada badatelů. Nové materiály přibližující Holmesovu osobnost se neobjevily už hodně dávno. Proto nás nesmírně těší, že jste se rozhodl věnovat je právě nám.“

„Nu ano, důkladně jsem tu věc promýšlel,“ opáčil Henry. „Samozřejmě jsem uvažoval také o dalších institucích. Ovšem Athenaeum má zdaleka nejpůvabnější ředitelku.“

Paní Zaccardiová se upřímně zasmála. „A vy byste, vážený pane, potřeboval nové brýle. Nicméně slibuji, že si obléknu svoje nejsvůdnější šaty, jestli se s Julií zúčastníte dnešní slavnostní večeře pořádané pro členy naší správní rady. Určitě vás mezi sebou rádi uvítají.“

„Kéž by to šlo!“ okázale si povzdechl Henry. „Ale dnes přiletí z Hongkongu můj prasynovec. Julia a já s ním chceme strávit večer.“

„Tedy snad příští měsíc.“ Paní Zaccardiová se zvedla. „Ještě jednou vám děkuju. Boston si jen mála svých rodáků váží stejně hluboce jako Olivera Wendella Holmese. A příběh, který ty dopisy vyprávějí…“ V rozpacích se zajíkla. „Dojímá mě, prostě nenacházím slov. O tolika lidských osudech se nikdy nedozvíme, tolik jiných hlasů se bohužel navždy ztratí. Jsem vám upřímně vděčná, že jsem se mohla seznámit se životem Rose Connollyové.“

Julia a Henry opustili kancelář. Ebenová hůlka zlehka poťukávala o podlahu. V tak časnou hodinu čtvrtečního rána bylo Athenaeum téměř liduprázdné. Jako jediní sjížděli dolů výtahem, jako jediní procházeli vstupní halou. Zvuk vydávaný hůlkou se rozléhal. Míjeli výstavní sál, když se Henry náhle zastavil a ukázal na poutač s názvem současné expozice: BOSTON A TRANSCENDENTALISTÉ – DOBA VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ.

„V té době žila Rose,“ řekl.

„Chcete se tam podívat?“

„Proč ne? Máme před sebou celý den.“

Vešli do galerie. Byli v sále sami a mohli si každou malbu a každou litografii prohlížet podle libosti. Zaujal je už rozměrný obraz z roku 1832, pohled na bostonský přístav od návrší Pemberton Hill. Julia se v duchu ptala: Pozorovala právě tohle za svého života Rose? Viděla tentýž hezký plot v popředí, tutéž nepravidelnou řadu střech? Přesunuli se k litografii, na níž umělec ztvárnil Colonnade Row se skupinkou elegantně oblečených dam a pánů bavících se pod vysokými stromy. Procházela kolem těch stromů i Rose? uvažovala Julia. Chvíli se zdrželi před portréty Theodora Parkera a reverenda Williama Channinga. Také jejich tváře snad Rose někdy spatřila na ulici nebo za oknem. Je to tvůj svět, Rose. Svět, který už dávno patří do historie. Stejně jako ty sama.

Volným krokem pokračovali v prohlídce výstavy. Náhle se Henry zastavil. Julia do něho nechtěně vrazila a uvědomila si, že celý jako by zkameněl.

„Co se děje?“ vyhrkla. Sklouzla očima k olejomalbě, na kterou upřeně zíral, a údivem zalapala po dechu. Do sálu plného portrétů z minulosti tenhle obličej vůbec nezapadal, oba jej totiž dobře znali. Tmavovlasý mladý muž hledící na ně z obrazu stál u psacího stolu a ruku měl položenou na lidské lebce. Přestože ho zdobily husté kotlety, dobový tříčtvrteční kabát a umně naaranžovaná vázanka, jeho tvář byla až příliš povědomá.

„Bože můj,“ vydechl Henry. „To je přece Tom!“

„Ale obraz pochází z roku 1792.“

„Jenom si pozorně prohlédněte oči, tvar úst. Určitě je to náš Tom.“

Julia se sklonila k popisce umístěné vedle rámu. „Obraz namaloval Christian Gullager. Ale neuvádějí tu jméno portrétované osoby.“

V hale se ozvaly kroky, kolem vchodu galerie procházela jedna z knihovnic.

„Promiňte!“ zavolal Henry. „Nevěděla byste něco bližšího o téhle malbě?“

Knihovnice vstoupila do výstavního sálu a usmála se. „Je opravdu nádherná, viďte? Gullager svého času patřil k nejlepším portrétistům.“

„Kdo je ten muž na obraze?“

„Domníváme se, že jde o významného bostonského lékaře Aldouse Grenvilla. V době vzniku malby mu podle mého názoru mohlo být asi devatenáct nebo dvacet let. Někdy kolem roku 1832 tragicky zahynul při požáru svého venkovského sídla ve Westonu.“

Julia se otočila k Henrymu. „Norrisův otec.“

Knihovnice nakrčila čelo. „Nikdy jsem neslyšela, že by měl syna. Vím jenom o synovci.“

„O Charlesovi?“ překvapeně se zeptal Henry. „Proslavil se?“

„No ovšem. Díla Charlese Lackawaye byla tenkrát velmi v módě. Ale upřímně řečeno, jeho verše jsou dost hrozné. Mám dojem, že za svou popularitu vděčil hlavně romantické nálepce jednorukého básníka.“

„Takže se přece jen stal básníkem,“ poznamenala Julia.

„Dokonce značně oblíbeným. Říkalo se, že přišel o ruku v souboji kvůli jisté dámě. Tahle historka mu zajistila přízeň slabšího pohlaví. Zemřel po padesátce. Na syfilis.“ Knihovnice se opět podívala na obraz. „Pokud tohle byl jeho strýc, zdá se zřejmé, že přitažlivý vzhled se v rodině dědil.“

Žena je opustila, ale Julia dál upírala oči na portrét Aldouse Grenvilla, milence Sophie Marshallové. Už vím, co se stalo Norrisově matce, napadlo ji. Jednoho letního večera, zatímco její syn ležel v horečkách, odešla od jeho lůžka a rozjela se na koni do Grenvillova venkovského domu ve Westonu. Hodlala Aldousovi prozradit, že s ním má syna, který právě těžce onemocněl.

Doktor Grenville však nebyl doma. Sophiino přiznání a její prosbu o pomoc vyslechla Aldousova sestra Eliza. Myslela Eliza na vlastního syna Charlese, když se rozhodovala, jak tu záležitost vyřeší? Bála se pouze skandálu, nebo spíš dalšího dědice rodinného majetku Grenvillových, bastarda, který by se zmocnil toho, co měl jednou získat její syn?

Toho dne Sophia Marshallová zmizela.

Muselo uplynout skoro dvě stě let, než Julia při práci na zaplevelené zahradě, patřící kdysi k letnímu sídlu Aldouse Grenvilla, náhodou objevila lebku Sophie Marshallové. Téměř celá dvě století ležela Sophia v tajném a neoznačeném hrobě, neznámá, zapomenutá.

Ale nikoliv navždy. Mrtví se mezi nás nevracejí. Ovšem pravdu lze vzkřísit.

Julia pozorovala Grenvillův portrét a říkala si: Nikdy jste Norrise neuznal za svého syna. Alespoň jste se však dobře postaral o svou dceru Meggie. Díky ní vaše krev až dodnes přechází do dalších generací.

A vy, Aldousi Grenville, teď žijete v Tomovi.

Henry se cítil příliš vyčerpaný, aby ji doprovodil na letiště.

Julia jela sama večerním šerem a v duchu se vracela k rozhovoru, který před pár týdny vedli s Henrym.

„Mám dojem, že jste si z Roseina života vzala špatné poučení.“

„A jaké poučení by bylo správné?“

„Chopit se příležitosti! Milovat.“

Nevím, jestli se toho odvážím, pomyslela si.

Ale Rose nezaváhala. Odvážila se.

Dopravní nehoda v Newtonu způsobila, že se na tříkilometrovém úseku silnice téměř zastavil provoz. Zatímco Julia zvolna popojížděla, uvažovala o Tomových telefonátech z minulých týdnů. Probírali spolu Henryho zdraví, Holmesovy dopisy a záměr darovat je Athenaeu, volili zkrátka samá bezpečná témata, která Julii nenutila odhalit jakékoliv svoje tajemství.

„Musíte projevit zájem,“ řekl jí tenkrát Henry. „Tom si myslí, že je vám lhostejný.“

Vůbec mi není lhostejný. Ale bojím se.

Lapená v autě na silnici sledovala ubíhající minuty. Znovu si připomínala, co všechno pro svou lásku dokázala riskovat Rose. Stály jí takové oběti za to? Litovala někdy?

Za Brooklinem se dálnice náhle uvolnila, ale Julia věděla, že stejně nepřijede včas. Než se konečně dostala k terminálu E na Loganově letišti, pasažéry z Tomova letu už odbavovali. Čekal ji překážkový běh zástupy a spoustou zavazadel.

Spěchala, kličkovala mezi dětmi a vozíky. S divoce bušícím srdcem dorazila k místu, kde cestující procházeli celní kontrolou. Propásla jsem ho, pomyslela si zoufale. Vřítila se do davu a začala pátrat. Všude kolem sebe viděla cizí tváře, nespočetné řady lidí, které neznala a kteří ji míjeli, aniž jí věnovali jediný pohled. Lidí, jejichž životy nikdy nepřekříží dráhu jejího života. Zmocnil se jí podivný pocit, že Toma hledala vždycky – a vždycky marně. Že si Toma znovu a znovu nechávala uniknout, neboť ho nepoznala.

Ale tentokrát tvoji tvář znám!

„Julie?“

Prudce se otočila. Tom stál přímo za ní, po dlouhém letu unavený a celý pomačkaný. Vůbec se nerozmýšlela a vrhla se mu do náruče. Překvapeně se zasmál.

„Tomu říkám uvítání! Nic podobného jsem nečekal.“

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tě našla!“

„Já jsem taky rád,“ opáčil tiše.

„Měl jsi pravdu, Tome. Ano, měl jsi pravdu!“

„V čem?“

„Jednou jsi mi tvrdil, že ti připadám povědomá. Že jsme se už někdy v minulosti museli setkat.“

„A setkali jsme se?“

Julia pozorovala jeho obličej. Tentýž obličej, který na ni dopoledne hleděl z portrétu ve výstavním sále Athenaea. Obličej Norrieho.

Usmála se. „Samozřejmě.“

1888

A tak ses, Margaret, dozvěděla všechno a já pociťuji klid v duši, že celý ten příběh nezemře společně se mnou.

Ačkoliv se Tvá teta Rose nikdy neprovdala a neměla vlastní děti, věř mi, drahá Margaret, Ty sama jsi jí přinesla štěstí, jaké by vystačilo na několik životů. Aldous Grenville po oněch událostech žil už jenom krátce, ale za těch pouhých pár let s Tebou poznal opravdu hodně radosti. Jistě mu dokážeš odpustit, že se k Tobě veřejně nepřihlásil jako k dceři. Spíš si pamatuj, jak velkoryse Tebe a Rose zabezpečil, ostatně odkázal vám i svůj westonský pozemek, kde sis teď nechala postavit dům. Tvůj otec by byl nesmírně pyšný na Tvé nadání, na Tvou chuť neustále se učit a zdokonalovat. Byl by nesmírně pyšný, že jeho dcera patří k prvním absolventkám nově zřízené ženské lékařské fakulty. Svět se vskutku úžasně změnil, když i ženy konečně mohou uplatnit své schopnosti!

Budoucnost je v rukou našich vnoučat. Psala jsi, že Tvůj vnuk Samuel už projevuje pozoruhodné vlohy pro přírodní vědy. Určitě jsi velmi ráda, neboť jak sama nejlépe víš, neexistuje ušlechtilejší povolání než lékařství. Upřímně doufám, že mladý Samuel nezklame a naváže na tradici svých vynikajících předků. Ti, kdo zachraňují lidské životy, svým způsobem dosahují nesmrtelnosti – v generacích, kterým zajistili pokračování, v potomcích, kteří by se jinak nenarodili. Léčit znamená vrýt svou stopu do budoucnosti.

A tak, drahá Margaret, na závěr tohoto posledního dopisu žehnám Tvému vnukovi. Modlím se za Samuela a přeju mu to nejvznešenější povolání, jaké lze vůbec člověku přát.

Přeju mu, aby se stal lékařem.

Tvůj oddaný

O. W. H.

Poznámka autorky

V březnu roku 1833 Oliver Wendell Holmes opustil Boston a odplul do Francie, kde během následujících dvou let dokončil studia medicíny. V proslulé pařížské École de Médicine měl mladý Holmes přístup k neomezenému počtu anatomických vzorků a studoval u nejvýznamnějších lékařských a vědeckých kapacit své doby. Do Bostonu se vrátil jako lékař mnohem vzdělanější než většina jeho amerických kolegů.

Roku 1843 na pravidelném zasedání Bostonské společnosti pro pokrok v lékařství přednesl referát nazvaný „Nakažlivost horečky omladnic“. Byl to jeho největší přínos americkému lékařství. Holmes zavedl nové praktiky, které nám dnes připadají samozřejmé, ale za jeho časů představovaly přímo revoluční myšlenku. Zachránil nesčetně životů a odstranil nesmírné utrpení jednoduchým, nicméně převratným návrhem: aby si lékaři prostě umývali ruce.

Tess Gerritsenová

ZAHRADA KOSTÍ

Z anglického originálu The Bone Garden,

vydaného roku 2007 nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku,

přeložila Ludmila Hanzlíková

Obálku navrhl Ivan Brůha

Redigovala Alexandra Fraisová

Odpovědná redaktorka Martina Bekešová

Technický redaktor David Dvořák

Počet stran 336

Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5,

v roce 2009 jako svou 4826. publikaci

Sazba Olaf Šnajder, Brandýs n. L.

Vytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica

Vydání první

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod

Euromedia Group, k. s. – knižní distribuce,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5

Zelená linka: 800 103 203

Tel.: 296 536 111

Fax: 296 536 246

distribuce.sd@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví

http://www.knizniweb.cz

– 6 –

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s